Pražská kancelářská krysa v karanténě vaří

Čtrnáct dní sedíme doma a já si na to naprosto bez problémů zvykla. Výhody u mě zatím celkem převážují nad nevýhodami. Ne, nemůžu sice chodit na dlouhé výšlapy, ale zase si odpočinu doma jiným způsobem a to má taky něco do sebe. Nemůžu se vídat s kamarády, ale tak si napíšeme a zavoláme, stejně jsme se scházívali tak jednou do měsíce. A naučili jsme se hrát karetní hru po online přenosu a je to fajn. Jinak mi nechybí nic (naopak mi přebývá sražená pára na brýlích nad rouškou, když vylezu jednou za čas ven a hned zas rychle zalezu, protože nevidím a špatně se mi s tím dejchá). Naopak mnohé stíhám, mnohé dělám a mnohé se učím.

Ze čtenářského deníku 13

David Michie - Dalajlamova kočka:

• Vaší pravou přirozeností je nekonečná láska a nekonečný soucit. Obojí je ve vás, dalajlama to ve vás vidí, a navíc vám to odzrcadlí zpět. Vnímá vaši pravou buddhovskou podstatu a toto výjimečné vnímání přítomné často přiměje k slzám.
• "Pro nás všechny," pokračoval dalajlama, když se vrátil zpátky na své místo, "je život nesmírně cenný. Proto je třeba chránit všecky živé bytosti. Také je důležité uvědomit si, že všichni máme dvě základní stejná přání: být šťastní a vyhnout se utrpení. To jsou přání, která všichni sdílíme. A všichni také máme shodný způsob, jakým se snažíme dosáhnout štěstí a vyhnout se nepohodlí. Kdo by si s požitkem nevychutnal dobré jídlo? Kdo by si nepřál spát v bezpečí a pohodlí? Spisovatel, mnich - nebo zatoulané kotě - v tom jsme si všichni rovni.
  A nejvíc ze všeho si přejeme, aby nás měl někdo rád.
• Jakkoliv jsem vznešené principy schvalovala souhlasným předením, neznamenalo to vůbec nic, pokud jsem podle nich také nežila.
• Někdy nad námi náš instinkt nebo určité negativní naprogramování dočasně získá převahu. Později pak velmi litujeme toho, co jsme udělali. To ale není žádný důvod pro to, abychom se vzdali. Buddhové se nevzdávají. Jde o to, poučit se ze svých chyb a jít dál.
• Také jsem si uvědomila, že od té doby, co nežárlím, jsem mnohem šťastnější. Závist a zášť byly dost náročné emoce, které narušovaly můj klid mysli. I vůči mně samotné bylo vlastně nesmyslné nechat se ničit tak zoufalými a iracionálními pocity.
• "Jsem ráda, že mohu něco dávat. Měla jsem v životě dost štěstí."
  Dalajlama se zasmál a herečka se na něj zkoumavě podívala. "Vy si to nemyslíte?"
  "Dobrý osud, to ano," pronesl dalajlama. "Ale štěstí? To ani ne. V buddhismu se řídíme principy karmy, zákonem příčiny a následku. Úspěch je následek, kterému musela předcházet příčina. (...) Úspěch, který vás potkal, pramení z vaší předchozí štědrosti. A to, že jste štědrá a velkorysá v současnosti, znamená, že se budete těšit z úspěchu i v budoucnosti."
• "Dharma je vnitřní cesta," pronesl geše Wangpo a dotkl se přitom srdce. "Žádné veřejné rozhlašování, že jste buddhista, žádné oblékání do oranžového roucha, abyste dal dostatečně najevo, že jste buddhista, není to dokonce ani víra v to, že jste buddhista. Co to vůbec je, buddhista?" Geše mávl otevřenou rukou.
  "Jenom slovo. Jenom nálepka. Jakou cenu má nálepka, když to, co je uvnitř, není pravé? Jako falešné rolexky."
• Bylo by jistě bláhové se domnívat, že jediná lekce od vznešeného lamy postačí k tomu, aby se natrvalo změnila sebestředná povaha člověka či kočky. Ze všech sebeklamů je sebestřednost tím nejzáludnějším. Bere na sebe nejrůznější podoby, zdánlivě se zcela vytrácí, jen aby se znovu objevila na scéně v ještě děsivějším převleku než dosud.
