Jaro táhne ven: Degevýlet do Šárky

Za oknem jaro, aspoň dneska tady u nás v Praze. Milosrdný šéf mě opět propustil z práce o dosti dřív a venku bylo fakt nádherně. Jaro jako vyšitý. A my s Paajou měly na večer domluvenou procházku s kamarádem Alekem! Dokulila jsem se tedy na koleje a zatímco Paaja dokoukávala sedmý díl Prison Breaků ve dvou dnech (je závislák, ale mně to neříkejte, já v tom nejedu, já jí jen propůjčila Mašína, neb její Máša umění stahování nezvládá), mě napadlo - co kdybychom s Alekem vyrazily do Šáreckého údolí? Koneckonců to nemáme tak daleko a já tam za tři roky v Praze ješte nebyla, což je ostuda. Večer bude světlo dýl (jeden jediný klad té debilní změny na letní čas), tak má-li Aleko čas a chuť, proč nevyrazit? Smska odletěla a přiletěla, Aleko čas mělo. A tak jsme vyrazili - a já si neodpustila foťák.

Vyznání pro kočku aneb Zůstaň, Míco, nesmíš!

Myslela jsem si při zakládání téhle rubriky, že bude odlehčená, veselejší. Jenomže to by nemohla být ze života, víme... Přišlo na mě období zvláštní a jaksi poznávací - a dost k němu přispělo naše domácí zvíře. Míca, scheissekatze neboli nasratkočka v pravém slova smyslu tělem i duší. Jestli jsem někdy viděla zvíře, které by vám naprosto nepokrytě dávalo najevo, co si o vás myslí, je to právě tahle černá obluda. A na téhle svérázné obludě, která patří k domovu stejně neodmyslitelně jako rodičovstvo a pan bratr, se náhle začal jaksi podepisovat věk... a není to moc přijemný postřeh.

Drahoušek zákazník a týden v tahu letem světem

Moje morálka se sice nachází v rizikovém stavu, seberu však poslední zbytky slušnosti a odpovědnosti a sdělím vám pár klíčových informací a postřehů z běhu posledních dní, abyste si nemysleli, že na to dlabu, protože tak to samozřejmě není.
Tu je tedy aktuální snůška hlodů, novinek z posledních dní, smíchaná v prudce hypertextovém příspěvku, vyrobit váš opět pracující Drahoušek zákazník

Akce Ajrlend... podruhé, tímto prohlášena za zahájenou

"Napiš o tom, jak pojedem do Irska," doporučila mi Paaja, když jsem si před chvílí stěžovala, že by to zase jednou chtělo něčím zaplácnout blog, aby jako bylo povinnosti učiněno zadost a aby se statistiky návštěvnosti zase jednou nabraly poněkud vzestupnou tendenci... A tak jo, proč ne? Že to za to nestojí, protože zatím není nic jistýho? To, že jsme s Paajou začaly v pizzerii hopkat jako dva bobové a plácat si na zdar celé akce, že mi v břiše poskakovalo hejno jásajících červů (tak lze nejvýstižněji můj fyzický pocit při obrovské radosti a vzrušení), to za to nestojí? Tak teda sakra a pozor, to za to stojí. Protože my tam POJEDEM!

Chtěla jsem psát bakalářku... a jak to dopadlo

Malovala jsem si, jak v sobotu kolem jedenáctý vstanu, nasnídám se, sednu k Mašínovi a začnu psát diplomovou práci (zní to honosně, žejo? =o) Jak do úvodu rozepíšu svou vzletnou a rebelskou myšlenku, že vlastně nejsem mediální analytik, ale budoucí novinář, takže proč bych se jako sakra měla plácat v suchejch analýzách starejch novin, ale když musíš tak musíš, a tak aby mě to aspoň trošku bavilo, zakomponovala jsem do práce i prvky žurnalistické - rozuměj rozhovory a malinko detektivní prácičku a tak... Jak začnu psát první kapitolu o společenské a sportovní situaci na podzim roku 1948. Jo, a v sobotu ráno jsem se vzbudila, a všecko bylo úplně jinak...