Z čtenářského deníku 8

Karel Čapek - Matka: 

• Vám připadá hrozně čestné za něco umřít, ale na to, že umřete někomu, na to už nemyslíte.
• Sám zemřít, to by každý uměl, ale ztratit muže nebo syna, to byste teprve viděli, co to je, to byste viděli... 
• Víte, ono se řekne... umřít za něco velkého; za vědu, za vlast, za víru, za spásu lidstva nebo co... ale když je člověk v tom... tak to vypadá jinak, já vím. Kdyby si lidé dovedli představit, jak při tom člověku je, tak by se... snad... míň oháněli tím, jak je krásné za něco umřít. Krásné! Já jsem moc krásného na své smrti nenašel. 
• To mi nesmíš udělat, Toni. Musíš být mamince oporou... a ochranou. Já už mám jen tebe. Já vím, že je to pro tebe oběť... ale jako muž, Toni, musíš i takovou oběť unést.
• Matka: Jenomže už se do toho chválabohu nemůžete míchat.
  Otec: Nemysli si, dušinko. Víc, než víš. Víc, než vy živí víte. Když je vojna, my mrtví vstáváme...
  Kornel: My totiž nejsme tak moc mrtví, jak ty si myslíš, maminko.
  (...)
  Otec: Museli, mládenče, museli. Však do toho půjdeme všichni, ne?
  Matka: Kdo všichni, Richarde?
  Otec: Nu všichni, dušinko, My taky. My taky.
  Matka: Vy tam budete tak něco platni!
  Ondra: Víc, než si myslíš, maminko. Národ musí s sebou mít své mrtvé.
  Matka: Proto si jich musel tolik nadělat, ne?
  Petr: Víš, mami, tentokrát jde i o nás; kdyby se válka prohrála...
  Kornel: - pak jsme umřeli nadarmo, my všichni, pak by nezbylo nic... ani po nás mrtvých, maminko. 
• Nic, dceruško, já jen, abys věděla, co je život. Víš, když ty ses měla narodit, tak to tvou maminku mohlo stát život. Já jsem klečel u ní a... nu, hrozně jsem se styděl, víš? Říkal jsem si... tak tady má žena dává všechno v sázku, aby se narodilo dítě, a co já? Tak vidíš, v tom je cena života, že se za něj platí, třeba i životem. To je taky ženská záležitost, holčičko. A to máš tak se vším, rozumíš? Kdyby se za vlast neplatilo životem... kdyby se za čest, za pravdu, za svobodu neplatilo životem, neměly by tu ohromnou, tu strašnou cenu, víš? 
• Připadám si jako slepice, která vyseděla orly; sedím při zemi a kdákám strachy, když jeden po druhém vyletují.
• Jaképak hrdinství nebo čest - to je dětinství, tati. Ale kousek poznání - to stojí za to. 
• Každý děláte něco obráceného, a pak mi řeknete, to jsou veliké úkoly, maminko, tomu ty ani nemůžeš rozumět. Jeden z vás bude něco stavět, a druhý to bude bourat, a mně řeknete, to jsou ohromné věci, to my musíme dělat, i kdyby nás to mělo život stát!

Od Karla Čapka jsem vždycky milovala ty lehčí věci, povídky z jedné a druhé kapsy, fejetony, cestopisy. Ale jeho vážné věci jsem nedávala; se všemi jsem sekla ve chvíli, kdy se po celém světě začaly šířit ty jeho "vynálezy zkázy" a všecko pohlcovala deprese - včetně mě. Po dlouhých letech jsem sáhla po rozhlasových dramatizacích a ty jsem zvládla zkonzumovat, ale potěšení, které od knih čekám, mi to moc nedalo. Dobrá byla snad jen Továrna na Absolutno a výše citovaná Matka. V Matce si samotné postavy moc mých sympatií nezískaly (muži většinou šovinističtí a povrchní, Matka uťáplá a omezená ženička, zajímající se jen a pouze o svou rodinu, ale omlouvá ji, že za to asi nemůže). Navíc je to psané formou divadelní hry, což mi obvykle hodně nesedí, ukazuje to jen povrchní jednání postav a příliš vás to nepustí do jejich myšlenek a úvah, protože vidíte jen to, co postavy řeknou a dělají... ale ne to, co si myslí. Jakmile se však ve  fiktivním dialogu živých a mrtvých rozjely úvahy o smyslu obětování, utrpení, válek a zoufalství, našla jsem v tom podivném vyprávění o mně nesmírně cizích lidech mnoho zajímavých úvah. A k Továrně na Absolutno se jednou vrátím a budu vypisovat. 

Margaret Attwoodová - Příběh služebnice: 

