Poslední výlet roku 2019 - Panenský Týnec

Končící rok byl pro mě ve znamení návratu k věcem, které mi dělají radost. Hlavně cestování a objevování krásných a zcela obyčejných míst, hledání kešek, fotografování a čtení. Tak jsem ho nemohla uzavřít jinak, než výletem. I když tentokrát naprosto skromným. Vypravila jsem se asi hodinu cesty od Prahy, do městečka Panenský Týnec nedaleko Loun, kde stojí rozestavěný a nikdy nedokončený klášterní chrám. Říká se, že to je nejmagičtější místo v republice. To potvrdit nemůžu, ale rozhodně potvrzuju, že je tam nádherně a stojí to tam za návštěvu.

A mají tam sympatické chlupatice. :-)

Krásné Vánoce a p. f. 2020...

Z čtenářského deníku 9

Mads Peder Nodbro - Bez kůže: 

• Těžké časy občas lidi nutí odhodit morálku.
• "Matka moře? Není to ta, co se raduje, když si člověk uřízne prsty, protože se z nich pak stanou tuleni?"
  "Jo," usmál se Malik. "I tak se to dá říct, ale o tom to není. Jde spíš o to, že když přírodě něco obětujeme, vrátí se nám to, a v tom mýtu, na který narážíš, se zrovna z prstů stanou tuleni."
  "A lovec by měl obětovat to, co nevyužije, moři, ne?"
  "Ne každý to dělá, ale jo, fakt je nejlepší obětovat to, co člověk neupotřebí, protože naše kultura má úctu ke všemu živému v přírodě, takže se nám protiví nechat něco přijít nazmar." 
• Víš co? Věřím, že všechno má duši. Věřím, že můžeme být spolu jak před životem, tak po něm, pokud je pouto dost silné.
• Jedno z nejkrásnějších míst na zemi, ovšem jen pokud jste muž... nebo kámen. 
• Nezapomínej, že my nikdy nezabíjíme zvířata jen tak. Zabíjíme jen ta, která sníme a využijeme. Máme ke všemu ve svém okolí respekt a za každé zabití se omluvíme. Dokonce i rybám.
• "Když na led dýchnete, cítíte, jak zase on dýchne na vás," ozval se zničehonic hlas a Jakob si teprve  teď uvědomil, že zpěv i bubínky utichly. Otočil se a pohlédl malému Inuitovi, který předtím zpíval, do očí. Stařík pokývl hlavou k metr vysoké kře před nimi. "Zkuste to!"
  Jakob váhavě přikročil ke kře a přiblížil ústa těsně k ledu. Zhluboka vydechl a v tu chvíli ucítil, jak mu do tváře dýchl chladný dech. Zkusil to ještě jednou a zavřel oči. Ledová kra byla stejně živá jako on sám.
  "To je dech života," pokračoval staroch.
• Vím také, kde nalezneš svého démona, ale musíš se ponořit do svého nitra a uvážit, zda je správné ho polapit. Musíš k tomu mít dobrý důvod.
• "Podle mě není nic důležitějšího než tohle. Přál bych si, aby to zažily všechny děti. Žádné dítě by nemělo trpět."
  Jakob se natáhl po láhvi a rozlil jim zbytek vína do sklenek.
  "To platí i pro dospělé," řekla tiše. "Čím jsme starší, tím jsme uzavřenější a ustrašenější a máme větší strach. Z lásky."
  Přikývl.

Hodně dobrá, mrazivá, syrová a surová detektivka. Skvělý prostředí, zápletka sahající do minulosti, děsivý příběhy v pozadí, sympatičtí hrdinové. Potud super. Jen ten závěr zklamal. Odhalit vraha jaksi mimoděk, nevysvětlit pořádně, jak to dělal, jak se mu tak divný a náročný zločiny dařily... to považuju za tak trochu spálenou šanci. Přesto doporučuju.

Michal Sýkora - Případ pro exorcistu: 

• "Za sebou máš třicet let, a zejtra ráno třetí stání... "
  "Už to chápu," pokývala Marie hlavou. "Já být chlap a mít ve třiceti teprve třetí stání, tak z toho mám taky depku." 
• "Ten váš kolega, jak jste s ním u mne byla tenkrát na faře poprvé, se na mne díval takovým podezřívavě-skeptickým pohledem - byl to pohled ateisty, který nechápe, jak po tom všem, tedy po Veroničině smrti, mohu i nadále věřit v Boha. Viděl jsem to na něm - Bůh prokázal svou neexistenci tím, že připustil, aby Veronika tak strašně a krutě zemřela. Ale já jako věřící člověk takto neuvažuji. Mě nezajímají žádné důkazy Boží existence. Dokonce jsem, abych byl upřímný, vrcholně skeptický ke všem zázrakům, které by ji měly potvrzovat. Kdyby o všem rozhodoval Bůh, nemuseli by lidé trpět pocitem viny a výčitkami svědomí. Bůh má zkrátka jinou formu existence, než si většina lidí, co nevěří, představuje. Není to žádný nebeský účetní, evidující naše hříchy a viny..." 
• Z tohoto hlediska, říkal si Nemrava, je lepší být v pohodě, ale bez autority, než s autoritou ve stavu, kdy člověku ta autorita není nic platná.

Michal Sýkora - Modré stíny:

• "To, čemu říkáš, Marie, ministr vlády této země, není nějaká mimořádná mravné entita tyčící se svými zásadami vysoko nad prostým lidem. Úplatkářství, lhaní, prospěchářství, podvádění a k tomu snad všecky možný etický a lidský poklesky. Vražda se v tom ztratí."
  "Ne, to prostě není možný. Kde bychom byli, kdybychom žili v zemi, kde může ministr dát někoho zavraždit?"
  "Dějiny nás naučily, že zabít můžeme kohokoliv," řekl Vitouš ponuře. "To říká Michael Corleone v Kmotrovi."
• Když je nejhůř, přijde na řadu Dylan. Dylan přijde na řadu, i když je nejlíp, a dokonce i když je průměrně. Neexistuje nálada a duševní stav, kdy by nebylo vhodné pustit si Dylana. V tom měla Marie jasno.

Sýkora je úkaz na českým detektivkářským nebi. Píše čtivě, svěže, má fajn postavy, který se chovají celkem uvěřitelně... a nebojí se opravdu ošklivejch věcí. Knihy jsou i perfektně zfilmované jako volná série Detektivové od Nejsvětější trojice. Vřele a extrémně doporučuju zejména minisérii Vodník / kniha Ještě není konec (výpisky z toho udělám někdy v budoucnu). 

Bernard Minier - Mráz: 

• Víc než apatie těch tří mladých vrahů ho děsil fakt, že na jejich případu není nic výjimečného. Svět se proměnil v obrovské a čím dál šílenější zkušební pole, na němž Bůh, Ďábel nebo náhoda zatápějí pod kotlem.
• "Co je to za člověka, který dokáže něco takového udělat koni? Chápete tuhle společnost? Copak jsme se všichni zbláznili?"
  "Šílenství je nakažlivé," odpověděl Servaz. "Jako chřipka. Na tom se psychiatři shodli už dávno."
  "Nakažlivé?" zeptal se Marchand nechápavě.
  "Nepřeskakuje z jednoho člověka na druhého jako chřipka, to ne," upřesnil Servaz, "ale z jedné populace na druhou ano. Dokáže nakazit celé generace. Jako komár šířící malárii. Oblíbeným přenašečem šílenství jsou média." 

První ze série s toulouským policajtem Servazem nezklamala, ba naopak mě přiměla sehnat si i pokračování. Skvělý místo děje (připomnělo mi to moje milované Purpurové řeky :))) , podivně zapletený řetězec zločinů, kořeny v minulosti. Rozuzlení teda na můj vkus trochu až moc překombinované, ale budiž. Doporučuju.

Jussi Adler-Olsen - Vzkaz v láhvi: 

• Bůh vždycky vystavuje své nejlepší ovečky zkouškám.
• Domov by neměl být místem, kde je namáhavé se zdržovat.

Adler-Olsen umí. Moc umí. Skvělý severský detektivky, bezvadný strhující zápletky a hlavně... fantasticky živý postavy. Snad nikdo neumí napsat postavu, která se mi tak hnusí a tak jí přeju jen to nejhorší, jako Olsen. :) A to je kumšt. Série už je dost dlouhá, nejlepší knihy jsou ty zkraje (moje top 3 jsou Vzkaz v lahvi, Žena v kleci a Složka 64), ale ani ty další nejsou špatné. Extrémně doporučuju.

Petr Šabach - Babičky:

• A díval se na televizi, ve které se po Měsíci procházel kosmonaut, a říkal si, jak je tohle vůbec možný. Tohle si říkal Matěj, ne ten kosmonaut, i když je téměř jisté, že v tu chvíli si to mysleli oba dva. Matěj měl radost, že je to člověk. Měl pocit, že na tom Měsíci přistál vlastně i on, a měl hroznou chuť o téhle novině někoho neprodleně zpravit, což bylo ovšem absurdní.
• Zdůrazňovali, že to byl konec rychlý. "Co my můžeme vědět, jak rychlý konec to byl," uvažoval Matěj. "Nám tady zvenčí se to může zdát, ale bůhví, jak se chová čas tam kdesi uvnitř. Možná, že zhoustne tak, až se téměř zastaví, a to, co nám připadá jako krátký sten, jako pouhé zalapání po dechu, může pro umírajícího znamenat věčnost." 

Příjemná knížka o více či méně obyčejnejch lidskejch osudech. Psaná lehce, občas až do komediálna, ale pod povrchem to komedie není. Hezký čtení o všech stránkách života. A hlavně o lidech. O tom, jak a že je možný vyjít i s lidma, jejichž světonázor se od toho našeho liší jako den a noc... ale že ty lidi přesto občas máme rádi, a že to tak je dobře. 

Tess Gerritsen - Zahrada kostí: 

• "Tak se ke mně prosím připojte. Víno vždycky chutná líp, když se o ně s někým rozdělíte."

Nečekaný překvapení. Cosi mezi historickou detektivkou a oddychovým románem pro ženy, ovšem velice strhující, zajímavý a občas pěkně syrový. Oceňuju, že historická linka, i když celou dobu smrdí červenou knihovnou, nemá happyend. Extrémně dobrej je historickej exkurz mezi lékaře a studenty medicíny někdy v 19. století, ten člověka fakt přiměje děkovat za dobu, v níž žije. Doporučuju jako oddychovku.

Chvála Zásilkovny

Zase přišel předvánoční čas, který pro mě mimo jiné znamená častější návštěvy pošty a podobných služeb za účelem odeslání zásilek (na pomezí doporučeného psaní a balíku). Protože mě pošta vytrvale a stále častěji přivádí k zoufalství (čím dál menší spolehlivost, horší doručování, zdražování, narvané a nestíhající pobočky), rozhodla jsem se a začala sbírat první zkušenosti s posíláním přes Zásilkovnu. 

Mám pocit, že jsem se ocitla v nebi. Nebo teda spíš v 21. století.

