Ze čtenářského deníku 21

Terry Pratchett - Stráže! Stráže! (Úžasná Zeměplocha 8):

• Museli jsme a musíme s těmi okolo nás vycházet století. Vycházet s někým, to byla prakticky podstata naší zahraniční politiky. Mám dojem, že jsem teď slyšel, jak vyhlašujeme válku prastaré civilizované zemi, se kterou jsme zatím vždycky víceméně vycházeli, i když se nám zdá jejich jazyk směšný. A pak celému světu... A co je na tom nejhorší, je to, že bychom pravděpodobně vyhráli.
• Pokud existovalo něco, z čeho na něj padala větší deprese než z jeho vlastního cynismu, pak to bylo to, že mnohokrát nedokázal být ani zdaleka tak cynický jako skutečný život.
• Možná to byla okamžitá smrt, vypadalo to jako okamžitá smrt, ale Zavoněl ležel celou noc s otevřenýma očima a přemýšlel, jestli se ty poslední mikrovteřiny nějakým způsobem nenatáhnou na subjektivní do běla rozžhavenou věčnost, v níž se každá buňka vašeho těla změní na pouhý obláček odpařené plazmy a vy budete uprostřed toho všeho stále ještě živý...

Hodnocení: ****
Obstojná součást zeměplošské série, aneb jak parta podivných jakoby policajtů z špinavého hlavního města Zeměplochy bojuje sama se sebou a podivnými událostmi ve městě. A do toho se koná velký exkurz do života bahenních draků, podivných stvoření, jejichž životním cílem je nenechat vymknout kontrole chemičku v jejich vlastním žaludku a nepřivést ji k výbuchu. 

Terry Pratchett - Sekáč (Úžasná Zeměplocha 11):

