V redakci pod palbou... sbíječek

Tak se mi zdá, že mě v brněnské redakci MFD chtějí připravit opravdu na všecko. To, co prožíváme poslední dva dny, mi připadá jako regulérní příprava na práci v intenzivním válečném konfliktu. Nikdo mi sice zatím nejde po krku, ale krizová práce, to není jen strach o život, to jsou taky mizerné podmínky k práci a ztížená, ne-li nulová možnost soustředění. A té se nám od včerejška dostává požehnaně...

Uvedu to na pravou míru. V baráku na České, kde sídlí redakce, probíhá rekonstrukce. Díky ní se přestěhovala redakce Lidovek, mám pocit, že se budeme stěhovat i my, díky ní je celá budova obložena lešením a za oknem nám jezdí nahorů dolů výtah. A včera, coby vyvrcholení celé akce, začaly přesně nad naší místností mlátit sbíječky. Ve čtyři odpoledne, kdy se lidi vrací z terénu, dávají dohromady informace, začínají psát, zkrátka kdy redakce ožívá...

Že jsem citlivá na zvuky, to jsem věděla. Že mi hodně vadí nadměrný hluk, to jsem věděla taky. Ale že budu po čtvrthodině rachotu vidět mžitky a nebudu schopná napsat rozumnou větu, natož pak racionálně krátit servisní informace, přetékající přidělený prostor asi dvojnásobně, to mě přece jen překvapilo. Došla jsem k závěru, že takový bugr velmi rychle a zcela ochromuje mozkové buňky a člověka retarduje na úroveň čehosi zoufalého, zírajícího nanejvýš tupě z okna. Nakonec jsem to vzdala, krácení ponechala zkušené kolegyni Nice a zbaběle jsem vyklidila bojiště, řídě se heslem Kdo uteče, vyhraje.

Dneska byl klid. Dopoledne se sice občas nad námi ozvalo kladivo, ale sbíječky rambajzily někde daleko, vysoko... prostě ne nad redakcí. Dopoledne. Odpoledne, kdy jsem se vrátila z oběda s předsevzetím, že se pustím do obvolávání vytipovaných cílů možného romantického víkendového výletu (další geniální servisní úkol, tentokrát ovšem skutečně a neuvěřitelně vtipný, což není ironie), to po chvíli klidu začalo znovu. Napřed leželo epicentrum všeho nad editornou a šéfovou kukaní. U nás se to ještě dalo přežít. Jenže ne dlouho. Sbíječi se přesunuli a randál začal znovu. A ještě hůř než včera. Jistá si ale nejsem, možná to jen já čím dál hůř snáším...

Ať kmenový redaktor, ať externista, nikdo se neubránil zoufalým pohledům, gestům a poznámkám, někdo ani ostřejším slovům. Jenže práce nepočká. Upřímně jsem litovala kolegy, co zrovna museli psát, tedy myslet. Ale asi jsou otrlí a zvyklí, docela jim to jde. Já měla jen obvolat dva podniky, poskytující žádoucí romantické povyražení pro zamilovaný pár. Jenže volat v tomhle randálu? Nedělejte si legraci. Jedna z kolegyň sice ovládá i tohle umění, ale moje telefonovací schopnosti k tomu fakt nestačí. Stejně je to materiál až na sobotu, zatím se to tedy dá předběžně dohromady a obvolá se to zítra dopoledne, kdy je beztak větší šance, že to někdo zvedne. Mezitím se domlouváme s kolegyní externistkou Evčou a naší "velící redaktorkou" Janou na podrobnostech. Když mi chce někdo něco říct, musí přijít těsně k mému stolu, řádně se naklonit... a když na sebe řádně zařveme, je šance si porozumět.

Chvíli se zdá, že problém vyřešila kolegyně Nika. Uchýlila se k ucpávkám do uší. Ale když se v jeden moment sbíječka odmlčí (celá redakce si v tu chvíli vydechne a vychutnává spásné ticho), aby vzápětí zařvala ještě hlasitěji a blíž, nepomůžou ani ty ucpávky, Nika nadskočí leknutím, jako když střelí.

Jdu psát mail a náležitě si vylívám srdce. Citace: "Sedím v redakci a asi se brzo zblázním. Rekonstruujou nám barák a přímo nad náma skoro celý odopledne řve s menšíma přestávkasma sbíječka. Ještě že jsou na těch oknech žaluzie a nevidím ven, jinak by mě asio popadly sebevražedný cuky. Cokoli je lepší než tenhle randál. Nevěřila bychz, jak z toho může člověku hrabat. A navíc u toho má telefonovat, myslet a psát. Kriste pane!!! (...) Loučím se. Nebo mi z tý ZKURVENÝ sbíječky regulérně šíbne a spáchám sebevražu utopením v hrnku čaje nebo skokem z okna na Českou. Mohla bych za skoku ještě urvat tu ceduli MF DNES, to by bylo efektní..."  Konec citace. Je z toho cítit to naprostý zoufalství? Myslím že dostatečně.

Ovšem z okna jsem neskočila, jak vidno. Napadlo mě, jak ty otřesné chvíle zužitkovat... ano, správně, viz. další citace: "myslím že bude další blog. KDybych měla diktafon funkční, nahrála bych pět minut sbíječky a pustila bych to k tomuu jako podkres, myslíém že by to mělo úspěch" . Konec citace.

Co dodat? Závada není na vašem přijímači, diktafon včera zahájil hardwarovou stávku, takže jsem sbíječku nenahrála. Bohužel, bohudík. Bohužel, mohli jste z toho taky něco mít, a mě mohlo hřát svědomí, že v tom nejsme sami. Bohudík pro vás. Ale vlastně i pro mě. Kdyby totiž tohle mohl podstoupit každý, silně by nám novinářům vzrostla konkurence. Nejen díky průpravě pro krizové situace, zmiňované na začátku. I obecně. Kdo bez újmy přežije takový brajgl, toho nerozhodí jen tak něco. A kdo jiný musí mít extrahroší kůži, než my žurnalisti?

Možná tak ještě politici. Napadá mě, že by taky nebylo od věci dát jim takovouhle nějakou školu nervů... Sice se to nedá chápat jako pomsta, za naše sbíječkové utrpení asi  zrovna oni nemůžou, ale nic moc by se jim nestalo. Aspoň by přestali kout pikle. A že by nic neudělali? To nedělají stejně. Aspoň by nemuseli hledat výmluvy, proč tomu tak je. Tohle by každý pochopil.