Dálkový výslech aneb I ve whisky je pravda

Před pár dny mi v komentářích přistála výzva od milé Kash, že prý se mám přidat do bloggerského řetězového výslechu. Obvykle řetězáky příliš nepodporuju, ale tentokrát jsem se rozhodla, že do toho půjdu. Z několika důvodů. 

Protože blog potřebuje zoufale oživit a já se potřebuju znovu rozepsat. 

Protože se ráda dozvídám o lidech něco novýho.

Protože jsem grafoman a už dlouho jsem na sebe nic nepráskla. 

A protože Kashika, jejíhož předání štafety si vážím. 

A tak sypu do sklenice pár kostek ledu, nalívám kapku ballantiny a dolívám vodou ze studánky... a jedem. Teda ne jedem, jakože bych jím dolívala sklenici, ale jakože jedem na ty odpovědi a další otázky. 

David Gilmour - Love on the Air

Mám za sebou pěknej den. Takovej úplně obyčejnej pěknej. Se všema těma pěknejma věcma, na který už dlouho nebyl čas nebo okolnosti: s modrou bíle pokreslenou oblohou a jasným podzimním sluníčkem, který ze všeho vytahovalo barvy; s foťákem, kterej ty barvy /do velké míry neúspěšně/ lovil; s letadlama nad hlavou, který se mi zákeřně schovávaly za kopcem a s ledovou vodou ze studánky. A s písničkou v hlavě. Šla jsem pro vodu, fotila oblohy, cesty a listy a po děsně dlouhý době jsem si zpívala. A vlastně jsem nevěděla proč. 

Ale možná jsem cosi přijímala... lásku ve větru. Nebo jsem ji vysílala. Nevím. 

Dobrý člověk ještě žije

...ne, nemyslím tím sebe, i když očividně ještě žiju též; jakkoli tomu tenhle blog v posledních týdnech nenasvědčoval. Žiju - většinou hodně rušně, občas trošku klidněji... a občas si střihnu i nějakou podobně adrenalinovou situaci jako dneska. I když díky tomu dobrému člověku z titulku skončila dobře.