• Mágové nevěří na bohy, stejně jako třeba obyčejní lidé nevěří na stoly. Oni vědí, že bohové jsou, že existují z určitého důvodu, a rádi jim přiznají jejich místo v dobře organizovaném vesmíru. Jednoduše nevidí důvod k nějakému zdůrazňovanému věření, nepovažují za nutné chodit kolem a volat "ó, veliký stole, bez nějž bychom byli ničím". Bohové buď jsou, ať už na ně věříte nebo ne, nebo existují jen jako přechodné vyjádření vaší víry, a v tom i onom případě si toho vůbec nemusíte všímat a šetřit si kolena na stáří.
• Rumpálovi začalo docházet, že lidské tělo není řízeno mozkem, i když ten si většinou myslí něco jiného. V praxi je tělo řízeno více než tuctem složitých automatických systémů, které tikají a bzučí s takovou dokonalostí, že si jejich přítomnost vůbec nikdo neuvědomuje, dokud se neporouchají. 
  Prozkoumal se z kontrolního stanoviště v mozku. Prohlédl si tichou chemickou továrnu svých jater s tím samým pocitem zmaru, jaký by zažil výrobce kanoí, který by si prohlížel kontrolní místnost supertankeru řízeného počítačem.
• Mrtví lidé, kteří se nám potulují kolem - to je velmi nehygienické! 
• Všechno, co existuje, lpí na životě. Dokonce i věci, které nežijí.
• Mágové oznámili, že univerzita stojí na magické půdě, a tudíž je vyňata ze všech poplatků, daní a ostatního zatížení mrzkým mamonem, a kromě toho vědomosti že se zdanit nedají. 
  Patricij odtušil, že dají. Je to dvě stě tolarů per capita, a jestliže jim per capita dělá problém, může jim zajistit decapita.
• Nemůžeš bejt bohatej a máklej. Když si bohatej, můžeš bejt akorát výstřední. 
• Co však je na Vypočítavých borovicích nejzajímavější, je způsob, jakým počítají. 
  Když si tyto rostliny mlhavě uvědomily, že lidé dokážou odhadnout čas podle počtu jejich letokruhů, došly jakýmsi zvláštním myšlenkovým postupem k názoru, že to je důvod, proč lidé stromy kácejí. 
  Takřka přes noc upravily svůj genetický kód a na jejich kmenech se zhruba v úrovni očí průměrně vysokého člověka objevila světlá čísla, která udávala jejich přesný věk. Za necelý rok jako rostlinný druh téměř vyhynuly kvůli náhlému rozvoji průmyslu na výrobu dřevěných ozdobně vyřezávaných domovních čísel.
• Pevná víra v něco je jednou z nejmocnějších organických sil v mnohovesmíru. Přirozeně, že horou nepohne. Ale dovede stvořit někoho, kdo to dokáže. 
  Lidé většinou myšlenky víry chápou špatně. Myslí si, že fungují pozpátku. Myslí si, že průběh je - nejprve objekt, pak víra. Ale ono je to obráceně. Víra se pohybuje a rozprostírá se v materii reality jako kusy jílu, které se otáčejí a mění tvar na hrnčířském kruhu. Takhle byli například stvořeni bohové. Bohové museli být stvořeni svými věřícími, protože stačí krátká exkurze do života některého z nich, abychom zjistili, že jejich původ v žádném případě nemůže být božský. Mají sklony provádět tytéž věci jako lidé, když k tomu dostanou nějakou vhodnou příležitost, zvláště když dojde na nymfy, zlaté deště nebo zdrcení vašich nepřátel.
  Víra vytváří i další věci. 
  Stvořila například Smrtě. Ne obyčejnou smrt jako terminus technicus pro stav těla, které opustil život, ale Smrtě jako osobnost. Vyvinul se, jak už to tak v podobných případech bývá, současně se životem. V témže okamžiku, kdy si první živoucí věc uvědomila možnost, že se z ní najednou stane věc neživá, vznikl Smrť. Byl Smrtěm dávno předtím, než o něm začali uvažovat lidé, kteří jenom té osobnosti, staré miliony let, dodali tvar, podobu a všechny ty kosy a roucha. 
  A teď byl pryč. Jenže víra se nedá zastavit. Víra je poháněna především vírou. A protože ohnisko víry zmizelo, začala se objevovat ohniska nová. Zatím malá a slabá. Samostatné smrti každého živého druhu, už ne jednotné, ale odlišné. 
  V temném proudu plul Smrť jepic, porostlý černými šupinami. V lesích se pohybovalo neviditelné stvoření, jehož podstatou byl jen zvuk, a každý, kdo zaslechl to děsivé sek-sek-sek, okamžitě věděl, že potkal Smrtě stromů.
