Ze čtenářského deníku 1

Michaela Klevisová - Čekání na kocoura:

• Člověk se v pubertě složitě hledá, jen aby později zjistil, že to nejdůležitější o sobě stejně věděl už jako dítě.
• Každej je diplomat, když potřebuje sbalit ženskou.
• Když nemohl žít tak, jak chtěl, žil prostě nejlépe, jak se dalo.

Arthur Hailey - V nejvyšších sférách:

• Narození Krista. Jak bylo jeho učení prosté, pomyslel si Howden. Že láska je jediným významným zdrojem života. Učení čisté a logické, pokud věříte v Krista jako syna Božího, nebo v Ježíše, čistého, dobrého člověka - světce. Avšak lidský tvor nikdy nevěřil v čistou lásku a nikdy opravdu věřit nebude. Znehodnotil Kristovo učení předsudky a církve je pak málem zatemnily.

Michael Shaara - Andělé smrti:

• Bojoval za svůj lid, za svoje děti a rodinu; nikoli za zemi, protože žádná země za válku nestojí. Lidí však ano, ať jsou jacíkoliv, špatní; ať jsou, alespoň někteří, šílení; patřil k nim. Byli to jeho lidé a on byl jedním z nich, a tak z vlastní vůle vědomě pozvedl zbraň.

Stephen King - Bazar zlých snů: 

• Nabízíme nebe, pak lidi přesvědčíme, že nemají šanci dosáhnout ho bez naší pomoci... protože nikdo není bez hříchu a odplatou za hřích je smrt.
• Pomyslel si, že spíš zvědavost než vztek je zhoubou lidského ducha.

z filmu Živé terče: 

• Že jsou lidi kurvy, to se ví, ale že jsou kurvy lidi, na to se zapomíná.
• Neplatím si za sex. Platím si za to, že po něm můžu odejít.

Jiří Padevět v pořadu ČRo Osudové ženy - Marie Moravcová: 

• Každý by asi byl raději Gabčíkem než Čurdou, ale to, jak se zachováme, se vždycky dozvíme až v té situaci.

Výšlap Vrátno - Skalsko (květen 2019)

Letos už pošesté jsem vyrazila na Mladoboleslavsko na další kus velké keškové série. Původní plán byl, že ji dorazím celou v cca 30 km úseku, ale plány mi nabouralo hokejové MS a zápas s Kanadou od 19 h. Takže jsem nakonec stihla jen 20 km, ale i tak to bylo fajn.

Pražská Noc kostelů 2019

Noc kostelů v Praze je jedna z nejhezčích a nejpřívětivějších kulturních akcí, co znám. Přiměje člověka vypravit se na místa známá i neznámá a dozví se věci, které by jinak netušil. Vyrazila jsem do svýho milýho malinkýho kostelíka Stětí Jana Křtitele v Dolních Chabrech.

Ze čtenářského deníku - úvod

Nedávno jsem si nostalgicky vzpomněla na ty pěkné časy dětství, kdy jsem četla a četla a četla... a přečtené knížky si poctivě zapisovala do čtenářského deníku. Nejprv to byly obrázky, potom pár slov s ilustrací... a nakonec obsahy s nějakým zajímavým úryvkem. A po osmi letech druhého stupně a gymplu už toho byl pěknej sešit. Nebylo by špatný ho zkusit najít.

Když jsem teď po ukončení doktorátu zase začala mít čas na čtení slušnější beletrie, ne jen hlavo-mazacích rychlohltacích braků, a začala jsem si systematizovat knihovnu a to, jak se mi co četlo, vrátila se mi myšlenka, že takovej čtenářák vlastně není špatná věc. Mít na jednom místě vypsané zajímavé úryvky knih, které mě zaujaly, to je fajn představa - vzhledem k tomu, že coby správnej grafoman si své zápisky čas od času s chutí čtu :-) 

A tak jsem sáhla po knížečce, kam jsem si na konci gymplu (vida, když jsem přestala psát čtenářák, protože už ne-povinnost!) začala vypisovat citáty a úryvky z písní, které mě zaujaly. A začala jsem si opět vypisovat. Z knížek, audioknih, rozhlasových pořadů. Občas je vtipné je dostat tam, kam patří - hodně zajímavých kousků zachytím v audio-podobě, takže putují bleskurychle naškrábané na kousky papíru, které nosím s tužkou v peněžence, popsané putují k mobilu a pak, až se mi jich nahromadí tolik, že u mobilu překáží, je přepíšu do knížky. 