• Musela jsem si připustit, že bylo dost hloupé strávit celé tři dny pod dekou. Taková promarněná příležitost! Taková škoda času! Mohla jsem si jen v duchu malovat, jaké by to asi bylo, kdybych se odvážila ven hned první, a ne až čtvrtý den. Jaké zkušenosti jsem mohla získat! Jak slibně se mohl rozvíjet vztah s mým vysněným kocourem! O to všechno mě připravila moje směšná sebelítost.
• Pravda je - a neříká se mi to snadno - že jsem kočka, která ráda jí. A tím bohužel nemám na mysli, že jsem gurmán. Přiznávám, že ráda žeru.
• Nejsem nijak hrdá na to, že jsem propadla takové závislosti na jídle. Existuje snad na zemi nějaká kultura, kde by obdivovali poživačníky, hltouny a nespoutané hedónisty? Ale ještě, než mě odsoudíte, dovolte, abych se vás zeptala: Zkusili jste si někdy představit, jak byste se cítili, kdybyste měli strávit celý den jako kočka?
  Kočkám se nestává, že se nemohou dočkat, až si ráno dají svou první kávu, jak to někdy po ránu vídám vepsané v tvářích zákazníků Café Franc. Kočky po večerech nepřivírají oči rozkoší při prvním doušku bílého sauvignonu. My kočky nemáme přístup k látkám, které vám denně zvedají náladu. Když nás trápí nuda, deprese, existenciální krize nebo obyčejná bolest hlavy, nemáme žádné farmaceutické prostředky, kterými bychom své utrpení zmírnily.
  Jediné, co máme, je jídlo.
• Osvícené bytostí vás nemohou zbavit utrpení ani vám nemohou přinést štěstí. Kdyby to šlo, už by to dávno udělaly.
• Mahátmá Gándhí jednou řekl: "Velikost národa a jeho morální pokrok můžeme pozorovat podle toho, jakým způsobem zachází se zvířaty."
• V dharmě není prostor pro vinu. Vina nemá žádný smysl. Cítit se provinile kvůli něčemu, co jsme udělali a co už nemůžeme vzít zpátky, nikomu nepřináší užitek. Ale lítost? Ano, ta je užitečnější.
• "Ano, karma nás přivádí do nejrůznějších nečekaných situací," připustila Jeho Svatost. "To je další důvod, proč bychom se ke všem živým bytostem měli chovat láskyplně a soucitně. Nikdy nevíme, za jakých okolností se s nimi znovu setkáme. A někdy už v tomtéž životě."
• Narazíš na lidi, kteří ti řeknou, že správná je jenom jedna cesta, tato, které věří právě oni, a budou tě přesvědčovat, že bys měla mít stejný názor, jako mají oni. Ale každý se musí rozhodnout sám za sebe. Důležité je, abychom se při rozhodování řídili soucitem a zároveň moudrostí.
• Jednou z posledních věcí, kterou Buddha svým následovníkům řekl, bylo, že pokud věří jeho slovu, pak jsou blázni - pokud si to, co jim říkal, sami neověřili.
• Ještě vám nedošlo, milí čtenáři, že nám kočkám sloužíte pro zábavu?
• Do vězení nikdo nechce, i když tam mají podmínky mnohem mírnější než v klášteře. To jen dokazuje, že náš pocit štěstí nevytváří podmínky, v jakých žijeme, ale to, jak se na ně díváme. (...) Většina lidí si myslí, že se napřed musí změnit vnější podmínky. Ale ty nejsou skutečnou příčinou jejich neštěstí. Tou je spíš to, jak tyto podmínky vnímají.
• Smyslem buddhismu není obracet lidi na víru, ale poskytnout jim prostředky k tomu, aby mohli být šťastnější katolíci, šťastnější ateisté nebo šťastnější buddhisté. K tomu existují různé techniky, a jak vím, vy sama jednu z nich velmi často praktikujete. (...) Je to podivuhodný paradox, ale tím nejlepším způsobem, jak sám získat štěstí, je rozdávat ho ostatním.
• Když jsem se vzdala svého zavádějícího přesvědčení, že ke svému štěstí nutně potřebuji další kočku, mé vězení se mohlo začít proměňovat v klášter.
• Pochopila jsem, že moje životní štěstí není závislé na žádném konkrétním prostoru.
• Nahoře na kopci docházejí ke štěstí tím, že kultivují své vnitřní vlastnosti. Začínají bdělou myslí, ale pokračují štědrostí a velkorysostí, vyrovnaností a vnitřním klidem, a také dobrým srdcem. Dole pod kopcem hledali lidé štěstí ve vnějších věcech - v dobrém jídle v restauraci, v dovolené plné zážitků, v nových a rychlých technologiích. Přitom neexistuje důvod, proč by člověk nemohl mít obojí.
