Na motivy Anthropoidu... a ze čtenářského deníku 18

Čas od času mě v životě přepadne nějaké téma, do kterého se zahrabu a pak se v něm intenzivně vrtám třeba měsíce. Hledám informace, čtu, chodím po místech, nasávám pocity. Od té doby, co letos na jaře odešel Honza Vyčítal, mám období válečné, odbojové a anthropoidí. Ono není divu. Příběh likvidace zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha je tak silnej, že si neumím představit člověka, kterého by nechytil za srdce z hlediska lidského (v tom příběhu je všecko - odvaha a hrdinství versus strach a zbabělost, pomsta versus obětavost, nezištnost a pomoc, přátelství a láska versus smrt), tak historického (my si to možná tak moc neuvědomujeme, ale on to byl nejvýraznější odbojový čin v okupovaných zemích za druhé války; Heydrich byl jeden z nejmocnějších mužů říše a nikdo náckům nesejmul nikoho vyššího).

A tak se od jara koukám na filmy, dokumenty, čtu knížky, chodím po Praze a myslím na všecky ty lidi, nejen na ty nejočividnější hrdiny, ale i na ty, kteří jim pomáhali a pak to většinou draze zaplatili. 

Ze čtenářského deníku 17

Caz Frearová - Malé sladké lži:

• Až budeš mít děti, zjistíš, že "v bezpečí" je vždycky mnohem víc než "šťastný".
• "Já vím, že nejsem šťastný, Cat. Jak bych taky mohl? Jsi jen tak šťastný jako tvoje nejméně šťastné dítě." 
• Nikdy jsem nepodlehla kultu Silvestra. Nikdy jsem nechápala onu fascinaci. Přemýšlet o minulosti a vkládat naděje do budoucnosti jsem vždycky považovala za hodně špatný nápad, když své tělo souvisle sedm dní dopujete jedem a váš nervový systém je roztříštěn na kousky alkoholovým maratonem a energeticky bohatou stravou.

Slušná oddychová thrillero-detektivka, co nenadchne ani neurazí. Mladá vyšetřovatelka dostane na starosti případ mrtvé ženy... z níž se vyklube dívka, s níž se vyšetřovatelka jako dítě kamarádila a která před dlouhými roky beze stop zmizela. Rozplétají se stopy starého i nového případu a jedna rodinná historie, kterou zahaluje strach a podezření...

Hodnocení: ****

Miloš Urban - Urbo Kune:

• Od útulnosti k útulku je jen krůček.
• "Viděl jsi příliš mnoho blbých filmů, Mikuláši. Je dobře, že ses vrátil ke knihám."
  Připustil jsem, že to stálo za to, ale iluze už si nedělám: blbých knih je pořád stokrát víc než blbých filmů." 
• Na každý pád, my lidé od knížek se vyrovnáváme s otřesy s pomocí alkoholu.
• Někteří lidé zábrany nemají. O to silnější jsou u těch, co je mají. 
• Trápil jsem se myšlenkou, že když proříznou mrtvolu skrz naskrz, narazí skalpel na kovovou desku stolu a ztupí se, načež nadělá v těle strašlivou paseku a chtě nechtě ho zohyzdí. Tehdy jsem, jako chlapec na prahu dospívání, došel k rozhodnutí, že jednou musím zemřít elegantně, bez všech nepříjemných průvodních efektů.
• Nic, když si ho skutečně uvědomíte, přestává být ničím a stává se něčím.
• Když čtete, neslyšíte.
• Opravdu Bůh připlul na zdánlivě vratké lodi do divočiny, protože celou dobu věděl, že protinožci uctívají směšného paňácu? A tomu on, Bůh, prostřednictvím svého prostředníka mořeplavce teď učinil konec, neboť nebudeš velebit jiného Boha? Kryštof se ptá, zda Bůh náhodou neměl jiné plány, když ve své dobrotě a blahovůli nechal po celé věky protinožce při jejich primitivní víře. Co když čekal na to, až ho poznají sami? Co jestli jim uchystal nějaké vnuknutí, ale ze svých dobrých důvodů s tím nespěchal? A teď je jeho úradek překažen." 
• "Pokládá otázku, zda Bůh vůbec zná všechno, co stvořil. A zda je to i pro něho poznatelné."
  "Za to by pana opata upálili, kdyby to napsal o pár set let dřív." 
• Spolužáci. Tedy dva naprosto cizí lidé, co se náhodou poznali v nějaké hromadné vzdělávací instituci, ještě než se plnohodnotnými lidmi vůbec stali. Se spolužáky se buď smíříš, nebo před nimi utečeš na jinou školu a k jiným spolužákům.
• Jsme bývalí spolužáci - to neznamená přátelé ani kamarádi. Neznamená to nic víc než náhodní známí.
• Krásným náhodám se dá věřit o to méně, oč silněji nás upoutávají.
• Uvnitř hranic. Pokud za ně člověk může, jeho volba ho stejně většinou drží doma. Jakmile mu "zahraničí" zakážou, zatouží hranici překonat.