A pak mě napadlo, že když se mi v knížce už začaly shromažďovat zajímavé útržky, tak proč jimi nedoplnit blog. Třeba někoho z vás zaujmou a nalákají ke knížce, kterou byste jinak nepotkali. A to se může vždycky hodit. Když nad tím tak přemýšlím, navazuje to na někdejší rubriku Písně ti mohou dát naději (ne náhodou má moje vypisovací citátová kniha právě tato slova v úvodu). Zpívat, překládat, uvažovat a odhalovat tak svoje nitro.. no, z toho už jsem vyrostla. Pojďme radši číst. :-)

Výšlap kolem Koryčan (8. 5. 2019)

Měla jsem cestu na Moravu a k tomu den volna, tak jsem naplánovala výšlap po keších do Buchlovských kopců. Vyrazila jsem z Koryčan a pěkně jsem se prošla po lesích a objevila i několikero skal, které jsem v těchhle končinách ani nečekala. Pěkné to bylo.

Ze čtenářského deníku: Literární zázrak Jozef Karika - fantastická Trhlina a zdivočelej Strach

Objevila jsem autora, kterej fakt umí. A když mě, otrlýho čtenáře hororů, mysteriózních věcí a thrillerů něco dokáže napnout až k prasknutí, strunu to nepřetrhne a nechá ji to dlouhý dny rezonovat v jakýmsi podivným a přitom kouzelným dojmu, stojí to za to, abych se o ty dojmy podělila i s opuštěným blogem.  

TRHLINA (2017) *****

Thriller. Příběh mladého muže, který se dal nalákat tajemným nálezem podivných dokumentů v psychiatrické léčebně, a s pár dalšími lidmi se vydal po stopách lidí, zmizelých v nenápadném slovenském pohoříčku Tríbeč.

Tohle mě dostalo do kolen. Pro mě, která jsem vždycky milovala věci typu H. P. Lovecrafta, Stephena Kinga, Twin Peaks, Lost a kdysi i Akta X a dodnes mě fascinují ponuré příběhy typu Djatlovovy výpravy na Ural (výprava několika ruských vysokoškoláků v roce 1959 - zadejte si kdyžtak do googlu Djatlovova výprava iDnes, já ten link nechci hledat, neb by se mi v náhledu zase zobrazily ty hnusné fotky, co je pak nemůžu dostat z hlavy :)), představuje Trhlina naprosto dokonalej, vyváženej a opíjející koktejl tajuplnýho příběhu o normálních lidech tváří v tvář něčemu, co těžce přesahuje naše chápání, ale přitom to nelze označit za zlo. Je to jen... jiný. Natolik jiný, že dvě a dvě se najednou nerovnají čtyři, a  hrdinům z toho pomalu začne hrabat. Ale hrozně dlouho jim to ani nepřijde divný a oni netuší, že jim hrabe až tak moc. A když to zjistí, je už pozdě.

V příběhu nerozdílně splývá skutečnost, mystifikace a autorova fantazie. Neskutečně dobře vykreslená atmosféra, místa, perfektně vylíčený a uvěřitelný postavy. Po báječně rozjetým a šlapajícím úvodu a zápletce s výpravou jsem se trošku bála, jak autor zvládne finále, protože ten příběh svádí k velkému ulítnutí do fantazie až fantasmagorie... ale autor to zvládl fantasticky. Nelíčí velké hrůzné podívané, neohání se spiknutími a ufouny, jen popisuje náznaky a důsledky něčeho děsně divného. Je naprostým balzámem číst o čemsi nepochopitelném a proto děsivém, co ale do našeho světa prostě možná patří, není to nic zlého a krutého samo o sobě... ale umí to zabít nebo vám ukrást rozum, podobně, jako vás umí zabít propast, která taky není zlá a děsivá, ale stane se pro vás tou nejpříšernější věcí na světě, pokud do ní spadnete. 

