Jak jsem se nestala potenciálním hromadným zabijákem

Dnes tu je a zítra není

A svět se pořád točí dál

- těmi slovy končil text poslední písničky, co se tu na blogu objevila. Bylo v ní hodně naděje a já jí v těch dnech měla obrovsky moc. No a jak už to v životě chodí - i naděje - tu dnes je a zítra není. Byla... a pak najednou nebyla. Ta velká šílenost, která mi chvíli procházela, nakonec nevyšla. Ale všecko zlé je k něčemu dobré a tohle je k něčemu dobré obzvlášť. 

Špatná zpráva je, že se můj tajnej sen nesplní. A ta dobrá? Nestane se ze mě hromadný zabiják!  A to už taky stojí zato.

Hugh Laurie - Changes

Tak si tak lámu hlavu, jestli jsem v předchozích týdnech netrhla absolutní rekord v blogovém mlčení. Byl by to trošku paradox - víc jsem psávala dokonce i v tom roce pitomém, dvoutisícdesátém. Budiž mi ale obhajobou, že tohle je taky unikátní rok. Není pitomej, to rozhodně ne. Ale je divnej. Jak divně začal, tak divně pokračuje. Věci se mění. A já si zpívám - se svým velectěným sounarozeninovcem, anglickým hercem, představitelem doktora House... a skvělým muzikantem.