Novoroční

Tak nám zase odtikávají poslední hodiny, minuty a vteřiny odcházejícího roku. Nemám a nikdy jsem neměla ráda okázalé, velkolepé, přehnaně optimistické a za každou cenu křečovitě veselé Silvestry. Asi jsem nikdy nepochopila, proč by se člověk na konci roku měl veselit a křepčit za prskotu světlic. A snad proto jsem Silvestry nikdy netrávívala u bujaré televizní zábavy, natožpak v přervaných hospodách, nebo - nedejbože - v mnohahlavých davech na náměstích velkých měst. Moje Silvestry, to je spíš bilancování během příliš dlouhého večera, kdy jsem nejraději v malém okruhu blízkých a přátel. A nehraje mi k tomu většinou nic jásavého - mnohem víc moje silvestrovské nálady vystihují písničky, jako je ta dnešní. Střízlivá, realistická, zavánějící spíše nedůvěrou... prostě krylovská.

Povídání o Poběhlíčkovi, Mašínovi II. a o Vánocích

...který letos pozoruju z tepla postele. Postihla mě další choroba. Naštěstí to ale není nic tak dramatického jako listopadová spavá nemoc, takže jsem vcelku provozuschopná, jen brutálně frkám, chrchlám a vyluzuju další známky nemoci. Choroba mi sice znemožnila zúčastnit se zítřejší Velké výroční vánoční párty ve Skafu (už páté v pořadí a první, které se nezúčastním, srdce mi z toho pomyšlení žalem puká), další činnosti mi ale neznemožňuje: a tak vesele piju, jím a užívám darů, které jsem letos pod stromečkem objevila já i jiní...

Šťastný a veselý...

Vánoce nájemného baliče dárků

Vánoce přicházejí... a světe, div se - JÁ se na ně těším, a to i přes absenci vánočního rozpoložení, za což může totální nedostatek sněhu. Světe, div se podruhé - JÁ měla celých ŠEST dní před Štědrým dnem už všecky dárky! A světe, nediv se - opět funguju jako celorodinný nájemný balič dárků...    

Jak jsem přišla o (minimálně) deset litrů

Nárok na prospěchové stipendium průměrnému studentovi, co nemá červený diplom jako jedinou životní proritu, nevzniká každý den. Zejména ne na naší fakultě. Na mě se konečně štěstí usmálo loni - v polovině letního semestru jsem si s podivem uvědomila, že moje dosavadní známky jakous takous naději dávají. A protože se mi povedlo třeťák dokončit neméně úspěšně, začala jsem si brousit zuby na finanční obnos, přidělený mi za vynikající studijní výsledky. Jenže Terinka míní a zmatené a nepochopitelné fakultní předpisy mění... Kdepak deset litrů, kdepak foťáček s ručním ostřením. Zase utřu nos.

Mašín ŽIJE! Kamarád starej přežil klinickou smrt :o)

S nekonečnou radostí v duši, očích i prstech se světu všemu oznamuje, že Mašín přežil svou klinickou smrt a je opět funkční! Skoro by se chtělo napsat, že je zpět v plné kráse, to by ale nebyla tak úplně pravda... Krizová situace si vybrala svou daň - slovy pána z elektra, "baterka je v háji". No, občas se hodila, to je sice pravda... ale nemůže mít člověk všecko, ne?

Nejhorší je srážka s blbcem

Nejhorší prý je srážka s blbcem, říká staré moudro. Něco na tom bude, nejhorší to určitě ale není. Potkat se můžete s blbem sice omezeným, ale dobromyslným a vcelku neškodným - což vás nikterak zle nepoznamená, maximálně se shovívavě pousmějete a pomyslíte si něco o blahoslavených chudých duchem. Když se ale setkáte s blbem, co je navíc arogantní, je to horší. A nejhorší je potkat se se člověkem inteligentním, který toho ale moc nepobral, co se dobrého vychování nebo dobré duše týče... To se pak i klidná Terinka vytočí doběla a zapomene na slušný vychování a pud sebezáchovy, pravící, že do cizích věcí se nemíchá...

