31. 12. 2013

Zpěvy novoroční: Černej pasažér & Jiné to nebude

Tak je tu konec dalšího roku a já tu opět sedím a u dvou písniček se snažím o rekapitulaci uplynulého roku. Nejde mi to. Letos jsem vlastně měla zrekapitulováno už předčasně, včetně výběru písniček. A asi jsem moc halasně vyřvávala hop a ono ještě nebylo doskočeno... a ono to na doskoku uklouzlo. Ještě těsně po Vánocích jsem si na pravidelném gympláckém chlastosrazu lebedila, jakže byl ten končící rok fajn. I přesto, že jsem si po jeho velkou část připadala jako nejistej černej pasažér, co nemá cíl ani směr, jsem věděla, že jinačí to nebude, ale přesto je zač děkovat, osude
Rok 2013 Rok Cest, cest dalekejch, jedinečnejch, přínosnejch a dveře otevírajících. Rok, který mi dal naději dalších cest a víru v přátelství a snad i v určitej druh lásky. Byl to rok, kdy jsem se mnohokrát cítila výjimečně, neopakovatelně, svým způsobem i úspěšně... anebo aspoň příjemně uspokojeně. A i když to mockrát zadrhlo, tak se to vždycky nakonec znova rozjelo - a k dalším a ještě překvapivějším výšinám. Takhle jsem si spokojeně bilancovala... a pak přišlo uklouznutí.
Ono tedy je zač děkovat i po tom uklouznutí, a to kurva hodně. Ale stejně to tím hodnocením uplynulýho roku zamávalo. A hlavně to zamávalo mým možná trošku namyšleným pocitem spokojenosti a předčasnýho usínání na vavřínech. 

27. 10. 2013

Jaromír Nohavica - Jeruzalém

Za poslední týdny je těch dojmů a pocitů už nějak moc a já na ně nemám slov. Mísí se ve mně doznívání zážitků, vzpomínek, myšlenek, pocitů zmatenosti z dalekých cest a ze závěrů, že všude dobře, ale doma nejlíp. Doznívá ve mně nejnádhernější koncert, jakej jsem měla tu čest v životě vidět. A mate mě, že nemám slova pro dnešní výsledek voleb, kterej mě přiměl zamyslet se, jak dlouho ještě bude doma nejlíp.

A když já na něco nemám slov, tak si je od někoho obvykle půjčím...

Tak mlčky stál jsem a myslel na svou malou zem
Která tam na severu, mezi horama skryta
Zleva i zprava bita, zhora i zdola bita
Tak jsem tam stál a myslel na ně
Jak je to těžké stát na správné straně...

20. 10. 2013

Konference Madeira (říjen 2013)


Nějakým hnutím osudu se stalo, že mi přijali dva příspěvky na dvě zahraniční konference, a obě se sešly asi během čtrnácti dnů. Jen, co jsem se vrátila a aklimatizovala z Denveru, čekala mě Madeira. Konference jako taková byla sice slabší, i když mnohem přívětivější a domáčtější než ta obrovská denverská... ale co mě fakt okouzlilo, byla Madeira. Krásnej ostrov plnej kytek. Musím se sem vrátit.

11. 10. 2013

Konference Denver (říjen 2013)


Moje první doktorandská konference - a hned za mořem. Vyrazila jsem do Denveru. Seznámení s USA bylo celkem příjemné. Dobře se tam chodí pěšky, mají tam pěkná vozidla a letadla, a všude jsou pohodoví a vstřícní lidé. Fajn to bylo.

4. 10. 2013

Šoky z Divokého středozápadu

Začala jsem svůj třetí americký den a ještě včera večer jsem si myslela, že si zdárně zvykám a aklimatizuju se. Že už mě nic moc nepřekvapí. Takže musel přijít šok. A přišel - hned dnes ráno cestou na snídani. Když jsem vykoukla prosklenou recepcí ven, čekal na mě tenhle pohled.




3. 10. 2013

Dojmy z divokého středozápadu

Tak vás pěkně zdravím z Amériky. Včera /nebo už předevčírem?/ jsem podnikla nejdelší cestu svýho dosavadního bytí. Na tu konferenci do Denveru jsem se fakt vypravila a zdárně jsem sem dorazila. V největší depresi balicího pondělka jsem hlásala, že pokud zvládnu tu cestu, tak zvládnu už všecko. Zatím zvládám, pásmové nemoci navzdory. Ta se zatím postarala o můj největší dojem z celé cesty. Ale zaujalo mě i pár dalších věcí.