• "Ukazuje se, že to, jestli jsi nebo nejsi šťastný, nezávisí ani tak na tom, co děláš, jako spíše na tom, jestli to děláš s bdělou a pozornou myslí. Důležité je být v přítomnosti, plně tady a teď. Ne si něco fabulovat" - muž si u spánku zatočil namířeným ukazováčkem - "což znamená myslet na cokoliv jiného, než co právě děláš."
• "Někdy mě dokonce jemně kouše do kotníků, dokud s tou prací nepřestanu. Chce, abych ji zdvihl do náruče, pozdravil se s ní a strávil s ní pár okamžiků. Jen my dva. Moc hezky mi připomíná, že mám být tady a teď. Co by mohlo být cennějšího?"
• Bohatství je určitá forma síly, energie. Jestliže se používá k dobrým účelům, může být velmi prospěšné. Ale jak sám vidíte, není skutečným zdrojem štěstí. Ti nejšťastnější lidé, co znám, mají často velmi málo peněz.
• V případě dalajlamy nejde tak ani o něj samotného, jako o to, co ztělesňuje - absolutní dobrotu a laskavost. V jeho přítomnosti se snadno dostanete do stavu, kdy vaše obvyklé myšlenky ztratí na domnělé důležitosti a vy pochopíte, že vaší přirozenou podstatou je nekonečná láska. Pak si také uvědomíte, že je všechno vlastně v pořádku.
• Vztahy nejsou trvalou zárukou štěstí. Nejsou jeho skutečnou příčinou.
• Nebezpečí seberozvoje spočívá v tom, že vás může svést k přílišnému zaujetí sebou samým, k omámení sebeláskou a sebestředností. To však nejsou skutečné zdroje štěstí, právě naopak.
• Je třeba, abychom si našli své vlastní metody, kterými budeme rozvíjet štěstí. Zároveň ale existují určité obecné principy. Dva hlavní zdroje štěstí spočívají v následujícím: první je přání rozdávat štěstí druhým, což buddhisté nazývají láskou, a druhé je přání pomáhat druhým, aby se osvobodili od nespokojenosti a utrpení, což nazýváme soucitem. Jak vidíte, hlavní posun je v tom, že do středu našich myšlenek nestavíme sebe, ale druhé. Je to takový - jak tomu říkáte - paradox, protože čím víc se zaměřujeme na to, aby ostatním bylo dobře, tím je nám samotným lépe. Tím, komu to nejvíce prospěje, jsme my sami. Říkám tomu moudré sobectví.
• Když čelíme svým problémům, máme stejnou volbu. Neříkali jsme si o ně, nestojíme o ně, ale když už tu jsou, záleží na tom, jak se k nim postavíme. Budeme-li moudří, mohou největší problémy vést k těm největším prozřením.
• "Začněte tím, že si uvědomíte, co dobrého přináší cvičení trpělivosti, a jaké výhody plynou z toho, když se necháte ovládnout hněvem. Když se člověk zlobí, první, kdo tím trpí, je on sám. Nikdo, kdo je rozzlobený, nemá šťastnou a klidnou mysl. (...)
  Pak je užitečné se zeptat, odkud se v nás ten hněv bere. Jestliže je skutečnou příčinou hněvu chladnička, nedostatek plynu nebo chybějící maliny, proč se tedy nezlobí všichni kolem? Jak vidíte, hněv nepřichází odněkud zvenčí. Přichází z naší mysli. A to je dobrá zpráva, protože nemůžeme ovládat to, co se děje ve světě kolem nás, ale můžeme se naučit ovládat vlastní mysl."
• Někdy víme, že je třeba, abychom změnili své chování. Ale aby nám došlo, že je změna opravdu nutná, potřebujeme zažít určitý šok. A to se stalo právě teď.
• Váš hněv přijde, chvíli se zdrží a zase odejde, tak jako u všech ostatních. Možná ho víc prožíváte než druzí. A pokaždé, když se jím necháte ovládnout, umožňujete mu, aby se pro vás stal zvykem; posilujete ho, aby se mohl stát vaší obvyklou reakcí. Nebylo by lepší jeho sílu naopak utlumit?
• Vzpomeňte si na Buddhova slova. "I kdyby člověk zvítězil nad tisícem válečníků v bitvě, největším bojovníkem je ten, kdo zvítězí sám nad sebou."