• Mužskej je jenom prostředkem, co ženský slouží k výrobě dalších ženskejch.
• I když jsou fajn, něco jim stejnak vždycky chybí. Jako by byli věčně myšlenkama jinde, jako by si nemohli vzpomenout, co jsou vlastně zač. Zíraj moc na oblohu. Ztrácej kontakt se svejma nohama. 
• Kdo si pamatuje bolest, jakmile ji má jednou za sebou? Zbude z ní jenom stín, ani ne v paměti, spíš někde v těle. Bolest člověka poznamená, ale tak hluboko, že to není vidět. 
• Nikdy nepoznáte to pokušení, když jako žena musíte muži odpustit. Věřte mi, že je těžké mu nepodlehnout. Nezapomínejte však, že i odpuštění znamená moc. Prosit o odpuštění znamená moc, a odepřít je - nebo udělit - představuje moc, možná ze všeho největší.
• (O časopisech pro ženy:) Byl v nich totiž příslib. Obchodovaly s proměnami: nabízely nekonečnou řadu možností, táhnoucí se jako odrazy na dvou zrcadlech postavených proti sobě, kde se řadí replika za replikou, dokud nezmizí z dohledu. Nabízely jedno dobrodružství za druhým, jeden šatník za druhým, jedno zlepšení za druhým, jednoho muže za druhým. Nabízely omládnutí, zdolání a přesáhnutí bolesti, nekonečnou lásku. Jejich skutečným příslibem byla nesmrtelnost.
• Částečně jsem na ni žárlila; jenže jak jsem mohla žárlit na ženu tak očividně vyschlou a nešťastnou? Žárlit se přece dá jen na člověka, který má něco, o čem si myslíme, že bychom to měli mít sami. 
• Čím obtížnější bylo milovat konkrétního muže po našem boku, tím víc jsme věřily v lásku jako takovou, absolutní a dokonalou. Vždycky jsme čekaly na její vtělení. Až se slovo stane tělem. 
• Na záchodech je cosi uklidňujícího. Alespoň tělesné funkce zůstaly demokratické. Sere každej, ucedila by Moira.
• Přály jsme si, aby nám to s ním vyšlo, aby to klapalo. Klapalo jako dobře udržovaný stroj. Říkaly jsme si, že když o ten stroj budeme pečlivě dbát, snad to bude dělat i on. Možná že o něj budeme pečovat společně, jinak se jeden z nás, s největší pravděpodobností on, odchýlí a vydá se po vlastní trajektorii, své návykové tělo si vezme s sebou a nás tu zanechá s těžkými abstinenčními příznaky. 
• Je zvláštní vzpomínat na to, jak jsem tenkrát uvažovali, jako bychom mohli všechno mít; jako by neexistovaly žádné nepředvídatelné skutečnosti, žádné hranice; jako bychom mohli věčně formovat a přeformovávat trvale se rozpínající kruh svého života.
• Jsem uprchlice z minulosti a jako všichni uprchlíci se probírám zvyky a způsoby bytí, které jsem po sobě zanechala nebo byla nucena zanechat tam, odkud jsem přišla, a které vypadají právě tak divně, a já jsem jimi právě tak divně posedlá.
• "Příroda si po nás žádá rozmanitost. Je to logické, je to součástí strategie stvoření. Je to záměr přírody." Jsem zticha, a tak pokračuje. "Ženy to instinktivně vědí. Proč by si jinak za starých časů nakupovaly takovou spoustu nejrůznějších šatů? Aby oblafly muže a předstíraly, že v nich je několik různých žen. Každý den nová." 
• "To Glenovu tak brzy přemístili?" ptám se, i když vím, že ji nepřemístili. Vždyť jsem ji ještě dopoledne viděla. Řekla by mi o tom.
  "Já jsem Glenova," odpovídá ta žena. Dokonalá replika. A nepochybně je to tak, ona je nová - a Glenova, ať je v tuhle chvíli kdekoli, už není Glenova. Nikdy jsem se nedozvěděla její skutečné jméno. Tak se člověk ztratí v moři jmen. Teď by ji nebylo snadné najít.
• Můj Bože. Jenž jsi v nebeském království, které je v nitru.
  Kéž bys mi prozradil Jméno Tvé, myslím to skutečné. Ale klidně můžu říkat Ty.
  Kéž bych věděla, jaké jsou Tvé plány. Ale ať jsou jakékoli, prosím, pomoz mi to překonat. I když to možná není Tvé dílo - nevěřím ani na chvíli, že to, co se tu děje, je Tvá vůle.
  Chleba vezdejšího máme dost, takže s tím nebudeme ztrácet čas. V tom není problém. Potíž je v tom, jak ho polknout a nezadusit se jím.
  Teď se dostáváme k odpuštění. S odpouštěním mé maličkosti si v tuhle chvíli nedělej starosti. Jsou tu důležitější věci. Například zachovej ostatní v bezpečí, pokud jsou v bezpečí. Nedovol, aby příliš trpěli. Jestli musejí umřít, dej, ať to mají rychle za sebou. Mohl bys jim dát i nebe. K tomu Tě potřebujeme. Peklo si umíme zařídit sami.
  Asi bych měla říct, že odpouštím těm, kdo to zavinili, bez ohledu na to, co právě dělají. Zkusím to, ale není to snadné.
  Teď je na řadě pokušení. Ve středisku představovalo pokušení téměř všecko kromě jídla a spaní. Vědění bylo pokušení. Co člověk neví, to ho nepokouší, upozorňovala teta Lydie.
  Možná ani nechci vědět, co se děje. Možná chci raději zůstat v nevědomosti. Možná bych vědění neunesla. Pád člověka byl pád z nevinnosti do vědomosti.
  Příliš často přemýšlím o lustru, i když už tu nevisí. Ale dal by se použít i hák ve skříni. Probrala jsem v duchu všechny možnosti. Stačilo by se přivázat, předklonit se plnou vahou a nebránit se.
  Vysvoboď nás od zlého.
  Pak je tu ještě království, moc a sláva. Je těžké v ně v tuhle chvíli věřit. Ale budu se snažit. V naději, jak se píše na náhrobních kamenech.
  Musíš si připadat pěkně podvedený. Asi to není poprvé. Být Tebou, měla bych toho dost. Bylo by mi z toho vážně nanic. V tom je asi rozdíl mezi námi dvěma.
  Připadám si dost neskutečně, když s Tebou takhle mluvím. Připadám si, jako bych mluvila do zdi. Kéž bys mi odpověděl. Cítím se tak sama. 

Značně fascinující knížka, odehrávající se ve fiktivním státě stojícím na křesťanských základech, absolutní poslušnosti, tradičním a ultrakonzervativním rozdělení rolí mezi muži a ženami... a řešícím problém s extrémně nízkou porodností. Všecko je podřízeno výrobě potomstva, plodné ženy putují mezi bohatými rodinami a jak jim nedají dítě, selžou. Jinak nejsou nic. Nesmějí dělat nic jiného, než se všemi způsoby chystat na to, až do nich bude vloženo dítě a ony je donosí a předají náhradní rodině. Jinak nesmějí číst, bavit se, skoro ani mluvit. Absolutně odporná představa absolutně odporného světa... A na tomhle odporném pozadí je líčeno cosi jako probuzení jedné z těch mála plodných žen, která sice pamatuje a vzpomíná na "normální" svět, ale po nástupu nového režimu prošla obstojnou vymývárnou a vlastně ji i přijala. Pak se mění, až... ... to už si kdyžtak přečtěte sami. Ale je to dobré, fakt dobré. Sama jsem nečekala, že mě tak osloví knížka, jejíž děj je prodchnut tak hnusně konzervativními tradicemi a důrazem na tu údajně jedinou-vhodnou-roli-žen. Závěrečná modlitba hlavní hrdinky je podle mě jedno z nejkrásnějších a nejnadějnějších vylíčení vztahů člověka k Bohu. Aneb... i když lidé z víry a náboženství ukroutí ten nejodpornější bič, jaký si lze představit, stále lze myslet na to, že to není vůle a jednání Boha, ale jen mrzkých lidí.