Z čtenářského deníku 8

Karel Čapek - Matka: 

• Vám připadá hrozně čestné za něco umřít, ale na to, že umřete někomu, na to už nemyslíte.
• Sám zemřít, to by každý uměl, ale ztratit muže nebo syna, to byste teprve viděli, co to je, to byste viděli... 
• Víte, ono se řekne... umřít za něco velkého; za vědu, za vlast, za víru, za spásu lidstva nebo co... ale když je člověk v tom... tak to vypadá jinak, já vím. Kdyby si lidé dovedli představit, jak při tom člověku je, tak by se... snad... míň oháněli tím, jak je krásné za něco umřít. Krásné! Já jsem moc krásného na své smrti nenašel. 
• To mi nesmíš udělat, Toni. Musíš být mamince oporou... a ochranou. Já už mám jen tebe. Já vím, že je to pro tebe oběť... ale jako muž, Toni, musíš i takovou oběť unést.
• Matka: Jenomže už se do toho chválabohu nemůžete míchat.
  Otec: Nemysli si, dušinko. Víc, než víš. Víc, než vy živí víte. Když je vojna, my mrtví vstáváme...
  Kornel: My totiž nejsme tak moc mrtví, jak ty si myslíš, maminko.
  (...)
  Otec: Museli, mládenče, museli. Však do toho půjdeme všichni, ne?
  Matka: Kdo všichni, Richarde?
  Otec: Nu všichni, dušinko, My taky. My taky.
  Matka: Vy tam budete tak něco platni!
  Ondra: Víc, než si myslíš, maminko. Národ musí s sebou mít své mrtvé.
  Matka: Proto si jich musel tolik nadělat, ne?
  Petr: Víš, mami, tentokrát jde i o nás; kdyby se válka prohrála...
  Kornel: - pak jsme umřeli nadarmo, my všichni, pak by nezbylo nic... ani po nás mrtvých, maminko. 
• Nic, dceruško, já jen, abys věděla, co je život. Víš, když ty ses měla narodit, tak to tvou maminku mohlo stát život. Já jsem klečel u ní a... nu, hrozně jsem se styděl, víš? Říkal jsem si... tak tady má žena dává všechno v sázku, aby se narodilo dítě, a co já? Tak vidíš, v tom je cena života, že se za něj platí, třeba i životem. To je taky ženská záležitost, holčičko. A to máš tak se vším, rozumíš? Kdyby se za vlast neplatilo životem... kdyby se za čest, za pravdu, za svobodu neplatilo životem, neměly by tu ohromnou, tu strašnou cenu, víš? 
• Připadám si jako slepice, která vyseděla orly; sedím při zemi a kdákám strachy, když jeden po druhém vyletují.
• Jaképak hrdinství nebo čest - to je dětinství, tati. Ale kousek poznání - to stojí za to. 
• Každý děláte něco obráceného, a pak mi řeknete, to jsou veliké úkoly, maminko, tomu ty ani nemůžeš rozumět. Jeden z vás bude něco stavět, a druhý to bude bourat, a mně řeknete, to jsou ohromné věci, to my musíme dělat, i kdyby nás to mělo život stát!

Od Karla Čapka jsem vždycky milovala ty lehčí věci, povídky z jedné a druhé kapsy, fejetony, cestopisy. Ale jeho vážné věci jsem nedávala; se všemi jsem sekla ve chvíli, kdy se po celém světě začaly šířit ty jeho "vynálezy zkázy" a všecko pohlcovala deprese - včetně mě. Po dlouhých letech jsem sáhla po rozhlasových dramatizacích a ty jsem zvládla zkonzumovat, ale potěšení, které od knih čekám, mi to moc nedalo. Dobrá byla snad jen Továrna na Absolutno a výše citovaná Matka. V Matce si samotné postavy moc mých sympatií nezískaly (muži většinou šovinističtí a povrchní, Matka uťáplá a omezená ženička, zajímající se jen a pouze o svou rodinu, ale omlouvá ji, že za to asi nemůže). Navíc je to psané formou divadelní hry, což mi obvykle hodně nesedí, ukazuje to jen povrchní jednání postav a příliš vás to nepustí do jejich myšlenek a úvah, protože vidíte jen to, co postavy řeknou a dělají... ale ne to, co si myslí. Jakmile se však ve  fiktivním dialogu živých a mrtvých rozjely úvahy o smyslu obětování, utrpení, válek a zoufalství, našla jsem v tom podivném vyprávění o mně nesmírně cizích lidech mnoho zajímavých úvah. A k Továrně na Absolutno se jednou vrátím a budu vypisovat. 

Margaret Attwoodová - Příběh služebnice: 

• Mužskej je jenom prostředkem, co ženský slouží k výrobě dalších ženskejch.
• I když jsou fajn, něco jim stejnak vždycky chybí. Jako by byli věčně myšlenkama jinde, jako by si nemohli vzpomenout, co jsou vlastně zač. Zíraj moc na oblohu. Ztrácej kontakt se svejma nohama. 
• Kdo si pamatuje bolest, jakmile ji má jednou za sebou? Zbude z ní jenom stín, ani ne v paměti, spíš někde v těle. Bolest člověka poznamená, ale tak hluboko, že to není vidět. 
• Nikdy nepoznáte to pokušení, když jako žena musíte muži odpustit. Věřte mi, že je těžké mu nepodlehnout. Nezapomínejte však, že i odpuštění znamená moc. Prosit o odpuštění znamená moc, a odepřít je - nebo udělit - představuje moc, možná ze všeho největší.
• (O časopisech pro ženy:) Byl v nich totiž příslib. Obchodovaly s proměnami: nabízely nekonečnou řadu možností, táhnoucí se jako odrazy na dvou zrcadlech postavených proti sobě, kde se řadí replika za replikou, dokud nezmizí z dohledu. Nabízely jedno dobrodružství za druhým, jeden šatník za druhým, jedno zlepšení za druhým, jednoho muže za druhým. Nabízely omládnutí, zdolání a přesáhnutí bolesti, nekonečnou lásku. Jejich skutečným příslibem byla nesmrtelnost.
• Částečně jsem na ni žárlila; jenže jak jsem mohla žárlit na ženu tak očividně vyschlou a nešťastnou? Žárlit se přece dá jen na člověka, který má něco, o čem si myslíme, že bychom to měli mít sami. 
• Čím obtížnější bylo milovat konkrétního muže po našem boku, tím víc jsme věřily v lásku jako takovou, absolutní a dokonalou. Vždycky jsme čekaly na její vtělení. Až se slovo stane tělem. 
• Na záchodech je cosi uklidňujícího. Alespoň tělesné funkce zůstaly demokratické. Sere každej, ucedila by Moira.
• Přály jsme si, aby nám to s ním vyšlo, aby to klapalo. Klapalo jako dobře udržovaný stroj. Říkaly jsme si, že když o ten stroj budeme pečlivě dbát, snad to bude dělat i on. Možná že o něj budeme pečovat společně, jinak se jeden z nás, s největší pravděpodobností on, odchýlí a vydá se po vlastní trajektorii, své návykové tělo si vezme s sebou a nás tu zanechá s těžkými abstinenčními příznaky. 
• Je zvláštní vzpomínat na to, jak jsem tenkrát uvažovali, jako bychom mohli všechno mít; jako by neexistovaly žádné nepředvídatelné skutečnosti, žádné hranice; jako bychom mohli věčně formovat a přeformovávat trvale se rozpínající kruh svého života.
• Jsem uprchlice z minulosti a jako všichni uprchlíci se probírám zvyky a způsoby bytí, které jsem po sobě zanechala nebo byla nucena zanechat tam, odkud jsem přišla, a které vypadají právě tak divně, a já jsem jimi právě tak divně posedlá.
• "Příroda si po nás žádá rozmanitost. Je to logické, je to součástí strategie stvoření. Je to záměr přírody." Jsem zticha, a tak pokračuje. "Ženy to instinktivně vědí. Proč by si jinak za starých časů nakupovaly takovou spoustu nejrůznějších šatů? Aby oblafly muže a předstíraly, že v nich je několik různých žen. Každý den nová." 
• "To Glenovu tak brzy přemístili?" ptám se, i když vím, že ji nepřemístili. Vždyť jsem ji ještě dopoledne viděla. Řekla by mi o tom.
  "Já jsem Glenova," odpovídá ta žena. Dokonalá replika. A nepochybně je to tak, ona je nová - a Glenova, ať je v tuhle chvíli kdekoli, už není Glenova. Nikdy jsem se nedozvěděla její skutečné jméno. Tak se člověk ztratí v moři jmen. Teď by ji nebylo snadné najít.
• Můj Bože. Jenž jsi v nebeském království, které je v nitru.
  Kéž bys mi prozradil Jméno Tvé, myslím to skutečné. Ale klidně můžu říkat Ty.
  Kéž bych věděla, jaké jsou Tvé plány. Ale ať jsou jakékoli, prosím, pomoz mi to překonat. I když to možná není Tvé dílo - nevěřím ani na chvíli, že to, co se tu děje, je Tvá vůle.
  Chleba vezdejšího máme dost, takže s tím nebudeme ztrácet čas. V tom není problém. Potíž je v tom, jak ho polknout a nezadusit se jím.
  Teď se dostáváme k odpuštění. S odpouštěním mé maličkosti si v tuhle chvíli nedělej starosti. Jsou tu důležitější věci. Například zachovej ostatní v bezpečí, pokud jsou v bezpečí. Nedovol, aby příliš trpěli. Jestli musejí umřít, dej, ať to mají rychle za sebou. Mohl bys jim dát i nebe. K tomu Tě potřebujeme. Peklo si umíme zařídit sami.
  Asi bych měla říct, že odpouštím těm, kdo to zavinili, bez ohledu na to, co právě dělají. Zkusím to, ale není to snadné.
  Teď je na řadě pokušení. Ve středisku představovalo pokušení téměř všecko kromě jídla a spaní. Vědění bylo pokušení. Co člověk neví, to ho nepokouší, upozorňovala teta Lydie.
  Možná ani nechci vědět, co se děje. Možná chci raději zůstat v nevědomosti. Možná bych vědění neunesla. Pád člověka byl pád z nevinnosti do vědomosti.
  Příliš často přemýšlím o lustru, i když už tu nevisí. Ale dal by se použít i hák ve skříni. Probrala jsem v duchu všechny možnosti. Stačilo by se přivázat, předklonit se plnou vahou a nebránit se.
  Vysvoboď nás od zlého.
  Pak je tu ještě království, moc a sláva. Je těžké v ně v tuhle chvíli věřit. Ale budu se snažit. V naději, jak se píše na náhrobních kamenech.
  Musíš si připadat pěkně podvedený. Asi to není poprvé. Být Tebou, měla bych toho dost. Bylo by mi z toho vážně nanic. V tom je asi rozdíl mezi námi dvěma.
  Připadám si dost neskutečně, když s Tebou takhle mluvím. Připadám si, jako bych mluvila do zdi. Kéž bys mi odpověděl. Cítím se tak sama. 

Značně fascinující knížka, odehrávající se ve fiktivním státě stojícím na křesťanských základech, absolutní poslušnosti, tradičním a ultrakonzervativním rozdělení rolí mezi muži a ženami... a řešícím problém s extrémně nízkou porodností. Všecko je podřízeno výrobě potomstva, plodné ženy putují mezi bohatými rodinami a jak jim nedají dítě, selžou. Jinak nejsou nic. Nesmějí dělat nic jiného, než se všemi způsoby chystat na to, až do nich bude vloženo dítě a ony je donosí a předají náhradní rodině. Jinak nesmějí číst, bavit se, skoro ani mluvit. Absolutně odporná představa absolutně odporného světa... A na tomhle odporném pozadí je líčeno cosi jako probuzení jedné z těch mála plodných žen, která sice pamatuje a vzpomíná na "normální" svět, ale po nástupu nového režimu prošla obstojnou vymývárnou a vlastně ji i přijala. Pak se mění, až... ... to už si kdyžtak přečtěte sami. Ale je to dobré, fakt dobré. Sama jsem nečekala, že mě tak osloví knížka, jejíž děj je prodchnut tak hnusně konzervativními tradicemi a důrazem na tu údajně jedinou-vhodnou-roli-žen. Závěrečná modlitba hlavní hrdinky je podle mě jedno z nejkrásnějších a nejnadějnějších vylíčení vztahů člověka k Bohu. Aneb... i když lidé z víry a náboženství ukroutí ten nejodpornější bič, jaký si lze představit, stále lze myslet na to, že to není vůle a jednání Boha, ale jen mrzkých lidí.