  Centimetry nad pískem pouště se pohyboval temný a prázdný krunýř... Smrť želv.
  Smrť lidí ještě nebyl dokončen. Lidé občas totiž věří na velmi složité věci. Je to jako rozdíl mezi průmyslovým výrobkem a něčím, co pro vás vyrobí na zakázku. 
• Musela jsem otci slíbit, že berňáku nikdy v životě nepomůžu. Říkal, že pouhé pomyšlení na berňák v něm vyvolává touhu jít si lehnout a nedělat nic. Dál říkal, že existuje smrt a daně, a že daně jsou mnohem horší, protože smrt vás aspoň nepotká každý rok. 
• "Já si nikdy nebyl jistý, co je dobře," odpověděl jí Vilém Klika. "Nejsem si ani jistý, že existuje takového jako dobře. Nebo špatně. Jsou jenom místa, kde stojíte.
• Kromě toho... docházelo tady k nepravidelnostem. Kdekoliv máte osobnost, dochází k výkyvům. (...) Známá věc. (...) Stát se osobností znamená stát se neúčinným. Nechceme přece, aby se nám to rozmohlo. Co kdyby si vyvinula osobnost třeba taková přitažlivost? Co kdyby se rozhodla, že bude mít ráda lidi? (...) 
  Kde je osobnost, tam vznikají nesváry. (...)
  Vypěstovat si osobnost - to znamená konec. 
• Existuje bilion Posledních soudců, ale ti všichni jsou jen různými aspekty jediné Smrti - Azraela, Velkého přivolavače, Smrti vesmírů, Začátku a konce času. 
  Většina vesmíru pochází z temné materie a jen Azrael ví, kde to je. (...) 
  Zeměplošský Smrť povstal. "Pane, žádám o..."  
  Odnikud vklouzli do bytí tři služebníci zapomnění a postavili se vedle něj. 
  Jeden řekl: Neposlouchej ho. Obviňujeme ho ze zasahování do běhu věcí. 
  Jeden řekl: A ze smrťovraždy. 
  Jeden řekl: A pýchy. A z toho, že žil s úmyslem přežít. 
  Jeden řekl: A z toho, že stranil chaosu proti novému řádu. 
  Azrael zvedl obočí. 
  Služebníci od Smrtě v dychtivém očekávání poodlétli. 
  "Pane, víme, že není určený řád, kromě toho, který sami stvoříme..." 
  Azraelův výraz se nezměnil. 
  "Není naděje, jen my. Není milosrdenství, jen my. Není spravedlnost. Jsme jen my." 
  Oblohu vyplnila tmavá, smutná tvář. 
  "Všechny věci, které jsou, jsou naše. Ale musíme se starat, mít péči. Protože když nebudeme mít péči, neexistovali bychom. Kdybychom neexistovali, pak by neexistovalo nic, jen slepé zapomnění. Ale i slepé zapomnění musí jednoho dne skončit. Pane, poskytneš mi jen malou částečku času? Pro správnou rovnováhu věcí. Aby bylo vráceno, co bylo dáno. Pro vězně a pro let ptáků." 
  Smrť o krok ustoupil. 
  Bylo nemožné přečíst výraz na Azraelově tváři. 
  Smrť vrhl kosý pohled na tři služebníky. 
  "Pane, v co by měla úroda doufat, když ne v poctivou péči sekáče?" 
  Čekal. 
  "Pane?" ozval se Smrť po chvíli. 
  V době, kdy čekal na odpověď, se rozpadlo několik galaxií, které zavířily kolem Azraela jako papírové konfety, odrazily se od něj a zmizely. 
  Pak Azrael řekl: 
  ANO.
• "Ten velký diamant je hezky těžký. Ale i tak je hezký," dodala zdráhavě. "Kde jste ho dostal?" 
  "Od lidí, kteří si mysleli, že to je slza jejich boha."
  "A je?" 
  "Není. Bohové nikdy nepláčou. Je to obyčejný uhlík, který se díky vysokému tlaku a teplotě změnil v diamant, to je všechno." 
  "To znamená, že v každém kousku uhlí se ukrývá diamant, který čeká, až ho někdo stvoří, je to tak?" 
  "Přesně, slečno Zahořalá." 
• "Jsi jen tak stará, jak si myslíš, že stará jsi." 
  "Jak? Hm. Vážně? Tyhle hlouposti lidé říkají pořád dokola. Vždycky říkají 'Na mou čest, vypadáte skvěle!' Taky říkají 'I stará vrba se občas zazelená', 'Na staré housle se dají zahrát hezké písničky' a spoustu dalších podobných věcí. Jedna pitomost větší než druhá. Jako by stáří bylo něco, z čeho by se člověk měl radovat! A když o tom dokáže navíc ještě filozofovat, tak se mu připíšou body! Moje hlava dokáže bez potíží myslet jako za mlada, ale moje kolena se už na to dívají jinak! Nebo moje zuby. Zkus říct mým kolenům, že jsou jen tak stará, jak si myslí, a uvidíš, jestli ti to pomůže. Nebo jim." 
  
