(Přes)příští zastávka - Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogoch!

Právě jsme se s Paajou rozhodly, kam se vydáme, až procestujeme celý Irsko. A rozhodnutí to bylo zcela nečekané. Člověk si tak projíždí zdroje k seminárce, nic zlého netuše... a skončí to tím, že zjistí, že v létě dvakrát projel město s nejdelším názvem na světě, aniž by o tom věděl. No není to k vzteku, nezaznamenat průjezd takovým Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogochem?

Dobrý víno v mizerný flašce...

Rodina mi kvůli bratrově nemoci zakázala (no, ne doslova zakázala, ale nedoporučila) jezdit na otočku domů, tak jsem zatvrdla tady v Praze. Teda, ne že by mi to zrovna dvakrát vadilo, to ani ne (číst knížku na úterní písemku můžu doma i v Praze), ale odpoledne jsem naznala, že už mi to sezení v kamrlíku (byť uklizeným) začíná lízt na mozek. A tak se šlo ven... 

Horrory z kolejní kuchyňky aneb Jak se zbavit hnusných sušenek

Akutně bych se měla učit, takže jsem se logicky vrhla na všecky ostatní činnosti, které je nezbytně nutné vykonat právě dneska. Spravila jsem si všecky gumy do vlasů, pokusila jsem se vyměnit nesvítící žárovku v pokoji (marně, nemáme náhradní) a protože je víkend, stvořila jsem jakožto správná žena v domácnosti zákusek. A teď vám o tom ještě navíc napíšu blog, aby těch nezbytně nutných činností nebylo málo :o)

Pseudoturboskandál na FSV - stanovisko turbobrzdy

Škandál, hrozící mojí alma mater FSV UK, je snad zažehnán. Možná jste ten následek aféry Plzeň zaznamenali taky: poté, co se v Plzni odhalila líheň turboprávníků, se začínají zkoumat i ostatní vysoké školy. No a tak se taky někdo velechytrý z MFD podíval do předvolebního programu našeho nového děkana a objevil tam věci děsivé. Někteří zasloužilí pedagogové vystudovali doktorské studium v době kratší, než je doba standardní! Škandál, velebnosti, fuj FSV, druhá Plzeň, Sodoma Gomora! A co na to my studenti?   

Fakulta sociálních věd Úžasného Končelíka

Moje alma mater má novýho děkana! A já se raduju, jako jsem se po dobu svýho studia kvůli škole (úspěšně absolvované zkoušky v to nepočítaje) ještě neradovala. Naším novým šéfem se stal doktor Jakub Končelík. Konča, kamarád mýho báječnýho konzultanta bakalářky (a asi i diplomky), mladej chlap z naší katedry, člověk, jevící se rozumně, pohodově, férově... a hlavně naštvaně na dosavadní směřování FSV. Snad konečně zavane vítr změn... Go, Končo, go!!! 

Svět se zbláznil

V půlce října sněhová kalamita ve většině země? Už je to tak. Tady v Praze na tom sice nejsme tak hrozně, ale i přesto jsem byla ráno v šoku, když jsem vykoukla z okna a naskytl se mi následující pohled... tak se o něj s váma aspoň podělím. 

Foceno cca v 11 ráno, ale teď v jednu odpoledne to tam vypadá pořád stejně. A kydá a kydá. Nebýt toho, že v noci pršelo a proto všecko po dopadu roztaje, leželo by tu už tak pět čísel... Na Prahu docela dobrý, ne?

 

 

  

Radosti výjimečně všedního dne

Tak mě tady zase máte. Konečně mám volnější den, což se projevuje i na mé chuti k činnostem, do nichž mě zrovna netlačí uzávěrka za půl hodiny. A tak zase jednou zase rozfoukám prach, usazený na blogu a podám hlášení, jak to tady vedem...

Asi začnu kouřit...

...pomáhá to na alergii! Nevěříte, nerozumíte, nechápete? Já taky ne. Kdo by taky chápal, že alergickou rýmou zabetonovaný nos odpuchne po inhalaci cigaretového kouře? No, asi měla pravdu mamka, když to komentovala slovy "Ty musíš bejt vždycky jiná..." Ale že až tak? 

Bolí vás uši v letadle?

Mě až donedávna jo. Teď už ale konečně vím, co s tím! Po cca čtrnácti letech, kdy jsem létala s obavami z přistání, se mi letos konečně dostalo účinné a vcelku prosté rady. Už nebudu muset potupně skučet bolestí při klesání letadla a chodit pak ještě několik hodin po letišti nahluchlá se zalehlýma ušima... a vy, pokud se vás tenhle problém týká taky, už snad taky ne.

Pink Floyd - Coming Back to Life

Vracím se do života, aspoň písničkou. Po hodně dlouhé době vám zase posílám pár tónů a slov k zamyšlení... čím to je? Asi tím, že mám pocit, že se do toho života doopravdy vracím. Velká naděje se splnila a prázdniny mě zase postavily na nohy; doufejme, že to vydrží. A kdo chcete, hledejte si v písničce hlubší smysl... je jich tam spousta. Hlavně proto patří k mým nejoblíbenějším už pěkných pár let.