Ano, Boha potřebujeme, aby nám dal nebe. Peklo si umíme zařídit sami. 

Jak jsem si rozhasila počítač

Myslela jsem si tak včera,  že si večer opět sednu k noťasu a začnu rejžovat letadlový vtipy do posledního dílu černoskříňkový knížky. Pěkně jsem to měla rozmyšlený, že to už dodělám a o víkendu začnu sázet. A čím víc si věci pěkně rozmyslíte, tím větší je šance, že to dopadne úplně jinak. :-)

Mám děsnou lemru počítač. Moje lenovo dělá svému jménu čest, lenivé je až běda. Bylo zdechlé odjakživa, ale po pěti letech provozu už to fakt je zážitek. Měnit ho nechci, nesmírně mi vyhovuje jeho displej a klávesnice a hlavně je to držák a věrnej tvor, kterej mimo jiné přežil náraz tajemné obrovské síly, která prokopla tašku plnou věcí a uhodila i na uvnitř vloženej počítač takovou silou, že zničila CD-romku a displej. Jakože úder naskrz. CD-romka byla prohnutá tak, že nešla otevřít, displej rozpraskán. CD-romka byla amputována, displej vyměněn a noťas si spokojeně žije dál svým lenovým lenivým životem.

Teď je ale fakt hodně přibržděn a pomůže mu čas od času pořádně vyčistit střeva. Takovými těmi cleanery a tak. I včera, než jsem začala s prací, jsem si řekla, že to zase sjedu cleanerem, a když už, tak pořádně. Tak jsem to pustila i do registrů. A to jsem samozřejmě neměla dělat.

Listopad 2019 v pražských ulicích (výročí 17. 11. 1989 - 2019)

K 17. listopadu jsem měla vždycky vztah a co jsem začala rozum brát, mrzelo mě, že jsem to tehdy tehdy v roce 1989 prožila coby čtyřletej špunt  doma, bez plných náměstí, bez svíček a cinkání klíčů. Když tedy přišlo 30. výročí, řekla jsem si, že by bylo rouhání nezúčastnit se. Ale není to jen tak. Slavit výročí převratu, tedy společenské události, když jste z podstaty věci nespolečenský jedinec, co ho berou běsy z davů v ulicích, to je těžký. Ale vykopala jsem se a řekla si, že si to udělám po svým. Po zákoutích, kde těch lidí nebude tolik, kde nebude tolik hluku a slov, ale zato víc světel, barev a krás. A nakonec to bylo hezký, jak vidno. Z nějakýho záhadnýho důvodu mi už od rána zněla v hlavě Listopadová od Wabiho Daňka, která s tím svátkem vůbec nesouvisí, ale její refrén mám moc ráda a vlastně se mi do toho rozpoložení hodila.

Tak mě nečekej, já nikam nepospíchám

Listopadový písně od léta už slýchám

Z čtenářského deníku 7

FB diskuse - anonym: 

• Jsou lidé, kterým připadá zvláštní, když člověk mluví se svým domácím zvířetem. Mně připadá rozhovor s některými lidmi mnohem podivnější. 

Erik Axl Sund - Skleněná těla: 

• Mýtus se nakonec stane životem a pravdou.
• Myslel si, že táta a ostatní tátové možná vychovávají své děti ve slepé víře v Boha, protože sami pochybují. 
• Bolest, která ji trápila, zmizela v okamžiku, kdy skočila z balkonu, ale ta bolest teď přešla na jiné; na Mariinu mámu, na Vaniu. A Vania si uvědomila, že součet utrpení je neměnný, že bolest je jen energie, kterou nejde zničit. Člověk může zemřít, ale ne zmizet. Utrpení tělo přežije. Je mnoho způsobů, jak si vzít život. Jedním z nich je žít dál. 
• Život není žádná hra. Je to válka, kterou nejde vyhrát, a existuje jediné pravidlo: každý sám za sebe, a Bůh proti všem.

Erik Axl Sund, ve skutečnosti dvojice severských autorů. Píše/píšou snad ty nejkrutější a nejzlejší detektivky, co znám. V dřívějších dobách mě totálně dostala série Vraní dívka a její dvoudílné pokračování, k nimž se ještě stoprocentně vrátím. Ale psát ti autoři umí skvěle a číst to je zážitek. Ale asi ne pro každýho.

Miroslav Ivanov - Historie skoro detektivní: 

• A vidíte, zvláštní věc, pojednou je vám čehosi skoro líto. Nejkrásnější na celé věci je totiž právě ono pátrání, kdy nevíte, kudy kam, kdy už jste si někdy docela zoufali... a přece hledáte řešení dál. Teď, teď už ale je všecko docela jasné a tedy i konec...
• Napadá mi taková myšlenka, nevím, jak ji formulovat, sedí v hlavě a chce ven.

Naďa Horáková - Hrob třinácté panny:

• "Byl jsem už dlouho unavený, ale nevzal jsem si dovolenou. Tohle bylo varování, abych brzdil."
  "Ty jsi fatalista?" podivila se.
  "Ne," zavrtěl hlavou. "Každý člověk má svobodnou volbu, ale měl by při tom myslet. Je to, jako když jedeš po silnici a projíždíš křižovatky. Některou projedeš rovně, jinde zahneš. A to všechno tvoří tvůj osud. Rozdíl je v tom, že při jízdě znáš směr cesty. Pokud v životě zahneš špatně, nebo třeba dlouho stojíš, přijde kolize."
  "A proč někdo zemře a někdo přežije?"
  "To ví jen Bůh," filozofoval. "Cesty Páně jsou nevyzpytatelné."

Jak skvěle, poutavě a mysteriózně tahle knížka začíná (jakože fakt hodně), tak trapně pokračuje a nakonec zamotaně a ulopoceně končí (taky fakt hodně). Pokud vás nezajímají primitivní duševní pochody husy bez špetky sebeúcty a sebeovládání, která je shodou okolností vržena do dramatickýho dění s pár vraždama, nečtěte to. Za mě obrovský zklamání.

B. J. Freeman a Norman Prentiss - Děti Halloweenu:

• Být obviněný z něčeho příšerného, když jste malí - to je to nejhorší. Víte, že jste nevinní, a přesto nejste schopni přesvědčit lidi, na kterých vám nejvíc záleží. Vaši rodiče, ti, kteří vás za normálních okolností chrání, jsou najednou vzteklí a necitelní - a tahle přeměna má zvláštní, skoro nadpřirozenou moc. Jakožto bezmocné dítě cítíte, že vás obestřelo nějaké příšerné zaklínadlo, nebo že se vaše mysl otevřela nějaké zlověstné síle.
• Chci říct, že jsem očekávala, že to zpacká, ale doufala jsem, že mě překvapí. Neděje se tohle v posledních stadiích vztahu? Nechcete si přiznat, že se blíží ke konci. Nesnesete pomyšlení, že jste promarnili tak velkou část života. Proto tomu druhému neříkáte, že je konec. Obelháváte sami sebe. Pořád čekáte a doufáte, že si bude vést líp, navzdory stále četnějším důkazům o opaku.
• Člověka, s nímž sdílíte život, totiž musíte respektovat. 

Výrazně nedoporučuji, děsnej a navíc nečtivej odpad... ale když už jsem si ty výpisky vypsala, tak tedy budiž. Příště, až v knihovně dostanu nápad vzít si naslepo některou z dnes vrácených knih, ji radši otevřu a pár stran si namátkou přečtu, jestli to vůbec stojí za tahání domů.

Alex Marwood - Ztracené holky:

• Bože, zachraň nás před vlastními dětmi. Nedivím se, že si někdo radši pořídí čivavu.
• "Byly jsme jen děti," hlesla.
  "To není výmluva," namítla Amber. "Dospělost je vlastně jen pár vrstev navíc k dětství."
• Vždyť právě tohle jsou ty velké věci v životě. Nejde o dovolené ani večeře v restauracích ani přání mít víc. To nejdůležitější je dát si čaj po dlouhém dni a přitulit se k sobě na gauči. Odpustit si, zapomenout a brát na sebe ohledy. Jde o upřímnost, pravdu a důvěru. O vybudování bezpečného místa, které opečovává ty nejbližší a nejmilovanější.

Naopak vřele doporučuji, jedná se o perlu nalezenou za pár šupů v Levných knihách a detektivně-psychologický požitek vedoucí k zamyšlení o vině, trestu a spravedlnosti.

Z filmu Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel: 

• Za přemýšlení nic nedostaneš. Jediná jistá věc je, že život je, jakej je, a bude, jakej bude.

Z čtenářského deníku 6

Jerzy Koszinski - Nabarvené ptáče:

