21. 2. 2012

Letecké katastrofy po našem: Ruzyně 1973

ikona.letadloDalší z technetího katastrofického seriálu je věnován nejututlanějšímu leteckému průseru na našem území. Fungl nové sovětské letadlo se pár vteřin před dosednutím na dráhu zbláznilo, přestalo poslouchat piloty a zamířilo si to dolů rovnou za nosem. Spadlo půl kilometru před ranvejí a protože mělo ještě slušnou zásobu paliva a velkou smůlu, stala se z něj ohnivá koule. Velká smůla a nepříliš povedenej zásah hasičů znamenaly smrt pro 66 lidí, rovné 2/3 ze stovky na palubě.
O nehodě se napsaly dva krátké článečky a pak nastalo ticho, nic se nestalo. Vsadím se, že tohle ticho muselo nastat ve chvíli, kdy z výslechu pilotů a z ohledání trosek vyplynulo, že za havárií byla chyba konstruktérů a pilotů. Letadlo mělo tak složité ovládání přistávacích udělátek, že bylo otázkou času, kdy tuhle chybu někdo udělá. 
Tahle nehoda mě podivně fascinuje jako světlo můru. Už jen to kdysi úmyslně vytvářené šero kolem ní mě nutí kroužit kolem a snažit se pochopit, proč všechny ty tajnosti. Proč se ani do závěrečné zprávy, která nebyla určena ke zveřejnění, nemohla napsat příčina nehody a místo toho se mlžilo, že kvůli poškození letadla nebylo možné zjistit a bla bla bla. Proč z vyšetřovacího spisu zmizel přepis záznamů z černé skříňky, přepis radiokomunikace a veškeré fotky. Proč, proč, proč.
Ale ze všeho nejvíc mi vrtá hlavou, jak skončili ti nešťastní piloti. Ano, udělali chybu, ale tu mohl udělat kdokoli. Těsně po havárii riskovali svoje životy tím, že se vrátili do hořících trosek a snažili se odtamtud dostat co nejvíc lidí. Za to si zasloužili obrovský respekt. Ale mám nepříjemný pocit, že tehdejší sovětská společnost zrovna na tohle moc nehrála...

3. 2. 2012

Vzácná návštěva

Tenhle týden je vzácnonávštěvní na druhou. Po dlouhé, veledlouhé době domů zavítala moje maličkost... a zatímco jsem si užívala zasloužených čtyřdenních prázdnin, zavítala domů i Míca, která poslední rok patrně trpí ztrátou paměti. Když se vaše prastará kočka rozhodne, že se zase jednou ukáže v blízkosti někdejšího domova, rozhodne se, že vás pozná a po delším přemlouvání se i nechá chytit, nedá se dělat nic jiného, než se chopit foťáku a dokumentovat každou cennou chvíli. Může to být už naposledy.

PS: Opravdu to tenkrát bylo rozloučení. Na jaře 2012 se život téhle paličaté staré dámy uzavřel. Tak sbohem, Mici.




Jo... a kdyby někoho zajímalo, jak dopadly státnice... mám to! :o)