• Když si přiznáme, že máme problém, mnohem snáz ho můžeme vyřešit.
• "Rozhodl jsem se, že když nemohu být vegetariánem neustále, budu jím alespoň po většinu času, co nejvíc to půjde. V rozumné míře. Vegetariánství nebo nevegetariánství nemusí být jenom černé nebo bílé. Můžeme najít nějakou střední cestu. Pokud je to z nutričních důvodů nutné, můžeme si občas dát maso, ale s mírou. Ze srdce bych si přál, aby se nad tím všichni zamysleli a zachovali se podobně. (...)
  Živé bytosti se zabíjejí i kvůli vegetariánům. Když se orá pole, ničí se přirozené prostředí mnoha živočichů a mnoho z nich při tom zahyne. Pole se práškují všelijakými pesticidy a tím se zahubí spousta hmyzu. Jak vidíš, je velmi těžké vyhnout se ubližování jiným bytostem, zvlášť když jde o potravu."
• "Doktor tvrdí, že bych měla jíst libové maso, třeba hovězí. Ale když už je nutné jíst nějaké maso, nebylo by z hlediska soucitu jíst třeba ryby?"
  Jeho Svatost přikývla. "Chápu, proč to říkáš. Ale jiní lidé by zase namítli, že je lepší jíst hovězí, protože z jedné krávy je možné připravit víc jak tisíc porcí, zatímco z jedné ryby bude jídlo jenom jedno. A kdyby ses chtěla najíst třeba garnátů, stálo by to život mnoho bytostí.
  (...) Než se pustíme do jídla, ať už vegetariánského nebo nevegetariánského, pokaždé bychom si měli vzpomenout na bytosti, které zemřely proto, abychom se my mohli najíst. Jejich život byl pro ně stejně důležitý, jako je ten náš pro nás. Buď jim vděčná a modli se za ně, ať jim jejich oběť přinese možnost znovuzrození v nějaké vyšší formě - a tobě ať přinese zdraví, abys co nejdříve dosáhla osvícení a mohla je k němu dovést.
  (...) Je užitečné co nejvíce myslet na to, že všechny ostatní bytosti jsou právě takové jako my. Každá žijící bytost touží po štěstí. Všichni se chtějí vyhnout utrpení ve všech jeho podobách. Nejsou to objekty nebo věci, které mají sloužit našemu prospěchu."
• Buddha nepotřebuje, aby se mu lidé klaněli. Buddhovi to může být jedno. Ale když se před ním skláníme, připomínáme si, že i v nás je přirozená schopnost dosáhnout osvícení.
• Jeho touha roztáhnout křídla a vzlétnout neustále naráží na pocit loajality vůči rodičům, kteří se obětovali, aby získal dobré vzdělání.
• "Strach," pronesl Lobsang. "Instinkt, který mnoha lidem nedovolí udělat to, co by je osvobodilo, přestože hluboko uvnitř vědí, co to je. Jsme jako ptáček v kleci, kterému otevřeli dvířka. Máme svobodu rozletět se a hledat naplnění, ale strach nás nutí vymýšlet si nejrůznější důvody, proč to nejde."
• Je zajímavé, že když se pro něco rozhodnete, okolnosti se často poskládají ve váš prospěch. Není to ovšem pokaždé zřejmé, neuděje se to hned a někdy to probíhá způsobem, jaký byste rozhodně nečekali.
• Vnitřní rozvoj je něco, za co musí každý převzít osobní odpovědnost. Nikdo jiný nemá tu moc, aby nás přiměl žít vědoměji a pozorněji, abychom mohli plně prožívat bohatou škálu každodenních zkušeností. Právě tak nás nikdo jiný nemůže přinutit, abychom byli trpělivější nebo laskavější, přestože je zřejmé, že by nám větší trpělivost a laskavost přinesla také větší spokojenost.
• Kdybych žila u rodiny, která by tolik času, kolik dalajlama tráví meditací, trávila vysedáváním před televizí, a která by přemýšlela stejně jako já, možná bych si svá vlastní omezení tak trýznivě neuvědomovala. Aspoň si to myslím. Kdybych byla obklopena lidmi, kteří by věřili, že to jsou věci a jiní lidé, co jim může přinést štěstí, nebo kvůli čemu jsou nešťastní, a nikoliv jejich vlastní postoj vůči lidem a věcem - pak bych jistě mohla být pokládána za nejmoudřejší kočku široko daleko.