• Přemýšlel jsem, jestli ztráta zraku připraví člověka také o vzpomínky na všechno, co předtím kdy viděl. Kdyby tomu tak bylo, člověk by už nebyl schopen vidět ani ve snu. Kdyby tomu tak ale nebylo, kdyby lidé bez očí mohli ještě pořád vidět díky své paměti, nebylo by to tak zlé. Svět byl všude skoro stejný, a i když se lidé, právě tak jako zvířata a stromy, jeden od druhého lišili, člověk za ta léta, co je znal, dobře věděl, jak vypadají. (...) Slíbil jsem si, že si budu pamatovat všechno, co vidím. Kdyby mi někdo vyloupal oči, po zbytek života by mi zůstaly vzpomínky na to, co jsem kdy spatřil.
• Lidé, kteří se příliš často dívají na duhy, nevidí osla, který stojí přímo před nimi.
• Přemýšlel jsem, jestli je zapotřebí obětovat tolik židů, aby se Bůh cítil odškodněn dostatečně za to, že mu zabili Jeho Syna. Možná, že se ze světa brzy stane jedna velká spalovna lidí. Copak kněz neříkal, že jsme všichni odsouzeni k zatracení, že jsme všichni "prach a v prach se obrátíme"?
• Nebylo by jednodušší změnit lidem barvu očí a vlasů, než stavět velké pece a pak chytat židy a cikány a spalovat je v nich?
• Němci pro mě byli opravdovou záhadou. Jaká ztráta času a námahy. Copak stálo vůbec za to takovému nuznému krutému světu vládnout?
• Pil vodku a nahlas se podivoval, proč je lidem jako já dovoleno žít, když jeho kluci zemřeli tak mladí. Často mi kladl tu samou otázku a já nevěděl, co bych mu na ni měl odpovědět.
• Nesmírně mě to překvapilo. Kněz musel během svého zbožného života nashromáždit neobyčejně vysoký počet odpustků, a přesto tu ležel nemocný jako každý jiný člověk.
• Bůh neměl důvod, aby mě tak těžce trestal. Pravděpodobně jsem si rozhněval nějaké jiné síly, které rozprostíraly svoje sítě nad těmi, které Bůh z toho či onoho důvodu opustil.
• Když jsem poháněn větrem klouzal po nekonečné bílé pláni, cítil jsem se svobodný a osamocený jako špaček, který plachtí po směru větru, je zmítaný každým jeho prudším závanem, neuvědomuje si svoji rychlost a je stržený rytmem dávno zapomenutého tance. Svěřil jsem se plně zběsilé síle větru a rozestřel jsem svoji plachtu do ještě větší šíře. Bylo těžké uvěřit, že místní lidé považují vítr za svého nepřítele a zavírají před ním okna, protože se bojí, že jim může přivát mor, obrnu a smrt. Vždycky říkali, že pánem větru je samotný ďábel a že vítr vykonává jeho rozkazy.
• Díval jsem se zklamaně a znechuceně na dvě propletená poškubávající se těla. Tak tohle tedy byla láska. Divoká jako býk, když do něho šťouchnou hrotem píky - brutální, páchnoucí, topící se v potu. Tahle láska byla jako rvačka, ve které si muž a žena vybojovávali jeden od druhého rozkoš a potýkali se spolu neschopni myslet. Zpola v mrákotách, ztěžka oddychovali, supěli a chovali se pod lidskou důstojnost.
• Přemýšlel jsem, proč je sůl tak drahá, když Bůh může tak snadno nadělat z hříšníků solné sloupy. Proč nenadělal z některých hříšníků maso nebo cukr? Vesničané je určitě potřebovali právě tolik jako sůl.
• Mraky se spojovaly a rozplývaly jeden ve druhém, hned byly tmavší, hned zase světlejší. Někde vysoko nad nimi řídil všechno Bůh. Už jsem chápal, proč má tak málo času na to, aby se mohl věnovat nějakému malému černému škvrněti jako já. Dole pod Ním spolu bojovaly obrovské armády, bezpočet mužů, zvířat a strojů. Musel rozhodovat o tom, kdo vyhraje a kdo prohraje, kdo zůstane naživu a kdo zemře.
• Jestliže Bůh rozhodoval o tom, co se má přihodit, proč se pak vesničané strachovali o svoji víru, kostely a duchovní? Jestliže sovětští komisaři skutečně měli v úmyslu zničit kostely, znesvětit oltáře, zabít kněze a pronásledovat věřící, neměla by Rudá armáda ani tu nejmenší šanci vyhrát. I ten nejpřepracovanější Bůh by nemohl přehlédnout, jaké nebezpečí hrozí Jeho lidu. Ale neznamenalo by to pak, že Němci, kteří také ničili kostely a vraždili lidi, by se stali vítězi? Z Božího hlediska by se zdálo být rozumnější, aby válku všichni prohráli, protože všichni vraždili.
• Teď už jsem všemu rozuměl. Uvědomil jsem si, proč Bůh nevyslechl moje modlitby, proč jsem byl zavěšován ke stropu, proč mě Garbos bil, proč jsem ztratil řeč. Byl jsem snědý. Moje vlasy a oči byly právě tak černé jako vlasy a oči těchto Kalmyků. Bylo zřejmé, že spolu s nimi patřím do jiného světa. S takovými, jako jsem já, nemohl nikdo mít soucit. Strašlivý osud mě odsoudil k tomu, abych měl právě tak jako tato horda divochů černé oči a vlasy.
• Knihy na mě udělaly ohromný dojem. Jejich prosté potištěné stránky pomáhaly člověku, aby si v mysli mohl vykouzlit svět právě tak opravdový jako svět, který bezprostředně vnímal svými smysly. Navíc byl svět popsaný v knihách, podobně jako maso v konzervách, jaksi hutnější a bohatší, daleko kořeněnější než každodenní život. Tak například v běžném životě viděl člověk kolem sebe mnoho lidí, které ve skutečnosti neznal. Zato v knihách se dozvídal i to, co si lidé myslí a co mají v plánu.
• Také jsem měl rád poezii. Byla psána formou, která se podobala modlitbám, ale byla krásnější a srozumitelnější. Na rozdíl od modliteb nezaručovaly básně žádné odpustky. Člověk však nemusel recitovat poezii na znamení pokání za svoje hříchy. Poezie tu byla pro potěšení.
• Dozvěděl jsem se od něho, že řád světa nemá nic společného s Bohem a že Bůh nemá nic společného se světem. Důvod byl zcela jednoduchý. Bůh neexistoval. Vymysleli si ho mazaní kněží, aby mohli klamat hloupé pověrčivé lidi. Bůh, Svatá Trojice, čerti, duchové či upíři, kteří vylézají z hrobů, neexistovali. Neexistovala ani všudypřítomná Smrt, vyhledávající stále nové hříšníky, které by mohla lapit do svých osidel. Byly to všecko jen povídačky pro nevědomé lidi, kteří nerozuměli přirozenému běhu světa a nevěřili ve své vlastní síly. Proto se museli uchýlit k víře v jakéhosi Boha.
• Na druhé straně jsem však jen těžko mohl uvěřit tomu, že sami kněží v Boha nevěřili a využívali ho k tomu, aby jím oklamali jiné lidi. A co všechny kostely? Římské i pravoslavné? Byly také, jak říkal Gavrila, postaveny pouze proto, aby prostřednictvím předpokládané Boží pomoci zastrašovaly lid a nutily ho, aby podporoval duchovenstvo? Jestliže však kněží jednali v dobré víře, co by pak s nimi bylo, kdyby najednou přišli na to, že Bůh neexistuje a že i nad tou nejvyšší kostelní věží je jen nekonečná obloha, po které létají letadla s rudými hvězdami na křídlech? Co by dělali, kdyby přišli na to, že všechny jejich modlitby jsou k ničemu a že všecko, co dělají u oltáře, a všechno, co říkají lidem z kazatelny, je podvod?
  Odhalení takové strašné pravdy by jimi otřáslo a byla by to pro ně větší rána než smrt vlastního otce nebo poslední pohled na jeho tělo. Lidi vždycky utěšovala víra v Boha a obvykle umírali dřív než jejich děti. Takový už je zákon přírody. Utěšovali se jedině tím, že věděli, že až zemřou, bude na tomto světě nad životy jejich dětí bdít Bůh. Stejně tak se zase jejich děti v zármutku utěšovaly tím, že Bůh jejich rodiče po smrti uvítá a přijme do své náruče. Lidé vždy mysleli na Boha, i když on sám byl příliš zaměstnán, aby poslouchal jejich modlitby a vedl v patrnosti, kolik odpustků si vymodlili. 
• Gavrila zastával názor, že lidé sami rozhodovali o tom, jakým směrem se bude jejich život ubírat, a byli jedinými pány svého osudu. Právě proto je každý člověk důležitý. Je nutné, aby každý věděl, co má dělat, a znal svůj cíl. Jednotlivec si třeba mohl myslet, že jeho konání nemá žádný smysl, ale to byl omyl. Díky jeho práci, právě tak jako i díky práci mnoha ostatních lidí, vznikalo velké dílo, které mohli v plném rozsahu rozpoznat právě ti, kteří stáli na vrcholu společnosti. A tak i zdánlivě nahodilé stehy, které s jehlou v ruce vyšila nějaká žena, přispěly k celkové kráse květinového vzoru, který se nakonec objevil na ubruse nebo přehozu na postel.
• V souladu s pravidly dějin se čas od času objeví mezi širokou bezejmennou masou člověk, který si přeje, aby se všichni měli dobře. A protože je moudrý a má skvělé znalosti, ví, že čekat na nějakou pomoc od Boha by situaci na světě moc nezměnilo. Z takového člověka se pak stane vůdce, jeden z výjimečných lidí, kteří se starají o to, aby se myšlení a počínání všech ostatních ubíralo správným směrem, podobně jako tkadlec dbá o to, aby barevné nitě správně procházely složitým vzorem tkaniny. 
• Často jsem se procházel po polích a hodně jsem přemýšlel. Litoval jsem všech svých modliteb. Jestliže Bůh, Syn a Matka Boží, ani žádní méně významní svatí ve skutečnosti neexistují, co se pak stalo se všemi mými modlitbami? Kroužily snad na prázdném nebi jako hejno ptáků, kterým kluci zničili hnízda? Anebo byly na nějakém tajném místě a snažily se, podobně jako můj hlas, osvobodit? 
• Člověk, řekl, je hrdý tvor. Nosí v sobě svoji vlastní soukromou válku, ve které musí bojovat a sám si ji vyhrát, nebo prohrát. Má v sobě zakódovanou svoji vlastní spravedlnost, se kterou se musí umět sám, bez pomoci druhých, řídit. 
• Co by se stalo, kdyby kolektiv rozhodl, že se nejlépe hodím třeba k hlubinnému potápění? Záleželo by vůbec na tom, že mám z vody hrůzu, protože každé pohroužení pod hladinu mi připomíná, jak jsem se skoro utopil pod silnou vrstvou ledu? Kolektiv by si mohl myslet, že to je pro mne cenná zkušenost, která mne kvalifikuje k tomu, abych se učil potápět. Místo toho, aby se ze mě stal vynálezce rozbušek na změnu barvy pleti, bych musel strávit zbytek svého života jako potápět, který nenávidí dokonce i pouhý pohled na vodu a kterého se při každém potopení zmocňuje panický strach? Co by se v takovém případě stalo? Jak se může jedinec, tázal se Gavrila, vůbec domnívat, že jeho úsudek je důležitější než úsudek mnoha jiných lidí? 
• Člověk, i když ho lidé obdivují a mají rádi, žije především sám se sebou. Pokud nemá vnitřní klid, pokud ho znepokojuje a trápí něco, co neudělal, ale udělat měl, aby nezklamal představu, kterou si sám o sobě vytvořil, a mohl si sám sebe i nadále vážit, pak je jako "démon, duch vyhnaný, pln smutku, který nad hříšnou zeměkoulí plul".
• A ještě něco jsem pochopil. Na vrchol, k vytčenému cíli, vedlo mnoho cest a bylo mnoho způsobů, jak ho dosáhnout. Člověk ho však mohl dosáhnout také sám, s pomocí nanejvýš jednoho přítele, jako jsme třeba s Miťkou vylezli na strom. Byl to však jiný vrchol, který neměl nic společného s pochodem pracujících.
• Říkal, že člověk by nikdy neměl dovolit, aby s ním někdo špatně zacházel, protože by pak ztratil úctu sám k sobě a život by pro něho přestal mít smysl. Aby si zachoval sebeúctu, musel se umět pomstít těm, kteří mu ublížili, a dokázat, že má určité mravní zásady a není padavka.
  Člověk by se měl pomstít za každé příkoří či zlo. Na světě je příliš mnoho křivd a bezpráví, které nemohou být vždy zváženy a spravedlivě odsouzeny. Člověk by měl důkladně přemýšlet o každém zlu, které na něm bylo spácháno, a rozhodnout se pro vhodnou odplatu. Jedině přesvědčení, že člověk je tak silný jako jeho nepřítel, a že by se mu za všecko mohl dvojnásobně pomstít, umožňovalo lidem přežít, říkal Miťka. Člověk by se měl mstít podle své vlastní nátury a podle prostředků, kterými disponoval. Bylo to zcela jednoduché. Jestliže se k vám někdo chová hrubě a bolí vás to, jako by vás někdo švihl bičem, pak byste ho měli potrestat, jako kdyby vás švihl bičem. Jestliže vám někdo dá facku a máte pocit, jako by vám uštědřil nespočet ran, pak byste mu to měli oplatit takovou měrou, jako kdybyste těch ran nespočet dostali. Pomsta by měla být úměrná bolesti, trpkosti a ponížení, které člověk v důsledku protivníkovy akce pociťuje. Takový políček může způsobit, že znovu prožívá muka, která musel vytrpět, když ho celé stovky dní mlátili. Někdo může na políček za hodinu zapomenout. Jiného by mohly celé týdny mučit hrůzné vzpomínky.
• A přes tyto hrůzné vzpomínky bylo na tom ležení mezi kolejemi a pocitu, že nad vámi projíždí vlak, něco strašně lákavého. Ve chvílích mezi přejezdem lokomotivy a posledního vagónu jsem v sobě cítil život čistý jako mléko, opatrně přecezené přes látku. Během té krátké chvíle, kdy nad člověkem rachotily vozy, nemělo význam nic než prostý fakt, že žije. Zapomněl jsem na všecko - na sirotčinec, na to, že jsem němý, na Gavrilu, na Mlčouna. Na samém dně této zkušenosti jsem nalézal obrovskou radost z toho, že se mi nic nestalo. 
• Snažil jsem se abych si tento pocit radosti z toho, že jsem naživu, dobře zapamatoval. Možná, že se mi bude ještě hodit, že ho jednou budu potřebovat ve chvílích strachu a bolesti. V porovnání se strachem, který se mě zmocňoval, když jsem čekal na přijíždějící vlak, mi všecky ostatní hrůzy připadaly nicotné. 
• Vzpomněl jsem si na vlaky, které odvážely lidi do plynových komor a koncentračních táborů. Muže, na jejichž rozkaz se tak dělo, hřál pravděpodobně podobný pocit absolutní moci nad nic nechápajícími oběťmi. Tito muži rozhodovali o osudech miliónů lidí, jejichž jména, tváře a zaměstnání neznali, ale které mohli nechat naživu nebo je proměnit v jemný popílek, který pak roznesl vítr. Stačilo vydat rozkazy a v bezpočtu měst a vesnic uspořádaly speciální oddíly vojáků a policie zátahy na lidi, odsouzené do ghett a táborů smrti. Měli moc rozhodnout, zda výhybky tisíců železničních tratí budou či nebudou přehozeny, a zda vlaky pojedou po kolejích, které znamenají život či smrt.
  Byl to skvělý pocit, mít moc rozhodovat o osudu mnoha lidí, které člověk nezná. Nebyl jsem si však jistý, zda tento pocit závisí jen na vědomí moci, kterou člověk má, nebo na jejím použití.
• Zajíc vyskočil ven a rozběhl se k louce. Myslel jsem, že jedním mohutným skokem vlétne do trávy a už ho nikdy neuvidíme. Ale jen tam zůstal sedět s nastraženýma ušima. Zdálo se, že vychutnává svoji svobodu. Ze vzdálených lesů a polí zaznívaly zvuky, které jen on mohl slyšet a kterým jen on mohl rozumět, nesly se k nám pachy a vůně, které jen on dovedl ocenit. Všechno to bylo jeho. Opustil klec, byl volný.
  Náhle se s ním však udála změna. Svěsil nastražené uši, povadl a jako by se i zmenšil. Jenou si poskočil, zavětřil, ale neutekl. Hlasitě jsem hvízdal v naději, že ho to přivede k rozumu, že si uvědomí, že je volný. Ale jenom se otočil a líně, jako by najednou zestárl, a trochu se i scvrkl, se vydal zpátky ke svému kotci. Po cestě k němu se ještě na chvíli zastavil, napřímil se, opět nastražil uši a ohlédl se. Pak prošel kolem králíků, kteří ho napjatě pozorovali, a skočil zpátky do klece. Zavřel jsem za ním dvířka, i když to nebylo nutné. Nosil teď klec sám v sobě. Klec, která spoutávala jeho mozek i srdce a ochromovala jeho svaly. Svoboda, která ho tak odlišovala od ostatních otupělých, osudu odevzdaných králíků, kolem něho prolétla jako větrem roznášená, pomalu vyprchávající vůně rozdrceného suchého jetele. 
• Instruktor poklekl, aby se pomodlil, zatímco já se na něho shovívavě díval. Měl jsem před sebou dospělého muže, který získal vzdělání ve městě, choval se jako prostý venkovan a nemohl pochopit, že je na světě zcela sám a nemůže od nikoho čekat pomoc. Každý člověk byl zcela sám, a čím dříve si to uvědomil, že všichni Gavrilové, Miťkové a Mlčouni se dají snadno oželet, tím lépe pro něho. A jestli byl člověk němý nebo ne, to bylo úplně jedno. Lidé si stejně nerozuměli. Neustále se spolu svářili nebo se vzájemně okouzlovali, objímali se nebo po sobě dupali, ale každý z nich znal jenom sebe. City, paměť a rozum dělily člověka od ostatních právě tak efektivně, jako rákosí oddělovalo vodní proud od rozbláceného břehu. Podobně jako horské vrcholy kolem nás jsme se dívali jeden nad druhého, odděleni od sebe údolími, příliš vysocí, aby si nás nikdo nepovšiml, příliš nízcí, abychom se mohli dotknout nebes. 
• Pud sebezáchovy, touha přežít, je vrozená a nezdolná. Jestliže nebylo možné udolat chlapcovu touhu, je snad možné spoutat a udolat fantazii?

