28. 1. 2020

Jak jsem dělala místo v mobilu a pacifikovala Google Photos

Už delší dobu sejřil mobil, konkrétně aplikace Google Photos. Mám starší mobil s nevelkou interní pamětí a google fotky mi svými uloženými daty neustále zadrbávaly úložiště tak, že bylo plné až po okraj, mobil jednou za dva dny spustil nářek, odepřel poslušnost a já musela pořád promazávat data aplikací. Jednou večer jsem uvolnila 2 gb, ráno byly díky GPhotos zpět. 💣 To fakt chcete.

Jako takhle: já tu aplikaci GooglePhotos mám ráda. Je přehledná, svižně a spolehlivě zálohuje všecko, co vyfotím, a nahrává mi to do googlího úložiště (neomezeného). Pohodlně se to sdílí a tak vůbec. Můžete se podívat i na své starší fotky, co jste tam nahráli třeba z počítače. Dobře se třídí a prohledávají. Pokud tedy nemáte principiální odpor k tomu, že pak google má práva k vašim fotkám, je to velice příjemná apka. U mě teda až na ta kvanta zabraného místa. (Jasně, někdo, kdo má nový mobil se stodvaceti giga paměti, to řešit nemusí, ale já, kdož jsem spokojená se svým 16gb mobilem a měnit ho nehodlám a nechci, to holt řešit musím.)

20. 1. 2020

Ze čtenářského deníku 10

Harper Leeová - Jako zabít ptáčka:
  • Jsou prostě lidé, kteří mají tolik starostí o život na onom světě, že se vůbec nenaučili žít na tomhle světě.
  • Když o tobě řekne někdo něco, co považuje za urážku, děvenko, to není urážka. To jen dokazuje, jaký je ten člověk ubožák. To tě nemůže ranit. 
  • Chtěl jsem, abys poznal, co je to opravdová statečnost. Abys neměl představu, že statečnost znamená člověka s puškou v ruce. Statečnost začíná tehdy, když víš, že jsi poražen, ještě, než se do něčeho dáš, a přesto se do toho dáš a dovedeš to až do konce, ať se děje, co se děje. Málokdy zvítězíš, ale někdy se to podaří. Paní DeBowesová zvítězila, celých jejích pětačtyřicet kilo. Podle svých zásad zemřela nezavázána nikomu a ničemu. Byl to ten nejstatečnější člověk, jakého jsem poznal.
  • Pravda je taková: někteří černoši lžou. Někteří černoši jsou zkažení. Někteří černoši jsou nebezpečím pro ženy; černé jako bílé. Ale to se dá vpravdě říci o všem člověčenstvu, a nikoli výlučně o některé lidské rase.
Krásná knížka. Vyprávěno překrásným, půvabným stylem z pohledu malé holky, treperendy s dobrým srdcem. Malá holčička, dcera právníka v jižanském státě USA v první polovině 20. století pozoruje, komentuje a spoluprožívá dění ve svém nejbližším okolí v době, kdy její otec dobrovolně přijme obhajobu černocha, obviněného ze znásilnění bílé dívky. Její pohled na svět, na lidi v okolí a na dramatické události je svěží a obohacující. Všecko to je vyprávěno tak hezky, hladivě, optimistickou dětskou optikou... a do toho semtam přijde ťafka a srážka s realitou, jakou už čtenář ani nečeká. Celá ta hladivost a něžnost mu podvědomě slibuje happyend... a ono houby houby, zlatá rybko. A to je na téhle knize to báječný, že je uvěřitelná, skutečná a přitom nadějeplná. Do růžovýho dětství zasahuje drsná realita... a přitom svět jede dál, nezhroutí se, i ty děti dál mají svůj dětský pohled, jen už některé věci prostě vědí. Je to kontrast, ale je přirozenej a báječně vylíčenej.
Hodnocení: *****


