Jerome Klapka Jerome - Poutníkův deník / Lenochovy myšlenky:
- Jaký zajímavý útvar socialismu představuje moderní civilizace. Nemám na mysli socialismus takzvaných socialistů, jejichž soustava je, jak se zdá, vytvořena podle pravidel trestanecké kolonie, v níž má být každý ubohý hříšník nucen k práci jako tažné zvíře, nikoli však pro svůj osobní prospěch, nýbrž pro blaho společnosti. V jejich světě jako by nebyli lidé, ale jen čísla, jako by nebyla ctižádost, ani naděje, ani strach.
- Jak člověk pracuje, tak se k němu Společnost chová. Mně Společnost řekne: "Ty seď za svým stolem a piš, to je vše, co od tebe požaduji. Nejsi sice zvlášť užitečný, dovedeš ale vyrábět dost toho, čemu, jak myslím, ty a tvoji přátelé říkáte literatura, a jsou lidé, kteří, jak se zdá, to rádi čtou. Tak dobře, seď tam a piš tu literaturu nebo co to je, a mysli na to. Já ti opatřím psací potřeby, vtipné a zábavné knihy, lepidlo a nůžky a ostatní, co bys mohl potřebovat k svému zaměstnání. Budu tě živit, šatit, ubytuji tě a dopravím tě na místa, kam bys chtěl jet. Budu pečovat o to, abys měl dost tabáku a jiných dosažitelných věcí, jež by sis přál, ale jen za předpokladu, že budeš dobře dělat svou práci. Čím více budeš pracovat a čím lépe budeš pracovat, tím lépe se o tebe budu starat. Piš tedy - to je vše, co od tebe chci."
"Avšak," namítám Společnosti, "já nerad pracuji a nechci pracovat. Proč mám být otrokem práce?"
"Dobrá tedy," odpovídá Společnost, "nepracuj, nenutím tě. Řeknu ti jen jedno, nebudeš-li pracovat ty pro mě, nebudu já pracovat pro tebe. Žádná práce od tebe - žádné obědy ode mě, žádný tabák, žádné výlety."
Rozhodl jsem se být otrokem a pracovat.
Společnost sama nemá nejmenší zájem, aby platila všem lidem stejně. Jejím velkým záměrem je povzbuzovat mozek. Člověka, který pracuje jen svými svaly, si váží jen o něco málo více než koně nebo vola a poskytne mu právě jen o málo více. Jakmile však začne zaměstnávat svou hlavu a z nádeníka se stane řemeslník, zvýší mu plat.
Její metoda povzbuzování myšlenky je ale velmi nedokonalá a měřítko dovednosti příliš světské. Obávám se, že mělkému a okázalému pisálkovi platí všeobecně více než hlubokému a skvělému mysliteli a chytré darebáctví že se jí podle všeho zamlouvá více než čestná hodnota. Avšak její soustava je dobrá a zdravá, její úmysly a cíle jsou jasné, její metoda, celkem vzato, dobře funguje a s léty jí přibývá rozumu.
Jednou dospěje k dokonalé moudrosti a bude každého člověka odměňovat skutečně podle jeho zásluh.
Nelekejte se však. My se toho nedočkáme.
- Náš mluvka, týmž dechem, kterým končil psí tlach, dodal: "Mohu vám však vyprávět zábavnější příhodu, než byla tato."
Všichni jsme cítili, že tomu tvrzení můžeme věřit. Kdyby se byl chvástal, že může vyprávět hloupější a nezajímavější historku, byli bychom o tom pochybovali. - O kostele se toho mnoho říci nedá. Pro neodborníka se kostely podobají jeden druhému jako vejce vejci. jejich krása pro mne nespočívá ani tolik v malbách a skulpturách nahromaděných v jejich sklepích, jako spíše v nich samotných, v jejich rozsáhlosti hostící ozvěnu a v jejich hlubokém tichu.
Zdvíhají se nad drobnými lidskými příbytky a nad lomozem kypícími ulicemi jako ušlechtilý nápěv dokonalé hudby, klestící si cestu divočinou nesouzvuků. Tam, kde hlasy světa hynou, kde ruch města nezaléhá, je dobré na chvíli spočinout, jen kdyby zpropadení průvodci popřáli člověku trochu samoty a přemýšlení.