Můj život slovy jiných

Na Facebooku se ke mně dostala zajímavá věc. Trošku to připomíná takové ty nekonečné a časově náročné mailové dotazníky; tohle ale mnohem zajímavější. V čem to spočívá? Odpovídáte na otázky názvy písní JEDNÉ skupiny či interpreta. Neváhala jsem a zkusila to taky (po vyřešení dilematu jestli U2 nebo Pink Floyd - rozhodla jsem se pro U2, rozhodně to vyzní optmimističtěji :o) - a výsledek se mi docela zamlouvá. Nezkusíte to taky? Pod článkem v komentářích je místa dost... Budu se případně těšit!

Pozdrav z prázdnin

...aneb Škoda, že mám pořád morálku v rizikovém stavu, namontovala bych vám prázdninovou pohlednici i s obrázkama :o) Zásoby mé tvůrčí energie jsou zatím ale stále poněkud ztenčené a zdá se pravděpodobné, že kdybych je vypleskala na hraní s Photoshopem, už byste se nedočkali blogu. Škoda, ale co, nelze mít všecko. Tak tedy... pozdrav z prázdnin, byť jen v textové podobě, k vám letí. Jako když malá Terinka psávala domů pohlednice z lázní...   

Po týdnu v angloirské divočině...

...ještě pořád žijeme, což je hlavní. Žijeme poněkud unaveně a hekticky, ale fajn. Za týden jsme toho stihly vidět a zažít tolik, co bychom jinak viděly a zažívaly asi rok. Nacestovaly jsme stovky kilometrů všemi dopravními prostředky kromě tramvaje (a to jsem doufala, že se popovezu aspoň jednu zastávku v blbé Praze), poznaly hodně lidí, viděly hodně míst. Totálně jsme překopaly plány, moc jsme si neodpočaly, ale na odpočinek bude čas doma... Letošní Irsko s anglickým začátkem a koncem je opravdu hodně divoký. A protože se říká, že jedna fotka je za tisíce slov, tak vám radši ukážu, co jsme zažily, než abych to psala... Ať se líbí.

Cestovní horečka stoupá...

Za tři dny touhle dobou budeme přistávat v Londýně. Je tedy nejvyšší čas zahájit pořádné přípravy. Balím, chodím od bratra do kuchyně, převažuju nabíječky k bateriím na kuchyňské váze a rodina ze mě šílí. VŽDYŤ MÁŠ JEŠTĚ CELEJ JEDEN VELKEJ BÁGL!!! Já vím. Jenomže... takhle se projevuje letištní fobie. Že mi přijdou na to, že můj kufr váží 20,123 namísto 20 kilo a dají mi příšernou pokutu. Nebo že moje příruční zavazadla mají víc, než povolených 12 - a nepustí mě do letadla!!! Ááá. Nezbývá mi nic jinýho, než si z toho dělat srandu. Vím, že u ČSA bylo odjakživa pohodový odbavení (Sedláčkovic 36 a asi 28 kilo místo předpisových 23 loni při cestě z Dublinu budiž toho důkazem). Já vím. Jenomže je krize a aerolinky začaly přísnějc hlídat váhu zavazadel... a... blablabla... prostě, fobie je fobie, strach bez rozumnejch argumentů. Ach jo. Už abysme tam byly.  

Za týden v Londýně, za měsíc doma

Třetí irská anabáze, tentokrát se zastávkou v Anglii, se kvapem blíží. Takže přípravy jsou v plném proudu: pořídit nové boty, termotričko, blbosti do keší, nakoupit zásoby instantního, lehkého a skladného jídla, dovybavit lékárničku... Na takovou cestu se ale nepřipravuje jen materiálně, ale i morálně - což u mě znamená obnovit své závazky k případným čtenářům a znovu se dokopat k jakémus takémus psaní blogu. Jak jinak, když ne zápiskama z cest... A něco mi říká, že letos bude o čem psát, ať naše irská anabáze (moje už v pořadí třetí, tomu se říká láska jak fik) bude probíhat jakkoli. Co na tom, že mamka všude hlásá, že jsme úplně blbý a nepřežijem první dvě noci... :) No, posuďte sami.  

Čtyřiadvacet na krku, pořád žiju, konec hlášení

Twenty four years, and my life is still... what? Co? Právě jsem se překulila ke čtyřiadvacítce, ale že bych ze života byla o něco moudřejší... No, snad na to je ještě času dost. Naznala jsem ale, že tak významné životní jubileum (čtyřiadvacet je vám jen jednou za život, jak moudře pravila Zdena :o) si zaslouží prolomit dlouhé blogové mlčení... a snad ho i trošku vysvětlit.  

Dejte si omítku, budete krásní a bude vám fajn!

