Dublinský deník 4: Na vavřínech usnouti a o větrnících sníti

Druhý den pouličního muzicírování - a už nám roste sebevědomí! Blížíme se k magické hranici 20 eur na jednu a na den - dneska jsme celkem napočítaly 35 eur za asi tři hodiny hraní...

Základ úspěchu tkví ve štěstí na lidi, počasí a místo. Počasí se nám vyvedlo, pršet začalo až kolem čtvrté (oproti včerejšku, kdy se rozechcalo asi ve dvě, luxus). Co se týče místa - zdá se, že jsme objevily zlatý důl! A přitom to byla naprostá znouzectnost. Z poměrně slušného místečka na Grafton Street nás totiž asi po hodině a půl hraní vystrnadil bezohledný parchant kytarista - který ovšem vlastnil nástroj elektrický, a tudíž vyluzoval mnohem mohutnější randál než my. Ne že by hrál špatně, to ne... ale hezké to od něj nebylo, my tam byly první. Překřičet ho jsme neměly nárok, dohadovat se mi s ním nechtělo - tak vysoké moje angličtinářské sebevědomí fakt není - a nadávat mu taky ne, z téhož důvodu. No a jeho a naše muzika doopravdy neladila, takže jsme udělaly jedinou rozumnou věc. Vyklidily jsme pole.

Prošly jsme Grafton Street dvakrát tam a zpátky, leč další vhodný plácek jsme nenašly. Tuhle živé a nabarvené sochy, tamhle kolegové muzikanti, tam zase šílený děsivě vymóděný magor s rádiem, co si hraje na dirigenta, tamhle indický fakír. A kde je náhodou místo, tam řve muzika z obchodů, případně nás personál slušně vykáže pryč. Takže tady to dneska asi nepůjde.

Otráveně jsme koumaly, co teď. S bídnými osmi eury se nám končit fakt nechtělo. Daly jsme si sváču, přitom si vyslechly bědování nešťastného hoši z Anglie, co si vyjel s kamarády na chlastací výlet, včera propil tři sta eur, kamarádi se mu ztratili a on teď neví co, tak bloumal po centru Dublinu a prosil o dvě eura. Nakonec pochopil, že od nás se mu dostane akorát tak morální útěchy a politování, a šel somrovat jinam. Po svačince jsme zamířily jinam i my. Po fiasku na Grafton Street jsme si vzpomněly na most přes řeku Liffey, navazující přímo na hlavní dublinskou ulici O´Connel... Vydaly jsme se tam a netušily jsme, jak geniální nápad to byl.

Po mostě sice vede poměrně rušná silnice, ale také dva pořádné chodníky pro pěší. A po nich proudí davy lidí! Na jedné straně mostu dva stánky, na druhé vysedává somrovací paní s kelímkem. Přímá konkurence žádná! Usadily jsme se u zábradlí naproti stánkařům a daly se do díla. A už při prvním kousku se u nás zastavila starší paní, poslouchala, pak se zajímala odkud jsme a ochotně nám přihodila pár eur! Povzbuzeny úspěchem jsme pokračovaly. A úspěch pokračoval. Lidé si se zájmem četli naši ceduli, připnutou na Míšině batohu (můj geniální nápad z dnešního rána: veselá, barevná A4 v igelitu, hlásájící v překladu něco jako "Nejsme bezdomovci, ale studentky, trávící tu neobvyklé prázdniny. Rády bychom svou muzikou trošku zpříjemnily váš den, ale abychom to mohly dělat i nadále, přispějte nám prosím pár centů. Jen za váš úsměv si jídlo nekoupíme... Děkujeme a přejeme hezký den :o)" , usmívali se a mnozí vytahovali peněženky.