16. 9. 2013

Doznívání Cesty # 1 - V domě paní Susany

Už čtrnáct dní od návratu z Cesty uplynulo... a já si pořád připadám, jako by některé okamžiky byly včera. Nálady se vracejí, myšlenky pořád letí dál a spousta věcí do sebe jaksi zapadá. Na víkendové vlasaté teologické svatbě jsem zjistila, že to je úplně normální. Cestu lidé zpracovávají (nebo Cesta zpracovává je?) ještě roky po jejím skončení. Tohle není záležitost několika dní. 

Vrací se toho hrozně moc a některé ze vzpomínek nebo pocitů stojí za to, aby se rozletěly do světa. A dnešek je ideální příležitost - před pár okamžikama jsem objevila online stopu jednoho z nejnádhernějších míst celé mojí malé Cesty.

  

5. 9. 2013

Čtrnáct let ve čtyřech dílech

Dnešní večer je neobyčejnej - došlo na to, o čem jsem si myslela, že na to už nikdy nedojde. Dopsala jsem čtvrtej díl svýho ručně psanýho kytarovýho zpěvníčku. Ten zelenej, poslední, mi trval šest let. A hodněkrát jsem si myslela, že ho nedopíšu už nikdy. 
První díl jsem rozepsala v roce 1999, což znamená, že si tyhle svérázný písničkový deníky píšu už  čtrnáct let, rovnou polovinu svýho dosavadního života. Ani bych neřekla, jak v některejch věcech dovedu bejt vytrvalá... :o)



1. 9. 2013

Buen Camino!

Tak jsem doma. 117 km v nohách. Zvládla jsem to.
Došla jsem do Santiaga de Compostela.

Až budu mít zase někdy podobně šílenej nápad... 
tak mi řekněte, ať neváhám a jdu do toho.

CELÉ fotoalbum najdete ZDE. Popisky průběžně doplňuju, navazují na sebe a tvoří jakési vyprávění z Cesty. Psát jednolitý  text nemá smysl, nešlo by to, nedalo by se to číst :o] Ať se vám fotky kdyžtak líbí! 






16. 8. 2013

This Is the Life...

Mám zamilovávací období. V posledních měsících jsem se zamilovala do spousty věcí: do kočky s naštvaným ksichtem, do grepovýho pivka, do snů a plánů na cestování... a taky do muziky týhle slečny. Začalo to touhle písničkou jednoho domácího jarního popíjecího večera u lampy.





14. 7. 2013

Kamenné kompozice 4: Mosty


Mosty znám už dlouhý čas
Jsou dlouhé i krátké, i tenké jak vlas
Ale pomáhají, když jeden z nás chvíli se vzdálí

Já mosty stavím, v tom je ten vtip
A bezpochyby jsem na tom líp
Než ten, kdo pár mostů za sebou v afektu spálí

:o)

2. 5. 2013

Pozdrav z cest a z fungl nový krásky


Nad tímhle světem už hvězdy nepadaj, 
to jenom letadla někam míří... 

Dobrá zpráva - první polovinu neočekávané cesty mám zdárně za sebou. Pěkné to bylo. Ovšem největší haluz byla, že z Londýna do Budapešti nás vezlo DEN služebně starý letadlo! Už když jsem ho viděla na ploše, A320 s konečkama křídel zahnutýma vzhůru,  říkala jsem si, že tohle bude novej kousek. Ona je to docela novinka.
Když nám pak nevídaně sdílnej pilot na konci asi 10minutového monologu sdělil, že sedíme v úplně nové mašině a ať se k ní chováme pěkně... ano, mluvil o letadle jako o , "Take care of her" - moje teorie, že letadla jsou holky, je správná! :o] 
... došlo mi, že bude asi fakt HODNĚ nový, když to říká i pilot. Po nezbytné revizi kokpitu /a posádky :o] po přistání jsem se dověděla, že tohle bylo desáté přistání. /"Pořád je tady ta tovární vůně, cítíte to?"/ . 
Nicméně v rozespalosti jsem usoudila, že to "yesterday" jsem předtím zaslechla nějak omylem.
Nebylo to omylem. Na netu jsem později po zadání registrační značky HA-LWS zjistila, že tuhle krásku převzala společnost 30.4.2013. A já v ní seděla včera, tedy 1.5. No... tebe jsem, holka, měla pokřtít. Kdybych to bývala věděla, tak bych si na tvý zdraví to víno během letu dala. 
Tak ať ti to lítá, pohodlně a dlouho. A ať o tobě nikdy nemusím psát jinak než v dobrým!