Ano, Boha potřebujeme, aby nám dal nebe. Peklo si umíme zařídit sami. 

Jak jsem si rozhasila počítač

Myslela jsem si tak včera,  že si večer opět sednu k noťasu a začnu rejžovat letadlový vtipy do posledního dílu černoskříňkový knížky. Pěkně jsem to měla rozmyšlený, že to už dodělám a o víkendu začnu sázet. A čím víc si věci pěkně rozmyslíte, tím větší je šance, že to dopadne úplně jinak. :-)

Mám děsnou lemru počítač. Moje lenovo dělá svému jménu čest, lenivé je až běda. Bylo zdechlé odjakživa, ale po pěti letech provozu už to fakt je zážitek. Měnit ho nechci, nesmírně mi vyhovuje jeho displej a klávesnice a hlavně je to držák a věrnej tvor, kterej mimo jiné přežil náraz tajemné obrovské síly, která prokopla tašku plnou věcí a uhodila i na uvnitř vloženej počítač takovou silou, že zničila CD-romku a displej. Jakože úder naskrz. CD-romka byla prohnutá tak, že nešla otevřít, displej rozpraskán. CD-romka byla amputována, displej vyměněn a noťas si spokojeně žije dál svým lenovým lenivým životem.

Teď je ale fakt hodně přibržděn a pomůže mu čas od času pořádně vyčistit střeva. Takovými těmi cleanery a tak. I včera, než jsem začala s prací, jsem si řekla, že to zase sjedu cleanerem, a když už, tak pořádně. Tak jsem to pustila i do registrů. A to jsem samozřejmě neměla dělat.

Listopad 2019 v pražských ulicích (výročí 17. 11. 1989 - 2019)

K 17. listopadu jsem měla vždycky vztah a co jsem začala rozum brát, mrzelo mě, že jsem to tehdy tehdy v roce 1989 prožila coby čtyřletej špunt  doma, bez plných náměstí, bez svíček a cinkání klíčů. Když tedy přišlo 30. výročí, řekla jsem si, že by bylo rouhání nezúčastnit se. Ale není to jen tak. Slavit výročí převratu, tedy společenské události, když jste z podstaty věci nespolečenský jedinec, co ho berou běsy z davů v ulicích, to je těžký. Ale vykopala jsem se a řekla si, že si to udělám po svým. Po zákoutích, kde těch lidí nebude tolik, kde nebude tolik hluku a slov, ale zato víc světel, barev a krás. A nakonec to bylo hezký, jak vidno. Z nějakýho záhadnýho důvodu mi už od rána zněla v hlavě Listopadová od Wabiho Daňka, která s tím svátkem vůbec nesouvisí, ale její refrén mám moc ráda a vlastně se mi do toho rozpoložení hodila.

Tak mě nečekej, já nikam nepospíchám

Listopadový písně od léta už slýchám

Z čtenářského deníku 7

FB diskuse - anonym: 

• Jsou lidé, kterým připadá zvláštní, když člověk mluví se svým domácím zvířetem. Mně připadá rozhovor s některými lidmi mnohem podivnější. 

Erik Axl Sund - Skleněná těla: 

• Mýtus se nakonec stane životem a pravdou.
• Myslel si, že táta a ostatní tátové možná vychovávají své děti ve slepé víře v Boha, protože sami pochybují. 
• Bolest, která ji trápila, zmizela v okamžiku, kdy skočila z balkonu, ale ta bolest teď přešla na jiné; na Mariinu mámu, na Vaniu. A Vania si uvědomila, že součet utrpení je neměnný, že bolest je jen energie, kterou nejde zničit. Člověk může zemřít, ale ne zmizet. Utrpení tělo přežije. Je mnoho způsobů, jak si vzít život. Jedním z nich je žít dál. 
• Život není žádná hra. Je to válka, kterou nejde vyhrát, a existuje jediné pravidlo: každý sám za sebe, a Bůh proti všem.

Erik Axl Sund, ve skutečnosti dvojice severských autorů. Píše/píšou snad ty nejkrutější a nejzlejší detektivky, co znám. V dřívějších dobách mě totálně dostala série Vraní dívka a její dvoudílné pokračování, k nimž se ještě stoprocentně vrátím. Ale psát ti autoři umí skvěle a číst to je zážitek. Ale asi ne pro každýho.

Miroslav Ivanov - Historie skoro detektivní: 

• A vidíte, zvláštní věc, pojednou je vám čehosi skoro líto. Nejkrásnější na celé věci je totiž právě ono pátrání, kdy nevíte, kudy kam, kdy už jste si někdy docela zoufali... a přece hledáte řešení dál. Teď, teď už ale je všecko docela jasné a tedy i konec...
• Napadá mi taková myšlenka, nevím, jak ji formulovat, sedí v hlavě a chce ven.

Naďa Horáková - Hrob třinácté panny:

• "Byl jsem už dlouho unavený, ale nevzal jsem si dovolenou. Tohle bylo varování, abych brzdil."
  "Ty jsi fatalista?" podivila se.
  "Ne," zavrtěl hlavou. "Každý člověk má svobodnou volbu, ale měl by při tom myslet. Je to, jako když jedeš po silnici a projíždíš křižovatky. Některou projedeš rovně, jinde zahneš. A to všechno tvoří tvůj osud. Rozdíl je v tom, že při jízdě znáš směr cesty. Pokud v životě zahneš špatně, nebo třeba dlouho stojíš, přijde kolize."
  "A proč někdo zemře a někdo přežije?"
  "To ví jen Bůh," filozofoval. "Cesty Páně jsou nevyzpytatelné."