Ke kontroverzní a bezesporu kruté knížce mě přitáhl film. Film, na který jsem neměla odvahu se podívat, ale řekla jsem si, že na papíře snesu dost... a snesla jsem to. Je to netypická válečná knížka, putování malého opuštěného děcka po zaostalém venkově někde na východě (v Polsku? na Ukrajině? Kdo ví...) za druhé světové války. A lidé se s ním nemazlí, ba naopak, bezbranné děcko je pro ně příležitostí, jak vybít to nejhorší, co v sobě mají. Ale vlastně jsem to líčení chlapcova putování, utrpení a týrání čekala horší. Jsou tam příšerné věci, ale tím, jak jsou líčené dětským pohledem, jsou paradoxně jaksi snesitelnější, umrtvené. A do toho mě překvapovaly a dostávaly chlapcovy úvahy nad světem, kterým procházel a který poznával. Kladl si otázky snad až rouhačské... ale jaksi přirozené. Napřed úvahy fascinující, pak rouhačské, pak děsivé. Ale vždycky jaksi neotřelé. Kolik těch neotřelých pohledů bylo, to ostatně vidíte výše sami. 

Ta knížka mě dost zasáhla, i když nemá to, co od knih většinou chci: sympatické postavy, napětí, vtažení do děje a vžití se do postav. Má jen jednu věc, která mě u knih dovede dostat, ale má ji měrou vrchovatou a proto mě to dostalo: dovede neuvěřitelně popsat, jak se šíří zlo. A jak se z oběti stává tyran. Na konci jsem zjistila, že nejvíc z celé knihy mě děsí, co za příšernou zmrzačenou trosku, kterou snad ani nelze označit za člověka, vzniklo z toho ubohého, celou knihu otloukaného kluka. Na konci jsem opravdu litovala, že to přežil - kvůli němu samému i kvůli dalším postavám. 

Silný kafe. 

Dovolená Lanškrounsko (říjen 2019)

Tradiční podzimní dovolená, tentokrát v Lanškrouně. Říjen byl jedno velký čekání na to, až sem konečně vypadnu. Opět mě sem vytáhly kešky. Bylo z toho krásnejch šest dní v příjemným městě, kde je všecko tak akorát na dosah, klid a pěkná zákoutí... a hlavně putování lesama, polema, údolíma a kopečkama, objevování studánek, lomů a keší... a hlavně nikde nikdo.

Ze čtenářského deníku 5

Robert Harris - Otčina: 

• "Nenarodili jsme se všichni jako hrdinové, Zavi. Lidé jako já jsou na světě proto, aby vynikli chytrolíni jako ty."

Perfektní věc. Zprvu detektivka, pak thriller. Vraždy, celkem sympatickej vyšetřovatel se složitým osobním životem, propojená Evropa... až na to, že druhou světovou válku vyhrálo nacistický Německo a určovalo další osudy Evropy. A každý režim má věci, které je nutné utajit za každou cenu. Tahle knížka byla jako pomalu se rozjíždějící vlak, zprvu nic moc... ale když nabere rychlost, nic už ho nezastaví. 

Jozef Karika - Tma:

• "Umřeš, protože jsi hloupý," řekl Oly.
  "Sorry, polepším se."
  "Půlku IQ ti ukousne strach," poučil mě.
• Strach udělá s tělem i myslí divy, někde jsem četl, že hormony, které se vylučují do krve při extrémní hrůze, mají podobné složení jako heroin a pervitin. A na tom, který hormon převládne, závisí, jestli se člověk bezvládně zhroutí, opustí tělo a ponoří se do vlastních světů, nebo se nabudí, je překvapivě veselý, rychle mu to myslí a občas dokonce i překoná své vlastní fyzické limity.
• Proto nás přílišná hrůza nebo stres mohou doslova unést; a pak převezmou kontrolu pravěké instinkty, stáváme se jenom diváky a rukojmími jako pasažéři uneseného letadla.
• Naděje je nebezpečná, zvyšuje totiž sázky. Mnoho lidí se prý z očí do očí konci sesype tehdy, když v nich ožije naděje, protože ta poslouží smrtce jako kosa, která oběť definitivně setne.
• "Naděje umírá poslední," přiznal jsem. "A proto je nebezpečná. Zabíjí, aby přežila déle než ty."
• Sníh je totiž upír, ne nadarmo umírá na jaře tolik starých lidí, mizící sníh je bere s sebou.
• Je neuvěřitelné, jak se vzpomínky a informace dokážou zašmodrchat. Něco zaslechneme nebo vidíme, nepřikládáme tomu žádný význam, a po několika minutách už zase myslíme na něco jiného. Semínko zapadne někam do hlubin a pomalu, neznatelně z něho vyrážejí výhonky. Může to trvat roky, a potom najednou šup, vzpomínka se vynoří v plné kráse, vyskočí zpoza rohu, někdy přesná, někdy zmutovaná do bizarní podoby. Přesně to se mi stalo, hrůza i beznaděj se zakously hluboko, narazily na podzemní ložisko. Podobně jako ropa, která vznikla z pozůstatků pravěkých rostlin a živočichů, vytrysknou čas od času na povrch i zapomenuté, hnijící vzpomínky.
• Co když se nevynořil z mého podvědomí, co když v téhle pustině nějaký fantom opravdu poletuje?
  Vousatý tulák, divoký Tavo, nevypočitatelný, mocný a zlomyslný horský démon ze Švantnerovy Nevěsty hor, napadlo mě bláznivě.
  Když zacítí lidský strach, osamělost, beznaděj nebo izolaci, přivábí ho to, přiblíží se a nabude viditelné formy. (...)
  Že by v místních horách opravdu přežívala jakási atmosféra, jakýsi duch místa, zlý genius loci, kterého láká lidská hrůza, opuštěnost a neštěstí? Právě těmi se živí a dodávají mu tvar, takže se zjevuje nejdřív ve snách, blouznění a vizích, až nakonec...
  "A dost!" zařval jsem a dal si facku. Zabije tě nejenom naděje, ale i fantazírování.
• Zkusil jsem to, vždyť za zkoušku nic nedám. Platil ale přesný opak: jestli se o nic nepokusím, dám za to život.
• Kdyby mě předchozí dny tak nevyčerpaly, hrůza ze ztráty orientace a ze situace, v níž jsem se ocitl, by mě nepochybně zabily. Jenže smrt se na mě bez ustání zubila už několik desítek hodin, a tělo nekonečné zásoby hormonů nemá. Proto člověk nemůže intenzivní štěstí, zamilovanost, ale ani vypjatý strach a zuřivost pociťovat dlouho. Všechno je určované dávkami hormonů - celý život i osobnost. Když dojdou nebo se nestihnou obnovit... chemie došla, kámo!
• Pokud ti někdo tvrdí, že umrznutí je příjemná smrt, nevěř mu. Cítíš chlad, prsty, palce, uši i nos máš jako v mlýnku na maso. Zabodávají se do tebe stovky, tisíce jehliček. Cítíš bolest, požírá tě mráz a žvýká tě zaživa, ale ty zůstáváš apatický.
• Hodně lidí, kteří se ztratí a zahynou v horách, se prý před smrtí chová, jako by je něco pronásledovalo. Nasvědčují tomu prý stopy jejich pohybu stejně jako poloha, v jaké záchranáři objeví mrtvolu. Mnozí z nich neumřou zimou nebo vysílením - zabije je šok. A ten může vyvolat cokoli, například intenzivní hrůza.