30. 4. 2013

Divný dny

Někdy se na člověka lepí smůla a někdy ho pronásledujou divný události, to se prostě občas stává. Ale aby se jeden během tří dnů velmi blízce namanul ke dvěma velkým nehodám, to už je trošku moc i na mě... 
  • V sobotu, cestou z hokeje, přímo před naším autem havaroval na motorce starší pán, který za jízdy asi dostal mrtvičku. Ten moment bezmoci, kdy vidíte, jak to bezvládnýho řidiče táhne ke svodidlu, víte, že ho za okamžik nabere, a nemůžete vůbec nic dělat, byl docela hroznej. Nevím, jak pán nakonec skončil; nicméně ve zprávách o něm nemluvili, což dává naději, že to dopadlo relativně dobře...
(V neděli jsem si jenom četla velice mrazivej článek o podivné smrti jedné výpravy koncem 50.let v Rusku. Dobře se mi z toho nespalo, to fakt ne. Divnej lehce šokovanej pocit ze soboty přetrval.)
  • V pondělí nám školu poničil výbuch plynu v sousedním domě. Moje nešťastná alma mater, FSV UK, vypadá teď asi takhle. Byla jsem v tu chvíli asi o kilometr dál, v práci na FF, ale stejně to se mnou docela zamávalo. Člověk si neuvědomí, jak má tu školu rád, dokud se něco takovéhohle nestane.
    Vypadá to sice hrozně, ale střepy a díry se uklidí. Zranění byla naštěstí jen lehčí a všichni se uzdraví. Mohlo to dopadnout mnohem, mnohem hůř. (Třeba kdyby knihovna, která to odnesla asi nejhůř, otevírala dřív než v deset. Bouchlo to v 9.56...)
Nicméně všechno zlé je k něčemu dobré. Příjemně mě překvapilo, že studenti žurnalistiky se nevrhali po mobilech a nefotili dramatické chvíle, ale pomáhali zraněným a s evakuací, dokud je ze školy nevyhnali.  (Shodou okolností jsem na něco podobného myslela už v sobotu: u havárky mě potěšilo, že nikoho nenapadlo tahat mobil za jiným účelem, než voláním záchranky. Říkala jsem si, že lidi ještě nejsou takový hyeny. U budoucích nebo už aktivních novinářů je to ještě optimističtější zjištění.)

A teď už jen pevně doufám, že jsem si svou dávku podivných událostí stihla vybrat a že se z dvojice nehod nestane ta pověstná třetice. Zítra letím na reportážní výlet do Budapešti.

24. 4. 2013

Cesta z města & Bitva Libušín

Aneb...
Jak jsme se spolubydlícím spolužákem Kárlem z Čimic až do Kladna putovali
Jak jsem poznala středověk

Aneb čtyři dny a tři noci plný deště, bláta, všudypřítomnýho jehličí a listí, uchozenejch nohou a utahanejch rukou, jídla, vína a těžké pohody :o) 

20. 2. 2013

Letecké katastrofy po našem: Matlomaďaři 1954

Další díl katastrofkového seriálu patří do minisérie, kterou jsem si soukromě nazvala Pat a Mat za kniplem. Při prolézání literatury a archivů jsem narazila na několik nehod, nad kterými doslova zůstává rozum stát... a které by proto byla zatracená škoda nezpracovat. Patří sem i tahle, která byla původně plánována jako vánoční speciál. Na svátky se hodila nejenom datem, ale především určitou komičností a šťastným koncem. Ideální odlehčené sváteční čtení.

Jaká je pravděpodobnost, že dvě letadla stejné společnosti, stejného typu, na stejné trase, budou muset v rozmezí jedné hodiny nouzově přistát na poli... poté, co piloti obou letadel nezávisle na sobě spáchají tytéž chyby? 