  Jenže s takovými lidmi nežili. A tím pádem nejsem nejmoudřejší kočka široko daleko.
  Místo toho si často připadám tak méněcenná, až mě napadá, jestli v mém případě má vůbec cenu, snažit se o nějaký duchovní pokrok. Mám naprosto nedostatečné meditační schopnosti. Jsem zvyklá myslet negativně. Někdy si v Jokhangu připadám jako trpaslík mezi obry! A to nemluvím o tom, že mám různé osobní slabosti, například známou nenasytnost, se kterou bojuji den co den, a tělesné nedostatky, které se projeví, jakmile udělám byť jediný krok.
• Když si sám sebe nevážíte, podceňujete se a předem se vzdáváte, protože si myslíte, že nic nedokážete, je to známka slabé mysli. A musíte zapracovat na tom, abyste to překonal.
  (...) Tak se schválně rozhodnete, že to překonáte. Co se děje, když ustupujete slabé mysli? Posilujete slabost. Místo toho musíte pěstovat sebedůvěru!"
• I mě udivilo, že nedostatek sebedůvěry se v buddhismu pokládá za druh lenosti, kterou je nutno překonat.
• Rozhodla jsem se, že i když se mi meditace nebude zrovna dařit, nebudu to brát jako záminku, abych své pokusy vzdala. Nebudu svou osobní zkušenost posuzovat podle měřítek nebeských výšin, jakých dosahují návštěvníci Jeho Svatosti. Jsem Její Svatost Kočka, mám své slabosti a slabiny, ale stejně jako Sam i své silné stránky.
• Sam nakombinoval řadu vzájemně nesouvisejících zkušeností takovým způsobem, aby mu dohromady utvořily velmi skličující představu o sobě samém. (...) Obdobně se vrství i pozitivní myšlenky - a navíc mají nečekané skvělé účinky.
• Není mnoho takových lidí, kteří mají hluboké porozumění pro proměnlivé kočičí nálady. Málokdo vytuší, že co se nám ještě před okamžikem tolik líbilo, je nám vzápětí třeba nepříjemné. Někteří lidé nepoznají, kdy mají přestat s hlazením, dokud se kočka neožene.
  (...) Nebyl to Churchill, kdo řekl, že kočky jsou hádankou, tajemnou záhadou v hebounkém kožíšku?
  (...) A pak tu máme ještě Alberta Einsteina, který údajně pravil, že únik z životních útrap představují pouze hudba a kočky.Povšimněte si, že největší myslitel 20. století zmiňuje pouze kočky, zatímco o ostatních domácích zvířatech mlčí.
  (...) Z koček se nedají vycvičit živí roboti, kteří by skákali nebo sedali na povel, nebo dokonce slintali na zazvonění zvonku. Slyšeli jste snad o nějaké Pavlovově kočce?
  (...) Většina lidí nás chová v úctě, protože uznává, že máme výrazný podíl na lidské spokojenosti a přitom na ně klademe jen minimální požadavky.
• Zdá se totiž, že někteří lidé jsou postiženi alergií na kočky, což musí být strašlivé asi tak, jako když někdo nesnáší belgické pralinky, italskou kávu nebo Mozarta.
• Pokud si neuvědomíme své vlastní myšlenky v každém okamžiku, jak je pak chceme měnit?
• Síla ctnosti je mnohem, mnohem silnější než moc negativity.
• "Někteří lidé si myslí, že recitovat nahlas mantry před zvířaty, aby z toho měla prospěch, je hloupost. "
  "Není to hloupost," oponoval dalajlama. "Může to být dokonce velmi užitečné. Můžeme tím vytvořit - jak tomu říkáte? - dobrou karmickou stopu v mentálním kontinuu dané bytosti. A když dozraje čas a nastanou správné podmínky, tato stopa se pak projeví. Ve svatých písmech jsou zapsány příběhy například o tom, jak někteří světci recitovali mantry ptákům. V dalším životě to pak dané duše vedlo k dharmě a dokázali získat osvícení."
  (T. pozn.: Viz svatý František z Assisi... :-)
• Je pošetilé závidět někomu jeho zdánlivě báječný život.
• Někdy naše světlo pohasíná, ale pak se setkáme s jinou lidskou bytostí, a naše světlo se znovu rozhoří jasným plamenem. Těm, kdo v nás znovu zažehnou vnitřní světlo, jsme zavázáni nejhlubší vděčností.
  (parafráze Alberta Schweitzera)