Třetí věc od Kariky, po níž jsem sáhla. Po nepřekonatelné Trhlině a jasně hororovém Strachu. Je to o něco slabší než předchozí tituly, ale pořád je to dobrý. Divný věci, divnej hrdina a velký psycho a občas obstojná nechuťárna. Na druhý přečtení to bylo mnohem lepší než na to první. S klidem doporučuju.

Ze čtenářského deníku 4

z pořadu ČRo Osudové ženy - Vítězslava Kaprálová (skladatelka a dirigentka): 

• Celý život se točí podle malinkého, ale úžasného pravidla: klad a zápor. A tak zbývá nacházet dobro s otevřenýma očima, a zlem se zocelovat. Mít radost z prostoty a maličkostí, zpívat vždycky, usmívat se, jak nejvíc to jde.

z pořadu ČRo Osudové ženy - Ludmila Macešková (básnířka a mystička):

• V jedné chvíli, když jsem si plně uvědomila hrůzu svého života a že z něho není úniku, protože jsem v něm uvězněna jako v nějakém pomyslném pekle, přišlo mi na mysl: Kdyby byl Bůh, on jediný by mi mohl pomoci. Kdyby byl Bůh. Ale je? Celý život na něj myslím, ale on vlastně nikde není! Nebo jsem já svým bytím někde tam, kde on není? Co já mohu nabídnout tak velkého, abych pohnula Boha k projevu, který by jej usvědčil ze jsoucnosti? Život, blesklo mi. Ale jak vlastně umřít? 
• Jen Bůh mě může soudit. Jen on mě vidí zvnitřku jasně. 
• Můj vnější život se podobal běhu před příšerou, která mě hnala bičem před sebou. Vnitřní se podobal mizení dovnitř do čarovné zahrady, kde hlas jejího Zahradníka mě okouzloval až k necitlivosti vůči biči. 

Ivan Mackerle - Cesty za příšerami a dobrodružstvím: 

• Kam chodí zvířata umírat, to ví snad jen Bůh.

Christopher Pike - Podlé srdce (Stopy hrůzy): 

• Používal svou víru, aby odkryl pravdu; nepopíral pravdy jiných lidí.
• Každý tě jednou opustí. Nakonec jsme všichni sami. Všechno, co máme, je to, čím jsme se během života stali.

Christopher Pike - Nesmrtelná (Stopy hrůzy): 

• Chrápání je typickým projevem tvé přízemní duše.
• On totiž člověk, který unikne smrti, úplně jinak oceňuje život. Věci, které jsem předtím považovala za samozřejmé, jako například chodit do školy nebo jíst zmrzlinu, pro mě dostaly zvláštní, nový význam. 
• S nápady je to zvláštní. Když jsou, nevíš, odkud se vzaly. Když nejsou, nevíš, kam se poděly. Jako by celý příběh existoval jen v jediném krátkém okamžiku. Když ho rychle nenapíšeš, nebo nesvěříš někomu jinému, zmizí beze stopy. (...) Někdy se mi zdá, Josie, že nedovedu žít v tom pravém čase svého příběhu. Buď mám zpoždění, nebo předbíhám. Nejsem schopen najít ten okamžik, kdy vidím děj vcelku.
• Oba jsme věřili, že příběhy se nevymýšlejí, ale objevují. 
• "Copak se o něco pereme? Proč vždycky všechno bereš jako soutěž a konkurenční boj?"
  Heleně znova klesla hlava mezi kolena. "Protože celý život nic jiného není." 

Ze čtenářského deníku 3

Miloš Urban - Kar: 

• Poddá se a poté si najde vlastní cestu. Voda je jako kočka. Nic s ní nenaděláte. V krátkodobém horizontu ano, v dlouhodobém ji však nevychováte. Kolik měst má pomník kočky? Vary jej mají, a není to pomník ledajaký - kočka na sloupu vystrkuje na město zadek. Julián jí vždycky rozuměl. 
• Jak dlouhý je čas mezi vyprázdněnou a nově nalitou skleničkou, aby vám neužíraly zdraví? V poslední době to docela řešil. Jak se dostat do stavu nebytí? Třeba pitím, prohodil jednou na fakultě jeho profesor filozofie.
  Teď nad tím podumal. Jak se dostat do stavu nepití? Třeba bytím, vyšlo mu a zdálo se to dobré. Mohl by slogan prodat anonymním alkoholikům.
• "Tahle, co jste přinesla, končí špatně."
  "Takový konce mám ráda. Jsou ze života. Každej život skončí špatně. Smrtí." 
• Řešení úloh, kde jsou čísla nahrazována literami, což nenáviděl už na gymnáziu. Jako kdyby on měl psát své texty v číslicích. Čtenáři, zlom si mozek, jinak mě nejsi hoden. 
• Možná ji kérky ochránily. Možná proto se lidi tetujou. Není to spolehlivé na sto procent, ale když se to udělá správně a přesně, je to ochrana proti uřknutí. Tetování je iracionální atavismus, druhotný znak, když tělo ani jazyk nestačí. Manifestace nějaké obliby, přihlášení se k něčemu. A má zůstat na celý dlouhý život.
• Škoda, že nemám dítě, napadlo ho, takové kruté chvilky bych mu připravil moc rád. Ukázat mu, že vždycky bude někdo připravenější, talentovanější a úspěšnější než ty. Nejlepší škola. 
• "Protože když si něco neseš s sebou celej život", odpověděl policajt, "cvokař ti s tím nepomůže. Si to musíš vyřešit sám. Nebo to za tebe udělá smrt."
  Ten hajzl ani neví, jakou má teď pravdu, pomyslel si Julián. 
• Když přišli, kočka je pozdravila. Jmenuje se Kočka, sdělil jim pan Kott, a je to poslední člověk, který mu na světě zůstal.

Urban je dobrej. Píše podivný, snivý, fantasticko-reálný příběhy plný obskurností, úchylek a mnohdy velkých nechuťáren (a zrovna Kar v tom vyniká), ale zatraceně to umí a umí strhnout. Kar byl výtečnej. Zhltala jsem ho za jeden den, a to jsem byla nemocná a unavená... ale odtrhnout se nedalo. Pokud vám nevadí nechutnější a drsnější násilné scény, můžu jen doporučit.

Ze čtenářského deníku 2

Peter May - Skála: 

• Je těžké začít zabíjet. Poté, co se začne, je to už snazší.

Peter May - Muž z ostrova Lewis: 

• Kdo z nich mohl tušit onu bolest za maskou rozumnosti? Kdo ví, jaké zmatky se ukrývají za fasádami tváří druhých? 
• Nikdy nemůžeme vědět, čím si druhý člověk v životě prošel, ačkoli si myslíme, že ho důvěrně známe. 
• "Je mi to vážně proti srsti, Fine, ale dlužím ti omluvu."
  Fin přikývl. "To bych teda řekl."
  "Vyprovokoval jsi mě. Ale stejně jsem neměl právo tě uhodit. Byla to chyba."
  Fin se otočil na člověka, kterého kdysi považoval za svého přítele, a v jeho obličeji spatřil upřímnou lítost. "Proč? Proč to byla chyba?"
  "Protože Ježíš nás naučil, že násilí není správná cesta. Kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou."
  "Popravdě řečeno si troufám tvrdit, že jsem to byl já, kdo tady nastavoval druhou  tvář."
  Donald po Finovi šlehl pohledem.
  "A vůbec, kam se podělo 'oko za oko'?"
  "Oko za oko a svět bude slepý, pravil Gándhí."
  "Ty tomu všemu fakt věříš, co?"
  "Ano. A ty bys to mohl aspoň respektovat, když už nic jiného."
  "Nehodlám uznávat nic z toho, čemu věříš, Donalde, respektuji pouze tvé právo věřit v to. Stejně tak ty bys měl respektovat mé právo nevěřit." (...)
  "Ty ses k tomu, že nebudeš věřit, rozhodl, Fine. Kvůli tomu, co se stalo tvým rodičům. To není totéž jako nevěřit."
  "Já ti povím, čemu věřím, Donalde. Věřím, že starozákonní Bůh není totožný s tím novozákonním. Jak dokážeš najít soulad mezi krutostí a násilím jednoho, a pokojem a láskou, které káže ten druhý? Vybíráš si jen kousky, které se ti líbí, a ignoruješ ty, které se ti nezamlouvají, v tom to je. Proto existuje tolik křesťanských odnoží - katolíci, mormoni, baptisté, evangelíci, svědkové Jehovovi. Jen tady na tomhle ostrově je kolik? Pět různých evangelických církví?"
  Donald energicky vrtěl hlavou. "To je jen slabost lidí, že se nedokážou dohodnout a hádají se kvůli rozdílným názorům, Fine. Víra je klíč."
  "Víra je berlička slabochů. Slouží k zahlazení rozporů a uchyluješ se k ní, aby ti poskytla snadnou odpověď na nezodpověditelné otázky." Fin se naklonil. "Když jsi mě praštil, šlo to od srdce, ne od víry. Bylo to tvé opravdové já, Donalde. Řídil ses svým instinktem. Přestože byl scestný, pramenil z upřímné touhy ochránit dceru a vnučku."
  Donaldův smích zněl těžce ironicky. "To se nám panečku karta obrátila. Křesťan obstará bití a bezvěrec nastavuje druhou tvář. Musíš být v sedmém nebi." 

Peter May - Šachové figurky: 

• Když jde tvůj život od desíti k pěti, není na víře snadného vůbec nic.
• Nejlepší přátelství jsou ta, která nepotřebují zaplňovat mlčení slovy.

Peter May - Ostrov Entry: 

• Lidé se přece zamilovávají. Láska si vybírá je, ne oni ji. 
• Zaséváme semena své vlastní zkázy a ani si to neuvědomujeme.

Peter May je autor hodně dobrých, většinou psychologicky laděných detektivek, jehož jsem objevila letos v létě. Nedoporučuju pekingskou sérii (pokud si nepotrpíte na trapné zamilované zaplétání a rozplétání hrdinů, co už pět dílů nevědí, co chtějí). Doporučuju sérii Akta Enzo, ta je fajn. Ale úplně nejvíc, vřele a s nadšením doporučuju výše citovanou trilogii z ostrova Lewis (Skála, Muž z ostrova Lewis, Šachové figurky). Ale počítejte s tím, že vás to začne lákat koupit si letenky na Hebridy, větrem a vodou ošlehaný souostroví v Atlantiku na úplným okraji britských ostrovů. :-)

Madeira - jih a jihovýchod, odjezd

Posledního dne se udělalo obstojně pošmourno. Shodly jsme se, že to je dobře, aspoň že se nám bude líp odjíždět. Závěr minidovolené je jasný - na Madeiru je pět dní málo. Ozkoušely jsme snad od každého něco, ale stálo by za to zdržet se tu dýl. Plán na příště je jasný. 

Madeira - výlet po severu (směr Santana, Seixal)

Den čtvrtý. Po výšlapu na levady jsme se rozhodly udělat si trochu volnější den. Nejprve jsme vyrazily ze Sao Vicente na východ, že se podíváme do Santany na mé vytoužené "áčkové" tradiční madeirské domky, ale cesta ubíhala dost pomalu a nechtěly jsme ztrácet čas, takže jsme si jen vyjely do hor na místa s pěkným výhledem a pak se vrátily do Sao Vicente a jely na druhou stranu do Seixalu, kde je jedna z mála koupacích pláží. A ačkoli nebylo žádný velký vedro a oceán je tady ne zcela klidnej, bylo koupání překvapivě parádní a velice jsme si ho užily. A ze zdejšího černýho písku se skvěle plácají všemožné věci. 

