Dublinský deník dvacet dva: DOMA

Dobrodošly! Dopisuju definitivní dokončení dublinského deníku. Definitivní dávka dojmů, dokreslující dobrý dolet dne devětadvacátého...

DD 21: Bílým šátkem mává, kdo se loučí... a kdo má letištní fobii

...každého dne se něco končí, něco překrásného končí... Určitě tu básničku znáte taky. Ani dneska jsem se jí neubránila. Chodily jsme po městě a ve mně rostl smutek. Ale než přerostl neúnosnou mez, zasáhla vyšší moc a smutek nahradil jiný pocit. Strach. Šílený strach z odbavení a z letiště. Asi trpím letištní fobií.

DD 20: Moudrost černé Nasratkočky

Že na mě padá smutek z odjezdu, to už víte. A je to čím dál horší. Protože nejsem až tak velký masochista, rozhodla jsem se, že si udělám poslední velkou radost a trošku ten smutek přebiju. Vybrala jsem dneska o pár eur z bankomatu víc a vyrazila jsem turistického centra v bývalém kostele na Suffolk Street. Koupit si velkou lásku mých posledních dnů - Nasratkočku. Nevěřte těm, kdo tvrdí, že si lásku nekoupíte. S tou mou se teď můžete seznámit.

DD 19: Sečteno a podtrženo: pár čísel skoro na závěr

Odlet se blíží mílovými kroky. A s každým blížícím se koncem se zastavujeme a vzpomínáme, shrnujeme a hodnotíme... Ani já na tom nejsem jinak. S touhle zemí se mi loučí těžko (navíc tu poslední týden asi začalo léto a od minulé neděle nezapršelo! Kdyby bylo hnusně, chtělo by se mi aspoň domů za rozumným počasím...) A tak se na chvíli zastavte se mnou, ať můžeme společně zhodnotit celý náš irský výlet, tu potrhlou akci, co začala naprosto praštěným recesivním nápadem, kterému nevěřil nikdo a nejmíň my samy...

DD 18: Boj s uchem a s časem

Tak už počítáme poslední dny, které tady v Irsku strávíme. A tak si to patřičně užíváme: konečně si připadám jako někdo, kdo přijel cizí zemi poznat a na vlastní kůži užít, a ne jen počítat každé euro a vydělávat si na dlabanec. Pomalu se smiřuju s myšlenkou, že za pár dní už budu doma. Ještě před několika dny jsem trpěla obrovskou rozpolceností, kdy jsem se sice těšila domů, ale přitom mi bylo teskno při představě, že tuhle krásnou a přátelskou zemi opustím... A tak mi od té rozpolcenosti bylo pomoženo vyšší mocí. Včera mě rozbolelo ucho. Okamžitě jsem se začala těšit domů jako nikdy za celé ty čtyři týdny...

DD 17: Irský snář

Říká se, že když když někde trávíte první noc, splní se vám sen, který se vám zdál. Potvrdit to nemůžu, bohužel si první irský sen nepamatuju... Jinak si jich ovšem pamatuju neobvykle mnoho. A neobvyklá je i jejich živost a potrhlost... Chcete-li tedy podniknout malou výpravu do říše mého podvědomí a fantazie, můžeme vyrazit :o)

DD 16: Nedokončená policejní óda

Zákon schválnosti funguje! Hned po příjezdu jsem si uvědomila neobyčejnou sličnost dublinských policajtů a rozhodla se je dokumentovat fotopřístrojem. Jenže ode dne, kdy jsem si vzala poprvé do "práce" foťák, zákon schválnosti zapracoval. Policajti se přede mnou asi začali schovávat.

DD 15: Výletní vzpomínky, dojmy a pojmy

Před nějakou dobou jsem vám slibovala report z velkého výletu k Bonovi a k moři. Čas utekl, my máme za sebou i druhý výlet na klášterní zříceniny v Glendalough - ale o těch možná někdy jindy, až se mi usadí dojmy... co bych vám teď mohla říct? Jak je tam krásně? O tom vás nejlíp přesvědčí fotky. Popisovat svoje osobní dojmy, jak jsem na tom nepopsatelném místě našla místa, která jsem si představovala při četbě knih a hraní dobrodružných a tajemných her? Líčit místa, kde se setkala má fantazie a skutečnost a kde jsem cítila dotek dávno minulých časů? Popisovat ruiny kostelů a starý hřbitov, k nimž snad nepatří jiné počasí než deštivé a zatažené, divokou přírodu národního parku v údolí Wicklowských hor, nebo snad dokonce ten Sráz, z něhož stromy jako by se vrhaly dolů vstříc sebevraždě? Přepisovat pět velice osobních stránek výlevů a dojmů, které ze mě vytryskly, když jsme v dešti čekaly na autobus zpět do Dublinu? Ne, to ze mě jen tak nedostanete, jsou věci, které nelze popsat slovy.