Jak skvěle, poutavě a mysteriózně tahle knížka začíná (jakože fakt hodně), tak trapně pokračuje a nakonec zamotaně a ulopoceně končí (taky fakt hodně). Pokud vás nezajímají primitivní duševní pochody husy bez špetky sebeúcty a sebeovládání, která je shodou okolností vržena do dramatickýho dění s pár vraždama, nečtěte to. Za mě obrovský zklamání.

B. J. Freeman a Norman Prentiss - Děti Halloweenu:

• Být obviněný z něčeho příšerného, když jste malí - to je to nejhorší. Víte, že jste nevinní, a přesto nejste schopni přesvědčit lidi, na kterých vám nejvíc záleží. Vaši rodiče, ti, kteří vás za normálních okolností chrání, jsou najednou vzteklí a necitelní - a tahle přeměna má zvláštní, skoro nadpřirozenou moc. Jakožto bezmocné dítě cítíte, že vás obestřelo nějaké příšerné zaklínadlo, nebo že se vaše mysl otevřela nějaké zlověstné síle.
• Chci říct, že jsem očekávala, že to zpacká, ale doufala jsem, že mě překvapí. Neděje se tohle v posledních stadiích vztahu? Nechcete si přiznat, že se blíží ke konci. Nesnesete pomyšlení, že jste promarnili tak velkou část života. Proto tomu druhému neříkáte, že je konec. Obelháváte sami sebe. Pořád čekáte a doufáte, že si bude vést líp, navzdory stále četnějším důkazům o opaku.
• Člověka, s nímž sdílíte život, totiž musíte respektovat. 

Výrazně nedoporučuji, děsnej a navíc nečtivej odpad... ale když už jsem si ty výpisky vypsala, tak tedy budiž. Příště, až v knihovně dostanu nápad vzít si naslepo některou z dnes vrácených knih, ji radši otevřu a pár stran si namátkou přečtu, jestli to vůbec stojí za tahání domů.

Alex Marwood - Ztracené holky:

• Bože, zachraň nás před vlastními dětmi. Nedivím se, že si někdo radši pořídí čivavu.
• "Byly jsme jen děti," hlesla.
  "To není výmluva," namítla Amber. "Dospělost je vlastně jen pár vrstev navíc k dětství."
• Vždyť právě tohle jsou ty velké věci v životě. Nejde o dovolené ani večeře v restauracích ani přání mít víc. To nejdůležitější je dát si čaj po dlouhém dni a přitulit se k sobě na gauči. Odpustit si, zapomenout a brát na sebe ohledy. Jde o upřímnost, pravdu a důvěru. O vybudování bezpečného místa, které opečovává ty nejbližší a nejmilovanější.

Naopak vřele doporučuji, jedná se o perlu nalezenou za pár šupů v Levných knihách a detektivně-psychologický požitek vedoucí k zamyšlení o vině, trestu a spravedlnosti.

Z filmu Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel: 

• Za přemýšlení nic nedostaneš. Jediná jistá věc je, že život je, jakej je, a bude, jakej bude.

Z čtenářského deníku 6

Jerzy Koszinski - Nabarvené ptáče:

