Dublinský deník 6: Jak jsem málem dospěla

Už druhý den máme pracovní přestávku. Míša vylehávala a kurýrovala začínající nachlazení - a naštěstí úspěšně. Zítra razíme zpátky na ulici. A nevěřili byste, jak jsem za to ráda...

Ono totiž flákat se je fajn, ale jen ocaď pocaď. Dneska odpoledne jsem z toho nicnedělání únavou usnula. Jediná činnost, co stojí za zmínku, bylo nacpání prádla do pračky, duševní úsilí nad správnou volbou programu a asi po dvou hodinách věšení. Teď se s Míšou hádáme, kdo to půjde sebrat...

Hlavní věcí, proč děkuju TamTomuNahoře za návrat na ulici, je prostý fakt, že se Míša vychrchlala. Ty dva dny, kdy smrkala, pokašlávala a skuhrala, jsem s hrůzou zjistila, že ji pozoruju, připomínám, aby si vzala prášek, propláchla nos slanou vodou, a tak podobně. Zkrátka se u mě začaly projevovat opečovávací sklony. Někomu to možná dělá dobře, já jsem z toho ale byla zděšená a zhnusená. Měla jsem depresi na druhou - jednu z Míšiny nemoci, druhou z toho, jak se chovám.

V téhle prazvláštní, dosud nezažité situaci jsem si uvědomila, že TOHLE je ta dospělost, kterou mi všichni vnucují už několik let. Ne překročení formální hranice osmnácti, jednadvaceti nebo kolika roků, ne schopnost postarat se sám o sebe... ale schopnost a ochota starat se o někoho jiného. Takže teď už vím, že v krajním případě bych to zvládla taky... ale strašně, strašně bych u toho trpěla. V případě, že na sebe člověk vezme tuhle odpovědnost za někoho jiného, vzdává se tím kusu sebe, musí hlídat nejenom toho druhého, ale i sám sebe - aby působil jistě, pevně, jako opora...

...ostatně tím jsem si prošla den, dva před odletem sem - kdy jsem si na okamžik uvědomila, do jaké šílenosti to jdeme, a na chvíli mě popadla panika a napadlo mě, že do toho nejdu, že je ještě čas... ale tyhle strachy jsem projevit prostě NEMOHLA. Nemohla, protože tu byla Míša, která na mě spolíhala, spolíhala na mou jistotu, klid a pohodu. Po příjezdu do Dublinu mě tyhle strachy okamžitě přešly, protože se žádný průšvih nekonal... ale  Míšina nemoc mě do té nucené odpovědnosti uvrhla znovu. Přešla mě sranda, vtípky, blbosti, a začala jsem uvažovat o všem, co se může a nemůže stát... dolehla na mě zase jednou realita. A mě to zděsilo. Najednou jsem si připadala jako někdo úplně cizí, někdo, koho jsem chvílemi nepoznávala... někdo, kdo ztratil hlavní rysy své osobnosti, ty, kterých si nejvíc vážil - lehké bezstarostnosti, bezprostřední radosti ze života, klidu, pohody, "salámismu", jak by řekla bývalá spolubydlící. Najednou to všecko mizelo a já se nestíhala divit - a děsit se sama sebe.

Dneska už je zase dobře. Proměna mé osoby v něco úplně cizího zmizela spolu s Míšiným nachlazením. Doufám, že definitivně. Představa, že bych se takovou osobou měla stát, mě upřímně děsí. Mám strach z dospělosti - to je hlavní zjištění dosavadního pobytu zde... ale ono opravdu myslím není o co stát. Tenhle druh dospělosti asi vážně není pro mě. Brzo by mi asi hráblo.

PS: Míša se konečně dokopala pro to prádlo. Jdu skládat a pak hurá dolů na dlabanec. Jak já mám dneska děsivou chuť na maso... ó Bože, dej, ať zítra Irové a tůristé sypou... koupíme si kuřecí řízky a uděláme si je po přírodním způsobu... ach... Zase jsem to já. Už dumám, jak se kde ulejt a co kde sežrat. Děkuju, děkuju, děkuju :o)