Urban nazval tuhle knížku "paralelním románem". Odehrává se to v paralelním světě, podobném tomu našemu, kde se jeden šílený vizionář rozhodl realizovat svou vizi uměle stvořeného města, které fakt nedokážu blíže popsat, ale působilo na mě extrémně depresivně, nepřirozeně, nepříjemně. Když k tomu přičtu Urbanovy "chronicky nepříjemné" postavy a nikterak obzvláštně napínavý nebo strhující děj, vyjde mi z toho nejslabší urbanovka, co jsem kdy četla. Bohužel, někdy něco prostě nesedne.
Hodnocení: **

Josef Škvorecký - Hříchy pro pátera Knoxe:

• Já karty používám výhradně na vykládání osudu, kterej mi ale podle nich nikdy nevychází.
• Mr. Right nebyl vůbec proti ženám, jenom proti ženění.
• "Jméno se člověku stává osudem." 
  "Copak to vaše eště neni tak hrozný," ozvala se šedooká mladá žena. "To já znala v Zelenym Hradci jednoho, ten se menoval Adolf Gustav Hitler, a přitom to byl strašně hodnej člověk. Němci mu změnu ména nepovolili; ani aspoň že by se menoval Gustav Hitler, a to Adolf že by nepoužíval, ponivač mít takový méno, řekli mu, to je spíš čest. Jenže von byl zase výbornej lékař venerickejch chorob, tak se jim to taky nezdálo a nakonec ho pro jistotu dali do koncentráku. Naštěstí se vodtamtud vrátil a teď se menuje Gustav Husák. Vybral si to, ponivač změnu ména z německýho na český po válce povolovali, jedine dyž začínalo stejným písmenem. Pak si to zase v padesátejch letech chtěl zas změnit, aby nebyl politicky podezřelej, ale voni to už nepovolovali. To to vaše méno eště neni tak hrozný." 
• "Když se vo někom řekne 'ta stará -' a je to důstojník, tak to může bejt jenom jedno slovo, žejo?"
• "Obávám se, pane, že jsme byli to, čemu se říká nepřátelé."
  "Ale kdež, příteli," mávl rukou plukovník Sally. "Byli jsme přeci oba vojáky z povolání. To nemá s osobními vztahy co činit." 
• "To si teda nemyslete! Já nejsem žádná taková ňáká..." - plavovláska se dostávala do ráže jako vždycky, když o sobě zaslechla něco, co nebyl totální nesmysl.
• "Je čas míru a čas války," pravil tiše pan Stein. "V míru - aspoň ve vaší zemi - vám sotva kdo může udělat něco tak strašného, abyste měl morální právo brát zákon do vlastních rukou. Ale za války - a v jiné zemi..." 
• Sevřel ho smutek, neboť si uvědomil, že i pro něho končí něco nesmírně krásného, když teď jeho dcera nastupuje tu cestu - života - a proto smrti.
• Ztratil tehdy, uvědomoval si trpce, nějakou příležitost. Možná malou, možná velkou, ale jistě hezkou. Možná nenávratnou.
• Dívky jsou vždycky nevděčné.
• "Tak nevim. Takovejdle ksift - a taková smůla. Proboha, čím to?" (...) "Asi to bude tím mozkem. K tomuhle ciferníku se ten muj patrně nehodí." 

Škvoreckého klasický exkurz do pravidel klasické detektivky... s praktickým cvičením. Některá hledání viníků nebo motivací ke zločinům jsou zábavná a smysluplná, jiná jsou tak překombinovaná, že by na to ani Sherlock nepřišel. Co ale je největší síla téhle knížky, jsou ty drobné útržky srovnání života v zemi před a za železnou oponou,. trable a smutky lidí, co odešli do zahraničí... i těch, co zůstali. Z detektivního hlediska nic moc, z lidského dobrý.
Hodnocení: ***