• Přemýšlel jsem, jestli ztráta zraku připraví člověka také o vzpomínky na všechno, co předtím kdy viděl. Kdyby tomu tak bylo, člověk by už nebyl schopen vidět ani ve snu. Kdyby tomu tak ale nebylo, kdyby lidé bez očí mohli ještě pořád vidět díky své paměti, nebylo by to tak zlé. Svět byl všude skoro stejný, a i když se lidé, právě tak jako zvířata a stromy, jeden od druhého lišili, člověk za ta léta, co je znal, dobře věděl, jak vypadají. (...) Slíbil jsem si, že si budu pamatovat všechno, co vidím. Kdyby mi někdo vyloupal oči, po zbytek života by mi zůstaly vzpomínky na to, co jsem kdy spatřil.
• Lidé, kteří se příliš často dívají na duhy, nevidí osla, který stojí přímo před nimi.
• Přemýšlel jsem, jestli je zapotřebí obětovat tolik židů, aby se Bůh cítil odškodněn dostatečně za to, že mu zabili Jeho Syna. Možná, že se ze světa brzy stane jedna velká spalovna lidí. Copak kněz neříkal, že jsme všichni odsouzeni k zatracení, že jsme všichni "prach a v prach se obrátíme"?
• Nebylo by jednodušší změnit lidem barvu očí a vlasů, než stavět velké pece a pak chytat židy a cikány a spalovat je v nich?
• Němci pro mě byli opravdovou záhadou. Jaká ztráta času a námahy. Copak stálo vůbec za to takovému nuznému krutému světu vládnout?
• Pil vodku a nahlas se podivoval, proč je lidem jako já dovoleno žít, když jeho kluci zemřeli tak mladí. Často mi kladl tu samou otázku a já nevěděl, co bych mu na ni měl odpovědět.
• Nesmírně mě to překvapilo. Kněz musel během svého zbožného života nashromáždit neobyčejně vysoký počet odpustků, a přesto tu ležel nemocný jako každý jiný člověk.
• Bůh neměl důvod, aby mě tak těžce trestal. Pravděpodobně jsem si rozhněval nějaké jiné síly, které rozprostíraly svoje sítě nad těmi, které Bůh z toho či onoho důvodu opustil.
• Když jsem poháněn větrem klouzal po nekonečné bílé pláni, cítil jsem se svobodný a osamocený jako špaček, který plachtí po směru větru, je zmítaný každým jeho prudším závanem, neuvědomuje si svoji rychlost a je stržený rytmem dávno zapomenutého tance. Svěřil jsem se plně zběsilé síle větru a rozestřel jsem svoji plachtu do ještě větší šíře. Bylo těžké uvěřit, že místní lidé považují vítr za svého nepřítele a zavírají před ním okna, protože se bojí, že jim může přivát mor, obrnu a smrt. Vždycky říkali, že pánem větru je samotný ďábel a že vítr vykonává jeho rozkazy.
• Díval jsem se zklamaně a znechuceně na dvě propletená poškubávající se těla. Tak tohle tedy byla láska. Divoká jako býk, když do něho šťouchnou hrotem píky - brutální, páchnoucí, topící se v potu. Tahle láska byla jako rvačka, ve které si muž a žena vybojovávali jeden od druhého rozkoš a potýkali se spolu neschopni myslet. Zpola v mrákotách, ztěžka oddychovali, supěli a chovali se pod lidskou důstojnost.
• Přemýšlel jsem, proč je sůl tak drahá, když Bůh může tak snadno nadělat z hříšníků solné sloupy. Proč nenadělal z některých hříšníků maso nebo cukr? Vesničané je určitě potřebovali právě tolik jako sůl.
• Mraky se spojovaly a rozplývaly jeden ve druhém, hned byly tmavší, hned zase světlejší. Někde vysoko nad nimi řídil všechno Bůh. Už jsem chápal, proč má tak málo času na to, aby se mohl věnovat nějakému malému černému škvrněti jako já. Dole pod Ním spolu bojovaly obrovské armády, bezpočet mužů, zvířat a strojů. Musel rozhodovat o tom, kdo vyhraje a kdo prohraje, kdo zůstane naživu a kdo zemře.
• Jestliže Bůh rozhodoval o tom, co se má přihodit, proč se pak vesničané strachovali o svoji víru, kostely a duchovní? Jestliže sovětští komisaři skutečně měli v úmyslu zničit kostely, znesvětit oltáře, zabít kněze a pronásledovat věřící, neměla by Rudá armáda ani tu nejmenší šanci vyhrát. I ten nejpřepracovanější Bůh by nemohl přehlédnout, jaké nebezpečí hrozí Jeho lidu. Ale neznamenalo by to pak, že Němci, kteří také ničili kostely a vraždili lidi, by se stali vítězi? Z Božího hlediska by se zdálo být rozumnější, aby válku všichni prohráli, protože všichni vraždili.
• Teď už jsem všemu rozuměl. Uvědomil jsem si, proč Bůh nevyslechl moje modlitby, proč jsem byl zavěšován ke stropu, proč mě Garbos bil, proč jsem ztratil řeč. Byl jsem snědý. Moje vlasy a oči byly právě tak černé jako vlasy a oči těchto Kalmyků. Bylo zřejmé, že spolu s nimi patřím do jiného světa. S takovými, jako jsem já, nemohl nikdo mít soucit. Strašlivý osud mě odsoudil k tomu, abych měl právě tak jako tato horda divochů černé oči a vlasy.
• Knihy na mě udělaly ohromný dojem. Jejich prosté potištěné stránky pomáhaly člověku, aby si v mysli mohl vykouzlit svět právě tak opravdový jako svět, který bezprostředně vnímal svými smysly. Navíc byl svět popsaný v knihách, podobně jako maso v konzervách, jaksi hutnější a bohatší, daleko kořeněnější než každodenní život. Tak například v běžném životě viděl člověk kolem sebe mnoho lidí, které ve skutečnosti neznal. Zato v knihách se dozvídal i to, co si lidé myslí a co mají v plánu.
• Také jsem měl rád poezii. Byla psána formou, která se podobala modlitbám, ale byla krásnější a srozumitelnější. Na rozdíl od modliteb nezaručovaly básně žádné odpustky. Člověk však nemusel recitovat poezii na znamení pokání za svoje hříchy. Poezie tu byla pro potěšení.
• Dozvěděl jsem se od něho, že řád světa nemá nic společného s Bohem a že Bůh nemá nic společného se světem. Důvod byl zcela jednoduchý. Bůh neexistoval. Vymysleli si ho mazaní kněží, aby mohli klamat hloupé pověrčivé lidi. Bůh, Svatá Trojice, čerti, duchové či upíři, kteří vylézají z hrobů, neexistovali. Neexistovala ani všudypřítomná Smrt, vyhledávající stále nové hříšníky, které by mohla lapit do svých osidel. Byly to všecko jen povídačky pro nevědomé lidi, kteří nerozuměli přirozenému běhu světa a nevěřili ve své vlastní síly. Proto se museli uchýlit k víře v jakéhosi Boha.
• Na druhé straně jsem však jen těžko mohl uvěřit tomu, že sami kněží v Boha nevěřili a využívali ho k tomu, aby jím oklamali jiné lidi. A co všechny kostely? Římské i pravoslavné? Byly také, jak říkal Gavrila, postaveny pouze proto, aby prostřednictvím předpokládané Boží pomoci zastrašovaly lid a nutily ho, aby podporoval duchovenstvo? Jestliže však kněží jednali v dobré víře, co by pak s nimi bylo, kdyby najednou přišli na to, že Bůh neexistuje a že i nad tou nejvyšší kostelní věží je jen nekonečná obloha, po které létají letadla s rudými hvězdami na křídlech? Co by dělali, kdyby přišli na to, že všechny jejich modlitby jsou k ničemu a že všecko, co dělají u oltáře, a všechno, co říkají lidem z kazatelny, je podvod?
  Odhalení takové strašné pravdy by jimi otřáslo a byla by to pro ně větší rána než smrt vlastního otce nebo poslední pohled na jeho tělo. Lidi vždycky utěšovala víra v Boha a obvykle umírali dřív než jejich děti. Takový už je zákon přírody. Utěšovali se jedině tím, že věděli, že až zemřou, bude na tomto světě nad životy jejich dětí bdít Bůh. Stejně tak se zase jejich děti v zármutku utěšovaly tím, že Bůh jejich rodiče po smrti uvítá a přijme do své náruče. Lidé vždy mysleli na Boha, i když on sám byl příliš zaměstnán, aby poslouchal jejich modlitby a vedl v patrnosti, kolik odpustků si vymodlili. 
• Gavrila zastával názor, že lidé sami rozhodovali o tom, jakým směrem se bude jejich život ubírat, a byli jedinými pány svého osudu. Právě proto je každý člověk důležitý. Je nutné, aby každý věděl, co má dělat, a znal svůj cíl. Jednotlivec si třeba mohl myslet, že jeho konání nemá žádný smysl, ale to byl omyl. Díky jeho práci, právě tak jako i díky práci mnoha ostatních lidí, vznikalo velké dílo, které mohli v plném rozsahu rozpoznat právě ti, kteří stáli na vrcholu společnosti. A tak i zdánlivě nahodilé stehy, které s jehlou v ruce vyšila nějaká žena, přispěly k celkové kráse květinového vzoru, který se nakonec objevil na ubruse nebo přehozu na postel.