Pár zvědavců se dokonce dalo do řeči: skupinka turistů (soukromě jsem je tipla na Američany) tipovala, co to hrajeme (pletli si Seegera a Dylana), Australan se téměř trefil, když se nás při Nezacházej, slunce ptal, zda zpíváme slovensky - střední Evropu docela zná, anžto jeho maminka pochází z Polska. A korunu všemu nasadila partička tří turistů, kteří na nás vybafli "Tak co, holky, jak to jde?" A ke cti jim slouží, že nám také něco přidali. Čechů je tu zkrátka dost a dost. Našinci a další prázdninoví nájezdníci zamořili Irsko natolik, že se tu prý téměř nedá sehnat práce, jak nám dneska ráno sdělil spolubydlící. On s přítelkyní shání práci marně už týden a jsou nešťastníci, co pátrají naplano třeba týdny tři... Ostatně, kamarádka s partou odjela před několika dny ze stejného důvodu z Thurles, menšího města ve středu Irska... O důvod víc, proč se držet kytary a flétny zuby nehty. A dnešek nás v tom jen utvrdil.

Kolem čtvrté se rozpršelo a náš elán do práce tím značně ochladl. A ono upřímně, ten mostový úspěch nás dosti ukonejšil. Jak konstatovala po přepočítání denní kořisti Míša: "Jdeme usnout na vavřínech!" A že dneska bylo proč. Vsedě na rantlu v postranní uličce jsme napočítaly přibližně sedmatřicet eur! Za asi tři hodiny. Paráda!! Ještě než jsme stihly kořist uklidit a oslavit to, vynořil se odkudsi chlapík a dal se družně do řeči. A odkud jsme, a jestli z Prahy, a co tu děláme, a jak se nám tu líbí, a proč se rozpadlo Československo (prý velmi oblíbený dotaz cizinců... co jim na to mám sakra říkat, krom toho, že důvodů bylo hodně?!?)... a nakonec jsem se dověděla, že jsem moc hezká, ale že by mi to bez brejlí slušelo víc. Sranda veliká. A mám takový pocit, že padlo i pozvání do pubu - ale tím jsem si nebyla vůbec jistá a bylo mi blbé ptát se, jestli jsem slyšela dobře. Coby rodilému Irovi bylo chlapíkovi dosti příšerně rozumět, pořád jsme se musely ujišťovat a ptát, pročež jsem si připadala lehce jako debil, ale což. Sranda byla, nakonec jsme se nějak domluvili. Nakonec se Gary nebo Jerry optal, jak se řekne česky Bye Bye a rozloučil se s námi rozverným Ahóóóój. Jen zmizel z dohledu, otevřela Míša hrst se zbytkem eur. Když si to k nám totiž sdílný Ir namířil, zděsila se, že je to nějaký potulný somrák a jde nás obrat o těžce vydělané prachy. Teď je tedy s klidem mohla nasypat zpátky do sáčku...

Pršet nepřestávalo, došly jsme tedy na autobus a vyrazily domů. Oproti včerejšku moooc veselá cesta! Ač neochotně, děkovaly jsme onomu prevítovi kytaristovi, co nás vyštípal z Graftonu. Doma jsme se na oslavu úspěchu nacpaly burákovým máslem (já) a pomerančovou marmeládou (Míša), udělaly si kafe a pustily se do relaxačních činností. Pomalu je ukončujeme právě teď. Nachlazená Míša frká, smrká, proplachuje si nos, kloktá slanou vodou a cucá tabletky proti bolení v krku a já přepínám pozornost mezi chatem, ICQ a blogem. Jak já toho noťáska miluju...

Dobrou noc, vážení čtenáři. Zítra vyrážíme na most zase, tak nám držte pěsti. A pokud budeme mít aspoň takový úspěch jako dneska, zajdem to oslavit do cukrárny. Tady totiž mají specialitku - dvoupatrové větrníky s karamelem!!! Už včera jsme u nich slintaly u výloh. Tak si dáme - a vyfotíme je Zdeně a pošleme coby odvetu za to, že se nám neozvývá. Pomsta bude extrémně sladká.