Ticho je velice blahodárné. Stykem s ním se obnovuje život.
- Ticho nám dodává klid a naději. Ticho nehlásá žádných dogmat, učí nás jen, že vesmír je v rukou božích. Jak malé a bezvýznamné se nám jeví všechny naše starosti a ctižádosti, pozastavíme-li se před velkou, klidnou tváří Ticha. Usmějeme se nad nimi a cítíme se zahanbeni.
Ticho nás učí, jak malí jsme, a jak jsme velcí. Na tržištích světa vystupujeme jako myslitelé, krejčí, lékárníci, zloději, počestní nebo nepočestní, podle okolností, pouhé atomy v ohromném stroji, drobný hmyz v rozsáhlém úlu.
Jen před tváří Ticha si uvědomujeme, že jsme něčím mnohem větším než to vše, že jsme lidmi, s celým vesmírem a celou věčností před sebou. Kde je Ticho, tam slyšíme hlas Pravdy. V kostelích a na tržištích se ozývají dnem i nocí hlasy lží, podvodů a pošetilostí. Přetvářka však v tichu žít nemůže. Lež nemůže plout na vodách Ticha. Drží se nahoře, pouze je-li nadnášena lidským dechem. Nechte ji a potopí se. Zato pravda pluje rovně a jistě jako mocná loď na hlubokém oceánu. Ticho ji mile kolébá, aby ji všichni lidé viděli. Až když se poruší a zkazí, když přestane být pravdou, vody oceánu se nad ní zavřou a Ticho ji pohltí.
Ticho je jediná věc, na kterou se můžeme spolehnout v tomto světě pomíjejících snů. Čas je stín, který zmizí se soumrakem lidstva, Ticho však je součástí Věčnosti. Ticho naučilo lidské srdce znát všechny věci, které jsou dobré a pravdivé.
Všichni národové by měli zbudovat veliké chrámy, kde by lidé mohli uctívat Ticho a naslouchat mu, protože ono je hlasem Božím. - Znal jsem kdysi jednoho malého čističe bot, který provozoval svou živnost u Westminsterského mostu. Osud mu dal průměrně šest pencí na den, za něž měl žít a bavit se, k tomu mu však dal schopnost svého výdělku si užít, takže byl veselý celý den. Dovedl si za jednu penci koupit tolik potěšení, za něž by průměrný člověk zaplatil deset liber, dokonce myslím, že si užil ještě více než za těch deset liber. Nevěděl, že žije ve špatných poměrech.
- Jednomu hraje okouzlující hudbu, ale předem se postará, aby byl naprosto hluchý. Jinému zapíská několik ubohých tónů na rozbitou plechovou píšťalku a on si myslí, že je to hudba, a tancuje.
- Já však mám zkušenosti, že první dojmy jsou nejspolehlivější.
V mém případě rozhodně jsou. Často dospěji z okamžitého popudu ke zcela rozumným myšlenkám a úsudkům. Když začnu naopak přemýšlet, dopadne to hloupě.
Naše první myšlenky jsou ty, které nám byly sděleny. Naše druhé myšlenky jsou ty, které jsme si utvořili sami. Já věřím spíše těm prvním. - Pokud má člověk jasnou hlavu, těžko pochopí, co může být zajímavého na velikém sudu od piva. Průvodce však praví, že je to věc, kterou si návštěvník nemůže nechat ujít, a tak před ní my, turisté, stojíme a zevlujeme na ni.
Jsme jako stádo ovcí. Kdyby nějakou tiskařskou chybou nebyla v průvodci po Římě zmínka o Kolosseu, mohli bychom být v Římě třeba měsíc a nenapadlo by nás, abychom přešli přes řeku a na Kolosseum se podívali. Říká-li průvodce, že musíme nezbytně vidět nějaký znamenitý polštářek na špendlíky, v němž je napícháno jedenáct milionů špendlíků, podnikneme cestu pět set mil, jen abychom jej viděli. - Dostalo se mi toho zadostiučinění, že jsem mohl hodit kamenem na sochu Simona Stevina, který zvýšil bědy mých školních dnů tím, že vynalezl desetinná čísla.
