Ze čtenářského deníku 22

 Terry Pratchett - Čarodějky na cestách (Úžasná Zěměplocha 12): 

• Pohádky jsou důležité.
  Lidé si většinou myslí, že pohádky vytvářejí lidé. 
  Většinou je tomu právě naopak. 
  Pohádky (a ostatně i jiné příběhy) žijí nezávisle na těch, kdo v nich vystupují. Jestliže chápete tohle, pak je ve vašem vědění síla. 
  Pohádky a báje, veliké a pestrobarevné study tvarovaného časoprostoru, se vlnily a vlály vesmírem od prvopočátku času. A vyvíjely se. (...) 
  Jejich existence pokryla jemnými, ale neobyčejně vemlouvavými vzorci celý ten zmatek, kterému se říká historie. Pohádky a příběhy vytvořily hluboké brázdy, kterými se většina lidí ubírá, stejně jako teče voda z úbočí hor pokaždé stejnými cestami. A pokaždé, když cestou příběhu projdou noví a odpočinutí představitelé, brázda se prohloubí. 
  Tomu se říká teorie příčinných souvislostí příběhů a vyprávění a znamená to, že určitým způsobem počatý příběh na sebe začne brát určitou podobu. Nabírá do sebe záchvěvy spojené se všemi jinými podobami sebe sama, ať už byly vyprávěny kdekoliv.
  Proto se historie neustále opakuje. 
  Proto bohům ukradlo oheň tisíce hrdinů. Tisíce vlků pohltilo babičku a bylo políbeno tisíce zakletých princezen. Miliony bezděčných herců prošlo - nevědomky - brázdami příběhu. 
  (...) Pohádkám je jedno, kdo v nich účinkuje. Důležité je jen to, že příběh je vyprávěn a že se neustále opakuje. Nebo, pokud tomu dáte přednost, si to představte takhle: Pohádky jsou parazitující životní forma, která deformuje životy tak, aby co nejlépe sloužily životu samotnému. 
• "Víte, když ženská vychová děti a tak dál, chce prostě začít žít svůj vlastní život." 
  "A čí život to žila do tý doby, slečno?" 
  (...) "No, vždyť víte, jak to je," řekla a během řeči si připravila jakés takés vysvětlení, "nastanou prostě chvíle, kdy žena touží najít sebe sama." 
  ""No, ale proč potom nezačne hledat zrovínka tady, doma?" 
• "Tak může vážně myslet jen sudička kmotřička, nikdo jiný! Chodit sem a tam a vnucovat lidem dobré konce, ať už o ně stojí nebo ne! Moc fajn!" 
  "No ale na dobrých koncích přece není nic špatného," odporovala jí se zápalem Magráta. 
  "Poslyš, šťastný konec je dobrá věc, když se ukáže, že je opravdu šťastný," odpověděla jí Bábi a rozhlížela se po obloze. "Jenže to za lidi nikdy nevyřešíš, ty jim ten šťastný konec jednoduše přičarovat nemůžeš, protože to nejde. Je snad jediný způsob, jak bys mohla lidem zajistit, aby bylo jejich manželství šťastné. Ve chvíli, kdy oba řeknou 'ano, beru', bys jim musela useknout hlavy, rozumíš? Štěstí... šťastný konec je něco, co se nedá vyčarovat..." 
  Bábi Zlopočasná upřela oči ke vzdálenému městu. "Jediné, co můžeš vyčarovat," dodala, "je konec." 
• Byla ochotná uvěřit tomu, že tenhle dům skrývá něco velmi ošklivého. Ne zlo. Ty dvě ženy - neženy nebyly zlé, stejně jako není zlem dýka nebo příkrý útes. Být zlý, to znamená mít na výběr. Zlá může být jen ruka, která bodne dýkou nebo postrčí svou oběť z útesu, a tady se jednalo o něco podobného. 
• Člověk si dokázal osedlat boha snáz, než tomu bylo naopak. Jistě, později bude nutno zaplatit cenu, ale tak to bylo vždycky. Podle zkušeností paní Gogolové nakonec skončil na smrtelné posteli každý. 
• Co byl bůh? Ohnisko víry. Když lidé uvěřili, bůh nabýval na velikosti a síle. Zpočátku pomalu a nenápadně, ale jestliže mohly močály něčemu naučit, naučily trpělivosti. 
• Jestliže se vám tohle podaří, když jste zlí, pomyslela si Stařenka Oggová, možná že by mi pár let zlé pověsti udělalo taky dobře. Cena za hříchy je smrt, ale stejný honorář od vás bude požadovat i ctnost, a zlo a neštěstí mají tu výhodu, že se v pátek dostanou z práce dřív domů. 

