Dublinský deník 6: Jak jsem málem dospěla

Už druhý den máme pracovní přestávku. Míša vylehávala a kurýrovala začínající nachlazení - a naštěstí úspěšně. Zítra razíme zpátky na ulici. A nevěřili byste, jak jsem za to ráda...

Dublinský deník 5: Fucking wheater, pravil rodilý Ir

...se kterým jsme se včera bavily. Právě jsem mu řekla, že se nám v Dublinu moc líbí. On se na nás zahleděl jako na šílence a zděšeně ukázal ven do odpoledního deště - TOHLE se vám líbí? Tohle zas*aný počasí se vám líbí? No, nelíbí. Ale co naděláme.

Dublinský deník 4: Na vavřínech usnouti a o větrnících sníti

Druhý den pouličního muzicírování - a už nám roste sebevědomí! Blížíme se k magické hranici 20 eur na jednu a na den - dneska jsme celkem napočítaly 35 eur za asi tři hodiny hraní...

Dublinský deník 3: Poprvé v akci - jde to, pokud neprší

Dneska jsme se konečně odhodlaly k tomu, kvůli čemu jsme sem přijely. Po deváté ráno jsme si spakovaly fidlátka, počkaly jsme si na bus (už vím, proč se říká, že jsou dublinské autobusy nespolehlivé: naše sedmatřicítka měla asi čtvrt hodiny zpoždění - a to je naše zastávka asi třetí ze začátku trasy!) a vyrazily jsme do centra okrádat bohaté Iry a Irky o eura!

Dublinský deník 2: Vražedný "dopolední" nákup

Jsme tu už druhý den a zatím zvládáme. Ale lhala bych, kdybych tvrdila, že to bylo bez problémů... Včera jsme si naivně myslely, že dopoledne zajdem nakoupit a odpo vyrazíme do práce na Grafton Street. Jo, srando... Zpátky na byt jsme se z nákupu dokulily před třetí. Víc mrtvé než živé.

Dublinský deník 1: Welcome to Ajrlend, vole!

Autentický přepis záznamů z Irského deníku... díl první - Cesta aneb Jak jsem se definitivně zbavila letištní fobie

Čapí letiště na střeše aneb Learning To Fly

Taky určitě znáte tu pověru, že pokud se na střeše domu usadí čáp, dočká se rodina přírůstku. Naši si ze mě kvůli tomu utahují už několik let. Poslední tři dny už se ale ptactvem na naší střeše nikdo nevzrušuje. Čápata z obecního hnízda si totiž udělala ze střechy našeho domu přistávací a startovací dráhu. Učí se lítat.

Postřehy ze zubařského křesla aneb Jak ten čas letí

...a nejvíc to na člověka dolehne, když se v té nejpotupnější a nejbezbrannější pozici (vpololeže na křesle v zubařské ordinaci) dozví, že poslední návštěvu tamtéž nevykonal před dvěma roky (jak bych ještě dneska ráno odpřisáhla), ale před třemi... To se pak už ani nedivím, že jsem za to byla po zásluze potrestána. Vrtací díra sice jen jedna, ale zato pořádná. Ach jo.

Zuby na odstřel a mozeček na měkko

...jestli tam teda vůbec nějakej ještě je. Tak si připadám druhý den letošní extraletní sezony. Dělá to se mnou strašný věci, divit se nestačím... Motám se po Brně, nemám chuť na zmrzlinu a dobrovolně se podvoluju nejkrutějšímu mučení, co člověk vymyslel pod záminkou zdravotní péče...

V redakci pod palbou... sbíječek

Tak se mi zdá, že mě v brněnské redakci MFD chtějí připravit opravdu na všecko. To, co prožíváme poslední dva dny, mi připadá jako regulérní příprava na práci v intenzivním válečném konfliktu. Nikdo mi sice zatím nejde po krku, ale krizová práce, to není jen strach o život, to jsou taky mizerné podmínky k práci a ztížená, ne-li nulová možnost soustředění. A té se nám od včerejška dostává požehnaně...

Honí se mi hlavou... po čtvrté zkoušce

Začaly jsme s Míšou nedávno zkoušet do Irska. A dneska jsme se slezly už počtvrté. Vypadá to asi takhle: k večeru se sejdem, něco málo popijem, pokecáme, dodáváme si odvahu a hlavně listujeme zpěvníkama, starýma flétnovýma notama a hrajeme a zpíváme, až se hory zelenaj a okolí vyšiluje...