- Už nás to unavuje, jak musíme být pořád sami sebou. Jedna debata u čaje, jíž jsem se účastnil, dospěla k následujícímu tématu: Vyměnil by si to někdo z nás, kdyby na to přišlo, s někým jiným, chudák s milionářem či vychovatelka s princeznou, a to nejen vnější okolnosti a prostředí, ale i zdraví a povahu, srdce, mozek a duši, takže kromě paměti by si člověk neponechal ani kousíček své mentality ani tělesnosti? Obecné mínění tvrdilo, že nikoliv, ale jedna dáma tvrdila opak.
"Ne, ve skutečnosti byste nikdy neměnila, má drahá," oponoval jí jeden přítel. "Jenom se domníváte, že ano."
"Ale měnila," trvala na svém ona dáma. "Už mám sebe plné zuby. Dokonce bych se snad ráda stala i vámi, aby byla nějaká změna."
- Když jsem byl mladý, hlavní a nejdůležitější otázkou pro mě bylo rozhodnout se, jakým člověkem budu. V devatenácti si člověk takovouhle otázku ještě klade. Když je nám devětatřicet, říkáme si: "Kéž by tak Osud býval ze mě takového člověka neudělal."
- "Jsem velmi spokojený," řekl ten stařec. "Ať přijde Smrt."
"A pochopil jsi?" zeptal se anděl.
"Myslím, že ano," zněla odpověď, "zkušenost se podobá paměti cestovatele, jemuž se do paměti ukládají všechny stezky, po nichž kdy kráčel, a který jde stále kupředu do neznámé země. Moje moudrost mi posloužila pouze k tomu, abych sklidil ovoce pošetilosti. Mé vědomosti mi častokrát zabránily v tom, co mohlo být pro moje dobro. Vyhnul jsem se svým starým omylům, jen abych se dopustil jiných, o jejichž existenci jsem neměl tušení. Po nových cestách jsem došel k starým chybám. Tam, kde jsem unikl smutku, ztratil jsem i radost. Tam, kde jsem sáhl po štěstí, utrhl jsem také bolest. Teď mi dovol odejít se Smrtí, ať pochopím i ji." - Nepotřebuju žádnou nadpřirozenou pomoc, abych se dostal do maléru. Všechno trápení, které budu chtít, si můžu obstarat sám.
- "Ano," řekla by sis, "John je milý a laskavý a já ho mám hrozně ráda a tak, ale..." a staré sny, jež jsi snila v kuchyni s nízkým stropem, než oheň dohasl, by se ti vrátily a byla bys stejně nespokojená, jako jsi teď, jenom trochu jinak. Ale ano, Popelko, byla bys nespokojená, i když kroutíš hlavou, na které máš korunu. A já ti řeknu proč. Protože jsi žena a osudem nás všech, mužů i žen, je navždy chtít, co nemáme, a zjišťovat, že když to máme, že to není to, co jsme chtěli, to je, děvče, zákon života.
- Alou domů, hochu, za ženou, která tě miluje. Najdi si pár přátel, pracuj, přemýšlej a bav se. To ti přinese štěstí. Vyhýbej se tomu pouťovému tržišti, které samo sebe nazývá, ano, slyšte, "svět umění a písemnictví". Nech ty šašky a hadí muže, ať se mezi sebou perou o potlesk a půlpenci, kterou jim hodí dav. Nech je, ať si řvou a strkají do sebe, ať si vytrubují a vydechují laciný oheň. Běž pryč. Za tou zdí je tichá letní noc plná hvězd.
