Kostku jsem spokojeně sbalila, odvezla a umístila do bordelmisky na stolek. Jen občas jsem ji pohladila a zamyslela se, jak je nezvykle velká a těžká. Ale co, velká je proto, abych ji znovu neztratila, a těžká, protože je třeba je z nějakýho odolnýho materiálu, usoudila jsem. Jenže jsem netušila následující...
"Až budeš mít pocit, že se proti tobě všechno spiklo, pak si vzpomeň, že ani letadlo nestartuje s větrem v zádech, ale proti němu." — Henry Ford
28. 11. 2010
Tajemství kouzelné kostky
Kostku jsem spokojeně sbalila, odvezla a umístila do bordelmisky na stolek. Jen občas jsem ji pohladila a zamyslela se, jak je nezvykle velká a těžká. Ale co, velká je proto, abych ji znovu neztratila, a těžká, protože je třeba je z nějakýho odolnýho materiálu, usoudila jsem. Jenže jsem netušila následující...
Můj nejrozporuplnější adventní věneček
27. 11. 2010
My zahraničáci z ÅA
PS: Koho by fakt zajímaly originální fotky, najde je zde: Åbo Akademi Orientation Course
25. 11. 2010
Začíná jít do tuhýho
...a to ve všech ohledech. Začala nám regulérní zima. A taky se mi to příšerně krátí - za čtyři týdny už budu doma. Možná už i částečně vybalená. Nepředstavitelná představa. Takže se začínám zmítat v trischizofrenních křečích, co všecko ještě MUSÍM, co všecko ještě CHCI a co mi naproti tomu velí moje teplomilné domácké podvědomé ID, které by ze všeho nejradši sedělo u počítače, koukalo na Dextera a chlemtalo čaj a cider.
Nechce se vám číst celý článek? Koukněte aspoň na fotky!
23. 11. 2010
Stockholm nadivoko, díl I.
17. 11. 2010
Příště si s sebou vemte mozek, prosím
16. 11. 2010
Listopad, nejhnusnější měsíc (kdy se ani spát nedá)
Poslední týden za moc nestojí. Většinou je zataženo, pošmourno (naštěstí bez mlh), mrholivo, prostě listopadovo. Pročež se zdržuju převážně doma (u velenudný a nepoživatelný knížky nebo u radostné švédštiny), nebo ve škole. Pravdu měl kamarád, který mi radil, ať objezdím, co se dá, ideálně do konce října. Pak už na to není ani počasí, ani ta správná nálada.
I moji finští známí svorně tvrdí, že listopad je vůbec nejhnusnější měsíc tady. Je to proto, že ještě není sníh, který by aspoň trošku projasnil ten nedostatek světla. A toho právě ho ubývá. Jakožto stoprocentně noční stvoření jsem si byla jistá, že mi to nebude dělat problémy. Jenže to jsem nevěděla, oč jde. Jsem v šoku - můj biorytmus, sám o sobě dost ulítlý, poslední týden začíná nekontrolovaně šílet.
13. 11. 2010
Eva Olmerová - Čekej tiše
Občas v životě přijdou chvíle, kdy se podíváte na staré známé věci a vidíte je najednou úplně jinak. Jako by vám někdo sundal klapky z očí. Já nedávno konečně pochopila tuhle písničku - kterou znám roky, kterou hrávám každé léto doma u ohně. Jela jsem autobusem na výlet a přemítala "o smrti, se kterou smířit nejde se" a o smrti, se kterou se naopak smířit jde - a jak je to zvláštní. A napadlo mě pustit si tuhle věc. A jak jsem ji tak poslouchala, došla mi hrozná spousta věcí.
11. 11. 2010
Dlouhej blog po dlouhý době
Dokud se píše, ještě se neumřelo - tak vám dokazuju, že ještě žiju. Žiju, jenomže toho začínám mít nějak hodně - takže na blog nezbývá ani moc času, ani energie. Od chvíle, co jsem se vrátila z "pololetních prázdnin" v ČR, jsem se vlastně nezastavila. Takže by bylo hodně o čem povídat, kdyby se mi chtělo... Tak tedy ve stručnosti.
...a v obrazech, samozřejmě:
4. 11. 2010
"Velká holka" A380 - malý problém a velké obavy
Zpráva o prvním vážnějším problému největšího dopravního letadla světa dneska proletěla médii. Airbus A380 australské společnosti Qantas musel nouzově přistát v Singapuru, když mu za letu vybuchl jeden ze čtyř motorů. Podle všeho nešlo o nic katastrofálního, letadlo bez větších problémů přistálo a nikomu se nic nestalo. Opět mě to ale přimělo zamyslet se nad tímhle letadlem a nad příčinami nedůvěry a nepříjemného pocitu, který z téhle "velké holky" mám.
2. 11. 2010
Týden doma aneb Cesta tam a zase zpátky
aneb Chcete mě? :o)
Jak se říká, líná huba, holý neštěstí - takže jsem se přemohla a při obou letech jsem si ukecala návštěvu v pilotní kabině - samozřejmě až po přistání, bezpečnostní pravidla jsou neoblomná :o/ Cestou zpátky jsem dokonce díky spolucestující Lucce získala i tuhle velecennou fotku. Při pohledu na ni si říkám, jestli by mě nějaké aerolinie nezaměstnaly jako maskota pro štěstí. S tímhle ksichtem bych mohla mít šanci :o) Posadíte mě na sedačku za piloty, přivážete a já se celej let ani nepohnu, nepípnu a jen se budu takhle culit. No řekněte, nebrali byste to? :o)