Ze čtenářského deníku 12

Ze seriálu Labyrint, série III: 

• "Pane Jonáši, vy věříte, že tím něčeho dosáhnete?"
  "Co tím myslíte?"
  "Máte pocit, že se Bůh dá vydírat?"
  "Věříte v Boha, pane plukovníku?"
  "Ne. Ale kdybych věřil, tak rozhodně ne v blbečka, kterej tancuje, jak někdo písku. Ostatně vy v něj taky nevěříte."
  "Já věřím celou svou duší."
  "Vy nevěříte v Boha, pane Jonáši, vy věříte ve svou vlastní představu o Bohu. Pomodlím se, budu hodnej, Bůh bude hodnej na mě... To není víra, to je handl. Něco za něco. Stane se mi něco ošklivýho, tak je to nespravedlivý, začnu kopat a kňourat." 
• "Nejprve chtěl, aby Bůh jeho ženu uzdravil, potom oživil. Fanatik."
  "Fanatici se snažej Bohu spíš vlichotit, ne?"
  "Tenhle se s ním pustil do války." 

Hodnocení: ****

Ze seriálu Ztracená brána: 

• "Já mám radši prolog od Jana. Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. Všechno povstalo skrze ně a bez něj nepovstalo nic, co jest."
  "A to oni směj citovat?"
  "Proč bych nemohl! Napsal to přece Žid! Jak to pokračuje?"
  "V něm byl Život a Život bylo Světlo lidí. To Světlo ve tmě svítí a temnota je nepohltila."
  "Némlich tak. Jak tomu rozumíte, pane doktore?"
  "Nerozumím. Jediný způsob, jak pochopit, je cítit to."
  "Hm, to je moudrá odpověď."
  "Ano, ale ne z mojí hlavy." 

Hodnocení: ***

Ze seriálu ČRo Osudové ženy - Irma Geisslová: 

• Ani se mi nezastesklo po té ztrátě. Důkaz, že jsme se k sobě nehodily.

Bernard Minier - Kruh:

• Vzdychl, když si uvědomil, že se hroutí celý svět, když čtyři příšerní jezdci z Apokalypsy, kteří se jmenují Finance, Politika, Náboženství a Vyčerpání přírodních zdrojů, už cválají kolem, ale mravenec dál tančí na hraně sopky a vášnivě se zajímá o tak nepodstatné věci, jako je fotbal. Napadlo ho, že v den, kdy svět skončí nějakou klimatickou katastrofou, nebo kdy padne burza a dojde k masakrům a vzpourám, budou tu pořád lidi dost hloupí na to, aby se honili za míčem, a pitomci ještě pitomější, kteří budou chodit na stadion a fandit jim.
• Při vyšetřování se občas objeví detail, připomínající osinu v zadku, s nímž vyšetřovatelé zápasí až do chvíle, kdy zjistí, že s tím, co se odehrálo, nemá přímou souvislost.
• Ira furor brevis est. Hněv je krátké šílenství.
• Pro Servaze byla funkce, kterou Wilmer zastával, důkazem, že idiot může vylézt velmi vysoko, pokud má pod sebou další idioty.
• Naděje je droga.
  Naděje je psychotropní látka.
  Naděje je dráždidlo silnější než kofein, maté, kokain, efedrin, EPO, speedball nebo amfetaminy. Naděje zrychluje srdeční rytmus, dýchání, zvyšuje krevní tlak a rozšiřuje panenky. Naděje stimuluje produkci nadledvinek a zlepšuje sluchové i zvukové vnímání. Naděje způsobuje křeče v útrobách. Mozek dopovaný nadějí náhle registruje všechno s naprostou pronikavostí, jakou do té doby nepoznal.
• Mezi fotografiemi poznal Kurta Cobaina, Boba Marleye a Jimiho Hendrixe, idoly mladých lidí milujících svobodu, ale také drogy, což představovalo neuvěřitelný paradox.
• Měníme se. Všichni. Nevyhnutelně. Část z nás zůstává identická: jádro a čisté srdce dětství, ale všude kolem se akumuluje spousta nánosů. Dítě, jímž jsme byli, se mění v dospělou bytost tak odlišnou a tak monstrózní, že kdyby se mohla oddělit, dítě by nepoznalo dospělého člověka, jímž se stalo, a bezpochyby by ho vyděsila myšlenka, že se stane takovou bytostí.
• Ve vězení ticho nikdy netrvá dlouho.
• Tenhle polda už toho přece musel vidět tolik. Vypnuli hudbu. A uslyšeli jeho pláč. Cítili rozpaky, jako by policista nemohl plakat, aspoň ne před svými kolegy, a zvlášť ne ve službě. Chvíli potom slyšeli, jak se rozesmál, a napadlo je, že se asi zbláznil. Nebylo by to poprvé! Nejsou roboti. Brodí se ve všech hovnech světa. Jsou živoucími kanály. Sbírají hovna a odvážejí je co nejdál od zbytku populace. Ale ve skutečnosti to moc daleko není. Hovno se vždycky nakonec vrátí.
• "Jo. Jsem filozof, i když jsem určitě přečet míň knih než ty," řekl Pedro, sundával mu boty a přitom hleděl na latinské knihy seřazené na příborníku. "Ale některý jsem přečetl. Jenomže já umím číst srdcem. Ty umíš číst jen slova."