Jak jsem ochořela a proč se tedy nic neděje

Jak se liší spavá nemoc od zánětu dutin? Proč by byl nejlepší zimní spánek? Jak to vypadá s Mašínem II.? Tyto a další zajímavé otázky vám zodpoví tento článek, naprostá znouzectnost... kromě adventního věnce a dvou domácích úkolů naprosto vedlejší produkt dnešního dne - to abych měla pocit, že se zase něco děje... Ale nedejte se zmást, neděje se nic. To jen povinnosti blogovací je učiněno zadost... =o)

Opouští mě můj nejvěrnější kamarád z vysoké...

...a vůbec mě na to nepřipravil. Ještě do včerejška bylo všecko, až na malé občasné rozmary, na které jsme si už oba zvykli a brali je shovívavě a s úsměvem, v naprostém pořádku. Až dneska večer. Po fajnovém dni, stráveném s rehabilitujícím se Teritátou a Tedamamou na výletech kolem Vlašimi, jsem dorazila na koleje - a zjistila jsem, že se se mnou můj nejvěrnější studijní kamarád nejspíš loučí. Jestli je to jeho škodolibá vůle nebo prostě zásah Osudu, nevím, možná to časem zjistím... ale obávám se, že půjde o určení diagnózy pitvou. Mezi námi, nemyslím si, že by to od něj byl jen pitomej vtip... škodolibý žertíky v kamarádově podání vypadaly přece jen trošku humánněji. Ach jo. Věděla jsem, že to jednou přijde... ale že to bude takhle brzo, to jsem nečekala. I když nás na jaře Filip, vyučující fotografie u nás na fakultě, varoval, že notebooky rády zmírají náhle a bez varování...

Jak souvisí láska k nakupování s lovem na chlapy

Přemítala jsem tak, co mě v uplynulém týdnu potkalo zásadního, aby se o tom dalo napsat pár řádků... Zastavila jsem se na věci jediné - uplynulý týden byl čistě, výrazně a výjimečně nákupní. Mě, zarytého odpůrce všech nákupů kromě nákupů v potraviných a papírnictví, totiž okolnosti donutily a já vyrazila po obchodech - a kupodivu úspěšně. A při honění ega, jak jsem to pěkně ponakupovala a budu mít zase minimálně rok klid, jsem si vzpomněla na naši nedávnou teorii o tom, jak souvisí nakupování s chlapama... A tak to sfouknu oboje jednou blogoranou :o)

Sorry, Mr. Fossett

Veřejná omluva člověku, který neudělal to, co jsem si myslela... Jo, i k takovým účelům může sloužit blog. O co tedy jde? Možná jste zaznamenali případ zmizení Steva Fossetta, dobrodruha a miliardáře. A před pár dny se definitivně potvrdilo, že už není naživu - a já se mu chci omluvit. Za to, že jsem nevěřila, že by člověk jako on mohl jen tak obyčejně zahynout při banální letecké havárii...

Měla Terinka externí harddisk a už ho zase nemá

...aneb Když se něco může podělat, podělá se to! Minulej pátek jsem si konečně splnila téměř roční sen - pořídila jsem Mašínovi kamaráda, externí pevný disk. Za cenu solidní, s dopravou až ke koleji, vlastnosti mající slušné, a kapacitu téměř snovou - 1000 GB, ano, TISÍC gigabajtů. Proti ubohému osmdesátigigovému disku mého Mašína, kde se poslední asi dva roky data tísnila jako sardinky, to byl najednou prostor téměř nekonečný. Jenomže... dneska se stala katastrofální věc - disk prskl a už nenaběhl. A já tiše doufám - viďte, že má externí disk pojistky???

Když je moc o čem psát, nenapíšu radši nic

...tímhle heslem jsem se, jak jste asi poznali, nějakou tu dobu úspěšně řídila. Poslední dny se ve mně ale hnulo svědomí a pocit odpovědnosti vůči čtenářstvu, navíc ty upadající statistiky návštěvnosti taky nevypadají nejlíp... Venku je šeredně, Paaja korektoruje, za okny před chvilkou přestaly ječet sirény veškerého pražského hasičstva, jež se hnalo k požáru Průmyslového paláce na Výstavišti... Do skel mlátí kapky protivného podzimního deště a mně se v hlavě honí útržky myšlenek, které mohly být dost dobře jednotlivými blogovými příspěvky...