Madeira - pláně Paul da Serra, levada 25 Fontes, Porto Moniz

Třetího dne na Madeiře jsme vyrazily na levady - uměle vybudované zavlažovací kanály v horách a na náhorních plošinách, které tu dřív vybudovali kvůli rozvodu vody po ostrově. Ze Sao Vicente jsme vyrazily na jihozápad na náhorní plošinu Paul da Serra a potom k jedněm z nejznámějších levad 25 Fontes (Pětadvacet pramenů) a Risco. Cestou zpět jsme to ještě vzaly přes městečko Porto Moniz.

Madeira - Sao Vicente

Jsme na severu v Sao Vicente. Máme úžasný bydlení, je tu stále spousta kytek k obdivování, divoký skály nad městečkem a spousta dobrejch věcí k požrání a popití. Co víc si ještě přát.

Madeira - Funchal a cesta do Sao Vicente

Po šesti letech jsem se vrátila na Madeiru, které se přezdívá "ostrov věčného jara" nebo "květináč Evropy". Po nočním příletu jsme se prvního dne ráno vydaly na průzkum hlavního města Funchalu, užily si krásy zdejších kytek, dobrého jídla a pití, krásných malovaných dveří a dalších zajímavostí. Druhého dne jsme dostaly auto z půjčovny a vyrazily na sever do městečka Sao Vicente, kde jsme měly zajištěné bydlení na další noci. A dobře jsme udělaly.

Výšlap Chýnov - lesy - Chýnov (srpen 2019)

Měsíc po návratu z Cesty mě opět začaly svrbět nohy na pořádný výšlap. Rozhodla jsem se, že se vrátím na Chýnovsko do končin, kde jsem loni na podzim strávila několik dovolenkových dní a ještě mi tam zbylo dost keší. Takže jsem se v půl šesté ráno vykopala vstát, v půl sedmé vyrazila rychlíkem na Tábor a v půl desáté vyrazila na výšlap. Bylo to parádní - počasí vyšlo skvěle, dosbírala jsem většinu krabiček, které jsem si vyhlídla, našlapala jsem značně slušnou porci kilometrů (hodinky s krokoměrem tvrdily 45, což není možný, a GPS, kterou jsem zapla o něco později, nakonec pravila 36 km, takže to kolem 38 mohlo být) a vůbec si pěkně vyčistila hlavu. A nasbírala pořádnou hromadu hub, což vlastně vůbec nebylo cílem, ale nechat to v tom lese, to by bylo opovrhování dary přírody. :-)

Po Cestě: Týden po návratu

Před týdnem jsem se vrátila z Cesty. Opět to vypadá, že výprava byla jednou z akcí"mimo čas" - jsou to takové ty výjimečné akce, které jako by jsou strašně dávno, i když od nich uteklo pár dní... a přitom jsou stále živé, jako by se to stalo včera. A zároveň máte pocit, že jste to snad ani nebyli vy, kdo je prožil. To jsou akce, které si pak s sebou nesete ještě hrozně dlouho, stále zůstávají na dosah a vy z nich pořád můžete čerpat. 

Na Ceste...a v cili: Ledigos - Sahagun

Rano posledniho, sestnacteho dne. Loucim se s dirou jmenem Ledigos a vyrazim na posledni kilometry letosni casti Cesty. Uz jen 16 km do cile. Uz si odvazuju rict, ze to dam tak, jak jsem doufala. Moje letosni Santiago se jmenuje Sahagun.

Na Ceste: Castrojeriz - Boadilla del Camino - Carrion de Los Condez - Ledigos

Tentokrat je porce fotek a vypraveni bohatsi, jelikoz vcera stavkovalo nahrávání fotek. Proletime tedy hned tri dny. Pondeli, den trinacty, zacal privetive zatazeneho rana v Castrojerizu. Opet jsem se vydala za zlutou sipkou.

Na Ceste: Hornillos del Camino - Castrojeriz

Rano dvanacteho dne. Jeste si na albezahrade vyfotim tuhle kytkovou nadheru, pod kterou jsem se vcera vecer valela, a vyrazim. 

Na Ceste: Burgos - Hornillos del Camino

Den jedenacty a snad nejkrasnejsi ze vsech dni na Ceste. Zacalo to ruchem probouzejiciho se velkomesta a skoncilo klidem a radosti plani a maly vesnice.

Na Ceste: Tosantos - Atapuerca - Burgos

Rano devateho dne, opoustime Tosantos. Tentokrat nas vyprovazi mlha. Cekala celkem narocna etapa se stoupanim a dlouhym usekem bez civilizace. Mela jsem z ni znacnej respekt, ale zvladlo se to... a opet to prineslo moc mile setkani.

Na Ceste: Navarette - Azofra - Grañon - Tosantos

Rano sesteho dne, opoustim mile albergue. Pred nim na pani domaci cekaly dve kocky. Pekne se mi slo dal. :)

Na Ceste - Los Arcos - Viana - Navarette

Je rano ctvrteho dne, vyrazim z Los Arcos na cca 18km etapu do Viany. Stale panuji horka, mam tedy hodne lehky plan. Paty den se ochladilo a cekala me Viana - Logrono - Navarette.

Na Ceste - Uterga - Estella/Lizarra - Los Arcos

Tady, zacatekm 2.dne,jeste nohy skoro nebolely. Dneska, na konci tretiho a po dalsich 53 km, je to jinak. Ale poporade...

Na Cestě - Pamplona - Uterga

Tak jo. V pul dvanacte jsem v nastupnim miste. Jo, to je to, kde se beha ten silenej zavod s byky. Ale ted je tu klid.

Úvahy před cestou dalekou...

(...zpocený boty zujem
...zpíval kdysi Karel Kryl).

A já se chystám, promýšlím balím, vážím, připravuju a přemýšlím.

Předtím...          a potom. 

Věc první, hlavní, fyzická a přízemní: Vešlo se to. A unesu to. Upřímně řečeno, když jsem to poprvé hodila na záda a zapnula popruhy, začala jsem radostí regulérně tančit po obýváku. Protože na zádech to vlastně vůbec není zlý. Nemá to úplně málo, to ne, s vodou a nějakým tím jídlem to vyleze tak na 17, 18 kilo. Ale některý věci budou ubývat, některý věci obleču... a některý věci holt zůstanou na Cestě. (Můj tajnej tip na prvního, kdo půjde z kola ven, je krabička s niveou; pač nivea se dá nahradit buď máslem na opalování, nebo sudocremem.) 

Když jsem tak dnes shodou okolností četla rozhovor s českým trekkerem, co chodí dlouhé trasy na ultralehko, a zpovídaný v něm líčil, jak je skvělé jít jen se sedmikilovým batůžkem a nenést si s sebou skoro nic... ale zato muset skoro každý den plánovat, připravovat a chystat si, kam za ten den dojdu, aby se tam dalo najíst a napít... došlo mi, že mně naopak při vícedenních výšlapech vyhovuje ten o něco těžší batoh s tím, že si vše potřebné nesu s sebou. A když se mi už nechce dál, tak se prostě zastavím, zakempím a užívám si tu svobodu, že NEMUSÍM dál, protože vše, co potřebuju, mám s sebou. Takže jsem si to připomněla i teď, při balení. Takže s sebou určitě ponesu i něco málo nad standard, na úkor těla... ale pro klid duše. A ten je taky důležitej, ne-li důležitější, než to tělo.

Navíc, cílem mojí cesty není podat skvělý sportovní výkon a ujít denně 40 kilometrů. Na tuhle cestu jdu, aby našla čas na to, na co jindy čas nemám, a jestli ujdu denně 15 nebo 25 kiláků... to čert vem. (OK, ne tak docela, pokud skončím po 220 v Burgosu, spokojená tak úplně nebudu. Ale tak špatně snad nebude.) Takže s sebou nesu knížku, na kterou se těším už snad rok; nesu s sebou zápisníky a papíry, nesu s sebou tužky a pastelky. Protože tam chci nejen jít a mít hlavu na autopilota, jako to mívám běžně při výšlapech, ale taky se zastavit, číst, uvažovat. Pustit myšlenky na špacír, ať si dělají, co chtějí, ať se  uspořádají samy... a snad do sebe nějak zapadnou.  A pak to zapsat.

Ptají se mě, jestli budu něco cestou sdílet, posílat fotky a psát postřehy. Nevím. Nevím, jak bude zvládat solární nabíječka; nevím, jak budou fungovat data... ale hlavně nevím, jak budu fungovat já. Při svých dosavadních toulkách jsem došla k závěru, že jsou (parafrázujíc Václava Cílka) cesty vnitřní a cesty vnější. O cestách vnějších se psát a sdílet dá; to je to, co potkáváme a vidíme. O cestách vnitřních to lze jen těžko. Nevím, jaká tahle cesta bude, a tak raději nic neslibuju. 

Uvidí se. Všecko se uvidí.

Za tři týdny budu na Cestě

Příprava na Cestu Směr Santiago úspěšně pokračuje (a je na čase, za tři týdny touto dobou budu vyrážet na první kilometry z Pamplony). Už před nějakou dobou jsem došla k závěru, že největší problém bude hlava. Protože když hlava chce, tělo se povětšinou nějak vzchopí. Už mě napadlo, že problém může být to, že mě to prostě přestane bavit. Ale že to pokušení přijde z jiných sfér, to jsem nečekala. To si jen tak řeknu, že se baj oko podívám, jestli cestou sem tam půjde sebrat nějaká keška... a ono toto. Léčka ďáblova! Okolí Burgosu je past vedle pasti. To město úplně svádí k tomu na tři, čtyři dny tam zakotvit a chodit po keších... Ani na to nemyslet!

Jinak to jde zdárně. Dala jsem dohromady celkem rozumně vypadající seznam věcí, co si s sebou budu brát, a teď jen doufám, že až je snosím na hromadu, nedopadne to jako v jednom z mých nedávných snů. V něm jsem naplnila bágl, ještě ani nepřidala náhradní boty... a už se mi to nepodařilo zvednout. No, je pěkný, jak v těch snech vylézá na světlo to, co si člověk jinak ani na mysl nepustí.😊

Jedinou nejistou součástí vybavení zůstávají boty. Teda, díkybohu, ty nové a hlavní se vyšlapaly a vypadají spolehlivě pohodlně. Myslela jsem však, že k nim jako rezervní vezmu ty nejvychozenější a nejošlapanější sandály.. leč sandály mě vypekly, po obyčejném jediném 25km výšlapu mi nadělaly takové otlaky po celých chodidlech, že jsem dva dny nemohla pořádně chodit. Takže ty jsou mimo hru. Takže zbývá najít jiný pohodlný a lehký náhradní botky, ve kterých se půjde denně maximálně pár kilometrů...

...no... a bude. :-)

Výšlap Skalsko - Krnsko (2. 6. 2019)

Znovu jsem se vypravila mezi Mladou Boleslav a Mělník do krásnejch krajů polí, cest a vesnic s neobyčejnýma stavbama. Posedmé jsem navštívila velkou keškovou sérii a konečně jsem ji dosbírala. Ale myslím, že se do těchto končin vrátím, je tu krásně.

Ze čtenářského deníku 1

Michaela Klevisová - Čekání na kocoura:

• Člověk se v pubertě složitě hledá, jen aby později zjistil, že to nejdůležitější o sobě stejně věděl už jako dítě.
• Každej je diplomat, když potřebuje sbalit ženskou.
• Když nemohl žít tak, jak chtěl, žil prostě nejlépe, jak se dalo.

Arthur Hailey - V nejvyšších sférách:

• Narození Krista. Jak bylo jeho učení prosté, pomyslel si Howden. Že láska je jediným významným zdrojem života. Učení čisté a logické, pokud věříte v Krista jako syna Božího, nebo v Ježíše, čistého, dobrého člověka - světce. Avšak lidský tvor nikdy nevěřil v čistou lásku a nikdy opravdu věřit nebude. Znehodnotil Kristovo učení předsudky a církve je pak málem zatemnily.