• V souladu s pravidly dějin se čas od času objeví mezi širokou bezejmennou masou člověk, který si přeje, aby se všichni měli dobře. A protože je moudrý a má skvělé znalosti, ví, že čekat na nějakou pomoc od Boha by situaci na světě moc nezměnilo. Z takového člověka se pak stane vůdce, jeden z výjimečných lidí, kteří se starají o to, aby se myšlení a počínání všech ostatních ubíralo správným směrem, podobně jako tkadlec dbá o to, aby barevné nitě správně procházely složitým vzorem tkaniny. 
• Často jsem se procházel po polích a hodně jsem přemýšlel. Litoval jsem všech svých modliteb. Jestliže Bůh, Syn a Matka Boží, ani žádní méně významní svatí ve skutečnosti neexistují, co se pak stalo se všemi mými modlitbami? Kroužily snad na prázdném nebi jako hejno ptáků, kterým kluci zničili hnízda? Anebo byly na nějakém tajném místě a snažily se, podobně jako můj hlas, osvobodit? 
• Člověk, řekl, je hrdý tvor. Nosí v sobě svoji vlastní soukromou válku, ve které musí bojovat a sám si ji vyhrát, nebo prohrát. Má v sobě zakódovanou svoji vlastní spravedlnost, se kterou se musí umět sám, bez pomoci druhých, řídit. 
• Co by se stalo, kdyby kolektiv rozhodl, že se nejlépe hodím třeba k hlubinnému potápění? Záleželo by vůbec na tom, že mám z vody hrůzu, protože každé pohroužení pod hladinu mi připomíná, jak jsem se skoro utopil pod silnou vrstvou ledu? Kolektiv by si mohl myslet, že to je pro mne cenná zkušenost, která mne kvalifikuje k tomu, abych se učil potápět. Místo toho, aby se ze mě stal vynálezce rozbušek na změnu barvy pleti, bych musel strávit zbytek svého života jako potápět, který nenávidí dokonce i pouhý pohled na vodu a kterého se při každém potopení zmocňuje panický strach? Co by se v takovém případě stalo? Jak se může jedinec, tázal se Gavrila, vůbec domnívat, že jeho úsudek je důležitější než úsudek mnoha jiných lidí? 
• Člověk, i když ho lidé obdivují a mají rádi, žije především sám se sebou. Pokud nemá vnitřní klid, pokud ho znepokojuje a trápí něco, co neudělal, ale udělat měl, aby nezklamal představu, kterou si sám o sobě vytvořil, a mohl si sám sebe i nadále vážit, pak je jako "démon, duch vyhnaný, pln smutku, který nad hříšnou zeměkoulí plul".
• A ještě něco jsem pochopil. Na vrchol, k vytčenému cíli, vedlo mnoho cest a bylo mnoho způsobů, jak ho dosáhnout. Člověk ho však mohl dosáhnout také sám, s pomocí nanejvýš jednoho přítele, jako jsme třeba s Miťkou vylezli na strom. Byl to však jiný vrchol, který neměl nic společného s pochodem pracujících.
• Říkal, že člověk by nikdy neměl dovolit, aby s ním někdo špatně zacházel, protože by pak ztratil úctu sám k sobě a život by pro něho přestal mít smysl. Aby si zachoval sebeúctu, musel se umět pomstít těm, kteří mu ublížili, a dokázat, že má určité mravní zásady a není padavka.
  Člověk by se měl pomstít za každé příkoří či zlo. Na světě je příliš mnoho křivd a bezpráví, které nemohou být vždy zváženy a spravedlivě odsouzeny. Člověk by měl důkladně přemýšlet o každém zlu, které na něm bylo spácháno, a rozhodnout se pro vhodnou odplatu. Jedině přesvědčení, že člověk je tak silný jako jeho nepřítel, a že by se mu za všecko mohl dvojnásobně pomstít, umožňovalo lidem přežít, říkal Miťka. Člověk by se měl mstít podle své vlastní nátury a podle prostředků, kterými disponoval. Bylo to zcela jednoduché. Jestliže se k vám někdo chová hrubě a bolí vás to, jako by vás někdo švihl bičem, pak byste ho měli potrestat, jako kdyby vás švihl bičem. Jestliže vám někdo dá facku a máte pocit, jako by vám uštědřil nespočet ran, pak byste mu to měli oplatit takovou měrou, jako kdybyste těch ran nespočet dostali. Pomsta by měla být úměrná bolesti, trpkosti a ponížení, které člověk v důsledku protivníkovy akce pociťuje. Takový políček může způsobit, že znovu prožívá muka, která musel vytrpět, když ho celé stovky dní mlátili. Někdo může na políček za hodinu zapomenout. Jiného by mohly celé týdny mučit hrůzné vzpomínky.
• A přes tyto hrůzné vzpomínky bylo na tom ležení mezi kolejemi a pocitu, že nad vámi projíždí vlak, něco strašně lákavého. Ve chvílích mezi přejezdem lokomotivy a posledního vagónu jsem v sobě cítil život čistý jako mléko, opatrně přecezené přes látku. Během té krátké chvíle, kdy nad člověkem rachotily vozy, nemělo význam nic než prostý fakt, že žije. Zapomněl jsem na všecko - na sirotčinec, na to, že jsem němý, na Gavrilu, na Mlčouna. Na samém dně této zkušenosti jsem nalézal obrovskou radost z toho, že se mi nic nestalo. 
• Snažil jsem se abych si tento pocit radosti z toho, že jsem naživu, dobře zapamatoval. Možná, že se mi bude ještě hodit, že ho jednou budu potřebovat ve chvílích strachu a bolesti. V porovnání se strachem, který se mě zmocňoval, když jsem čekal na přijíždějící vlak, mi všecky ostatní hrůzy připadaly nicotné. 
• Vzpomněl jsem si na vlaky, které odvážely lidi do plynových komor a koncentračních táborů. Muže, na jejichž rozkaz se tak dělo, hřál pravděpodobně podobný pocit absolutní moci nad nic nechápajícími oběťmi. Tito muži rozhodovali o osudech miliónů lidí, jejichž jména, tváře a zaměstnání neznali, ale které mohli nechat naživu nebo je proměnit v jemný popílek, který pak roznesl vítr. Stačilo vydat rozkazy a v bezpočtu měst a vesnic uspořádaly speciální oddíly vojáků a policie zátahy na lidi, odsouzené do ghett a táborů smrti. Měli moc rozhodnout, zda výhybky tisíců železničních tratí budou či nebudou přehozeny, a zda vlaky pojedou po kolejích, které znamenají život či smrt.
  Byl to skvělý pocit, mít moc rozhodovat o osudu mnoha lidí, které člověk nezná. Nebyl jsem si však jistý, zda tento pocit závisí jen na vědomí moci, kterou člověk má, nebo na jejím použití.
• Zajíc vyskočil ven a rozběhl se k louce. Myslel jsem, že jedním mohutným skokem vlétne do trávy a už ho nikdy neuvidíme. Ale jen tam zůstal sedět s nastraženýma ušima. Zdálo se, že vychutnává svoji svobodu. Ze vzdálených lesů a polí zaznívaly zvuky, které jen on mohl slyšet a kterým jen on mohl rozumět, nesly se k nám pachy a vůně, které jen on dovedl ocenit. Všechno to bylo jeho. Opustil klec, byl volný.
  Náhle se s ním však udála změna. Svěsil nastražené uši, povadl a jako by se i zmenšil. Jenou si poskočil, zavětřil, ale neutekl. Hlasitě jsem hvízdal v naději, že ho to přivede k rozumu, že si uvědomí, že je volný. Ale jenom se otočil a líně, jako by najednou zestárl, a trochu se i scvrkl, se vydal zpátky ke svému kotci. Po cestě k němu se ještě na chvíli zastavil, napřímil se, opět nastražil uši a ohlédl se. Pak prošel kolem králíků, kteří ho napjatě pozorovali, a skočil zpátky do klece. Zavřel jsem za ním dvířka, i když to nebylo nutné. Nosil teď klec sám v sobě. Klec, která spoutávala jeho mozek i srdce a ochromovala jeho svaly. Svoboda, která ho tak odlišovala od ostatních otupělých, osudu odevzdaných králíků, kolem něho prolétla jako větrem roznášená, pomalu vyprchávající vůně rozdrceného suchého jetele. 
• Instruktor poklekl, aby se pomodlil, zatímco já se na něho shovívavě díval. Měl jsem před sebou dospělého muže, který získal vzdělání ve městě, choval se jako prostý venkovan a nemohl pochopit, že je na světě zcela sám a nemůže od nikoho čekat pomoc. Každý člověk byl zcela sám, a čím dříve si to uvědomil, že všichni Gavrilové, Miťkové a Mlčouni se dají snadno oželet, tím lépe pro něho. A jestli byl člověk němý nebo ne, to bylo úplně jedno. Lidé si stejně nerozuměli. Neustále se spolu svářili nebo se vzájemně okouzlovali, objímali se nebo po sobě dupali, ale každý z nich znal jenom sebe. City, paměť a rozum dělily člověka od ostatních právě tak efektivně, jako rákosí oddělovalo vodní proud od rozbláceného břehu. Podobně jako horské vrcholy kolem nás jsme se dívali jeden nad druhého, odděleni od sebe údolími, příliš vysocí, aby si nás nikdo nepovšiml, příliš nízcí, abychom se mohli dotknout nebes. 
• Pud sebezáchovy, touha přežít, je vrozená a nezdolná. Jestliže nebylo možné udolat chlapcovu touhu, je snad možné spoutat a udolat fantazii?