Zpátky v Oranžovém světě

Prázdniny jsou v tahu a hvězdy z Hvězdy jsou zpět. Navrátily se definitivně právě dnes. Po víkendu v Rozsockách jsme se s Paajou přesunuly do Prahy a vyrazily na velký nákup do Ikey (Ikei? Ikeje?) za účelem zakoupení police. Vrátily jsme se nejen s policí, ale také s plastovým nádobíčkem, závěsnýma patrovýma visacíma pytlema do skříně, přihrádkama na bordel do šuplíků (původně na příbory), příborovým stojánkem a sadou zavíracích žrádelních krabiček. Všehovšudy asi za tisícovku! No a po nutném zrelaxování (táhněte si dvacetilkilovou polici v rozloženém stavu o délce 170 cm busem a tramvají a pak pěšky na koleje...) jsme se vrhly do definitivního zabydlování a zvelebování našeho doupěte... a jak se nám to daří, posuďte sami :o)  

Rozhodnutí o přežití

Hanba školám, kterým krysa kancelářská vládne aneb Jak to vypadá a dopadá, když dva zmatení a nevyspalí kojoti jdou vyřizovat existenčně důležitou misi na ještě zmatenější školu, než je kojotí alma mater... Neuvěřitelné se stává skutečností a my jsme rozděleny - T. přijata definitivně včetně předání lejstra, P. si týden počká... Takhle se to dělá, amatéři. Divido et impero - Rozděl a panuj!

Good bye, Rick Wright aneb Jak říct sbohem legendě

Pink Floyd se už nikdy nesejdou, blesklo mi jako první hlavou včera večer, když jsem se dověděla, že zemřel Rick Wright, klávesista jedné z mých nejmilovanějších skupin. Po Georgi Harrisonovi z Beatles jeden z dalších nenápadných hudebních géniů, za kterými si předčasně přišla holka zubatá se svým věrným kamarádem rakem. Sakra, sakra, sakra. Velký hudební sen - vidět znovusjednocené Pink Floyd, dítko období Krize rané dospělosti, se rozplynul navždy. Sedli, brácho, už ty flojdy neuvidíme. High hopes, velký naděje, který nám ta geniální čtyřka milosrdně darovala symbolickým závěrem posledního alba, se rozplynuly v nenávratnu.   

Předstírat práci dá víc práce, než práci dělat

A proto není na blog času. Neradujte se tedy, nezhynula jsem steskem po Irsku; neblogovací aktivita znamená, že mám jiné věci na práci, nebo se mi prostě psát nechce. Upřímně, především to druhé je pravdou. Moje morálka se nachází v rizikovém stavu a případným grafomanským cukům je učiněno zadost v pracovních dopoledních. A vůbec, co psát, když se nic neděje? Až na pár nepodstatných detailů. 

Galway Bay - song letošního Irska

Tak nám irskej sen skončil, aspoň pro letošek. Je to za náma. Včera jsme se po celonočním bdění na dublinském letišti zdárně navrátily zpátky na rodnou českou hroudu a rozešly se každá do té své vysočinské díry. A pomalu nám dochází, že zelený okouzlení, svoboda, poznávání, žasnutí a nicnemusení je definitivně pryč... A když vám do toho navíc ještě zní v uších i z počítače (pod jehož myší leží fungl nová myší podložka s úžasnejma slovama) takhle nádherná písnička v tak nádherným podání, padne na člověka zákonitě sentiment a smutek, že to je pryč... a o to víc se tam člověk touží vrátit. Takže jo - pro tentokrát je to za náma, but see you next summer. Nebreč, kojot, a naviděnou, Irsko. Příště tě budeme poznávat ze západní strany... od galwayského zálivu.  

Akce Cork 8: Stravovna U Pejska a kočičky

Během posledního měsíce jsem pochopila, proč Irové v minulých stoletích málem vyhynuli hladem. Ne že bych byla kdovíjaký kulinářský expert, ale to, s čím jsem se tady v kuchyni potkala, mě přivádí k šílenství. A nejen mě. Člověk by neřekl, jaký problém nastane, když se rozhodne usmažit bramborák nebo jen uvařit pitomej čaj... a že všecko zachrání kečup.