Nejprve jsem slyšela rozhlasovou adaptaci (taky skvělá práce) a když se mi u ní tajil dech až do konce, okamžitě jsem padala do knihkupectví pro knížku. A to se fakt nestává často. Knížku jsem zhltala neméně napjatá jako u rozhlasové adaptace (a to jsem už věděla, jak to skončí) a od dočtení ve mně stále čímsi rezonuje. Zvláštní je, že ten závěr u mě jaksi podivně zahladil ten strach a úzkost z průběhu knihy, a zůstal spíš podivnej pocit posmutnělosti pro případ, že by na tý knížce mohla být špetka pravdy. To mě udivilo hodně - pocit smutku z možné existence a prolínání paralelních světů jsem opravdu neočekávala. :-)

Nadšená a okouzlená z Trhliny jsem se rozeběhla pro STRACH (2014) ****

Zprvu se tváří jako thriller, ale je to čistej horror. Příběh chlapíka, tak trochu životního ztroskotance, co se po letech vrací do města a míst, kde strávil dětství. A kde se tehdy děly divný věci - a teď se dějí zas. Když přijdou mrazy, začnou v lese mizet děti... a později nejen mizet a nejen děti.

Největším nedostatkem téhle knížky bylo, že jsem ji četla po Trhlině, která prostě nemá obdoby. Strach byl zprvu podobnej, dokonce i tísnivější; také atmosféra je vystavěná skvěle, že by se dala krájet (nebo trhat a dloubat). O to nic. Problém jsem měla s délkou a spádem - knížka je na můj vkus moc krátká, rozbíhá se moc rychle a mně se v tom shonu nepovedlo najít cestu k postavám, vžít se do nich, oblíbit si je. Nakonec mi skoro byl nejsympatičtější otec hlavního hrdiny...protože jeho chování nakonec dalo smysl, a nakonec pomohl, jak mohl, i když to byla poslední věc, kterou udělal - ale takový sympatie asi nebyly záměrem. Samotný hlavní hrdina se mi v závěru doslova znechutil... i když to je asi to, co ta věc s přeživšími dělá. Někomu to vezme nehtíky, někomu zoubky... a někomu duši a lidskost.

Knížka se četla skvěle, padla během jednoho dne. Ale že bych cítila vyloženě strach... to ne. Napětí, zneklidnění, občas i hnus... to ano, ale takovej ten skutečnej strach to nevyvolalo, na to byl děj a události příliš neskutečný. Celý to začíná a rozvíjí se skvěle, ale brzy se to vymyká z takové té vlezlé a děsivé "trhlinové" skorouvěřitelnosti do jasného mystery horroru. Povedená je střední "pátrací a vysvětlovací" část - Karika celkem logicky a smysluplně vysvětluje nevysvětlitelné, dost se mu to daří a vše do sebe celkem zapadá (otcovy nahrávky a zápisky, deník amatérského archeologa, podobnosti s Djatlovovou výpravou).

Ale ke konci děj jakoby zdivočí, všecko se děje děsně rychle, klouže to po povchu, v cuku letu, najednou je konec a já zíram, jako jestli fakt. Při druhém přečtení mi to už dalo trochu víc smyslu, ale stejně: oproti střední, vysvětlovací části je závěr prostě slabší. A ano, ve Strachu jsou opravdu jasné inspirace jinými autory - většinu knihy je to Kingovo TO, pak je cítit Černý dům (plahočící se děti, Temný král a jeho naháneči)... ale na posledních stránkách se to vyvrtne a náhle z toho je čistokrevnej Suzuki Kodži, minimálně jeho první díl. Možná mě od poslední hvězdy odradil i ten odklon od kingovské tradice "vítězství dobra" v poslední chvíli - já až k jámě spolu s hlavními hrdiny doufala.

Kdybych ve mně ještě nerezonovala fantastická a do-hlavy-se-zažírající Trhlina, byla bych asi ze Strachu nadšenější, ale takhle to nejde. Kde Trhlina vtahuje náznaky, pozvolnýma proměnama a reálností, tam Strach děsí otevřeným hnusem a zlem, rychlostí a skokovostí a jasnou fantastičností. Záleží, co komu víc sedí. 

(Recenze jsem původně napsala pro DatabazeKnih.cz.)
A výpisky do čtenářského deníku sem časem přidám, až se ke knížkám vrátím znovu. A to nebude trvat dlouho.

Z Volání Cesty se stalo plánování Cesty

Praštila jsem do toho a kopla jsem do vrtule. Volání Cesty, Camina čili poutě do Santiaga de Compostela sílilo a sílilo, až jsem se rozhodla a nakonec to i zpečetila nákupem letenek. Takže letos vyrazím na svoje skutečný Camino. To před šesti roky, to byla jen taková demoverze, i když mi neskutečně moc dala. Letos a snad i napřesrok to bude už naostro.