Ke kontroverzní a bezesporu kruté knížce mě přitáhl film. Film, na který jsem neměla odvahu se podívat, ale řekla jsem si, že na papíře snesu dost... a snesla jsem to. Je to netypická válečná knížka, putování malého opuštěného děcka po zaostalém venkově někde na východě (v Polsku? na Ukrajině? Kdo ví...) za druhé světové války. A lidé se s ním nemazlí, ba naopak, bezbranné děcko je pro ně příležitostí, jak vybít to nejhorší, co v sobě mají. Ale vlastně jsem to líčení chlapcova putování, utrpení a týrání čekala horší. Jsou tam příšerné věci, ale tím, jak jsou líčené dětským pohledem, jsou paradoxně jaksi snesitelnější, umrtvené. A do toho mě překvapovaly a dostávaly chlapcovy úvahy nad světem, kterým procházel a který poznával. Kladl si otázky snad až rouhačské... ale jaksi přirozené. Napřed úvahy fascinující, pak rouhačské, pak děsivé. Ale vždycky jaksi neotřelé. Kolik těch neotřelých pohledů bylo, to ostatně vidíte výše sami. 

Ta knížka mě dost zasáhla, i když nemá to, co od knih většinou chci: sympatické postavy, napětí, vtažení do děje a vžití se do postav. Má jen jednu věc, která mě u knih dovede dostat, ale má ji měrou vrchovatou a proto mě to dostalo: dovede neuvěřitelně popsat, jak se šíří zlo. A jak se z oběti stává tyran. Na konci jsem zjistila, že nejvíc z celé knihy mě děsí, co za příšernou zmrzačenou trosku, kterou snad ani nelze označit za člověka, vzniklo z toho ubohého, celou knihu otloukaného kluka. Na konci jsem opravdu litovala, že to přežil - kvůli němu samému i kvůli dalším postavám. 

Silný kafe. 

Dovolená Lanškrounsko (říjen 2019)

Tradiční podzimní dovolená, tentokrát v Lanškrouně. Říjen byl jedno velký čekání na to, až sem konečně vypadnu. Opět mě sem vytáhly kešky. Bylo z toho krásnejch šest dní v příjemným městě, kde je všecko tak akorát na dosah, klid a pěkná zákoutí... a hlavně putování lesama, polema, údolíma a kopečkama, objevování studánek, lomů a keší... a hlavně nikde nikdo.

Ze čtenářského deníku 5

Robert Harris - Otčina: 

• "Nenarodili jsme se všichni jako hrdinové, Zavi. Lidé jako já jsou na světě proto, aby vynikli chytrolíni jako ty."

Perfektní věc. Zprvu detektivka, pak thriller. Vraždy, celkem sympatickej vyšetřovatel se složitým osobním životem, propojená Evropa... až na to, že druhou světovou válku vyhrálo nacistický Německo a určovalo další osudy Evropy. A každý režim má věci, které je nutné utajit za každou cenu. Tahle knížka byla jako pomalu se rozjíždějící vlak, zprvu nic moc... ale když nabere rychlost, nic už ho nezastaví. 

Jozef Karika - Tma:

• "Umřeš, protože jsi hloupý," řekl Oly.
  "Sorry, polepším se."
  "Půlku IQ ti ukousne strach," poučil mě.
• Strach udělá s tělem i myslí divy, někde jsem četl, že hormony, které se vylučují do krve při extrémní hrůze, mají podobné složení jako heroin a pervitin. A na tom, který hormon převládne, závisí, jestli se člověk bezvládně zhroutí, opustí tělo a ponoří se do vlastních světů, nebo se nabudí, je překvapivě veselý, rychle mu to myslí a občas dokonce i překoná své vlastní fyzické limity.
• Proto nás přílišná hrůza nebo stres mohou doslova unést; a pak převezmou kontrolu pravěké instinkty, stáváme se jenom diváky a rukojmími jako pasažéři uneseného letadla.
• Naděje je nebezpečná, zvyšuje totiž sázky. Mnoho lidí se prý z očí do očí konci sesype tehdy, když v nich ožije naděje, protože ta poslouží smrtce jako kosa, která oběť definitivně setne.
• "Naděje umírá poslední," přiznal jsem. "A proto je nebezpečná. Zabíjí, aby přežila déle než ty."
• Sníh je totiž upír, ne nadarmo umírá na jaře tolik starých lidí, mizící sníh je bere s sebou.
• Je neuvěřitelné, jak se vzpomínky a informace dokážou zašmodrchat. Něco zaslechneme nebo vidíme, nepřikládáme tomu žádný význam, a po několika minutách už zase myslíme na něco jiného. Semínko zapadne někam do hlubin a pomalu, neznatelně z něho vyrážejí výhonky. Může to trvat roky, a potom najednou šup, vzpomínka se vynoří v plné kráse, vyskočí zpoza rohu, někdy přesná, někdy zmutovaná do bizarní podoby. Přesně to se mi stalo, hrůza i beznaděj se zakously hluboko, narazily na podzemní ložisko. Podobně jako ropa, která vznikla z pozůstatků pravěkých rostlin a živočichů, vytrysknou čas od času na povrch i zapomenuté, hnijící vzpomínky.
• Co když se nevynořil z mého podvědomí, co když v téhle pustině nějaký fantom opravdu poletuje?
  Vousatý tulák, divoký Tavo, nevypočitatelný, mocný a zlomyslný horský démon ze Švantnerovy Nevěsty hor, napadlo mě bláznivě.
  Když zacítí lidský strach, osamělost, beznaděj nebo izolaci, přivábí ho to, přiblíží se a nabude viditelné formy. (...)
  Že by v místních horách opravdu přežívala jakási atmosféra, jakýsi duch místa, zlý genius loci, kterého láká lidská hrůza, opuštěnost a neštěstí? Právě těmi se živí a dodávají mu tvar, takže se zjevuje nejdřív ve snách, blouznění a vizích, až nakonec...
  "A dost!" zařval jsem a dal si facku. Zabije tě nejenom naděje, ale i fantazírování.
• Zkusil jsem to, vždyť za zkoušku nic nedám. Platil ale přesný opak: jestli se o nic nepokusím, dám za to život.
• Kdyby mě předchozí dny tak nevyčerpaly, hrůza ze ztráty orientace a ze situace, v níž jsem se ocitl, by mě nepochybně zabily. Jenže smrt se na mě bez ustání zubila už několik desítek hodin, a tělo nekonečné zásoby hormonů nemá. Proto člověk nemůže intenzivní štěstí, zamilovanost, ale ani vypjatý strach a zuřivost pociťovat dlouho. Všechno je určované dávkami hormonů - celý život i osobnost. Když dojdou nebo se nestihnou obnovit... chemie došla, kámo!
• Pokud ti někdo tvrdí, že umrznutí je příjemná smrt, nevěř mu. Cítíš chlad, prsty, palce, uši i nos máš jako v mlýnku na maso. Zabodávají se do tebe stovky, tisíce jehliček. Cítíš bolest, požírá tě mráz a žvýká tě zaživa, ale ty zůstáváš apatický.
• Hodně lidí, kteří se ztratí a zahynou v horách, se prý před smrtí chová, jako by je něco pronásledovalo. Nasvědčují tomu prý stopy jejich pohybu stejně jako poloha, v jaké záchranáři objeví mrtvolu. Mnozí z nich neumřou zimou nebo vysílením - zabije je šok. A ten může vyvolat cokoli, například intenzivní hrůza.

Třetí věc od Kariky, po níž jsem sáhla. Po nepřekonatelné Trhlině a jasně hororovém Strachu. Je to o něco slabší než předchozí tituly, ale pořád je to dobrý. Divný věci, divnej hrdina a velký psycho a občas obstojná nechuťárna. Na druhý přečtení to bylo mnohem lepší než na to první. S klidem doporučuju.