Akce Cork 7: Ztráty a nálezy po irsku

Co je na zemi, to se nesbírá, vtloukaly nám maminky do dětských hlaviček. Většinou mateřských rad se řídíme i tady, nesedáme třeba s cizíma lidma do auta nebo si mejeme pracky před jídlem... ale tou zásadou o věcech na zemi se tady prostě řídit nelze. Člověk by nevěřil, co všecko tady lze najít...

Akce Cork 6: Detektývka domácí

Divné věci dějí se tu, v našem domečku na Alexandra Road. Jak víte, minulý týden nás opustil náš pan domácí Dan, jsa zamilován, odjel si na dovolenku. Sliboval sice, že nám občas zavolá a zkontroluje si nás, ale věřte si zaĺubenému kokosovi... Nějak jsme s obzvláštním kontaktem nepočítaly. Že ale věci zajdou až tak daleko, jak zašly dneska, to jsme nečekaly...

Akce Cork 5: Svěží vítr nad mrdníkem

Náš irský pobyt se právě dnes přehoupl do druhé poloviny. Přinesl několik změn: předně a hlavně, osiřely jsme v našem domečku na Alexandra Road. V neděli nás opustili Sedláčkovi a včera opustil bojiště i zalubený pan domácí, vyrazivše na dovolenku se svou novou láskou. A my? Před časem jsme pořídily letenky domů, včera jsme si zarezervovaly hostel v Dublinu na poslední týden, dneska jsme začaly s nákupem dárků domů... ale co hlavně - OTEVŘELY JSME OKNO! Já, Terinka, jasnej kutil domácí a tvor v nouzi nejvyšší schopen všeho, jsem otevřela okno... Nad naším mrdníkem konečně zavanul svěží vzduch!

Akce Cork 4: P r š í !!!

Konečně si připadám jako v Irsku. Zítra tu budeme čtrnáct dní a teprve včera, ano, včera v pondělí, tzn. DVANÁCTÝ den našeho pobytu zde, se rozpršelo. Jakože pořádně, od rána a celý den zataženo a poprchavo. Neuvěřitelné. Kromě té nesporné výhody, že mám konečně pocit, že je všecko v pořádku a tak, jak to být má, to má i vedlejší účinky: totální demoralizaci a demotivaci, aspoň na mě. A tak, aby se neřeklo, napíšu sem pár řádků...   

Akce Cork 3: Zážitky z věže a okolí

Tak jsme tu už týden. Máme moc práce a jaksi nestíháme, takže na blog nezbývá času, navíc se stále ještě nevyřešil wifiproblém. Svědomí mě ale nutí dokopat se k činnosti, tak vám tedy ve stručnosti napíšu, co se za dny od našeho příjezdu událo... Máme šoustr, práci a vzduchotěsné vězení ve věži!

Akce Cork 2: Jak jsme sem přijely

Z Čech až na konec Evropy aneb Do Irska busem (Rozsochy - Žďár), vlakem (Žďár - Praha), busem (MHD Praha), busem (letištním), letadlem (irským), busem (MHD Dublin) a zase busem (meziměstský Bus Eireann Dublin - Cork :o)

Cork 2 - Ve městě

Bonus navíc: fotky z prvního dne - seznamovací výlet do města :o)

Akce Cork 1 - fotky z cesty

Těšte se na reportáž z cesty, zatím se pokochejte fotkama :o) A my, jsa extrémně znaveny dlouhou cestou (ne do Tipperarry, ač je to od nás, co by kamenem dohodil :) - jdeme se odebrat do hradního podkroví (my totiž nemáme dům, to je hrad!!!)  Vaši DeKojoti (v Korku)

CORK 1 - Cesta tam

Akce Cork 0: V předvečer velké cesty...

Tak. Zítra vyrážíme. A abyste si vy zvykali číst a já zvykala psát, začínáme už dnes, v předvečer celé akce: zatímco tu Paaja kojotí, já pracně tvořím úvod k deníčkovému zápisu - bloK, jak se patří. Vskutku se mi to nechce přepisovat, odpusťte tedy zhoršenou kvalitu :o) ale zase si můžete užít moje úžasné ilustrace...