z filmu Star Wars III - Pomsta Sithů: 
  • Strach ze ztráty cestou k Temné straně je. (...) Smrt přirozenou součástí života je. Za ty kolem sebe, kteří se Sílou splynou, raduj se. Pro ně neteskni, pro ně netruchli. City vedou jenom k žárlivosti, ta stínem hamižnosti bývá. Zapomínat naučit se musíš. Na všecko, co bojíš se, že ztratíš. 
z filmu Star Wars IV - Nová naděje:
  • Síla vesmíru ovlivňuje slabé a ty, co nemají mozek.
  • Kdo je větší hlupák, ten hloupý nebo ten, kdo ho poslouchá?
 z filmu Star Wars V - Impérium vrací úder:
  • Se mnou je totiž moc a Síla, ten nejmocnější spojenec. Síla života pomáhá růst. Její energie je kolem nás a my jsme jí všichni osvíceni, hochu. Ne v tomto těle; musíš cítit sílu kolem sebe. Tady, v tobě, ve mně, ve stromě, v kameni, všude. Ano, i v této vodě, v močále a ve tvé lodi.
Velké výpravné vesmírné sci-fi mě nikdy moc nebraly, ale v nedávných letech jsem díky pár zajímavým knížkám zjistila, že v nich občas bývají zajímavé úvahy a postřehy. A milej mě vylákal do kina na nové Star Wars. I rozhodla jsem se, že napravím maličký kousek obří díry ve svém ve filmovém vzdělání a během silvestrovského večera a jednoho dalšího jsem sjela staré díly Hvězdných válek. Nebylo to vůbec špatný. Klasická pohádka okořeněná (za mě teda spíš rozvláčněná a otrávená) akcí a pár souboji, do toho několik pěkných motivů a úvah (miluju mistra Yodu a jeho poučení o Síle a o životě! :) , a co je nejlepší, vždycky víte, kdo je dobrý a kdo špatný. Prostě moderní pohádka se vším všudy. Asi ze mě nikdy nebude ten core fanda, ale shlídnutí nelituju a asi na to někdy kouknu i znova. 
A víte, co mě dostalo nejvíc? Kdysi před lety jsem žrala seriál Lost, kde se hodně narážek na Star Wars objevovalo. Samotné Star Wars jsem ale nikdy, nikdy neviděla a ani nic moc neznala (snad krom hlášky Jsem tvůj otec, Luku). Když Lost skončili, chvíli jsem psala vlastní fanouškovské pokračování. A teď zírám v úžasu - mně se povedlo udělat přesně to, co udělali ve Star Wars. Takový to překvápko, že jedny z hlavních postav, které byly nosné pro skoro celý příběh, nakonec zjistí, že jsou sourozenci. Dvojčata. Ehm. Začínám věřit Carlu Gustavu Jungovi, že některé archetypální příběhy opravdu jdou napříč celou lidskou pamětí a jsou nám vštípené podobně, jako dovednost dýchat nebo jíst.
Hodnocení (celá série): ****


z filmu Klepání na nebeskou bránu:
  • Jde jen o to, že smrt je velmi nepříjemná forma života.
Na tenhle film o dvou chlapících v plné síle, kteří v nemocnici zjistí, že oba umírají a rozhodnou se splnit si své velké sny, jsem se hrozně dlouho těšila. Nakonec to dopadlo, jak to někdy bývá - na co se až moc těšíte, to trochu zklame. Nebyl špatnej, ale čekala jsem asi něco víc. Nepřikoval mě k obrazovce, naopak mě nechal odbíhat pryč. Ještě si časem dám Než si pro nás přijde, se kterým se Klepání často srovnává.
Hodnocení: ***


Peter May - Pekingský rozparovač: 
  • Viděl už v životě dost mrtvol na to, aby věděl, že jsou to jen prázdné nádoby a že člověk, který je předtím obýval, už je dávno pryč. A že je lepší pamatovat si je takové, jací byli za života.
  • Viděl v jejích očích úlek a soucit. Úlek, protože bylo těžké zůstat netečný, když někdo zničí něco tak krásného. Soucit, protože byla téměř stejně stará jako Margaret, a za takových okolností se člověk cítí sám zranitelný.
  • "Tao nás učí, že vnitřní neklid člověka připravuje o duchapřítomnost a jasný zrak. V takovém stavu mysli je nemožné jednat s přítomnou myslí. Takže, je správné zůstat v klidu, dokud se neobnoví rovnováha."
    Smutně zavrtěl hlavou. "Nikdy jsem se nezadíval dál, než kam mi to dovolila vlastní bolest. Až doposud. Nikdy jsem se nezamyslel a nenabyl rovnováhu." Jeho obličej se zvrásnil úsměvem. "Nepříjemná slova často nesou těžko stravitelné pravdy a přimějí člověka k zamyšlení." 
Závěrečná kniha z šestidílné série o americké patoložce Margaret Campbellové a čínském kriminalistovi Li Jenovi, kteří se spolu snaží žít v současné Číně a bojují s kulturními rozdíly i vlastními (podle mě napřesfacku) povahami, mi trochu vylepšila dojem z celé série. Občas jsem se během celé série zhnuseně ošklíbala nad jednáním hlavních postav a nechápala, jak se dospělí lidé mohou chovat jako sobečtí naivní pubertální pitomečci bez špetky sebeúcty, co ze sebe na jedné straně nechají dělat idioty, na druhé straně si s gustem ubližují, neustále hnaní hormonálním koktejlem...
...ale detektivní linka vždycky byla více či méně slušná, takže jsem u série zůstala až do konce. Ten byl zase dobrý (podobně jako samotný začátek série). Když si někdo vezme za vzor vraždy Jacka Rozparovače a vy nevíte, co tím sleduje, vtáhne vás to, ať chcete nebo ne. Do toho se to kreténské chování hlavních postav poněkud zmírnilo, takže to prostě šlo. Asi mohu doporučit celou sérii, je to obstojná oddychovka. Ale z knih Petera Maye, který jinak umí fantastické věci, je to určitě nejslabší série. Upřímně nechápu, proč se musel tolik zahodit tou nekonečnou, rozvleklou a trapnou rádoby lásko-linkou. Přitom už dávno ukázal, že i lásku umí do detektivek zapracovat pěkně a citlivě, ne jako tady... 
Hodnocení: **** (celá série ***)