• "Víš," řekla najednou slečna Zahořalá, "celý večer jsem přemýšlela, jak se to stane. Jak to uděláš. Myslím... lidé přece musí umřít na něco, ne? Nejdřív jsem si myslela, že to bude vyčerpáním, ale nikdy jsem se necítila líp! Byl to nejkrásnější večer mého života, a přitom jsem se ani nezadýchala. Abych řekla pravdu, připadám si jako znovuzrozená, Viléme. A já..." 
  Najednou se zarazila. 
  "Vždyť já ani nedýchám!" To nebyla otázka. Zvedla si dlaň před ústa a ze všech sil se na ni pokusila dýchnout. 
  "Ne." 
  "Tak takhle je to. Nikdy v životě jsem si tak neužila... hej! Takže... a kdy?" 
  "Vzpomínáš si, jak jsem se objevil a ty jsi řekla, že jsem tě vystrašil tak, že se v tobě skoro zastavil život?" 
  "Jistě." 
  "Zastavil se." 
  Nezdálo se, že by ho slečna Zahořalá poslouchala. Obracela si před očima ruku, hned hřbetem nahoru, hned zas dlaní, jako by ji nikdy v životě neviděla. 
  "Vidím, že jsi udělal nějaké změny, Viléme Kliko," řekla po chvíli. 
  "Ne, já ne. To život dělá změny." 
  "Víš, co myslím. Vypadám mladší." 
  "I to k tomu někdy patří." 
  Luskl prsty. Truhlík přestal okusovat živý plot a pomalým klusem se rozběhl k nim. 
  "Něco ti řeknu," zamyslela se slečna Zahořalá. "Často jsem přemýšlela o tom, že každý má takové svoje přirozené stáří. Vidíš děti, kterým je deset a chovají se, jako by jim bylo pětatřicet. Někteří lidé se dokonce narodí ve středním věku. Bylo by hezké říkat si, že já byla..." podívala se sama na sebe... "no, řekněme osmnáctiletá... celý život. Myslím uvnitř, v duši." 
  Smrť mlčel. Pomohl jí vysednout na koně.
  "Ty jsi asi nikdy Život nepotkal, že?" 
  "Ve vší úctě mohu říci, že nepotkal." 
  "Bude to asi nějaký velký, bílý, zářící a praskající nesmysl. Jako elektrická bouře v kalhotách," zamyslela se slečna Zahořalá. 
  "Myslím, že ne." 
  Truhlík se vznesl k ranní obloze. 
• Rumpál se znovu podíval na hladinu řeky. "Bylo to úžasné," poznamenal. "Po všech těch letech. Je důležité, když vás někdo potřebuje." 
  "Ano. Ale proč?" 
  Rumpál se zatvářil překvapeně. "Vlastně ani nevím. A jak bych to měl vlastně vědět? Možná proto, že jsme v tom všichni dohromady. Protože v tom nechceme nechat své bližní. Protože je hrozné být naživu, a přitom vlastně mrtev. Protože všechno je lepší než být sám. Protože člověk je člověk." 
  "A šestipence je šestipence. Ale obilí není jen obilí." 
  "Není?"
  "Ne." 
  Rumpál se zaklonil. Kamenné opěradlo ještě sálalo teplem slunečného dne. K jeho překvapení se Smrť zaklonil také. 
  "Protože vy jste všechno, co máte," řekl Smrť.
  "Jak? No ano. To taky. Támhle někde je velký a chladný vesmír." 
  "To byste se divil." 
  "Jeden život je hrozně málo." 
  "Upřímně řečeno,  těžko říct." 
  "Hmmm?" 
  "Rumpále Žičko?" 
  "Ano?" 
  "To byl váš život."
  A tak, s pocitem nesmírné úlevy, všeobecného optimismu a s přesvědčením, že to všechno mohlo dopadnout mnohem hůř, Rumpál Žička zemřel. 
  V uličkách města, kde ještě bylo šero, se přesně v té chvíli rozhlédl Reginald Půlbotka na obě strany, vytáhl zpod kabátu načepýřený štětec a malou sklenici barvy a napsal na příhodnou zeď, kterou si zvečera vyhlédl: "Uvnitř každé žijící osoby je mrtvá osoba, která čeká, až se dostane ven..." 
  A bylo po všem. Byl konec. 
• Smrť zůstal sám a pozoroval, jak obilné klasy tančí ve větru. Samozřejmě, bylo to jen takové přirovnání. Lidé jsou víc než obilí. Víří svými krátkými přepůlenými životy, poháněni doslova a dopísmene hodinovými stroji a strojky, a vyplňují každý svůj den od kraje ke kraji živočišnou a úpornou snahou žít. A všechny jejich životy jsou stejně dlouhé. Ty velmi dlouhé i velmi krátké. Alespoň když se na ně díváte z hlediska věčnosti. 
  A najednou se odněkud ozval slaboučký hlas Viléma Kliky a řekl: Jenže z hlediska majitele jsou ty delší lepší.
  KVÍK. 
  Smrť sklonil hlavu. 
• Představte si vysokou černou postavu, obklopenou zlatými lány obilí... 
  - "NE, v žádným případě nemůžeš jezdit na kočce. Kdo to kdy slyšel, aby krysí Smrť jezdil na kočce? Krysí Smrť by měl jezdit na nějakém psovi." 
  Představte si další pole, obrovskou šachovnici polí, která se v mírných vlnách táhne až k obzoru...
  "No MĚ se neptej, JÁ to nevím. Třeba nějaký druh teriéra..." 
  ... pole obilí, živá, která si tiše šeptají ve větru. 
  "DOBRÁ, a bleší Smrť může jezdit s tebou. Tak zabijete dvě mouchy jednou ranou." 
  ...a čekají, až k nim doběhne hodinová ručička ručních období.
  "OBRAZNĚ ŘEČENO." 
  
  

Hodnocení: *****
Nádherná, úsměvná a přitom citlivá knížka, v níž hlavní roli hraje zeměplošský Smrťák a jeho funkce. Tedy, funkce, které byl dočasně zbaven. Degradován na obyčejného smrtelníka, vypravil se na Zeměplochu jako obyčejný nádeník hledající práci. Našel nejen práci, ale také kus přátelství, radosti, odvahy, starostlivosti a dalších věcí, které dohromady tvoří lidský život. A Smrťák, který tyhle věci prožil a zná, už vůbec nemůže být zlý. Jestli se dá o nějaké knize o smrti říct, že je nádherná, tak je to tahle.