Další příběh věnovaný zeměplošské trojici čarodějek. Za mě nejslabší z čarodějkovské série. Námět nic moc, motivy pohádek příliš zamotané, oblíbená postava Bábi Zlopočasné byla až moc kousavá, až mě štvala. Špatné to nebylo, ale že bych kecla na zadek, to také ne. Ale na chození po lesích dobrý. :-)

Hodnocení: ***

Terry Pratchett - Dámy a pánové (Úžasná Zeměplocha 14): 

• Elfové jsou úžasní. Vyvolávají úžas. 
  Elfové jsou zázrační. Působí zázraky. 
  Elfové jsou romantičtí. Sesílají romantické sny. 
  Elfové jsou kouzelní. Spřádají kouzla. 
  Elfové jsou strašliví. Budí strach. 
• Vy vlastně nechcete být čarodějkami. Rozhodně byste jimi nechtěly být, kdybyste věděly, co to znamená. A teď prostě běžte pryč. Běžte domů. Nezkoušejte být paranormální, dokud se nenaučíte být normální. 
• "Před svým bohem stůj, před svým králem se klaň a před svým manželem kleč. To je můj recept na šťastný život," prohlásila Stařenka ke dveřím. 
• Lidé měli paměť špatnou. Společenstva měla paměť dobrou, roje si pamatují, zakódují potřebné informace, aby je propašovaly přes cenzuru vědomí, předávají ji od babičky k vnoučeti v malých nesmyslných kouscích, které vědomí nepovažuje za nutné zapomenout. Občas se pravda udržuje při životě navzdory snahám úředních správců informací.
• "Předpokládám, že bych čekal trochu mnoho, kdybych čekal, že pokleknete?" 
  "To, jaksi, tedy ano, Vaše ctihodnosti," usmála se Stařenka. 
  "Víte, paní Oggová, způsob, jakým vy projevujete úctu svému bohu, je takový, že kdyby vás při tom viděl průměrný ateista, zezelenal by závistí." 
• "Lidé jen berou. Rozrývají zem pluhy. Oni zem jen plení." 
  "Někteří ano, to připouštím. Ale jsou jiní, kteří vracejí víc, než si vezmou. Dávají zemi svou lásku. Mají zem i v kostech. Ukazují zemi, k čemu byla stvořena. A od toho tady lidé jsou. Bez lidí by Lancre bylo jen kusem země s nesouvislým zeleným porostem. Ty zelené kousky země by ani nevěděly, že se jim říká stromy. Žijeme tady dohromady, paní - my a půda. Už to není obyčejná hlína, je to země. Je jako kůň, kterého někdo zkrotil a choval, nebo dobře vycvičený pes. Pokaždé, když lidé do země vmáčknou radlici nebo zasadí semeno, ta zem se vám vzdaluje," vysvětlovala Bábi Zlopočasná. 
• "Lidé nás pořád potřebují," zamračila se Královna. 
  "Už ne. Občas by vás chtěli. To je ale něco jiného. Jenže jediné, co jim dokážete dát, je zlato, které zmizí při ranním úsvitu."
  "Jsou takoví, kteří řeknou, že zlato na jednu noc jim stačí." 
  "Už ne." 