Rozjímání před cestou dalekou

Za tři dny touhle dobou už budeme v Corku - den Dé se blíží. Dneska jsem začala definitivně balit, přeměřovat a převažovat bágly, hledat na netu přesné informace o rozměrech, váze a co se smí a co se nesmí... a poznenáhlu se zase začala ozývat věrná přítelkyně, letištní fobie. Že jsme špatně pojmenovali spolucestující kytaru, že bude těžší kufr, že bude příruční bágl přesahovat centimetrem rozměry... Ach jo, zabte to někdo, ať je od toho pokoj... :o) 

Scorpions - Holiday

Prázdniny. Všecko, co bylo, je najednou strašně dávno a všecko, co bude, je strašně daleko. Zvláštní mezidobí. Obvykle prázdniny znamenají shon, vzrušení, vypadnutí ze stereotypu, dálku... Pro mě letos znamenají opak - návrat domů. Klid ubíhajících dní, jeden jako druhý, kterému jsem už odvykla. Dny, kdy je každý sobotou, protože ráno nemusím vstávat a táta s bratrem jsou doma... A tak čekám. Čekám, až se zase vrátím do svého shonu a až si mě zavolají dálky někam daleko... A zatím tu poslouchám tuhle krásnou písničku, ze které čiší ty pravé prázdniny... plné dálek, co volají. Poslechnu je, už brzo...  

Týden po státnicích aneb Co všecko se dá stihnout

Postátnicový týden - to bylo naše magické zaklínadlo asi posledního půl roku. Takové odkladiště snů a plánů - na co nebyl čas, to se odkládalo Po státnicích... Z Postátnic se stal Postátnicový týden, a týden bohužel není nafukovací. Stihly jsme toho za něj hodně. Zdaleka jsme ale nestihly všecko - a říkám si, že to je vlastně dobře... Splnit si všecky sny a plány během jednoho týdne by bylo až moc. A co bychom dělaly ty další roky? :o)

Tá da da dá dá... Bakaláři!

Tak je to tady - Bc. Tereza Šírová! Ode dneška si můžu před jméno hrdě psát titul... Vypadá to divně a zní to ještě hůř. A navíc mi to ještě skoro půl roku k ničemu nebude, dokud na promoci nedostaneme tu "ruličku", jak to dneska hezky označila spolužačka... Ale je to hotovo. Je to za náma... Tak dlouho jsem na tuhle chvilku čekala, a teď jsem tak utahaná, že mi to vlastně ani nedochází.    

U2 - Stuck In a Moment

Zítra jdu na to. A řekněme si na rovinu - zažila jsem už lepší dny a lepší pocity. Pořádně to na mě dolehlo, když se Paaja před dvanáctou sebrala a vypravila do oněch míst, odkud předčasně není návratu... Musím ale sebrat poslední zbytky morálky a naposled si projet českou historii a Moravcoviny. A tak se rozjíždím z otupění do provozního stavu a k tomu mi zní tahle písnička. Nádherná je sama o sobě, ovšem její akustická verze, kterou si vám dneska dovolím podstrčit, naprosto nemá chybu. Snad se kousek toho klidu a odevzdanosti, které mi teď tak hladí dúšku, přenesou i na vás...

Nebreč, Péťo

Kopačky jedou domů z Eura. A mě to překvapivě mrzí. Fotbal mi zrovna žíly netrhá, naznala jsem ale, že si přenos rozhodujícího zápasu s Turkem pustím v rozhlase, už jen kvůli předstátnicovému odreagování a kvůli zachování nezbytného přehledu. Ne že bych letos čekala postup, český tým už nějakou dobu nic moc, teda spíš nic než moc, co byste taky čekali, když tam jsou hráči hlavně za zásluhy... Pokud propadák na Euru pomůže urychlit změny, které fotbal potřebuje jako koza drbání, ať to je odbytý co nejdřív. Jestli jsem ale někomu doopravdy ostudu nepřála, byl to náš brankář. Vždycky, když se o něco hrálo, tvrdila jsem Ať vyhraje lepší, ale ať Čech nedostane moc gólů.

Se zdravým rozumem se léta dožít - Irsko čeká...