Michael Shaara - Andělé smrti:

• Bojoval za svůj lid, za svoje děti a rodinu; nikoli za zemi, protože žádná země za válku nestojí. Lidí však ano, ať jsou jacíkoliv, špatní; ať jsou, alespoň někteří, šílení; patřil k nim. Byli to jeho lidé a on byl jedním z nich, a tak z vlastní vůle vědomě pozvedl zbraň.

Stephen King - Bazar zlých snů: 

• Nabízíme nebe, pak lidi přesvědčíme, že nemají šanci dosáhnout ho bez naší pomoci... protože nikdo není bez hříchu a odplatou za hřích je smrt.
• Pomyslel si, že spíš zvědavost než vztek je zhoubou lidského ducha.

z filmu Živé terče: 

• Že jsou lidi kurvy, to se ví, ale že jsou kurvy lidi, na to se zapomíná.
• Neplatím si za sex. Platím si za to, že po něm můžu odejít.

Jiří Padevět v pořadu ČRo Osudové ženy - Marie Moravcová: 

• Každý by asi byl raději Gabčíkem než Čurdou, ale to, jak se zachováme, se vždycky dozvíme až v té situaci.

Výšlap Vrátno - Skalsko (květen 2019)

Letos už pošesté jsem vyrazila na Mladoboleslavsko na další kus velké keškové série. Původní plán byl, že ji dorazím celou v cca 30 km úseku, ale plány mi nabouralo hokejové MS a zápas s Kanadou od 19 h. Takže jsem nakonec stihla jen 20 km, ale i tak to bylo fajn.

Pražská Noc kostelů 2019

Noc kostelů v Praze je jedna z nejhezčích a nejpřívětivějších kulturních akcí, co znám. Přiměje člověka vypravit se na místa známá i neznámá a dozví se věci, které by jinak netušil. Vyrazila jsem do svýho milýho malinkýho kostelíka Stětí Jana Křtitele v Dolních Chabrech.

Ze čtenářského deníku - úvod

Nedávno jsem si nostalgicky vzpomněla na ty pěkné časy dětství, kdy jsem četla a četla a četla... a přečtené knížky si poctivě zapisovala do čtenářského deníku. Nejprv to byly obrázky, potom pár slov s ilustrací... a nakonec obsahy s nějakým zajímavým úryvkem. A po osmi letech druhého stupně a gymplu už toho byl pěknej sešit. Nebylo by špatný ho zkusit najít.

Když jsem teď po ukončení doktorátu zase začala mít čas na čtení slušnější beletrie, ne jen hlavo-mazacích rychlohltacích braků, a začala jsem si systematizovat knihovnu a to, jak se mi co četlo, vrátila se mi myšlenka, že takovej čtenářák vlastně není špatná věc. Mít na jednom místě vypsané zajímavé úryvky knih, které mě zaujaly, to je fajn představa - vzhledem k tomu, že coby správnej grafoman si své zápisky čas od času s chutí čtu :-) 

A tak jsem sáhla po knížečce, kam jsem si na konci gymplu (vida, když jsem přestala psát čtenářák, protože už ne-povinnost!) začala vypisovat citáty a úryvky z písní, které mě zaujaly. A začala jsem si opět vypisovat. Z knížek, audioknih, rozhlasových pořadů. Občas je vtipné je dostat tam, kam patří - hodně zajímavých kousků zachytím v audio-podobě, takže putují bleskurychle naškrábané na kousky papíru, které nosím s tužkou v peněžence, popsané putují k mobilu a pak, až se mi jich nahromadí tolik, že u mobilu překáží, je přepíšu do knížky. 

A pak mě napadlo, že když se mi v knížce už začaly shromažďovat zajímavé útržky, tak proč jimi nedoplnit blog. Třeba někoho z vás zaujmou a nalákají ke knížce, kterou byste jinak nepotkali. A to se může vždycky hodit. Když nad tím tak přemýšlím, navazuje to na někdejší rubriku Písně ti mohou dát naději (ne náhodou má moje vypisovací citátová kniha právě tato slova v úvodu). Zpívat, překládat, uvažovat a odhalovat tak svoje nitro.. no, z toho už jsem vyrostla. Pojďme radši číst. :-)

Výšlap kolem Koryčan (8. 5. 2019)

Měla jsem cestu na Moravu a k tomu den volna, tak jsem naplánovala výšlap po keších do Buchlovských kopců. Vyrazila jsem z Koryčan a pěkně jsem se prošla po lesích a objevila i několikero skal, které jsem v těchhle končinách ani nečekala. Pěkné to bylo.

Ze čtenářského deníku: Literární zázrak Jozef Karika - fantastická Trhlina a zdivočelej Strach

Objevila jsem autora, kterej fakt umí. A když mě, otrlýho čtenáře hororů, mysteriózních věcí a thrillerů něco dokáže napnout až k prasknutí, strunu to nepřetrhne a nechá ji to dlouhý dny rezonovat v jakýmsi podivným a přitom kouzelným dojmu, stojí to za to, abych se o ty dojmy podělila i s opuštěným blogem.  

TRHLINA (2017) *****

Thriller. Příběh mladého muže, který se dal nalákat tajemným nálezem podivných dokumentů v psychiatrické léčebně, a s pár dalšími lidmi se vydal po stopách lidí, zmizelých v nenápadném slovenském pohoříčku Tríbeč.

Tohle mě dostalo do kolen. Pro mě, která jsem vždycky milovala věci typu H. P. Lovecrafta, Stephena Kinga, Twin Peaks, Lost a kdysi i Akta X a dodnes mě fascinují ponuré příběhy typu Djatlovovy výpravy na Ural (výprava několika ruských vysokoškoláků v roce 1959 - zadejte si kdyžtak do googlu Djatlovova výprava iDnes, já ten link nechci hledat, neb by se mi v náhledu zase zobrazily ty hnusné fotky, co je pak nemůžu dostat z hlavy :)), představuje Trhlina naprosto dokonalej, vyváženej a opíjející koktejl tajuplnýho příběhu o normálních lidech tváří v tvář něčemu, co těžce přesahuje naše chápání, ale přitom to nelze označit za zlo. Je to jen... jiný. Natolik jiný, že dvě a dvě se najednou nerovnají čtyři, a  hrdinům z toho pomalu začne hrabat. Ale hrozně dlouho jim to ani nepřijde divný a oni netuší, že jim hrabe až tak moc. A když to zjistí, je už pozdě.

V příběhu nerozdílně splývá skutečnost, mystifikace a autorova fantazie. Neskutečně dobře vykreslená atmosféra, místa, perfektně vylíčený a uvěřitelný postavy. Po báječně rozjetým a šlapajícím úvodu a zápletce s výpravou jsem se trošku bála, jak autor zvládne finále, protože ten příběh svádí k velkému ulítnutí do fantazie až fantasmagorie... ale autor to zvládl fantasticky. Nelíčí velké hrůzné podívané, neohání se spiknutími a ufouny, jen popisuje náznaky a důsledky něčeho děsně divného. Je naprostým balzámem číst o čemsi nepochopitelném a proto děsivém, co ale do našeho světa prostě možná patří, není to nic zlého a krutého samo o sobě... ale umí to zabít nebo vám ukrást rozum, podobně, jako vás umí zabít propast, která taky není zlá a děsivá, ale stane se pro vás tou nejpříšernější věcí na světě, pokud do ní spadnete. 

Nejprve jsem slyšela rozhlasovou adaptaci (taky skvělá práce) a když se mi u ní tajil dech až do konce, okamžitě jsem padala do knihkupectví pro knížku. A to se fakt nestává často. Knížku jsem zhltala neméně napjatá jako u rozhlasové adaptace (a to jsem už věděla, jak to skončí) a od dočtení ve mně stále čímsi rezonuje. Zvláštní je, že ten závěr u mě jaksi podivně zahladil ten strach a úzkost z průběhu knihy, a zůstal spíš podivnej pocit posmutnělosti pro případ, že by na tý knížce mohla být špetka pravdy. To mě udivilo hodně - pocit smutku z možné existence a prolínání paralelních světů jsem opravdu neočekávala. :-)

Nadšená a okouzlená z Trhliny jsem se rozeběhla pro STRACH (2014) ****

Zprvu se tváří jako thriller, ale je to čistej horror. Příběh chlapíka, tak trochu životního ztroskotance, co se po letech vrací do města a míst, kde strávil dětství. A kde se tehdy děly divný věci - a teď se dějí zas. Když přijdou mrazy, začnou v lese mizet děti... a později nejen mizet a nejen děti.

Největším nedostatkem téhle knížky bylo, že jsem ji četla po Trhlině, která prostě nemá obdoby. Strach byl zprvu podobnej, dokonce i tísnivější; také atmosféra je vystavěná skvěle, že by se dala krájet (nebo trhat a dloubat). O to nic. Problém jsem měla s délkou a spádem - knížka je na můj vkus moc krátká, rozbíhá se moc rychle a mně se v tom shonu nepovedlo najít cestu k postavám, vžít se do nich, oblíbit si je. Nakonec mi skoro byl nejsympatičtější otec hlavního hrdiny...protože jeho chování nakonec dalo smysl, a nakonec pomohl, jak mohl, i když to byla poslední věc, kterou udělal - ale takový sympatie asi nebyly záměrem. Samotný hlavní hrdina se mi v závěru doslova znechutil... i když to je asi to, co ta věc s přeživšími dělá. Někomu to vezme nehtíky, někomu zoubky... a někomu duši a lidskost.

Knížka se četla skvěle, padla během jednoho dne. Ale že bych cítila vyloženě strach... to ne. Napětí, zneklidnění, občas i hnus... to ano, ale takovej ten skutečnej strach to nevyvolalo, na to byl děj a události příliš neskutečný. Celý to začíná a rozvíjí se skvěle, ale brzy se to vymyká z takové té vlezlé a děsivé "trhlinové" skorouvěřitelnosti do jasného mystery horroru. Povedená je střední "pátrací a vysvětlovací" část - Karika celkem logicky a smysluplně vysvětluje nevysvětlitelné, dost se mu to daří a vše do sebe celkem zapadá (otcovy nahrávky a zápisky, deník amatérského archeologa, podobnosti s Djatlovovou výpravou).

Ale ke konci děj jakoby zdivočí, všecko se děje děsně rychle, klouže to po povchu, v cuku letu, najednou je konec a já zíram, jako jestli fakt. Při druhém přečtení mi to už dalo trochu víc smyslu, ale stejně: oproti střední, vysvětlovací části je závěr prostě slabší. A ano, ve Strachu jsou opravdu jasné inspirace jinými autory - většinu knihy je to Kingovo TO, pak je cítit Černý dům (plahočící se děti, Temný král a jeho naháneči)... ale na posledních stránkách se to vyvrtne a náhle z toho je čistokrevnej Suzuki Kodži, minimálně jeho první díl. Možná mě od poslední hvězdy odradil i ten odklon od kingovské tradice "vítězství dobra" v poslední chvíli - já až k jámě spolu s hlavními hrdiny doufala.

Kdybych ve mně ještě nerezonovala fantastická a do-hlavy-se-zažírající Trhlina, byla bych asi ze Strachu nadšenější, ale takhle to nejde. Kde Trhlina vtahuje náznaky, pozvolnýma proměnama a reálností, tam Strach děsí otevřeným hnusem a zlem, rychlostí a skokovostí a jasnou fantastičností. Záleží, co komu víc sedí. 

(Recenze jsem původně napsala pro DatabazeKnih.cz.)
A výpisky do čtenářského deníku sem časem přidám, až se ke knížkám vrátím znovu. A to nebude trvat dlouho.