Překrásná a užitečná knížka. Stála mi v knihovničce snad sedm let a pořád jsem čekala, až přijde její chvíle... Teď v karanténě na ni došlo. A dobře, že jsem si počkala. Krásně mi zapadla do současného rozpoložení, zarezonovala, měla jsem na ni dost času a vychutnala si ji od začátku do konce.
Nádherná věc a nádherné setkání s cizí kulturou, která i Evropanovi může být velice blízká a sympatická. I ne-buddhistovi a člověku, který nehledá novou víru, má co říct, může na některé věci poukázat a může je připomenout. A mně jakožto kočkomilovi a spolubydlící kočky také poskytla pěkný vhled do kočičí duše a vnímání. O prosté radosti ze čtení o krásné, vtipné a originální kočce ani nemluvě.

Hodnocení: *****

Jim Bishop - Den, kdy zemřel Kristus: 

• Člověk zrazoval Krista skoro pokaždé, když se mu naskytla příležitost. Nazýval ho podvodníkem, rozšiřoval o něm lži, choval se nadutě a plival svému vykupiteli do tváře, bil ho a vymýšlel krutosti, aby si vylil zlost na tom, který k nim přicházel s rukama obtíženýma laskavostí.
• Ježíš nepřišel na svět, aby byl statečný. Přišel, aby byl zkoušen jako člověk, aby trpěl a cítil bolest, která je k nevydržení, aby byl ponížen, aby zemřel.
• "Kdo mluví sám ze sebe, hledá svou vlastní slávu; kdo však hledá slávu toho, který ho poslal, ten je věrohodný a není v něm klamu."
• Mluvil o tom, že vztah mezi člověkem a Bohem je mnohem jednodušší, než jak ho představují složité předpisy židovského náboženství. Odsuzoval vnější projevy zbožnosti; odsuzoval pýchu a vychloubání, odsuzoval formalismus v bohoslužbě. Mluvil proti stavění náhrobků mrtvým. Hájil dobročinnost, bratrství a lásku bez naděje na odměnu.
• Vnější poslušnost Božího zákona neznamená nic, naprosto nic. Takoví lidé jsou bezcenní jako stromy s tlustou kůrou, která skrývá shnilý vnitřek. Přišel s poselstvím lásky, s přikázáním lásky od svého Otce, a způsobil zděšení. Po mnoho staletí zachovávali bedlivě vnější formy náboženství, vyslovovali předepsané formule a konali věci přikázané Hospodinem, a teď venkovan ze severu chtěl odhodit všechnu tu vnější maškarádu, modlicí destičky a rituální modlitby, a nahradit je láskou pramenící ze srdce a proudící k Bohu a ke všem lidem.
• Neměl oči a jeho víčka byla zřejmě srostlá. "Mistře," řekli Ježíšovi, "kdo zhřešil: on sám, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?"
  Mesiáš se obrátil a pohlédl na slepého. "Nezhřešil on, ani jeho rodiče," odvětil tiše, aby ho slepec neslyšel, "ale mají se na něm zjevit Boží skutky."
• Ve válce musí někdo umírat, ale voják je vždycky přesvědčen, že to nebude on.