- Člověk uvažuje nad tím, zda je desatero přikázání dostatečné, jak si my ctihodní občané myslíme. Jestli to jedenácté nestojí za víc než za těch všech deset dohromady: "Miluj bližního svého obyčejnou, lidskou a praktickou láskou. Nemohly by se snad ty ostatní za takové přikázání v klidu schovat?" Když člověk poněkud sklouzne k anarchii, přiklání se k názoru Louise Stevensona, že být přívětivý a veselý je nejlepším náboženstvím pro všední den. Máme tolik starostí s tím, abychom nezabili, nepokradli či nepožádali manželku bližního svého, že ani nemáme čas být jeden ke druhému spravedliví ani na tu chvilku, kterou tu společně strávíme. Skutečně jsme tak skálopevně přesvědčeni, že náš současný seznam ctností je správný a úplný? Je snad laskavý, nesobecký člověk nutně zloduchem, protože se mu vždycky nedaří potlačit své přirozené instinkty? Je snad úzkoprsý mrzout, který není schopen šlechetné myšlenky či činu, nutně svatouškem, protože žádné přirozené instinkty nemá? Nedospěli jsme snad k chybné metodě, jak odhalovat mravní pokleslost našich slabších bratrů a sester? Posuzujeme je stejně jako kritici knihy, ne podle toho dobrého, co v nich je, ale podle jejich omylů. Chudák král David! Co by mu asi musel říct místní výbor bdělosti? Noe by musel podle naší koncepce být pranýřován každým kroužkem abstinentů a ten, který by ho odhalil, by za odměnu vedl zasedání místní farní rady. A co svatý Petr! Slabý a bezzásadový svatý Petr. Jaké měl štěstí, že ostatní učedníci i jeho učitel nebyli tak přísní ve svém pojetí ctnosti, jako jsme dnes my.
Zapomněli jsme snad význam slova "ctnost"? Kdysi znamenalo to dobré, co v člověku je, bez ohledu na zlo, které se v něm vyskytuje rovněž, jako plevy u zrna. Odstranili jsme ctnost a nahradili ji počestností. Nikoliv hrdina, ten má mnoho chyb, ale bezúhonný sluha; nikoliv člověk, který koná nějaké dobro, ale ten, který nebyl načapán při nějaké nekalosti - to jsou naše moderní ideály. Nejctnostnějším stvořením v přírodě by podle této nové teorie byla ústřice. Zdržuje se vždycky doma a je vždycky střízlivá. Nedělá hluk. Policie s ní nemá žádné problémy. Nenapadá mě jediné z desatera, které by kdy porušila. Nikdy se neraduje a pokud vím, nikdy v životě nepůsobí byť i jen chvilkové potěšení žádnému jinému živému tvorovi. Dokážu si představit ústřici, jak káže lvovi o morálce.
"Nikdy mě neslyšíš," řekla by ústřice, "protože vyřváváš kolem táborů a vesnic, znepříjemňuješ noci a k smrti děsíš klidné lidi. Proč nechodíš brzy spát jako já? Já se nikdy nepotuluji po ústřicové lavici, neperu se s jinými pány ústřicemi, nedvořím se dámám ústřicím, které jsou už vdané. Nikdy nezabíjím antilopy ani misionáře. Proč nemůžeš jako já žít ze slané vody a bakterií, nebo z čeho to vlastně žiju? Proč se nesnažíš být víc jako já?"
Ústřicí necloumají žádné zlé vášně, a proto tvrdíme, že je to bezúhonný vodní tvor. Nikdy se však netážeme, jestli je také schopna nějakých dobrých vášní. Chování lva je pro spravedlivého člověka často neodpustitelné. Nemá však lev také nějaké dobré stránky? - Svatý Petr možná pootevře dveře, prohlédne si ho od hlavy k patě a řekne: "No co má zase být tohle?"
"To jsem já," řekne bezúhonný člověk s lísavým spokojeným úsměvem. "Tak jsem tady."
"To vidím, že jsi tady, ale proč myslíš, že máš nárok vstoupit? Co jsi udělal za těch sedmdesát let?"
"Udělal?" zvolá ten bezúhonný muž. "Ujišťuji vás, že jsem neudělal nic."
"Nic!"
"Nic. To je právě moje silná stránka. Nikdy jsem neudělal nic zlého, a proto jsem tady."
"A udělal jsi něco dobrého?"
"Co dobrého?"