Druhý díl detektivní série s vyšetřovatelem Martinem Servazem je naprosto strhující. Detektivova exmanželka a její syn podezřelý z vraždy učitelky, nadaní, ale zvláštní studenti na střední škole, která je tak trochu svět sám pro sebe... a pár svérázných a sympatických vyšetřovatelů. Stopy vraždy, které vedou do minulosti. Jo a jeden sériový vrah na útěku, který se tak trochu zamiloval do Servaze a chce ho přilákat blíž. Perfektní věc.
Hodnocení: *****

Bernard Minier - Tma: 

• Křehké a pomíjivé tóny podobající se motýlům ve chvíli, kdy je prsty velkého muže osvobodily z nástroje, přežily věky a dospěly až k němu. 
• Okamžitě si pomyslela, že směšnost nezabíjí, že to v takové situaci dělá spíše naivita.
• Není nic krásnějšího než opustit Zemi.
• Člověk, který se nebojí zemřít a který nese v srdci dostatek nenávisti, je strašlivý protivník.
• Můžeš se mnou počítat, říkal ten úsměv, nejsem sice moc statečný, ne víc než obyčejní lidé, ale pro tebe to udělám.

Třetí díl série se Servazem, slabší. Zkraje perfektně líčený způsob, jak někomu totálně zničit a rozsekat život... ale ke konci už to je až moc absurdní, až moc plné přemetů, až moc šokující. Takže ty šoky přestávají mít ten správný efekt a mě jako čtenáře už vlastně nic nepřekvapilo.
Hodnocení: ***

Lara Dearman - Ďáblův spár: 

• Umře kvůli tomu, že byla příliš zdvořilá.
• Být děvkou musí být samo o sobě dost hrozné. Být stará děvka musí být nesnesitelné.
• On v tu chvíli pochopil, co je to pravá krása. Byla to ta ovce, umírající, ale nevědomá. A ty další ovce, která tam stály, okusovaly trávu, jemně bečely na svá jehňata, nevědoucí a bezstarostné. Jak by to bylo dokonalé, pomyslel si, žít na chvíli život, kde bolest je jen bolest, radost jen radost a neexistuje v něm strach ze smrti nebo Boha. Bylo to krásné, čisté, jednoduché a svobodné.
• Na povrchu vypadal každý dům jinak; jeden měl v okně růži, další zase místo okna verandu, ale za vší tou vnější přetvářkou byly ve skutečnosti všechny stejné. Jako lidé, napadlo ho. Tentýž balíček masa a krve a svalů, nervů a mozku, pouze zabalený na sedm miliard odlišných způsobů. Ta myšlenka ho skličovala.