Moje velikonoční klasika. Zabývá se právě tím, co mě na historii náboženství spolu s reáliemi zajímá nejvíc - psychologie, prožívání, motivace, vnitřní souboje hlavních aktérů. Knížka je poutavě psaná, vysvětluje i hodně z dobových reálií, prostě jak to má být. Ukazuje, že celý proces s Ježíšem byl vlastně jedna velká politická hra. A mě osobně s podstatou Velikonoc a s lidstvem malililinko smiřuje to, že ti bastardi, co na nádvoří ječeli "ukřižuj, ukřižuj", ten odpad všeho lidstva, to že byli zaplacení, zmanipulovaní zmetci z okolí chrámových kněží, a snad ne povětšinou obyčejní lidé, kteří Ježíše znali jako dobrého člověka, který nehlásal nic zlého.
Hodnocení: ****

Radkin Honzák: 

• Život je to, co máme, a ne to, co bychom si teď přáli.

Pražská kancelářská krysa v karanténě, den šestý

Šestej den sedíme doma a já si konečně začínám připadat jako v karanténě. Tedy tak, že mám jakýs takýs volný čas, se kterým se dá něco udělat. Do pátku jsem fofrovala v práci, protože v březnu a dubnu se nám sešel souběh dvou velkých pracovních akcí (z nichž jedna se koná každoročně, jedna jednou za pět let) a ani s jednou se nedá hnout, udělat se to musí. Takže jsem se zaťatejma zubama a vsedě na zemi v papírech udělala kontrolu bibliometrických údajů u stovky vědeckých článků z produkce našeho ústavu, následujícího dne to odeslala (abych při formálním uhlazování zprávy z kontroly zjistila, že jsme v tom všeobecném zmatku z přechodu na karanténní režim přehlédli, že nám shůry AV odsunuli termín z pátku na následující středu)... a teď si konečně začínám užívat klidu. 

Mezitím jsem jednou vylezla ven na otočku do práce, abych si vytiskla to, co bylo třeba zkontrolovat, a následně na nákup. V některých ohledech to bylo přínosné - mimo jiné jsem narazila na velkej rum Republica za tři stovky, což by tam byl hřích nechat. Bylo tedy nutno vyhandlovat jej s paní pokladní, která mě, podezíravě hledíc na mou růžovou softshellovou bundu s vzorem kytiček a na ksicht schovaný za rouškou požádala o občanku. Tu jsem s sebou fakt neměla; do nákupního batohu jsem přehodila jen peněženku, klíče a seznam věcí, co musím udělat v práci... Povedlo se a teď jsme zásobeni tak, že si odvažuju tvrdit, že to do konce karantény fakt přežijeme i s patřičnou hladinkou :-) 

Pražská kancelářská krysa v karanténě, den druhý

Už druhý den sedí většina republiky velkou část dne doma na perkeli, protože koronavirus. Tak sedím taky. Včera ráno jsem dorazila do práce - měly jsme s kolegyněmi válečnou poradu, jak se budeme střídat po jedné na pracovišti a zbytek bude dělat z domova; do čehož nám vlítl pan nadšéf a pravil, že nás minimálně týden nechce vidět, pokud tedy nebude něco naprosto-šíleně-akutně-neodkladnýho. I sedla jsem na kolo, udělala poslední nákup cideru, chleba, sýra a šunky a jela zase domů. 

Od té doby jsem stihla učinit několik poznatků.

Zemřel Honza Vyčítal z Greenhorns...

A já si až včera večer a dnes uvědomila, že to byl vlastně můj nejmilejší a nejváženější českej muzikant (spolu s Martou Kubišovou). Kytarista, textař, kreslíř, tramp, milovník všeho americkýho. Ale hlavně rovnej, férovej, nesmírně svéráznej a neuvěřitelně talentovanej chlap, kterej celej život žil po svým, držel jeden směr... prostě chlap, co působil jako značnej sympaťák. 

Ale pro mě to byl a navždycky bude hlavně skvělej textař a muzikant. Protože co se hudby týče, tak Beatles nebeatles, Floydi nefloydi, jsem dítě vyrostlé na starým českým popu a na country a folku. Ta muzika je krásná a upřímná... a odvěkýmu kouzlu kytary, ohně a letní noci se u mě nemůže asi nic rovnat. 

Takže si od včerejška hraju pár Vyčítalovejch písní - jednu, co mě provází většinou života a naučila mě o českých dějinách víc, než většina dějepisu na školách; další, co zalepila další díry ve vzdělání, ale chybí jí ta osobní rovina... a na závěr jednu, která je prostě jeblá, ale kouzelná. :-)