"Já si poslední dobou říkám, Teri, že ti to nějak sluší..." zamyslela se dneska ve škole kamarádka Danuššška Ham. Zůstala jsem užasle a fascinovaně civět - tohle jsem už dlouho neslyšela, naposled od sebe samotné. Začala jsem se žensky radovat: radostně pomrkávat a dělat "fáááákt", načež jsme zabředly do řešení, čím to asi bude? Danuška s Míšou tipovaly chlapa. Nebo snad rovnou dva? Pak Danuška zpragmatičtěla: prý jsem se hezky namalovala. Pch, to jsem občas dělala i dřív, když se mi chtělo! A Paaja diskusi usadila úplně: "To neřešte, ona se teď na záchodě učesala! A včera si umyla vlasy!"  

Jarek Nohavica - Hospodská směs

TOHLE je PROTESTSONG. Song protestný náladou i slovem, sprostým slovníkem i hlubším poselstvím. Song protestný proti dnešním událostem jako proti vyvrcholení nástupu stádnosti, konzumu, povrchnosti a blbosti. Smát se nad tím, nebo brečet? Breku škoda, ale nekalé tušení říká, i smích brzo přejde... Ale řvát nad politikou fakt nebudu, to ne. K smíchu to už taky není... takže zbývá nadávat. A co teprve zanadávat si poeticky... to je teprv blaho... Takže takhle. Pane Paroubku, Tlustej, dámy Zubová a Jakubková a vy ostatní... tahle písnička je inspirovaná vámi.

Lemmings: Stará láska nerezaví

Dlouho, předlouho jsem nepsala. Čekala jsem na zásadní podnět, který mě přiměje rozbít okovy lenosti a probere blog k životu. A podnět přišel dneska, nečekán, téměř až nezván... ale přišel a nebylo možno ho ignorovat. Potkala jsem starou lásku, na kterou jsem už dávno zapomněla. Dělily nás roky, snad i desetiletí. A přesto se dnes naše cesty opět protly... Spočítala bych na prstech jedné ruky počítačové hry, které mi kdy skutečně přirostly k srdci. A dneska jsem znovuobjevila snad tu nejstarší z těchto lásek... Lemmings. Lemínci, chcete-li Lumíci... :o) A žádná 3D náhražka, ale pěkně ti staří, dobří, primitivní Lemmings, skládající se z kostek o velikosti dnešního standardního písmenka... Uááá! 

Jak jsme byly převezeny

"Rozhodli se dva kojoti, že na výlet pojedou,
nekoupili automobil, do prdele pojedou...
Když přijeli do prdele, zpívali si vesele,
to jsme ještě nevěděli, do jaké to prdele..."

Omlouvám se za hluboce poetický úvod, ovšem parafrázi na kousek Nohavicovy Hospodské směsi nebylo možno odolat... :o)

Jak se naše ručníky dostaly do hasičské dokumentace

Taková věc se stane hrozně rychle, ani nevíte jak. Jedete si tak v klidu kolem deváté večer ze školy, když najednou váš autobus MHD zabrzdí tak, že lidi lítaj a užuž by začali nadávat, kdyby netušlili, že takový brždění bude asi mít důvod... No a že jo. Těsně před autobusem bouračka. Škaredá. Ale dneska to už vypadá, že snad nedopadla nejhůř...

Svět se mění... a my s ním

Vyhlašuju soutěž o hlášku dne - vystihnout dnešní den smysluplným povídáním, to by bylo na moooc dlouho. Na druhou stranu si dnešek ale pár slov rozhodně zaslouží - událo se několik hodně podstatných věcí... A tak to vezmeme stručně a heslovitě :o)

Velké e-mailové dilema

Centrum.cz, můj téměř rodný internetový domov (nepočítáme-li prenatální, asi půlroční fázi na Atlasu a Quicku), mě poslední dobou začíná docela štvát. Připadne mi, že naprosto ustupuje funkčnost a rychlost "vymazlenému vzhledu" a nablýskané grafice. Štve mě vzhled, štve mě překopané Aktuálně, štve mě dost věcí... ale nejvíc mě, a to už delší dobu, štve mail.

Sbohem, pane Kaplický...

Jako bych dostala mokrým hadrem přes držku. Číháme tak na Bedni mail s výsledkama dnešní zkouškové písemky z dějin televize, koukáme spokojeně na večerní dávku Dr. House a filozofujeme nad nezvykle závažným dílem, a po dokoukání Paaju napadne podívat se na mail, jestli ten Bedňa už nepíše... zanadává na školního spamera z fildy, posmějem se - a pak ten smích najednou hodně rychle ztuhne, když se náhodou kouknem na nejnovější zprávy... Zemřel Jan Kaplický, autor kontroverzní chobotnice. Ach jo.

Poběhlíčku, miláčku...

Tak máme v degedoupěti nové spolubydlící. Od neděle s náma na koleji bydlí dva Poběhlíci! Předcházelo tomu obrovské zamilování do vánočního dárku pro bratra. Poběhlík byl nakonec bratrovi darován, ale odpoutat jsem se od něj nemohla - a nazrálo ve mně rozhodnutí, že si pořídím vlastního...