Zuby na odstřel a mozeček na měkko

...jestli tam teda vůbec nějakej ještě je. Tak si připadám druhý den letošní extraletní sezony. Dělá to se mnou strašný věci, divit se nestačím... Motám se po Brně, nemám chuť na zmrzlinu a dobrovolně se podvoluju nejkrutějšímu mučení, co člověk vymyslel pod záminkou zdravotní péče...

Včera mě vyslali dělat reportáž o horku. Vyfasovala jsem teploměr a hurá do ulic měřit, kolik je na sluníčku a kolik ve stínu. Ve dvanáct šup do města. Bezva zábava, hned na Svoboďáku mi teploměr nestačil, anžto je stavěn maximálně na padesát. Vydala jsem se na další významné body v centru Brna, když mě kolegové z redakce šupem odveleli zpět na základnu, prej ať si jdu pro novej teploměr. Tolik je zajímalo, kolik je doopravdy na tom Svoboďáku, že vyslali asistentku Verču koupit teploměr digitální. (Nakonec tam bylo 52,4. Takový pěkný léto...) Do půl čtvrté jsem kolečko skončila, teď už s novým teploměrem, v redakci sednout a hezky to shrnout do skoro trojákové repky. Pohoda. Až na to, že od asi dvou mi bylo podezřele divně a připadala si lehce spáleně, ačkoli jsem se namazala. Divně mi bylo až do večera, ale co, aspoň jsem šla dřív spat. Bazén, domácí čvachtadlo o průměru 3,6 metru, budiž navždy pochváleno.

Naivně jsem myslela, že se vyspím, jenže ráno jsem jetější než kdy jindy, ani Redbull nezabírá. Nezabírá ani zelenej čaj, ani poobědové kafe. Do toho další příjemný příděl slunečních paprsků, které redakci rozžhaví na 31 stupňů, nebo kolik to ten digitální krám, ležící od včerejška na stole, nakonec ukazoval... Navíc si řemeslnická parta nad námi zase jednou řekla, že by se mohla pustit do práce. Vrtačkama a sbíječkama. Co jsme ještě nedávno trpěli maximálně útrpnými pohledy a tichými stížnostmi, to nás teď žhaví doběla. Jana, snad nejklidnější součást redakce, si jde stěžovat za šéfem, že v tomhle se fakt nedá pracovat!!! Má naprostou pravdu. V momentech, kdy mi ještě mozek na chvíli naskočí, mě napadá, že už chápu lidi, co v afektu spáchají vraždu. Já mít teď ty hochy s vrtačkou na dosah a vhodnou zbraň v ruce, taky nevím. Odpoledne pokročí a já totálně odpadávám, mám pocit na usnutí, motá se mi hlava, je mi divněji než kdy jindy. Jednotvárná práce - vyhledávání restaurací (do soboty se z nich udělá servis ke koncertu Rolling Stones, aneb Kam se zajít po Stounech nadlabat a ožrat, případně zkafit) a později motokár - k naprostému zničení jen přispívá. Před pátou to vzdávám a ploužím se pryč, při čekání na naše sebou na Zelňáku málem praštím. Smrtelně vážně. Voda na hlavu a pár facek sice pomůže, ale přesto mě to docela vylekalo, ono to vedro vážně nebude žádná sranda. Rychle domů. Cestou mě nejhorší stav přechází, doma šup do bazénu a už je relativně dobře. Tak dobře, že zvládnem s Míšou další zkoušku. Začaly jsme od začátku přehrávat seznam a odškrtáváme - to jde, to ještě zkusíme, to vyhazujem. Zatím jsme nevyhodily nic!

Půl jedenácté, Míša před chvílí odešla. Jdu spát, zejtra se brzo vstává. Šílím z toho radostí. Ale co, ve čtvrtek si to vynahradím, mám skoro volno. Teplo se mnou totiž vyvádí psí kusy: hráblo mi a objednala jsem se k ZUBAŘCE. Dobrovolně z vlastní iniciativy, poté, co i mamka vzdala dokopávací tendence s tím, že asi mají dovolenou a že to tedy do odjezdu do Irska nestihnu. Stihnu. Paní zubařka je moc hodná a vezme mě ve čtvrtek. A věřte nebo ne... ale já se tam těším. I když vím, že mi bude vrtat minimálně dva zuby a že to bude bolet - jeden bolí už teď, když na něj blbě kousnu. A to si radši nevidím na ty horní. Ale - lepší nechat se ztýrat doma svou hodnou paní zubařkou a zadarmo, než nějakým cizím irským sadistou a za těžký eura... Nehledě na to, že co o těch dírách vím, začínám ty dva zuby nějak cejtit. Ne že by přímo bolely, to ne, ale zkoušet se mi to nechce, zejména v cizině. Ale znáte zákon schválnosti, navíc psýcha je svině a čím víc se něčeho bojíte a čím víc něco hlídáte, tím spíš se to posere. A jak kdysi pravil kamarád pilotěnko Mory: letec musí mít zuby v pořádku, jinak začnou tam nahoře změnami tlaku bolet. Letec sice nejsem, ale lítat budu taky, takže jistota je jistota. Jen doufám, že si plomby hodně rychle sednou, okoušou se... a bude dobře. Musí. Vracet se kvůli špatně zavrtaným zubům, když už jsem se odhodlala jít k doktorce, to by bylo k svini.

PS: Irská technická: máme bydlení. Říkám to asi počtvrté a tentokrát už to snad je definitivní. Co snad, MUSÍ to bejt definitivní. Západ města, čtvrť Castleknock, západ Phoenix Parku. Prý jedna z nejklidnějších částí Dublinu, půl hodinky busem do centra. A bydlí tam Slováci a zdají se být naprosto v pohodě. Konečně se na nás štěstí usmálo... Takže teď už se můžu těšit. A že začínám. Teď jen aby ta tlama se zalátala rychle, bezbolestně a hlavně kvalitně... a pak hurá vstříc novým dobrodružstvím. Za týden se budeme ukládat k poslední noci v Česku.