24. 11. 2019

Z čtenářského deníku 8

Karel Čapek - Matka: 

  • Vám připadá hrozně čestné za něco umřít, ale na to, že umřete někomu, na to už nemyslíte.
  • