Honí se mi hlavou... po čtvrté zkoušce

Začaly jsme s Míšou nedávno zkoušet do Irska. A dneska jsme se slezly už počtvrté. Vypadá to asi takhle: k večeru se sejdem, něco málo popijem, pokecáme, dodáváme si odvahu a hlavně listujeme zpěvníkama, starýma flétnovýma notama a hrajeme a zpíváme, až se hory zelenaj a okolí vyšiluje...

Vyšiluju i já. Člověk pořád žije v jistotě, že tam kdesi daleko bude mít aspoň pár spřízněných duší... a na poslední chvíli, anebo spíš teda po ní, se dozví, že nejlepší kamarád i s doprovodem si prostě neodletěl. Krachlo mu na poslední chvíli bydlení. Tomu se říká zprd... smůla. Takže výlet do Galway se asi konat nebude. Ale aspoň nám Sedli půjčí tu jejich chytrou knihu o Irsku, jen se do té doby musíme sejít. Nacpat jednu hospodu ve Žďáře do programu, zarvaného denním ježděním z a do Brna, zítřejší bratrancovou svatbou, oslavou tetinčiných 50, balením 23 kilo zavazadla na 40 dní, sháněním pojištění a bydlení a zkoušením repertoáru...

Mezi náma, z celého srdce doufám, že Sedláčkovic výpravu nebudem následovat i my. Co se bydlení týče, zatím si taky nemůžeme moc frkat. Nabídek sice bylo víc, ale poslední dobou nám jaksi nikdo neodpověděl, anebo chtěl předem zálohu, což se zase nelíbí nám. Modlím se, aby vyšla poslední možnost - studentské apartmány kousíček od Dublinské univerzity, které přes léto nabízí ubytování třeba takovým zoufalcům, jako jsme my. A ještě nezemřela ani možnost pokojíčku u bratia Slováků. Třeba jim domácí sežene místo rekonstruovaného bytu něco jiného, pěkného, taktéž s jedním volným pokojem pro nás dvě... věřme tomu, aspoň ještě chvíli...

Vyšilujou taky moje prsty. Strašně dlouho jsem na kytaru nesáhla, takže teď špičky prstů na levačce trpí. Ale taky tvrdnou, což je dobře. A dneska ráno jsem se vzbudila a zjistila jsem, že mě bolí levej palec. Namohla jsem si ho při včerejším hraní barré akordů - byla jsem z toho docela v šoku, to se mi ještě nestalo... Ale už přestal, což je důležitý. Ruce si zvykají, tělo je věc přizpůsobivá. Jinak si ale myslím, že si nevedeme nejhůř: Turecký pochod, který nám ještě včera dělal nepřekonatelné problémy, jsme dneska přehrály sice pomalu, ale celý a bez přestávek. A to máme na zkoušení ještě minimálně 14 dní. Depresím nepropadá ani naše mamka, která nám udílí všemožné cenné rady a střízlivou podporu. Aspoň vyvažuje přístup Míšiných rodičů, kteří se nám nepokrytě vysmívají a baví se na náš úkor. Dneska jsme spočítali, že pokud máme základně přežít a vydělat si na zpáteční letenku, měly bychom denně dostat do klobouku každá dvacet eur. Míšina maminka se zamyslela a pravila, že někde je euro jako poplatek na záchodech? Tak to že by nám občas někdo hodit mohl...  Není nad optimismus. Pchchch. Však vy všichni utřete nos a budete čučet, až se vrátíme.

Otázkou zůstává, čučet na co? Na náš nečekaný návrat po třech dnech od odletu... anebo koncem srpna soukromým letadlem? :))) Stačilo by vrátit se hrdě, sice s kapsama prázdnýma, ale bez dluhů. Se vzpomínkama na zajímavej měsíc za Kanálem a Mořem...

PS: Věnováno mému novému čtenáři Pliwátkovi, který mě už několik dní uhání o další záznam... tedy jsem tak učinila. Doufám, že příliš nezklamu :) Oproti zážitkům z redakce to není nic moc, ale život zkrátka nejsou jen zajímavé chvíle shonu, ale i občasné to zklidnění a zamyšlení... a ovínění - o němž doufám, že se na dnešním příspěvku příliš nepodepsalo... :) případné námitky vznášejte na Míšu, kterážto mě přiopila, prý aby se mi líp zpívalo... Jsem zvědavá, kdo potáhne do Irska půl kufru vína.