Někdy se na člověka lepí smůla a někdy ho pronásledujou divný události, to se prostě občas stává. Ale aby se jeden během tří dnů velmi blízce namanul ke dvěma velkým nehodám, to už je trošku moc i na mě...
- V sobotu, cestou z hokeje, přímo před naším autem havaroval na motorce starší pán, který za jízdy asi dostal mrtvičku. Ten moment bezmoci, kdy vidíte, jak to bezvládnýho řidiče táhne ke svodidlu, víte, že ho za okamžik nabere, a nemůžete vůbec nic dělat, byl docela hroznej. Nevím, jak pán nakonec skončil; nicméně ve zprávách o něm nemluvili, což dává naději, že to dopadlo relativně dobře...
(V neděli jsem si jenom četla velice mrazivej článek o podivné smrti jedné výpravy koncem 50.let v Rusku. Dobře se mi z toho nespalo, to fakt ne. Divnej lehce šokovanej pocit ze soboty přetrval.)- V pondělí nám školu poničil výbuch plynu v sousedním domě. Moje nešťastná alma mater, FSV UK, vypadá teď asi takhle. Byla jsem v tu chvíli asi o kilometr dál, v práci na FF, ale stejně to se mnou docela zamávalo. Člověk si neuvědomí, jak má tu školu rád, dokud se něco takovéhohle nestane.
Vypadá to sice hrozně, ale střepy a díry se uklidí. Zranění byla naštěstí jen lehčí a všichni se uzdraví. Mohlo to dopadnout mnohem, mnohem hůř. (Třeba kdyby knihovna, která to odnesla asi nejhůř, otevírala dřív než v deset. Bouchlo to v 9.56...)
Nicméně všechno zlé je k něčemu dobré. Příjemně mě překvapilo, že studenti žurnalistiky se nevrhali po mobilech a nefotili dramatické chvíle, ale pomáhali zraněným a s evakuací, dokud je ze školy nevyhnali. (Shodou okolností jsem na něco podobného myslela už v sobotu: u havárky mě potěšilo, že nikoho nenapadlo tahat mobil za jiným účelem, než voláním záchranky. Říkala jsem si, že lidi ještě nejsou takový hyeny. U budoucích nebo už aktivních novinářů je to ještě optimističtější zjištění.)
A teď už jen pevně doufám, že jsem si svou dávku podivných událostí stihla vybrat a že se z dvojice nehod nestane ta pověstná třetice. Zítra letím na reportážní výlet do Budapešti.
