Ze čtenářského deníku 14

 Ladislav Zibura - 40 dní pěšky do Jeruzaléma:

• V duchu jsem děkoval boží prozřetelnosti. Mohl mi ale křesťanský Bůh poslat na pomoc muslimy?  Myslím, že spíš ne. Bůh totiž představuje vykonavatele zákonodárné, soudní i výkonné moci (což z něj mimochodem dělá diktátora). A na území Turecka se na mě vztahují pravomoci místních orgánů. Z hlediska mezinárodního práva tedy spadám pod Alláha a pravděpodobně mi pomohl on.
• "Víš, všude na světě jsem potkal jen dva druhy lidí. Ty dobrý a ty špatný. A žádný politik, náboženství ani válka na tom nic nezmění." 
• Velká města nemám rád. Po krásných dnech, kdy člověka probouzí zpěv ptáků, svačí na kameni u cesty a celý den pozoruje zvířata a nekonečná pole, ho najednou obklopuje hluk a stres. Protože ve městech trávíme většinu času, neuvědomujeme si to. Po delším čase v přírodě je ale ten rozdíl propastný. Je přitom zajímavé, že nepřátelské a hlučné prostředí měst nám poskytuje pocit bezpečí. Obávám se ale, že je to jenom iluze.
• V okamžiku, kdy má člověk pocit, že neexistuje žádné rozumné východisko, stačí chvíli počkat. Vždy se objeví nějaké náhlé, nečekané, a geniálně prosté řešení. 
• Dělat si to hezký. Jak na to? Je to prosté. Vytipujete si hezké místo a obklopíte se něčím, co máte rádi - lidmi, jídlem, hudbou, dobrým vínem, krásnou slečnou, příjemnou vůní... čímkoli. (...) A pak se zastavíte, mlčíte a intenzivně vnímáte všechnu tu krásu a radost. Lidé podle mne takové chvíle prostě potřebují a měli by si je sami vytvářet.
• Je zvláštní trávit čas s člověkem, s nímž nesdílíte společný jazyk. Takové setkání je paradoxně mnohem ryzejší a upřímnější, než kdyby jste si rozuměli. Netvrdíte mu, že má hezký byt, vynecháte všechny zdvořilostní fráze. Sedíte naproti sobě ve vší nahotě svého lidství, aniž byste měli šanci získat si sympatie slovy. A přesně v tom okamžiku pocítíte zvláštní vzájemnou blízkost, která je založena pouze na tom, že jste oba dva lidé. 
• Věřit v lidi mi přijde důležitější než věřit v zázraky a sebe sama. 
• Všimli jste si někdy toho, že psi obvykle čumí úplně stejně hloupě jako jejich majitelé? 
• Občas opravdu špatně odbočíte, ale často o tom ani nevíte. Nejlepším způsobem, jak se neztrácet, je tak vůbec nemít mapu.
• Není ostuda mít strach. je ostuda si to nepřipustit a v noci se stát poutníkem, který se počural do spacáku. 
• Ta nejnáročnější část cesty tedy začíná v okamžiku, kdy se vám tohle všechno přestane dít. (...) Ptáte se sami sebe, proč pouť vlastně podnikáte. Přemýšlíte, zda by vám nebylo líp někde na pláži. A v tu chvíli je pro vás nejlepším lékem cesta samotná. Musíte jít dál, protože to je jediná věc, kterou máte na práci. Jít tak dlouho, dokud neusínáte únavou. Každý další krok vás totiž přiblíží lepšímu zítřku. Hlavně si nesmíte sednout a litovat toho, že jste na pouť vůbec vyrazili. Ostatně myslím, že takhle to funguje se všemi problémy.
• Uvědomujete si ale, že to, co se změnilo, není vaše okolí. Změnilo se jen něco uvnitř vás. 
• Já přemýšlel nad tím, zda opravdu počasí může být ještě horší než teď. Jako tisíckrát předtím už jsem dospěl k tomu, že existuje jediný způsob, jak to zjistit - pokračovat v cestě.
• Lidé se mě často ptají, zda na cestě vzpomínám na domov. A v tom přesně tkví kouzlo cesty - díky ní vnímám jako domov nejen České Budějovice a aglomeraci, ale především celý svět. Takže já na domov nevzpomínám. Já doma jsem. 
• Velkou výhodou spalujícího slunce je skutečnost, že odvede vaši pozornost od jiných problémů. Kapacita lidského mozku není neomezená a člověk se prostě v myšlenkách nedokáže zaobírat zároveň vedrem, hladem a bolestí nohou - vždy máte pocit, že zhynete jen kvůli jednomu z těchto problémů.
• Někdo přijede to Turecka, protože je to pro něj poslední šance, jak najít cestu ke spokojenému životu. A já přijedu do Turecka, abych se vydal na cestu pěšky. Jen tak. Nic víc. Snad bych se tím měl užírat a stydět se za tu donebevolající nespravedlnost. Komu bych tím ale prospěl? jen by přibyl další ne docela šťastný život. Nakonec nám nezbude než si užívat všech svých příležitostí  i za ty, kteří je nemají. Věřím, že oni by na našem místě udělali totéž. Snad ani není ostuda nesnažit se změnit k lepšímu životy ostatních, ale rozhodně je ostuda promarnit ten svůj.
• Zajímavé je, že můj francouzský přízvuk vždy zní lépe s plnou pusou. Ten jazyk byl prostě stvořen pro labužnický národ.
• "Hlavně si nikde po cestě neudělej dítě. 
  To by ses tam pak nemohl vrátit." 
• Vždy, když se člověk potýká s něčím zásadním, všechny drobné obavy a problémy mu připadají úplně banální. Potíž je ale v tom, že když vážný problém zmizí, začnete se znovu rozčilovat kvůli problémům úplně malým. Dvě nejsnazší cesty, jak z toho ven, jsou rozčilovat se a obávat se pořád, nebo naopak nikdy. 
• Koukal jsem se na tu nejkrásnější hvězdnou oblohu, jakou jsem kdy viděl. Každých pár minut ji rozzářil meteorit, aby mi připomněl svůj krutý úděl. Musí to být pěkně na houby, letět miliony kilometrů vesmírem s cílem zasáhnout Zemi... a pak shořet v atmosféře jen 150 kilometrů nad jejím povrchem. 
• Pustá krajina mě neděsí proto, že je těžké tam sehnat vodu a jídlo. To, co mi na ní vadí nejvíc, je absence života. Vždy mám pocit, jako bych se ocitl na vyprahlé a bezútěšné planetě vzdálené všemu, co je mi milé. Moucha, mravenec či pták, přilákáni vůní mé svačiny, se najednou stávají vítanými společníky, s nimiž mohu sdílet svůj těžký osud. A co teprve lidé! Jen v těchto okamžicích si plně uvědomím, jakou radost mi jejich blízkost přináší. 
• Objevila se u mě fenka, která kojila malá štěňátka. Dal jsem jí všechno jídlo, které zvládla sníst, a zbytek jí nechal na zemi. Věřím, že až se ze mne jednou stane dobrý člověk, budu umět podobné laskavosti projevovat i lidem.
• (pokračování příště)