Slušně odvedená detektivkářská práce. Pěkně se to četlo/poslouchalo, nebylo to přeplácané postavami, ústřední postava pátrající novinářky je celkem sympatická. Super prostředí, Guernsey mi připomíná Mayovu sérii z Hebrid a ta je dokonalá. Kombinace odlehlýho místa, kde se všichni znají, žijí spolu a odolávají drsné přírodě, patrně detektivkám velice svědčí.
Hodnocení: ****

Pustila jsem se do výroby náušnic

Protože když má člověk plnou krabici zbytků korálků z polodrahokamů, a k tomu semtam nějaký korálky, co mu kdy někdo daroval... tak nejlepším způsobem, jak se toho zbavit, je z toho něco umotat. :) Člověk se zabaví, odpočine si u toho a má fajn pocit, že vytvořil něco hezkýho. Kdybych už toho sama neměla tolik, nechala bych si je. Takhle je cpu na Fler a třeba se semtam něčeho někdo ujme. Pokud by se vám něco líbilo, ozvěte se klidně i tady v komentáři, domluvíme se.

Ze čtenářského deníku 11

James Clavell - Šógun:

• "Dokážeš jít pokorně ke svému mučiteli, jestli to padne na tebe?"
  "Nevím."
  Van Nekk pronesl: "Tak budeme tahat. Ať to rozhodne Pánbůh."
  "Chudák Pánbůh," ozval se Blackthorne. "Co všechno na něj jen lidi nenaloží!"
• Dovolte mi, abych směl dělat to, co dokážu. Já se stanu třeba i křesťanem, když si to budete přát, ale věřit tomu nedokážu.
• Pamatuj v pokoji a míru, že absolutno, Tao, je v tobě samém; že mezi ním a tebou nestojí žádný kněz ani kult, dogma a výrok, žádné učení ani učitel. Mysli na to, že není podstatné dobro a zlo, já a ty, nitro a vnějšek, život a smrt. Vejdi do sféry, v níž není strach ze smrti ani naděje na posmrtný život; kde jsi prost břemen života i potřeby spasení. Ty sám jsi Tao.
• "Tloustneš," podotkl, ačkoli mu její tloušťka nevadila.
  "Kníže Toranago! To mi říkáte před knížetem Todou! Takové pokoření! Spáchám seppuku - anebo si přinejmenším dám oholit hlavu a vstoupím do kláštera. A já myslela, kdovíjak nejsem štíhlá a mladá."
  Rozesmála se. "Uznávám, že mám mohutné pozadí, ale co dělat? Ráda jím, ale to je Buddhova vůle a moje karma." 
• "Jestli existuje posmrtný život, jestli je nějaký Bůh nebo Buddha nebo Kami, slibuji, že se je pokusím pohnout, aby se všichni přiklonili na Vaši stranu. I když je možná nejdřív poprosím, aby kvůli Vám ze mne zas udělali štíhlou, mladou a plodnou ženu,  a přitom mi ponechali potěšení z jídla. Ach, to bych byla opravdu jako v nebi, kdybych mohla pořád jíst a jíst, a přitom být věčně mladá a tenká. Škoda, že nevidíte, jak se tomu směju."
• "Pro nás je rozvod něco naprosto nemožného."
  "Já vím, tak hovoří velební otcové. Ale není to moc rozumné, Andžin-san, odpusťte, že to říkám. Stávají se přece omyly, lidé se mění, to je karma. Proč by měli být k sobě připoutáni na celý život, ať už muž nebo žena? Vždyť je to hloupost, nemyslíte?"
• "Karma. Ano, teď už vím, co je karma, rozumíte mi?" 
• "Ano," odpověděla a přeložila jeho slova Toranagovi. "On říká Dobře, Andžin-san. Karma je počátkem vědění. Pak přijde trpělivost. Trpělivost je velmi důležitá. Ti, co jsou trpěliví, jsou silní, Andžin-san. Trpělivost znamená potlačovat svou náchylnost k sedmi emocím. Jsou to nenávist, zbožňování, radost, úzkost, zloba, zármutek a strach. Když se jim nepoddáváte, jste trpělivý. A pak brzy všechno pochopíte a dosáhnete harmonie s věčností." 
• "Ano, všechno jsem zavinil já a opravdu mě to mrzí, ale prostě jsem se mýlil. Nejednal jsem tak úmyslně. Tak to je. Nedá se s tím nic dělat. Ještě před okamžikem jsme byli všichni blízko smrti a všechny ty starosti a trápení neměly smysl."
• "Ty snad chceš také zpochybňovat Písmo? To už tě nakazilo Josefovo kacířství?"
  "Ne, otče, prosím za odpuštění. Písmo nikdy. Jen to, co z něho udělali lidé." 
• Co jiného je Bůh než láska? Nejsou to slova našeho Pána Ježíše?" odpověděl Michael. "Říkám jen, že jsem viděl dotek jejich pohledů, že to bylo nádherné. Zda se milují tělesně, nevím, otče, a popravdě řečeno mě to ani nezajímá. Jejich duše se dotýkají, a mně se zdá, že si při tom více uvědomuji přítomnost Boží."
• Ach, Mariko. Jaká ty jsi úžasná dáma. Ano, jsi, protože ty budeš žít bezpochyby věčně. Jsi u svého křesťanského boha ve vašem křesťanském nebi? Doufám, že ne. To by byla hrozná škoda. Věřím, že tvůj duch jen přečkává čtyřicet Buddhových dnů, aby někde tady blízko vstoupil do nového života. Prosím o to. Ale opět jako žena, ne jako muž. Nemůžeme si dovolit, aby ses stala mužem. Jsi příliš jedinečná, než aby ses mohla tak zahodit.
• Pero, to je dlouhá ruka, natažená ze záhrobí.