"Co dobrého? To ani nevíš, co to slovo znamená? Je snad teď nějaká lidská bytost lepší, když jsi ty roky projedl, propil a prospal? Neudělal jsi žádnou škodu - hlavně sám sobě. Možná, že kdybys býval nějakou udělal, mohl jsi zároveň udělat i něco dobrého. Vzpomínám si, že dobro i zlo se tam dole většinou vyskytují společně. Jaké dobro jsi učinil, abys mohl vstoupit sem? Tohle není žádná mateřská škola. Tohle je místo, kde přebývají muži a ženy, kteří žili a činili dobro - a zlo bohužel také - místo pro hříšníky, kteří bojovali za spravedlnost, a ne pro spravedlivé, kteří se svými malými dušičkami utekli z boje." - Když se naučil znát život lépe, pochopil, že to byl jen jeden příklad spolehlivého, ale nevysvětlitelného zákona, který ovládá všechny lidské záležitosti, totiž že tvůj ohňostroj se nikdy nepovede, když kolem stojí dav lidí.
Naše geniální pohotové odpovědi nás nenapadnou, dokud za námi nezapadnou dveře a my se zastavíme sami na ulici, nebo, jak by řekl Francouz, scházíme dolů ze schodů. Naše slavnostní řeč na počest večeře, která zněla tak pronikavě, když jsme si ji zkoušeli před zrcadlem, je uprostřed cinkání sklenek tak podivně fádní. Ten vášnivý příval slov, který jsme hodlali vlít do jejích uší, se stává koktavým blábolením, kterému se - zase ji těžko můžeme vinit - jenom směje.
Přál bych si, milý čtenáři, aby sis mohl vyslechnout příběhy, které jsem měl v úmyslu ti vyprávět. Pochopitelně, že mě posuzuješ podle příběhů, které jsi ode mne četl, či podle něčeho takového, ale to není vůči mně příliš spravedlivé. Ty příběhy, které jsem ti nevyprávěl, a které ti jednou vyprávět budu - rád bych, abys mě soudil podle nich. Jsou tak nádherné, určitě mi dáš za pravdu a budeš se nad nimi společně se mnou smát i plakat.
- Domnívám se, že naděje, že duchové existují, je v nás všech. Svět je pro nás, dědice věků, stále méně zajímavým. Věda svým hadrem a koštětem každoročně strhává ten gobelín plný molů, vyráží dveře zamčených komnat, vrhá světlo na tajná schodiště, vyklízí hladomorny, objevuje skryté chodby a všude nachází jen prach. Ten starý hrad plný ozvěn, svět přeplněný záhadami tehdy, když jsme byli dětmi, poněkud ztrácí své kouzlo, jak trochu zestárneme.
- To svět stárne, ne my. Děti si přestávají hrát a časem zvážní, oči děvčat ztrácejí lesk. Kopce jsou o něco strmější, milníky jsou zaručeně dál od sebe. Písně, které si zpívají mladí, nejsou tak veselé jako ty, co jsme zpívali my. Dny jsou dnes o něco chladnější a vítr trochu ostřejší. Víno nějak ztratilo svou chuť. Nové vtipy už nejsou jako ty staré. Ostatní mládenci se stávají nudnými a jednotvárnými, jenom my jsme se nezměnili. To světu přibývá let.
- Nepůsobí snad staré tváře mile, díváte-li se na ně starýma očima trochu zakalenýma láskou? A nejsou starost a dřina ničím jiným než jen rodiči klidu a starosti?
- "Jestli se vám líbí, tak já jsem s vámi skončila."
"Když vás zajímá ta nestoudná ženská," prohlásí chvějící se Lilie, "tak nejste ten, za kterého jsem vás považovala. Sbohem."
"Běž si za tím svým děckem, za tou Fialkou," vykřikne Orchidej a nafoukaně pohodí hlavou. "Skvěle se k sobě hodíte."
A když se vrátíte k Lilii, řekne, že už vám nemůže věřit. Viděla mě s těmi ostatními a považuje mě za větroplacha. Její příjemná tvářička je plná bolesti.
Musím tedy žít nemilován jen proto, že miluji až příliš mnoho. - Vezmete jeden druhého za ruku plni naděje a lásky a v tom okamžiku s námi už matka příroda končí. Ať si přijdou vrásky, ať si naše hlasy zhrubnou, ať si oheň, který zažehla v našem srdci, vyhasíná a hloupé sobectví, o němž jsme si oba mysleli, že jsme ho nechali někde daleko za sebou, se k nám plazí zpátky a přináší do našeho života nevlídnost a lhostejnost, myšlenky plné zloby a krutá slova. A ona? Co jí na tom záleží! Lapila nás a připoutala k tomu, co stvořila. Je naší univerzální tchyní. Dala nás dohromady a teď dělejte, co umíte. Můžete se milovat nebo se prát, jí je všechno jedno. Ať ji vezme čert!