Velká událost. Předevčírem nám přišel mail s nabídkou letního bydlení v Corku, řekly jsme si tedy, že koupíme letenky a bude. Pročež se tak stalo: právě včera! Odlet máme stanoven na 10:50 dne 16. července, letíme krásným modrobílým letadlem irské nízkonákladovky RyanAir. Kytara má vlastní místo a já pevně doufám, že jí povolí taky kabinové zavazadlo, když už je zaregistrována jako řádný cestující :) Ale všechny tyhle pozitivní zprávy jsou bohužel jen podružné. Pozornost si zatím žádají jiné věci...

To je dnes vedrrrrrro, přřřřijďte v zářřřřřřřřří!

...pravila loni u zkoušky Okurka Naložená, převeliká, přestará, sdělil nám o rok starší kolega... Okurku my naštěstí u státnic mít nebudeme, na optimismu to ale nepřidá. Včera se navíc objevila první krize. Zmizela naštěstí s vyspáním, hrabe nám ale čím dál víc, perly z nás padají jako z perlorodek. Dny ale letí vražedným tempem a práce pořád moc a moc. Dneska dokončeny dvě dějinné otázky a jedna teoretická... Tento způsob narozenin zdá se mi býti poněkud nešťastným.

Už se na nás chystaj... už si tužky a zuby brousej

Devět dní. Z celkového počtu 35 otázek tisko-foto-specializace mám 14 pečlivě a vlastnoručně zpracovaných na kartičkách ve Studnici vědění, ze zbývajících jedenadvaceti jich snad polovinu rámcově vím nebo tuším a v nouzi nejvyšší bych o nich něco řekla snad zplacu. Nejhorší bude ta historie - hotovou mám zatím jednu otázku z osmi a tuším, že to bude hnus. A Sekera group (složení Končelík, Bednařík, Sekera, Cebe a kdovíkoho si ještě přivedou jako posilu) už se na nás chystá...

Fotoreportáž z předstátnicové přípravy

Zbývá 14 dní - málo, otázek - moc. Už druhý den se proto intenzivně, tzn. od rána do večera (se spoustou malých přestávek) učíme. A to prosím doopravdy. Učíme se tak moc, že ani nemáme čas psát na blogy - jen v zájmu vyššího dobra (abychom u přijímačkového pohovoru na Nová média měly o čem mluvit coby o novomediální aktivitě :) jsme včera na Degénech rozjely naprostou novinku - textovou reality show POSSE REM ESSE čili Online přenos z předstátnicové přípravy aneb Sledujte, jak se z Degénů stanou cvoci... (to je reklama, jestli jste to nepochopili, tak koukejte sledovat :o) Semtam tam lípneme větičku z aktuálního dění. To však moje grafomanské choutky dostatečně neuspokojuje. Teda, grafomanské jsou dostatečně uspokojeny zpracováváním otázek, to jo, ale ty publikační zahálejí - a tak jsem se aspoň chopila aparátu, že zachytím, jak to u nás vypadá, když se vrhneme do víru studia... abyste nám jako věřili, že vážně něco děláme. 

Za šestnáct dní to budu mít za sebou... snad

Státnicové kostky vrženy. Je to tady, napjatě očekávaná informace: Za šestnáct dní to bude odbyto (a nebo taky ne). Asi už půl hodiny znám datum a hodinu, kdy předstoupím před státnicovou komisi: 18. června v 10:30 hodin. Ani vyspat mě nenechaj, kojoti :o) Z čeho mám ale obrovskou a nefalšovanou radost, je složení komise: Novotný - Moravec, Bednařík, Trunečková. Lepší to snad být nemohlo...