Fascinující, i když dlouhá knížka o střetu kultur, evropské a japonské někdy v období velkých zámořských objevů před pár staletími. Už dlouho se mnou u knížky tak nemlátil vztek a hnus jako u této, ale byly v ní i chvíle poznání křehkého kouzla jiného světa. Ale můj závěr byl jasný: je nesmírně důležité poznávat cizí kultury, i když třeba jenom proto, abychom si uvědomili, jak dobrá je vlastně ta naše kultura a víc jsme si vážili toho, že žijeme, kde žijeme.

Hodnocení: ****

James Jones - Tenká červená linie: 

• Jasný nerozum a naprosté šílenství od sebe dělí jen tenká červená linie. (Staré rčení z amerického Středozápadu.)
• Jediný způsob, jak v tomto takzvaně kultivovaném světě, který jsme si zbudovali a na nějž jsme byli tak pyšní, skutečně přežít, spočíval v tom, že budeme mnohem zlomyslnější, podlejší a krutější, než všichni kolem. A Fife si snad poprvé v životě uvědomil, že se mu nedostává otrlosti, která je k tomu nezbytně třeba.
• Netušil, že funkce zvěda střelecké čety je věcí minulosti; patří někam do dob indiánských válek a ne k rozsáhlým divizím, obrovské palebné síle a nesmírné moci státu nad jednotlivcem dneška. Správně by se takhle funkce měla jmenovat První terč, ne zvěd.
• "Já jsem si tahle pravidla nevymyslel, synku," prohlásil doktor. "Já se podle nich jen snažím žít."
  "A už jste se podle nich někdy pokusil umřít?" ušklíbl se Fife.
• Tlusté brýle (...) zvětšovaly Krallovy otevřené oči tak, že vyplňovaly celé čočky. Bell od nich nedokázal odtrhnout zrak a vyvalené oči zase zíraly zpátky na něj. Dokonce jako by z nich vyzařovalo jakési nesmírně moudré a tolerantní pobavení. Čím déle na ně Bell upíral pohled, tím víc mu připadaly jako díry do samotného středu vesmíru a měl pocit, že by se jimi klidně mohl propadnout a vznášet se pak nad nekonečným prostorem mezi hvězdami a galaxiemi a spirálovými mlhovinami. Vzpomněl si, že podobně kdysi uvažoval o intimních partiích své ženy, jen to bylo mnohem příjemnější.
• Pokud člověk zrovna nevěřil ve Valhallu, představovalo zapomnění jeden z nejlepších způsobů, jak se se vším vypořádat, a všichni se díky němu také cítili mnohem lépe.
• Ta věc spojená se sexualitou. Byli na tom ostatní stejně jako on? Je snad možné, že celá válka v sobě v podstatě nese určitý sexuální podtext? A vůbec ne jen v nějaké psychologické teorii, ale opravdu, ve skutečnosti? Že se jedná o nějakou sexuální úchylku nebo celý soubor sexuálních úchylek? Vážně komická představa a Bůh pomáhej lidské rase, jestli je pravdivá.