- Průměrná večeře - řekněme dokonce nepříliš dobrá večeře - a vy, která sedíte u stolu v celé své kráse, smějete se a hovoříte živě a moudře - uvidíte, že to dokážete - to je pro nás příjemnější strava po celodenní práci, než tatáž večeře, kterou jste dokonale připravila, a teď tady sedíte tichá, ztrhaná a plná obav, vaše krásné vlasy zůstaly neupravené, vaše krásná tvář samá vráska ze strachu, že ten mořský jazyk není dobrý a že omeleta se příliš nepovedla.
- Je to ale pošetilost! S jakou námahou si balíme svůj košík na piknik života. Tolik peněz utrácíme a tak těžce pracujeme. Pečeme vybrané koláče, připravujeme prvotřídní kýty, tak pečlivě chystáme majonézu, láskyplně mícháme salát, košík nacpeme až po samý okraj každou lahůdkou, která nás napadne. Je tam vše, aby se piknik povedl - kromě soli. Ach, to jsme to ale vyvedli, zapomněli jsme na sůl! Otročíme za psacími stoly a v dílnách, abychom těm, které milujeme, vytvořili domov. Vzdáváme se svých radostí, svého odpočinku. Od rána do večera se dřeme v kuchyni a nakonec je všechno jídlo na hostině bez chuti, protože nám chybí sůl za půl pence - špetka přívětivosti, hrst milých slov, na špičku nože něhy, ždibec ohleduplnosti.
- Muž se vždycky vyjevuje v nejlepším světle, když je aktivní, u ženy je tomu naopak. (...) Nesmíš sedět v klidu, mohl bys být zkoumán.
- Náš vtip je obvykle bolestí pro někoho jiného. Člověk, který si sedne na hřebík, se sotvakdy připojí k všeobecnému veselí.
- Několik z nás statečně bojuje za skutečnou svobodu: to jsou naši tuláci a vyvrženci. My, dobře vychovaní otroci, se od nich odvracíme, neboť mzdou za svobodu v tomto světě jsou štěnice a hlad. Aby se vůbec dal tenhle život žít, musíme si dát kolem krku obojek.
- Smyslem veškeré práce kdekoli na světě je najíst se trochu telete. Válka, obchod, věda a zákon! To jsou jen čtyři sloupy, které podpírají zlaté tele. Je naším Bohem. To na jeho hřbetě jsme sem dorazili z pralesa, kde se naši předkové živili ořechy a ovocem. Je naším Bohem. Jeho chrám je v každé ulici. Jeho kněz v modrém hábitu vždy stojí u dveří a nabádá lidi, aby jej šli uctívat. Slyšte! Jeho hlas burácí v zakouřeném šeru: "Přišel váš čas! Přišel váš čas! Kupujte! Kupujte, lidé. Přineste sem pot z dřiny svých rukou a mozků, touhu svého srdce, a kupte si za to tele. Přineste mi nejlepší léta svého života. Přineste mi své myšlenky, naděje a lásky. Dostanete za ně tele. Přišel váš čas! Kupujte! Kupujte!"
- Proč ta nekonečná práce? Proč každé ráno vstáváme, myjeme se a oblékáme, večer se zase svlékáme a jdeme opět spát? Proč pracujeme jenom proto, abychom vydělali peníze na jídlo, a jíme, abychom získali dostatek sil na práci? Proč žijeme, abychom na konci prostě jeden druhému řekli sbohem? Proč se namáháme, abychom na svět přivedli děti, které možná zemřou a skončí v hrobě?