A tak zavzpomínám na jiný výlet a konečně vám popíšu, kterak jsme se vyblbly a jak Míša zvonila Bonovi na zvonek...

DD 14: Smutná hodina ve smutné zemi

Před pár hodinkami jsem v zasněné náladě popsala těšení se na padající hvězdy. Vypadalo to, že si užijeme pohodový večer a kus noci, malinko se přiopijem vínkem, ulovíme několik padavek a půjdem spát... Jenomže jiný kraj - jiný mrav, Irové nás převezli.

DD 13: Nad tímhle světem už hvězdy nepadaj?

Miluju noční oblohu a miluju teplé letní noci v polovině srpna, kdy temným nebem proletují padající hvězdy. Snad každé léto si vyhradím minimálně jednu noc, kdy sama či s někým, s kým se dobře mlčí, sedím pod hvězdnou oblohou, popíjím něco dobrého, brnkám si na kytaru, koukám vzhůru, lovím hvězdné záblesky a pověrčivě si snažím si něco přát.

Dublinský deník 12: Letištní odyssea se šťastným koncem

Pro veliký úspěch jsme si dneska zopakovaly výlet na dublinské letiště. Tentokrát to však dopadlo o poznání lépe než posledně a domů jsme se sice znaveně, ale spokojeně vrátily s letenkami na cestu domů. Než jsme si ten hřejivý pohled mohly dopřát, musely jsme překonat pár problémů.

Dublinský deník 11: Jak jsme hrály na kanály Pánovi opodál

Po včerejším velkém výletu k Bonovi a k moři (o tom někdy příště, zatím si můžete udělat obrázek podle fotek: http://terryle.rajce.idnes.cz :) jsme se dneska opět vrátily do pracovního procesu. Míša si totiž konečně vzala ze zásob to, co jí patří - peníze, které od začátku utratila za společné výdaje - a poklad ve skleničkách se značně ztenčil ze stovky na nějakých 40 eur. Situace si tedy vyžádala rychlé řešení: vyrazily jsme znovu rejžovat. A bylo to přínosné: nejen finančně, ale hlavně lidsky. Poznaly jsme další zajímavou postavičku...

Dublinský deník 10: Myslím na zadní vrátka, hon na letenku zahájen

Asi třetinu pobytu máme úspěšně za sebou, a tak mě včera napadlo, že bych se mohla začít lehce zajímat o to, jak se dostaneme domů. Fikaně jsme si totiž nekoupily letenky zpáteční, ale jen jednosměrné. A nechávat koupi letenek zpět na poslední chvíli, to je nejlepší způsob, jak za ně vypláznout nekřesťanskou sumu. Případně je nesehnat vůbec.

Dublinský deník 9: Was a beautiful day...

Hlásím úspěch na plné čáře a na všech frontách. Pozor, bude to na dlouho: Poprvé jsme se dostaly přes vysněnou a už nedoufanou hranici 20 eur/jedna/den, trhly jsme absolutní rekord ve výši kořisti, máme první papírové bankovky, daly jsme si nejlepší větrník na světě, vyfotila jsem několik policajtů, ztratily jsme averzi k Temple Baru, absolvovaly jsme neuvěřitelně povznášející proměnu z pouliční socky-muzikanta na tůristu s nadhledem, pokecaly jsme s fajn Angličany (z nichž jeden vypadal jako Piky :) koupila jsem si irský hrníček, aktivovaly jsme irskou simku, dopsaly jsme zbývající pohlednice a ještě jsem stihla zkoumat netušené možnosti mojeho úžasného fotopřístroje...

Dublinský deník 8: Příběhy z Úplatkářské uličky

Cestou do "práce" mě jen tak napadlo, co vlastně v překladu znamená Grafton. Když už tam hrajeme, ať aspoň víme, jak se to jmenuje. Vytáhla jsem slovník a nestačila jsem se divit: graft = 1) roub, 2)transplantát, 3)úplatky, korupce. Nemusím snad podotýkat, že mě nejvíc dostal třetí význam. Okamžitě jsem naše pracoviště překřtila na Úplatkářskou uličku. (Zatím se nás ale nikdo uplatit nepokusil. Takový úplatek, abychom chvilku ztichly, by nebyl zrovna nepraktický... i když nepopírám, že by to poněkud urazilo moje umělecké sebevědomí. Tak zle nám to zase myslím nezní.)

Dublinský deník 7: Za všechno může Bono!!!

Není umění problémy vyřešít, z toho člověk nemá ten pravý požitek. Umění je najít oběť, kterou lze z těch problémů obvinit, která za všecko může. A já dneska toho viníka všeho našla!!! Ukažme si na něj...