• Měli tu očividně navrch a náležitě si to užívali. Upadli do krvavého vytržení a naprosto pustili z hlavy veškeré etické zásady. Směli beztrestně zabíjet, a tak zabíjeli. Všechen strach a utrpení včerejška, nadšení z vydařeného vpádu do týlu, masakr čtrnácti nepřipravených Japonců na hřebeni - to vše přispělo k jejich rozjařené náladě a dokud z nich tato nálada nevyprchá, nemohlo je nic zastavit, přestože by to možná bylo bezpečnější.
• S nostalgií sledovali luxusní život vyšších tříd na Manhattanu, ve Washingtonu nebo v Kalifornii, za který všichni bojovali, ale nikdo z nich ho nikdy nepozná jinak než z pláten kin.
• Jen tam seděli a čekali, dvanáct vojínů a svobodníků a dva četaři, z toho jeden z nich zastupující. Všichni obyčejní muži v obyčejné situaci, všichni obyčejní vojáci, kteří přijali obyčejné pověření k provedení obyčejného úkolu. A také smrt je uchvátila docela obyčejným způsobem, až na to, že nikdo neumírá obyčejně, nebo přinejmenším jemu samému to tak jistě nepřipadá. 
• Všichni věděli, že celý výcvik je v podstatě k ničemu, protože až půjdou na frontu příště, stejně se všechno zase odehraje úplně jinak, než jak se to popisuje v příručkách, a všechny ty kecy jim budou úplně na hovno. 
• Fife se domníval, že bojová otupělost je prostě jen nějaký nový stav mysli, který v něm zůstane už napořád. A když ho pak najednou, zcela nepřipraveného, opustila, zůstal roztřesený jako sulc. Opět se musel smiřovat s toutéž skutečností, s níž se snažil smířit už jednou, totiž že není opravdový voják. Ocitl se znovu úplně na začátku. Musel vynaložit každičkou špetku odvahy, aby se při náletech donutil sedět dál s ostatními pod kokosovými palmami a popíjet, místo aby se běžel schovat do zákopu. Nakonec to vždycky dokázal, ale stálo ho to mnohem větší úsilí než mnohé ostatní, třeba Dolla. A tak se opět musel smířit s tím, co o sobě ostatně vždycky věděl: je zbabělec.
• Copak to, zda řadového pěšáka čeká jistý život, nebo pravděpodobná smrt, skutečně závisí na proměnlivosti nálady a vrtoších jediného muže? Je to skutečně možné? Vskutku děsivé pomyšlení.
• Jaký by mělo smysl mít za manželku ženu, která za vás nechce být provdaná?

Dobrá a jaksi uvěřitelná knížka o malé jednotce v bouři války v Tichomoří. Před časem jsem poslouchala i podobnou knihu - Nahé a mrtvé od Mailera - a ta mi těžce nesedla, autor do ní vybral snad samé primitivní, pravěké šovinistické blbečky jako postavy. U Jonese to bylo mnohem lepší, tihle kluci byli uvěřitelní. Normální kluci, kteří se ve válce mění, přemýšlí, žijí a umírají. 

Hodnocení: ****