Ty jseš úplná čarodějnice...

...pravila kolegyně doktorandka nedávno na studijním výjezdu do Krkonoš, když jsem se přiznala, že ten lesk na rty, co se s ním pořád tak zuřivě mažu (protože je s medem a tudíž k sežrání), jsem si vařila sama doma. "Úplně tě vidím, jak to doma mícháš v kotlíku!" 

Nevěděla holka, jak blízko pravdě je (koneckonců, černou kočku i křišťálovou kouli už mám a s bradavicí na nose by se taky dalo něco dělat). Jak se blíží zima (a jak začínám vážně psát rigorózní práci, tudíž hledám rozptýlení, kdekoli jinde to je možné), pouštím se do čím dál zajímavějších experimentů s bylinama, rostlinama, kořeníma, mazáníma a alkoholama. A je to fascinující. 

Život s Amélií 1

Pořád ještě žiju. Od té doby, co jsem neudělala zkoušky na ŘLP, jsem se sice samým zármutkem neusoužila, ale ani nebylo moc nálady něco psát. Kdo by ostatně četl skuhrání nad tím, jak jsem si našla první šedivý vlasy, jak jsem přišla o práci, o spolubydlící, o lehkost. No a pak najednou přišel říjen a listopad, nádhernej podzim, a věci se hnuly. Za dva měsíce nastupuju do práce, přihlásila jsem se k rigoróze, spolubydliči se vracejí... a splnila jsem si dětskej sen. Pořídila jsem si kočku. Jmenuje se Amélie a nejmenuje se podle toho filmu, i když to tak vzhledem k její černosti vypadá. Dneska spolu spolužijem 14 dní. Myslím, že to bylo těch nejlepších 14 dní za tenhle rok.