Mads Peder Nodbro - Bez kůže:
- Těžké časy občas lidi nutí odhodit morálku.
- "Matka moře? Není to ta, co se raduje, když si člověk uřízne prsty, protože se z nich pak stanou tuleni?"
"Jo," usmál se Malik. "I tak se to dá říct, ale o tom to není. Jde spíš o to, že když přírodě něco obětujeme, vrátí se nám to, a v tom mýtu, na který narážíš, se zrovna z prstů stanou tuleni."
"A lovec by měl obětovat to, co nevyužije, moři, ne?"
"Ne každý to dělá, ale jo, fakt je nejlepší obětovat to, co člověk neupotřebí, protože naše kultura má úctu ke všemu živému v přírodě, takže se nám protiví nechat něco přijít nazmar."
- Víš co? Věřím, že všechno má duši. Věřím, že můžeme být spolu jak před životem, tak po něm, pokud je pouto dost silné.
- Jedno z nejkrásnějších míst na zemi, ovšem jen pokud jste muž... nebo kámen.
- Nezapomínej, že my nikdy nezabíjíme zvířata jen tak. Zabíjíme jen ta, která sníme a využijeme. Máme ke všemu ve svém okolí respekt a za každé zabití se omluvíme. Dokonce i rybám.
- "Když na led dýchnete, cítíte, jak zase on dýchne na vás," ozval se zničehonic hlas a Jakob si teprve teď uvědomil, že zpěv i bubínky utichly. Otočil se a pohlédl malému Inuitovi, který předtím zpíval, do očí. Stařík pokývl hlavou k metr vysoké kře před nimi. "Zkuste to!"
Jakob váhavě přikročil ke kře a přiblížil ústa těsně k ledu. Zhluboka vydechl a v tu chvíli ucítil, jak mu do tváře dýchl chladný dech. Zkusil to ještě jednou a zavřel oči. Ledová kra byla stejně živá jako on sám.
"To je dech života," pokračoval staroch.
- Vím také, kde nalezneš svého démona, ale musíš se ponořit do svého nitra a uvážit, zda je správné ho polapit. Musíš k tomu mít dobrý důvod.
- "Podle mě není nic důležitějšího než tohle. Přál bych si, aby to zažily všechny děti. Žádné dítě by nemělo trpět."
Jakob se natáhl po láhvi a rozlil jim zbytek vína do sklenek.
"To platí i pro dospělé," řekla tiše. "Čím jsme starší, tím jsme uzavřenější a ustrašenější a máme větší strach. Z lásky."
Přikývl.
Hodně dobrá, mrazivá, syrová a surová detektivka. Skvělý prostředí, zápletka sahající do minulosti, děsivý příběhy v pozadí, sympatičtí hrdinové. Potud super. Jen ten závěr zklamal. Odhalit vraha jaksi mimoděk, nevysvětlit pořádně, jak to dělal, jak se mu tak divný a náročný zločiny dařily... to považuju za tak trochu spálenou šanci. Přesto doporučuju.
Michal Sýkora - Případ pro exorcistu:
- "Za sebou máš třicet let, a zejtra ráno třetí stání... "
"Už to chápu," pokývala Marie hlavou. "Já být chlap a mít ve třiceti teprve třetí stání, tak z toho mám taky depku."
- "Ten váš kolega, jak jste s ním u mne byla tenkrát na faře poprvé, se na mne díval takovým podezřívavě-skeptickým pohledem - byl to pohled ateisty, který nechápe, jak po tom všem, tedy po Veroničině smrti, mohu i nadále věřit v Boha. Viděl jsem to na něm - Bůh prokázal svou neexistenci tím, že připustil, aby Veronika tak strašně a krutě zemřela. Ale já jako věřící člověk takto neuvažuji. Mě nezajímají žádné důkazy Boží existence. Dokonce jsem, abych byl upřímný, vrcholně skeptický ke všem zázrakům, které by ji měly potvrzovat. Kdyby o všem rozhodoval Bůh, nemuseli by lidé trpět pocitem viny a výčitkami svědomí. Bůh má zkrátka jinou formu existence, než si většina lidí, co nevěří, představuje. Není to žádný nebeský účetní, evidující naše hříchy a viny..."
- Z tohoto hlediska, říkal si Nemrava, je lepší být v pohodě, ale bez autority, než s autoritou ve stavu, kdy člověku ta autorita není nic platná.
Michal Sýkora - Modré stíny:
- "To, čemu říkáš, Marie, ministr vlády této země, není nějaká mimořádná mravné entita tyčící se svými zásadami vysoko nad prostým lidem. Úplatkářství, lhaní, prospěchářství, podvádění a k tomu snad všecky možný etický a lidský poklesky. Vražda se v tom ztratí."
"Ne, to prostě není možný. Kde bychom byli, kdybychom žili v zemi, kde může ministr dát někoho zavraždit?"