  "Pořád lepší než železo, ty stará lidská trosko, ty hloupé děcko, které zestárlo a nic přitom nedokázalo a ničím nebylo!" 
  "Ne, není k ničemu. Je jen lesklé a hladké na dotek. Hezké napohled, ale naprosto k ničemu," pokračovala Bábi a její hlas byl klidný a vyrovnaný. "Jenže tohle je skutečný svět, paní. To jsem se musela naučit. A žijí v něm skuteční lidé. Nemáš na ně právo. Lidé mají dost práce s tím být lidmi. Nepotřebují, aby ses jim tu ještě potulovala ty se svými zářícími vlasy, lesklýma očima a blýskavým zlatem. Aby ses jen tak proplétala životem, stále mladá, stále s písní na rtech a stále nepoučitelná." 
  "Takhle jsi ale předtím nemyslela." 
  "Ne, ale to už je dávno. A paní, možná jsem stará, ale hloupá - hloupá ne. Vy nejste žádná bohyně. Já proti bohům a bohyním nic nemám, pokud zůstávají tam, kam patří. Ale musí to být bohové, které jsme si sami stvořili. Takové bohy totiž, když už je nepotřebujeme, můžeme klidně rozebrat na kousky, rozumíte? A elfové někde tam daleko v Elflandu, no, možná je to něco, co lidé potřebují, aby s pomocí své představy překonali nějakou tu železnou dobu. Ale já tady elfy nechci. Vy nás nutíte toužit po něčem, co nikdy nemůžeme mít. To, co nám dáváte, je zcela bezcenné a chcete všechno, co máme. Nakonec nám zbývají jen chladná horská úbočí, prázdnota a elfí smích." 
• "Nevíte nic, vůbec nic. Co neumírá, nemůže žít. Co nežije, nemůže se měnit.  Co se nemůže měnit, nedokáže se učit. I ta nejmenší stvoření, která umírají v trávě, toho vědí víc než vy. Máte pravdu. Jsem starší. Vy žijete déle, ale já jsem starší než vy. A lepší než vy. Ale řeknu vám, madam, že na tom není nic těžkého." 
• "Já nesouhlasím s tím, aby se někdo plácal v okultismu," řekla Bábi pevně. "Jakmile se jednou začneš zaobírat okultismem, začneš věřit na duchy, a když začneš věřit na duchy, klidně začneš věřit i na démony, a než se vzpamatuješ, věříš na bohy, a to už je opravdu malér." 
  "Vždyť všechny ty věci přece existují," upozornila ji Stařenka Oggová. 
  "Ale to neznamená, že musíš plýtvat časem na to, abys na ně věřila. To jim pomáhá a dodává jim to sílu a odvahu." 
• "Víte, pane, někdy si myslím, že přímo před sebou máme celý oceán pravdy a já jen sedím na pláži a hraju si s... s kamínky." 
• Někdy, když věnujete důkladnou pozornost oblázkům na pobřeží, dozvíte se i něco o moři. 
• "Nezáleží na tom, co v těch vlasech máš, je důležité, jak se ti to tam dostalo." 
• "Vždyť je to zvíře. Zvířata nevraždí. Vraždit dokáže jen nadřazená rasa. To je jedna z věcí, kterými se lišíme od zvířat." 

