Dublinský deník 2: Vražedný "dopolední" nákup

Jsme tu už druhý den a zatím zvládáme. Ale lhala bych, kdybych tvrdila, že to bylo bez problémů... Včera jsme si naivně myslely, že dopoledne zajdem nakoupit a odpo vyrazíme do práce na Grafton Street. Jo, srando... Zpátky na byt jsme se z nákupu dokulily před třetí. Víc mrtvé než živé.

Začalo to nevinně. Ráno jsme vstaly kolem sedmé - do okna nám svítí sluníčko, což člověka vzbudí spolehlivě - daly si k snídani pár sušenek, jimiž nás vybavila do světa starostlivá paní Holá, zapily to irskou vodou z vodovodu, sbalily jsme bundy, batůžky, eura a mapu města, sepsaly seznam věcí, co potřebujeme - včetně anglického překladu - a vyrazily jsme směr Blanchardstown Shopping Center. Zvládly jsme boj se zamykáním dveří (při zamykání se musí otočit klika nahoru, jinak klíčem nepohnete) - a hurá do boje.

Venku bylo příjemně teplo, pochvalovaly jsme si tedy vlídné irské počasí... a zakřikly jsme to. Ani ne kilometr od domu se rozpršelo. Sice ne moc, ale na vytažení bundy to bylo. Zabalila jsem foťák a putovaly jsme dál. Zanedlouho jsme narazily na ukazatel Shopping centre, i daly jsme se tím směrem v naději, že si zkrátíme cestu oproti trase na ručně kreslené mapce. K shopping centru jsme skutečně došly, jenže jaksi k trošku jinému. Ale že to není to, co hledáme (a kde se dá koupit sim karta Meteoru, nechat si udělat náhradní klíč a koupit deka), to jsme zjistily až poté, co jsme nakoupily obrovský nákup za 30 eur v místním Tescu. To víte, mouka, těstoviny, rýže, zelenina... a milion jiných ptákovin, potřebných na vaření. Celkem to mělo asi tisíc kilo. A teď jsme to musely táhnout dál a dál. Už po několika desítkách metrů nás rozbolely ruce - namožené už od předvčerejšího a včerejšího tahání báglů po Praze a Dublinu...

Blanchardstownské nákupní centrum jsme nakonec s pomocí mapy úspěšně našly. Jenže ve snaze si cestu zkrátit jsme šly jinudy, než pravila kreslená mapka od našich slovenských kamarádů... a ona oficiální mapa města jaksi neuvedla ten ... ... ... vysoký betonový plot, co odděluje čtvrť Summerhill od rušné silnice před shopping centrem, aby dětičky nevlítly pod auto. Odděluje kvalitně a téměř kolem dokola. Nedalo se svítit, musely jsme se vrátit... a že už jsme toho začínaly mít plné oči. Díky Bohu jsme se chytily správné cesty a nakonec jsme dorazily na místo. Zanechala jsem Míšu s taškou z Tesca na první lavičce a šla jsem shánět potřebné věci. Po chvíli putování po obrovském nákupním centru jsem potkala obchod s domácími textiliemi... ale klasickou flaušovou deku neměli nikde. Pokusila jsem se doptat prodavačky, leč dopadlo to tragicky. Totálně vyflusaná toho moc nenamluvím, a když jsem zjistila, že jsem si spletla polštář s přikrývkou, vzdala jsem to. Aspoň že se mi povedlo najít obchod mobilního operátora Meteor a ochotný prodavač okamžitě pochopil, cože to chci - simkartu za deset eur. Asi nejsem první, kdo s takovým přáním přišel: začal se vyptávat, odkud jsem a jestli budu hodně volat domů, aby mi aktivoval příslušné zvýhodnění. S pocitem dílčího úspěchu jsem se vracela k Míše - ale to jsem netušila, že únava pokročila natolik, že už ani nejsem schopná se orientovat. Nakonec jsem ale našla a společně jsme vyrazily zpátky do nitra komplexu, najít zámečníka a sehnat tu pitomou deku.

Zámečníka jsme našly úplnou náhodou. Bleskurychle nám udělal kopii klíče za pět eur - druhá věc z krku... a teď ještě tu deku. Štěstí se na mě usmálo v hypermarketu, kde měli snad všecko. I výprodejovou klec se všemožnými polštáři a peřinami různých velikostí a tvarů. Deset eur za jednu. Není co řešit. Šťastně mávám balíkem nad hlavou, Míšu ještě napadne pokusit se tam najít bačkůrky - a i ty se jí daří sehnat! Růžový, měkoučký a s mašličkou. Jsou jako z cukrové vaty... a jedna má díru.

Na pláštěnky jsme v únavě a euforii zapomněly, ale ani jedna už nemá sílu se vracet a hledat dál. Navíc se venku zase udělalo hezky a dokonce svítí sluníčko! Mizíme. Chápeme se té zatracené tašky a vyrážíme na zpáteční cestu. Trvá nám přes hodinu, pokorně se držíme v kreslené mapce vyznačené trasy... už žádné zkratky, zkratka je nejdelší vzdálenost mezi dvěma body, jak praví definice. Jenomže únava pracuje. Tak tak táhnu tašku, na opuchlých dlaních a prstech mi naskakují puchýře (už se vidím, jak budu zítra hrát na kytaru) a do svalů chytají křeče, nohy mám odřené od málo vychozených bot... a nejsem schopná ani mluvit, ani myslet, oproti včerejšku dokonce už ani nadávat. Totální utrpení. Při častých zastávkách na přehození rukou mám pocit, že usnu. Oproti všem očekáváním se ale pokaždé vybičuju a jdu dál... a domov se pomaličku, pomaličku blíží. Abychom si něco nemyslely, tak nás na posledních metrech pro jistotu opět zastihne déšť. Už je mi to srdečně jedno, ostatně jako skoro všecko. Takovou únavu jsem snad nezažila.

Doma sebou praštíme na postele, chvíli odpočíváme a pak jde Míša dolů vařit a já relaxuju u kamaráda noťáska. Přetahat fotky, nahrát je do fotoalb, poslat výběr rodině... a tak dál, a tak dál. Zkrátka zabitý zbytek dne. Jenže teď vyrážet do centra, to by nemělo smysl. Hodina cesty tam, hodina zpátky, do toho prší... Radši si odpočinout a ráno vyrazíme svěží. A to už je jistota. Zítra totiž žádný "dopolední" nákup na programu nemáme. Prvním - a snad i posledním - cílem zítřejšího dne je Grafton Street. Snad tam najdem nějaký hezký frekventovaný podchod nebo výklenek. A snad něco kápne... Zatím se Irové jeví být národem cvoků, ale milých, ochotných a přátelských cvoků. To by byla ideální konstelace. Snad se to zítra potvrdí... :o)

PS: Většinu fotek z včerejší cesty a našeho dosavadního pobytu v Dublinu si můžete prohlédnout zde: 
http://terryle.rajce.idnes.cz/Dublin_25.-26.7.2007