"Dějiny nás naučily, že zabít můžeme kohokoliv," řekl Vitouš ponuře. "To říká Michael Corleone v Kmotrovi."
- Když je nejhůř, přijde na řadu Dylan. Dylan přijde na řadu, i když je nejlíp, a dokonce i když je průměrně. Neexistuje nálada a duševní stav, kdy by nebylo vhodné pustit si Dylana. V tom měla Marie jasno.
Sýkora je úkaz na českým detektivkářským nebi. Píše čtivě, svěže, má fajn postavy, který se chovají celkem uvěřitelně... a nebojí se opravdu ošklivejch věcí. Knihy jsou i perfektně zfilmované jako volná série Detektivové od Nejsvětější trojice. Vřele a extrémně doporučuju zejména minisérii Vodník / kniha Ještě není konec (výpisky z toho udělám někdy v budoucnu).
Bernard Minier - Mráz:
- Víc než apatie těch tří mladých vrahů ho děsil fakt, že na jejich případu není nic výjimečného. Svět se proměnil v obrovské a čím dál šílenější zkušební pole, na němž Bůh, Ďábel nebo náhoda zatápějí pod kotlem.
- "Co je to za člověka, který dokáže něco takového udělat koni? Chápete tuhle společnost? Copak jsme se všichni zbláznili?"
"Šílenství je nakažlivé," odpověděl Servaz. "Jako chřipka. Na tom se psychiatři shodli už dávno."
"Nakažlivé?" zeptal se Marchand nechápavě.
"Nepřeskakuje z jednoho člověka na druhého jako chřipka, to ne," upřesnil Servaz, "ale z jedné populace na druhou ano. Dokáže nakazit celé generace. Jako komár šířící malárii. Oblíbeným přenašečem šílenství jsou média."
První ze série s toulouským policajtem Servazem nezklamala, ba naopak mě přiměla sehnat si i pokračování. Skvělý místo děje (připomnělo mi to moje milované Purpurové řeky :))) , podivně zapletený řetězec zločinů, kořeny v minulosti. Rozuzlení teda na můj vkus trochu až moc překombinované, ale budiž. Doporučuju.
Jussi Adler-Olsen - Vzkaz v láhvi:
- Bůh vždycky vystavuje své nejlepší ovečky zkouškám.
- Domov by neměl být místem, kde je namáhavé se zdržovat.
Adler-Olsen umí. Moc umí. Skvělý severský detektivky, bezvadný strhující zápletky a hlavně... fantasticky živý postavy. Snad nikdo neumí napsat postavu, která se mi tak hnusí a tak jí přeju jen to nejhorší, jako Olsen. :) A to je kumšt. Série už je dost dlouhá, nejlepší knihy jsou ty zkraje (moje top 3 jsou Vzkaz v lahvi, Žena v kleci a Složka 64), ale ani ty další nejsou špatné. Extrémně doporučuju.
Petr Šabach - Babičky:
- A díval se na televizi, ve které se po Měsíci procházel kosmonaut, a říkal si, jak je tohle vůbec možný. Tohle si říkal Matěj, ne ten kosmonaut, i když je téměř jisté, že v tu chvíli si to mysleli oba dva. Matěj měl radost, že je to člověk. Měl pocit, že na tom Měsíci přistál vlastně i on, a měl hroznou chuť o téhle novině někoho neprodleně zpravit, což bylo ovšem absurdní.
- Zdůrazňovali, že to byl konec rychlý. "Co my můžeme vědět, jak rychlý konec to byl," uvažoval Matěj. "Nám tady zvenčí se to může zdát, ale bůhví, jak se chová čas tam kdesi uvnitř. Možná, že zhoustne tak, až se téměř zastaví, a to, co nám připadá jako krátký sten, jako pouhé zalapání po dechu, může pro umírajícího znamenat věčnost."
Příjemná knížka o více či méně obyčejnejch lidskejch osudech. Psaná lehce, občas až do komediálna, ale pod povrchem to komedie není. Hezký čtení o všech stránkách života. A hlavně o lidech. O tom, jak a že je možný vyjít i s lidma, jejichž světonázor se od toho našeho liší jako den a noc... ale že ty lidi přesto občas máme rádi, a že to tak je dobře.
Tess Gerritsen - Zahrada kostí:
- "Tak se ke mně prosím připojte. Víno vždycky chutná líp, když se o ně s někým rozdělíte."
Nečekaný překvapení. Cosi mezi historickou detektivkou a oddychovým románem pro ženy, ovšem velice strhující, zajímavý a občas pěkně syrový. Oceňuju, že historická linka, i když celou dobu smrdí červenou knihovnou, nemá happyend. Extrémně dobrej je historickej exkurz mezi lékaře a studenty medicíny někdy v 19. století, ten člověka fakt přiměje děkovat za dobu, v níž žije. Doporučuju jako oddychovku.