17. 2. 2013

Kamenné kompozice 3: Hledání cesty


Na pouti za zkušenostmi
Se snažím najít svou vlastní cestu
Někdy si přeju, abych mohl odletět
Když si myslím, že se někam posouvám
Najednou se věci zastaví
A já mám strach, že to tak bude vždycky...

13. 2. 2013

John Denver - Looking for Space

Jedna z nejkrásnějších písniček od mého folkového oblíbence Johna Denvera čekala dlouho na tu pravou chvíli, kdy se bude hodit, abych se o ni s vámi podělila. Protože takovou krásu nelze vyplácat jen tak. Je to písnička o snech a touhách, o létání, o učení a poznávání, o čekání, nadějích a pádech.   A ta chvíle přišla a je více než symbolická. 

Písničku vám pouštím teď, kdy už je na 99% jisté, že poletím na svou první vědeckou konferenci. Do DENVERU, prosím pěkně. Denver, Colorado, USA!!! A ačkoli to vím už pár dní, stále ve mně prosté vyslovení nebo napsání těch slov vyvolává neuvěřitelný tetelení a nevěřícnej, dětsky užaslej smích.

7. 2. 2013

V zákulisí letiště: Autíčko, co vodí letadla

Poslední dobou jsem nějak opomíjela zde sdílet výsledky svého pracovního působení. A že toho nebylo málo. Už v říjnu 2012 vyšla katastrofka věnovaná suchdolské nehodě z roku 1975 a v prosinci pak čtvrtý díl  reportáží ze zákulisí letiště, tentokrát trefně věnovaný zimní údržbě drah. Jo a mezitím se taky opěvoval Dreamliner a oplakával Dreamliner.
No a před pár týdny došlo k unikátní reportážní družbě letecké sekce Technetu /tedy mě/ a videotýmu iDnesu. Výsledkem je slibně rozjetá spolupráce na několika dalších letištních reportážích... 





26. 1. 2013

Traband - Krysy /audiokomentář k výsledku prezidentských voleb/

Karel to věděl. Karel to tušil. Karel prorocky nechával tuhle píseň znít naším karlovským bytem v posledních čtrnácti dnech několikrát. A ono na ni fakt došlo. Karel prohrál... a my taky. 

"Dojde taky někdy na krysy?"

16. 1. 2013

11. 1. 2013

Předvolební prezidentské přemítání

Tak se zítra štvu na otočku na Vysočinu, abych si splnila občanskou a morální povinnost a hodila do urny ten lístek, bych tak /snad/ ovlivnila, na koho se příštích pět let budu či nebudu koukat a poslouchat z médií. I sledovala jsem poslední prezidentské debaty. A teď s tím jako mám dělat CO?

3. 1. 2013

Nebudu chodit do šutrárny na Ruzyni...

Nebudu chodit do šutrárny na Ruzyni. Nebudu chodit do šutrárny na Ruzyni. Nebudu chodit do šutrárny na Ruzyni. Zejména ne, když tam mají akční výprodej úplně všeho a člověk se u kasy, kam přišel s jedním vysněným šutrem a s jedním opožděným dárkem pro paní šéfovou, dozví, že na VŠECKO dávají slevu 70 %.
Blahořečím prozřetelnosti, že jsem u sebe neměla víc než tisícovku.



1. 1. 2013

Novoroční dvojnadílka: Bittersweet Symphony & Sweet Dreams

Nevím, jak vy, ale my v Praze jsme se s uplynulým rokem rozloučili a novej přivítali fakt poctivě /fakt poctivě - zjistilo se, že máme fakt dobře zvukotěsný okna... a já zjistila, že příští Silvestry chci pokud možno opět trávit v klidu a relativním tichu, bez davů lidí, doma v Rozsockách/. A nebyla bych to já, kdybych ten minulej rok nebilancovala a nevzpomínala... v novej nedoufala... a nečinila tak klasicky písničkově. Opět jsou dvě. Tentokrát mi přijdou obě dost podobné - obě svým způsobem sweet - sladké, relativně nové a zatraceně profláklé. Ale prostě k tomu letošnímu přelomu roků patří. Bittersweet Symphony od The Verve a Sweet Dreams od Eurythmics.