Terinčiny nové vlasy

Odhodlala jsem se k tomu, co jsem měla udělat už před rokem: nechala jsem se ostříhat! A nevěřili byste, jak je to fajn pocit, mít na hlavě (respektive na zádech a na krku) o deset čísel míň porostu... A dokonce to i vypadá docela slušně, aneb jak naznala kadeřnice - teď už si u státnic ostudu neudělám. Aspoň vzhledem :o)

Přijímačková vzdělávací poezie

Přijímačky na nová média na fildě se blíží kvapem, pokud mě prsty neklamou, máme na přípravu všehovšudy ještě celé tři dny (ano, pozitivní myšlení velí říkat JEŠTĚ, ne UŽ JEN). A tak jsem se překonala a ve vlaku jsem se vrhla na přípravu: přepsala jsem si do svého stylu Paajiny výpisky z netu. Konečně se mi to začalo v hlavě trošku skládat. A jak jsem tak na ty barvičky koukala, osvítila mě zázračná myšlenka: Vykašleme se na memo či mnemo či jaksetoříká technické pomůcky, vezmem to přes poezii! Koneckonců, naivní verše jsem sypala z rukávu vždycky... Za deset minut, než dojel courák do Nového Města, jsem měla zbásněnou asi šestinu osob.

Institut DYSkomunikačních studií a žurnalistiky

TO VÁM HRÁBLO, NE?!? napadá mě čas od času při zjištěních, jak pofidérně to chodí na naší fakultě. Že ale na nás spáchají totální podraz tři týdny před státnicema a že to může ohrozit moje připuštění ke státnicím, to jsem vážně nečekala...  

Už je to uděláno, už je to hotovo!

Nekonečné čekání na povolení ke startu

...do tiskcentra a na vázání. Jo, včera jsem se vší slávou a s vypětím všech sil dokončila bakalářku. Teda, myslela jsem si to. Jenže mě na poslední chvíli zradila e-komunikace s konzultantem, pročež jsem od něj doteď nedostala mail s tím kouzelným slovem DOBŘE, můžete to vytisknout. Ach jo.Začíná mě to všecko nějak zmáhat. Dneska napsat tiskovou zprávu do jednoho předmětu, do páteční půlnoci seminárku na Moravce... a zatím jen sedím u počítače a co pět minut kontroluju mail, jestli UŽ mi nenapsal. A nepíše a nepíše.   

Prvomájová petřínská pohoda a Paajino prokletí

Měli jsme včera pozdní večer, první máj, a tak jsme si řekli s Paajou a Alekem, že po zaneprázdněném dni vyrazíme na procházečku. A když už, tak rovnou na Petřín, tam bude živo, aspoň si užijem srandy :o) No a na Petříně to neskončilo. Procházečka se protáhla a na koleje jsme se dostaly po půlnoci... Stihli jsme se vyřádit na dětském hřišti pod Petřínem, objevit povodňovou čáru na Malé straně, znovuobjevit Lennonovu zeď... a cestou domů se Paaja dopustila zločinu nejpříšernějšího.

V+W: Na shledanou v lepších časech

Alibistické hlody - toť alternativní titul tohohle písňozamyšlení. Název písničky pánů Voskovce, Wericha a Ježka, toho času známá jako znělka Hovorů z Lán, mě přepadl jako blesk z čistého nebe, když jsem letmo přemítala nad titulkem případného dnešního příspěvku. Lépe asi současnou situaci nelze vystihnout...

Legenda o korunovačním míči

Kterak Degéni a Aleko vyrazili za korunovačními klenoty a celou akci si úžasně užili, ba dokonce se královsky pobavili... a vlastní skandální odhalení tajné součásti pokladu vymysleli :o)

Napsala jsem v práci článek...

- na tom není nic zvláštního, to je úplně noumální a očekává se to ode mě - a v diskusi pod zprávou se objevil příspěveček. To se taky stává celkem běžně; jenže co se tam tentokrát objevilo, to byla perla roku. A to prosím myslím vážně. Když jsem těch pár řádečků objevila, dostala jsem záchvat smíchu. Další hrdý příspěvek do mých osobních krásných ztrát...  

Jak Terinka pátrala a letadlo vypátrala

Zaznamenala jsem první velký úspěch ve věci bakahaha! Po nějakých čtrnácti dnech hrabání se v knížkách a zoufalém pídění se po informacích na leteckých internetových fórech se mi konečně poštěstilo. Nejspíš jsem určila typ letadla, které je jedním z hlavních objektů mého zájmu!
A nejvtipnější na tom je, že jsem na klíčovou www stránku, která mě k objevu navedla, koukala už před nějakým časem a odvrhla jsem ji jako málo informačně hodnotnou. No jo, já si prostě věcí na první pohled všímat neumím :o)