Jussi Adler-Olsen - Oběť 2117: 
  • Nejlepší strategií, jak lidi odzbrojit, je jednoduše jim neodpovědět. Lidé jsou neskutečně rozladění, když je někdo ignoruje, ale také je to ochromí. Někde slyšel, že mlčení je zbraň nade vše. Mezilidské vztahy se mlčením ničí; přátelé v tichu mizí. Nejlepší zbraní politiků je mlčet, a až potom zalhat.
Stále platí, že Adler-Olsen umí, ale v pozdějších dílech série (toto je 8.) už to není tak dechberoucí a úchvatný jako zkraje. V Oběti 2117 se oddělení starých případů klíží, každý z hrdinů řeší své vážné osobní potíže... ale řeší je tak, že to čtenáře zajímá a neotravuje, což považuju za dost velké autorské umění (srovnejte hned výše s komentářem k Pekingskému rozparovači a celé sérii :-). Do toho pozadí aktuální, mrazivé a děsné; uprchlická krize, teroristé, rozlišení viníků a nevinných, nebezpečných a bezbranných... Není to příjemná knížka a to, co z ní plyne, taky není příjemné. Ale je to dobré čtení.
Hodnocení: ****


Stefan Anhem - Osmnáct pod nulou: 
  • "Všichni celou dobu říkali, abych neztrácela naději, že to prostě nesmím, tak jsem doufala. Každou noc před usnutím jsem ležela a doufala jsem, že se pletu; že to, co v hloubi duše cítím, není pravda. Jenže to pravda byla a já jsem teď smutná jakoby ještě jednou. Nechápu, proč všichni mluví o tom, že má člověk doufat. Kdybych nedoufala, už by mi teď nezbývaly žádné slzy."
    Fabian jí chtěl říci cosi o tom, že množství prolitých slz je neměnné, a že  ty, co prolévá teď, dřív přijít nemohly. Chtěl jí vysvětlit, jak je naděje přesto důležitá a že ji v sobě máme, ať chceme nebo ne. Že díky naději dokáže všecko možné, například ráno vstát z postele nebo upéct ten nejlepší banánový chlebíček na světě, ale nakonec mlčel. Věděl, že každé slovo by vzhledem k tomu, co prožila, vyznělo naprázdno.
Anhem mi moc nesedí. Až po rozečtení knihy a spatření povědomých jmen mi došlo, že už jsem od něj něco četla. A vůbec, vůbec nic jsem si z toho nepamatovala, snad kromě názvů a jmen pár postav. Děje - nic. A to je pro severskou detektivku bohužel špatný vysvědčení... Ani tady to nebylo kdovíco. Ano, číst/poslouchat se to dalo, byla to slušná oddychovka, místy se mnou dokonce dost mávala. Hlavně díky celkem živým postavám - zejména k těm negativním, které mě příšerně vytáčely a přála jsem jim to nejhorší. (Poslední dobou se mi to stává dost často; buď se ze mě stává stará pomstychtivá mrcha, nebo sahám po autorech, kteří umí dobře vypsat a popsat záporáky :)))
Kladné postavy... nu, až na jednu vyšetřovatelku nic moc. Hlavní hrdina Fabian je jaksi nemastnej, neslanej, v rodině to má jaksi divný, všichni ostatní mi přišli poněkud přibrždění - manželka nezralá, co neví, co chce; dcera ve třinácti neví, co je nevěra; starší syn se tahá s bandou vrahounskejch pubertálních hajzlíků a jako idiot jim dělá píkra (zkratka pí*a k ruce; něco jako blbec pomocníček). Prostě... jako oddychovka na zabití času to šlo, vtáhnout to umělo, detektivní zápletka byla sice poněkud přitažená za vlasy, ale aspoň zaujala... ale celkově vzato, můj šálek to není.
Hodnocení: ***

1. 1. 2020

Zpěvy novoroční (a písně na Cestu): Olga Lounová - Optimista & Judita Čeřovská - Vítr to ví

Už dlouho jsem na přelomu roku nezpívala. Letos budu. I když jsem do poslední chvíle nevěděla, co jak bude, nakonec jsem trávila Silvestra v klidu a teple domova, koukala na Hvězdný války, Amélie seděla na radiátoru a čučela do noci a prskajících malých ohňostrojů (to zvíře totálně popírá pravidlo, že se zvířata nočního bouchání a prskání bojej), já cucala whisko-malinosirupovej svařák a na půlnoc se vypravila na potlach a něco dobrýho ke kamarádce přes pole. Koukaly jsme na světla nad Prahou a bylo to fajn. Fajn konec docela podivnýho roku, kdy se dělo hodně věcí, občas toho všeho bylo až až... ale nakonec to všecko dopadlo celkem jakštakš dobře. A to je fajn. A do toho se mi hodilo pár písniček, který jsou taky o tom, že v životě všecko není perfektní a nikdy to takový nebude, ale dokud se jde dál s optimismem a nadějí, tak je to dobrý. A o tom ten uplynulej rok byl.