Myslím, že jsem našla zatím nejlepší Zeměplochu. V něčem to bylo trošku jiné než ostatní díly; v něčem se to drželo staré dobré zeměplošské kvality. Super postavy - Stařenka, Bábi a Magráta jsou zárukou kvality. Tady se to výrazně zlepšilo tím, že Bábi zase začala být snesitelná, to znamená zcela skvělá.
No a zápletka... myslím, že tak brzy ve mně nevybudovala napětí zatím žádná zeměplošská příhoda. Invaze krutých tvorů, kteří to s námi vůbec nemyslí dobře, ale umí se tvářit krásně, vznešeně a esteticky... jo, tohle bylo fakt dobré. 
Hodnocení: *****

Terry Pratchett - Muži ve zbrani (Úžasná Zeměplocha 15): 

• Tak, pomyslel si kapitán Elánius, co v tom doopravdy je? Vážně o ni stojíš? S láskou si nelam tolik hlavu, po čtyřicítce je velmi riskantní tohle slovo používat. Nebo máš jen strach, že se z tebe stane starý člověk, který umře neschopen opustit koleje svého života a bude pohřben jen díky lítosti skupiny mladíků? 
• "Vzpomeň si, jak nám říkal, že bychom jim pak měli položit nějaké otázky." 
  "Ale už neřekl, že nám na ně musí být schopni odpovědět." 
• "Já myslel, že trpaslíci nevěří na ďábly, démony a takové věci?" 
  "To je pravda, ale... nejsme si jistí, jestli to vědí ti ďáblové a démoni." 
• Lidé se klaunům smáli, ale to bylo z nervozity. Význam klaunů spočíval v tom, že když jste je nějakou dobu pozorovali, mohlo se pak stát cokoliv a připadalo vám to celkem veselé. Bylo hezké vědět, že je tady ještě někdo, kdo je na tom hůře než vy. Někdo musel být zadkem světa.
• "Ty sníš o létání," řekl. 
  "Samozřejmě! Teprve pak budou lidé opravdu svobodní. Vzduch nezná hranic. Už nebudou války, protože vzduch je nekonečný. Jak bychom byli šťastni, kdybychom dokázali létat!" 
• "Pije jenom, když má deprese," vysvětloval Karotka. 
  "A kdy má deprese?" 
  "Někdy třeba proto, že se už dlouho nenapil." 
• "Tohle je... podzemní ulice pro... no, pro odpadky," vysvětloval mu Potroublo. "Nevěděl jsem, že Ankh-Morpork vůbec nějaké má." 
  "Možná on Ankh-Morpork ani neví, že on je má," uvažoval logicky Navážka. 
  "To je ono. Správně. Tohle místo je hrozně staré. Jsme přímo v útrobách samotného města." 
  "Tak v Ankh-Morpork i hovno má svůj ulice," prohlásil Navážka a v hlase mu zněl obdiv a úžas. "Pravda, to město velká možnost." 
• Kdyby jeden nevěřil vlastním uším, tak čím uším by měl, k čertu, věřit? 
• Knihovník samozřejmě byl pro to, aby se všeobecně četlo co nejvíc, ale čtenáři jako takoví mu prakticky lezli děsivě na nervy. Na tom, jak neustále tahali knihy z regálů a opotřebovávali jejich slova neustálým čtením, bylo něco svatokrádežného. Měl rád lidi, kteří knihy milovali a respektovali a podle knihovníkova přesvědčení nejlepší způsob, jak to dokázat, bylo ponechat knihy v policích, na místě, které jim bylo určeno od přírody.
• Nemohli jste být poldou v Ankh-Morporku a zůstat normální. Normální člověk prostě nemůže neprojevit zájem, stará se. A starat se v Ankh-Morporku je totéž jako otevřít uprostřed hejna piraní masovou konzervu.
• Dokázal by vést celé armády, pomyslela si Angua. Skutečně by to dokázal. Někteří lidé jsou schopni silou svých vizí pozvednout k výšinám celé země. On také. Ne snad proto, že by snil o pochodujících armádách nebo tisíciletých říších, ale díky své víře, že každý tvor je uvnitř slušný a dá se s ním vyjít po dobrém, pokud se obě strany budou opravdu snažit. V tu věc věřil tak silně, že jeho víra hořela plameny, které byly mnohem vyšší než on sám. Sníval sen, jehož jsme byli my všichni součásti, a jeho víra byla tak silná, že přetvářela svět kolem něj. Nejpodivnější na tom všem bylo, že ho nikdo nechtěl zklamat. Bylo by to jako kopnout největší štěně v celém vesmíru. Je to svým způsobem určitý druh magie.

Nějak tak se mi zdá, že cca od Sekáče začíná Zeměplocha ne přímo temnět, ale občas docela zvážní. A vůbec to není špatný. Naopak, když se v inteligentní humoristické knížce objeví semtam vážnější úvaha, přijde mi, že pak funguje mnohem víc, než kdyby byla zapasována do knihy esejů. Muži ve zbrani jsou super. Líbilo se mi nahlédnutí pod pokličku věčných etnických neshod v Morporku, líbilo se mi, jak se postavy samy v sobě vyrovnávají s komplikacemi, které přináší to, že jste jiný (svobodník vlkodlačice Angua je dokonalá!). Když se v ději humoristické knihy objeví takový ty obyčejný a všem světům společný věci jako přátelství, vděk, bolest, touha a opojení mocí, nebo touha po pomstě, má to najednou mnohem větší grády a taky se tomu najednou dá mnohem víc věřit. A to je vždycky u knížky obrovský plus.
Hodnocení: *****