Postřehy ze zubařského křesla aneb Jak ten čas letí

...a nejvíc to na člověka dolehne, když se v té nejpotupnější a nejbezbrannější pozici (vpololeže na křesle v zubařské ordinaci) dozví, že poslední návštěvu tamtéž nevykonal před dvěma roky (jak bych ještě dneska ráno odpřisáhla), ale před třemi... To se pak už ani nedivím, že jsem za to byla po zásluze potrestána. Vrtací díra sice jen jedna, ale zato pořádná. Ach jo.

Zubařů se bojím jako čert kříže, možná i víc, a tak to vždycky odkládám, jak se dá, a navíc z toho mám opojný pocit uličnického vítězství. Je to každoroční letní folklór. Mamka začne každé prázdniny nadhazovat "objednám vás k zubařce", jenže na to obvykle pozapomene a skutek utek. Nebo jí je sestřičkou sděleno, že paní zubařka má na letošní prázdniny plno a nás s bratrem už tedy vzít nemůže. A já se z toho raduju jako malej fracek a myslím si, kdovíjak jsem to zase nevyhrála. Ono to sice vítězství je... ale v dlouhodobém horizontu se poněkud nevyplatí. Jakže se tomu říká? Pyrrhovo?

Minule (před těmi třemi roky) mi paní doktorka sdělila, že mám na některých místech vrozeně nedotaženou sklovinu, a ta místa že budou vždycky jevit tendence se kazit, ať si budu zuby čistit jakkoli. A když už nemůžu chodit jednou za půl roku, jak by se mělo, tak ať to zkusím aspoň jednou ročně. Počínající kazy se zavrtají, skoro o tom nebudu vědět, a bude klid... Něco na tom je, uznala jsem. Jenomže myslíte, že jsem se poučila?

Dokopala jsem se až před několika dny, když jsem zjistila, že mě jeden zub začíná doopravdy pobolívat. Představa, že bych musela v Irsku k cizímu zubaři, případně tam měsíc trpět nebo se potupně předčasně vrátit s opuchlou hubou, mě vyděsila natolik, že jsem se objednala. Paní doktorka se slitovala a vzala mě. Ani jsem neměla čas se moc bát, za dva dny se ten strach nestihne tak rozležet... I přesto jsem včera měla celý den pocit, že se mi viklají všecky zuby (i když jsem samozřejmě věděla, že se NEVIKLAJÍ - ale ten pocit sám o sobě byl děsivý) a že mě bolí celá huba, včetně míst, kde se prostě nemá co kazit. Smířila jsem se s vědomím, že mám minimálně dva kazy (rozlohou ne zrovna nejmenší), co se budou vrtat, večer jsem si vylila srdce okolí a šla jsem spát - kupodivu jsem zabrala kvalitně a natvrdo. Aspoň že jsem se pěkně vyspala.

Ráno je potřeba do sebe nacpat co nejvíc potravy (na plomby se nesmí dvě hodiny kousat), jenže tenhle psychický stav příliš chuť k jídlu nepodporuje. A v devět se vyráží. Táta mě hodí do Strážku, věnuje mi dva tisíce peněz (abych si mohla nechat udělat bílé plomby, které nejenže jsou estetičtější, ale hlavně se z nich časem neuvolňuje rtuť, a nechá mě napospas osudu. Půlhodinka čekání, doplněná o nezbytné ječení vrtačky z ordinace, se zatraceně vleče. Nemám to ráda - člověk má čas zkoumat ty krásné poučné plakátky o paradentóze a zubním kazu a vyčítá si, kde udělal chybu, co zanedbal a co rozhodně napraví, a dumá, v jakém stádiu se ty jeho kazy nacházejí...

Paní zubařka mě neprodleně usazuje na křeslo a pustí se do zkoumání mého chrupu. Nakonec, oproti všem mým předpokladům, se rozhoduje vrtat jen jeden. Ten, co mě vůbec nebolel - to přece není možný, mě bolí druhá strana, divím se! Jenže tam fakt prý nic není. A co ta bílá plomba? Jo, tak s tou je práce asi na hodinu a to teď paní doktorka nestíhá, anžto má objednané za půl hodiny další lidi. Takže dostanu normální amalgámovou, pokud si teda nechci počkat na říjen - a to by vzhledem k mé cestě a velikosti kazu byl docela risk. Tak tedy jo, budiž černá. Přísahám si, že nebudu kňučet... a nakonec to zvládám, i když teda tohle byl zážitek, říkající si o zvukový doprovod... Paní doktorka vrtá asi pětkrát, pokaždé pak zadloubá jakýmsi hrozným nástrojem, zatváří se ustaraně, nazná, že to je fakt hluboký... Nakonec se už rozhodne mě dál netrápit, i když by se prý dalo s klidem dloubat a vrtat dál. Ale zánět v tom není, což je hlavní, takže se to zadělá. Ať si na to koukám dávat pozor, zub nedráždit tepelnými šoky a podobnou neplechou. Všecko slibuju a sobě soukromě přísahám, že už budu chodit fakt minimálně po roce. Teď mě to ostatně čeká ještě dřív, jsem objednaná ještě na podzim, dostanu tu vymodlenou bílou plombu na pětku, kde mi moje super sklovina opět začíná vypovídat službu.

Opouštím ordinaci zdeptaná, rozklepaná a s amalgámovým flákancem přes celou levou dolní sedmičku a malinkou záplatou na vedlejší šestce, anžto se mi tam odštípl kousíček sloviny u staré plomby. Ťapu si to pěšky na Dolní Rožínku, hodinová procházka v poledním parnu, při které je čas přemýšlet a sesumírovat si poznatky. Toto jsou hlavní:
a) nahoře mám několik minidírek ve sklovině, což sice asi nejsou kazy, ale musí se to ohlídat
b) protilehlá sedmička vpravo dole (ta, co mě bolela) opravdu nemá důvod bolet
c) nová plomba se rychle okouše, sedne a nebude bolet, jak mají nové plomby občas ve zvyku, a to ani v letadle (jak mi bylo vsugerováno) 
d) (nejdůležitější bod bilance) návštěvy zubařky se stanou opravdu a skutečně každoročním neopomenutelným bodem prázdninového programu. Možná se pak vyhnu vrtání napětkrát a potupným záchvatům třesavky při dloubání do citlivé části zubu...
e) ty dva tisíce budu muset vrátit v neporušené podobě - což je škoda, kdyby byly rozdrobeny, zůstaly by mi drobné (obvykle tak do stovky) "od cesty"...

Je večer a zdá se mi, že se nový kousek kovu v mé sbírce ujímá. Zub nebolí, daří se mi konzumovat zmrzlinu bez toho, abych na něj pouštěla studeno... takže snad bude dobře. Bude. Sugesce je silná zbraň a paní doktorka mi všechny problémy "vymluvila" kvalitně. Když jsme u toho, ten zub, co mě už delší dobu bolel a bolet mě neměl, mě bolet přestal. Jen se modlím, aby si ty malé dírky nahoře neuvědomily svou legitimitu a nezačaly se hlásit taky...

Sbohem, zubní utrpení, dobrou noc, vytrvalí čtenáři. Jestli vás náhodou moje zubařské zážitky zaujaly, těšte se na další. Počítám další tři roky. Už se totiž trošku znám.