Dneska jsme se konečně odhodlaly k tomu, kvůli čemu jsme sem přijely. Po deváté ráno jsme si spakovaly fidlátka, počkaly jsme si na bus (už vím, proč se říká, že jsou dublinské autobusy nespolehlivé: naše sedmatřicítka měla asi čtvrt hodiny zpoždění - a to je naše zastávka asi třetí ze začátku trasy!) a vyrazily jsme do centra okrádat bohaté Iry a Irky o eura!
Samozřejmě že jen povolenými prostředky. O legálnosti našeho počínání mě včera definitivně ujistil jeden zlatý člověk - tímto mu ještě jednou vzdávám ohromný dík :o* ... Uklidněny a vybaveny placatkou becherovky na kuráž jsme tedy vyrazily do centra Dublinu. Jako cíl jsme si vybraly doporučovanou Grafton Street, a po lehké dezorientaci a slušné zacházce jsme ji taky našly. Prošly jsme ulici tam a zpět, hledaje vhodné místečko, kde se usadit, hrát, být vidět, slyšet a blízko lidí, nenechat se přejet a ještě pokud možno v případě deště nezmoknout. Nesplnitelnou se ukázala být pouze poslední podmínka. Protože dopoledne bylo jasné, dokonce slunečné, což je tady v Irsku malý zázrak, neřešily jsme, co bude později.
Usadily jsme se v postranní uličce, symbolicky před sochou jakéhosi kytaristy, na kouscích karimatky, vybalily innštrumenty, lokly si bechera a spustily. A světe, div se, ono to šlo! Při druhé písničce nám paní hodila několik drobných. Ostatní lidé se tvářili mile a opětovali úsměvy. Kluk se u nás dokonce zastavil, postával, podupával si, pak nám zatleskal - ale drobné nenašel. Po půlhodince jsme naznaly, že jsme v postranní uličce moc zastrčené a přesunuly jsme se na hlavní ulici. Najít si volné a vyhovující místečko zase ale není tak snadné, ona tu je konkurence. Tady hrajou dva na klarinety či co to je, o kousek dál si roztahuje vybavení celá pouliční kapela, tamhle řeže stařík do kytary a dělá, že zpívá - a k tomu mu hraje z bedny playback...
Pěkné místečko jsme našly téměř na konci Grafton Street. Vypakovat, usadit se - a jde se na věc! A ono to jde. Po chvíli náš klobouk vidí dokonce první celá eura! A lidi chodí kolem, usmívají se, děti nestíhají valit očiska. Občas kolem projdou policajti - ani si nás nevšimnou. (Postřeh dne: policajti tu jsou mladí a fakt hezcí... =o) Tůristé si nás fotí, partička mládeže se dokonce ptá, jestli se s námi může vyfotit, a potom poctivě prohrabou kapsy a přihodí nám pár centů... Mezi dvanáctou a jednou odpoledne se najednou odkudsi vyrojí spousty lidí a dav na ulici minimálně zdvojnásobí. Dobře, moc dobře. Průběžně z klobouku odebíráme eura, drobáky necháváme jako vábničku a připadáme si poměrně spokojeně.
Ukonejšeny relativním úspěchem, rozhodujeme se po jedné dát si přestávku, najít někde hajzlíček a dát si obědové sendviče. Jenže záchody jsou daleko předaleko a když se vracíme zpět, začíná pršet. A nepřestane a nepřestane. S kytarou se na dešti sedět nedá, mohla by se rozlepit a přístřešek jsme nenašly (do jednoho zatéká, ze druhého nás sice slušně a s omluvou, ale přece jen vyhodil prodavač...). Takže se tísníme mezi dalšími zoufalci, co hledají úkryt před deštěm, a proklínáme oceánské klima. Jenže ani kletby nepomáhají, musí se počkat, až to přejde. Nakonec déšť ustává. Jenomže Irové jsou cvoci (zjištění hned z prvního dne, v němž se neustále utvrzuji - a důvodů je moc, bude to na samostatný příspěvek :))) a ačkoli jim tu pořád leje, nemají kanály. Aspoň na Graftonu ne. Voda si valí jakýmisi prohlubněmi po ulici a vsakuje se do dlažby, na které se pak ještě slušnou dobu nedá sedět...
Vydáváme se na další proslavené místo dublinského centra, na ulici Temple Bar. Ulička pěkná, dlážděná, spousta hospod na ní - mají dokonce i přístřešky, pod nimiž se dá sedět a hrát, aniž by nás někdo vyhazoval! - ale lidé chodí nevšímavě kolem a nedají ani flok. Ani se neusmějou. Tady nám štěstíčko nepokvete, dochází nám po třetí písničce. Pakujeme si inštrumenty a ťapeme zpátky na Grafton Street, zem už vyschla. Jenomže únava z chození po městě se projevuje, navíc nás otrávil neúspěch na Temple Baru, kytara je tím taháním a deštěm rozladěná, noty na flétnu navlhlé... Depresi korunuje pohled na konkurenční kytarové duo z Graftonu, které zrovna balí fidlátka a třídí vysomrovaná eura do dlouhatánských sloupečků. Dokonce i Míša, která ještě před chvíli naznala, že to zkusíme ještě chvíli na Graftonu, to teď vzdává a jdeme poněkud schlíple na autobus. Je kolem páté a my jsme bohatší o 12 eur. Je to hodně nebo málo? Míň, než jsme doufaly. Ale na poměry - dvě a půl hodiny hraní - to snad tak zlé není...
Cestou v buse obě usínáme. Na bytě se vyploužíme nahoru do pokoje, plácnem na postele a obě vytuhnem. Předtím ještě zaháním stín obav o nefunkční foťák - má jen vybitou baterku, zapomněla jsem ho včera po odpojení od počítače vypnout. Po chvíli spánku mě nehumánně budí prozvánějící rodina, mamka se dožaduje pozornosti na ICQ. Vyzvídá, jak bylo. Nakonec se nám dostává povzbuzení - táta prý v tolik ani nedoufal, hlavně že si vyděláme na jídlo! Mamka zase míní, že je hlavní, že jsme dostaly něco a víme, jak se zařídit propříště. Takže deprese z odpoledne je definitivně zapomenuta. Zítra vyrážíme zase. Ale až později, kolem poledne. A budeme se modlit, aby míň pršelo... Možná si pak vyděláme i na týdenní jízdenku na autobus.
Žádné komentáře:
Okomentovat