Jaký význam má naše šílené snažení, naše vášnivá touha? Bude příštím věkům záležet na tom, jestli nad cimbuřím Bajadozu kdysi vlála britská vlajka, nebo trikolora? Přesto jsme cedili krev do jeho hradního příkopu, abychom o tom rozhodli. Bude v budoucnu, kdy možná znovu přijde doba ledová, aby náš svět zahalila tichem, ještě záležet na tom, čí noha první stanula na pólu? Přesto my, generace za generací, k němu značkujeme cestu svými vybělenými kostmi. Tak brzy nás budou žrát červi. Záleží vůbec na tom, jestli milujeme nebo nenávidíme? Přesto našimi žilami proudí horká krev, naše mozky a srdce se vyčerpávají kvůli stínům nadějí, které se rozplývají, jakmile po nich sáhnem.
Květina se dere vzhůru ze semínka, ze země saje něco sladkého a každý večer skládá své okvětní lístky a usíná. Pak ji popadne jakási podivná láska a ona touží smísit svůj pyl s pylem nějaké jiné květiny. Vystaví tedy svoje pestré květy a toulavý hmyz přenáší tu zprávu od semínka k semínku. A roční období se vystřídají, přinášejí slunce i vláhu, dokud květina nezvadne. Nikdy se nedozví skutečný smysl svého života a má dojem, že zahrada byla stvořena pro ni, nikoli ona pro zahradu. Koráli sní ve svých drobných dušičkách, což jsou možná jejich nepatrné žaludky, o domově a o jídle. Tak pracují a dřou se tam dole v temné mořské hlubině a nevědí, že tím vytvářejí pevninu.
Nicméně otázka zůstává nezodpovězena. Vysvětlení nám podává věda. Staletími svárů a úsilí zdokonalujeme svůj druh. Člověk vznikl z éteru a prošel stadiem opice. Prací budoucích věků se člověk ještě více osvobodí od tohoto zvířete. Dalším soužením a bojem, dřinou srdcí a mozků pozvedne sebe až k andělům. Dosáhne svého království.
Ale proč všechno to budování? Proč ta nespočetná staletí? Proč se nemohl narodit už jako Bůh, kterým má nakonec být, obdařen už při narození všemi těmi schopnostmi, pro něž jeho předkové umírali? Proč já jsem musel být třeba Pikt nebo Hun? Proč to "já", které ze mě odejde a jemuž budu připadat jako divoch, bude následovat po mně? Proč protoplazmatická buňka, když je vesmír řízen Stvořitelem, pro něhož je možné všecko? Proč ne hned člověk takový, jaký má být? Budou všechny generace obětovány, aby mohl žít on? Nejsem jen další vrstva půdy, která se pro něj připravuje?
Nebo jestli má člověk v budoucnu žít na jiných planetách, k čemu je Zeměkoule? Pracujeme snad na něčem, co je pro nás až příliš obrovské, než abychom to dokázali vnímat? Jsou naše vášně a touhy pouhým bičem a znamením, jež nás ženou kupředu? Jakákoliv teorie se zdá být optimističtější než myšlenka, že naše dychtivé a rozmrzelé životy jsou jen lomcováním nepoužitelné kliky vězení. Když se podíváme trochu zpátky do minulosti, jenom tam kam nám naše slabé oči dovolí, co tam najdeme? Civilizace vybudované s nezměrnou péčí jsou dnes zničené a ztracené. Víry, pro něž lidé žili a umírali, se ukázaly být pouhým výsměchem. Řecké umění bylo rozbito na padrť gotickou holí. Sny o bratrství utopil Napoleon v krvi. Zbyla nám snad jen naděje, že práce sama, nikoli výsledek, je skutečným pomníkem? Možná, že jsme jako děti, které se ptají, "Proč se tohle všechno učíme? K čemu nám to bude?" Jenže přijde den, kdy chlapec pochopí, proč se učil gramatiku a zeměpis, kdy dokonce i data pro něj budou mít význam. Jenže to už bude pryč ze školy, na cestě širým světem. Až tedy ještě trošku vyrosteme, možná pochopíme, proč jsme na světě.
Krásná, odlehčená, úsměvná a přitom nesmírně moudrá knížečka z pera britského klasika. Takové ty myšlenky o každodenním životě, společnosti, práci, místech a vztazích, u kterých si říkáte "sakra, to je fakt, jak to, že jsem na to nepřišel sám už dávno?"
Hodnocení: ****
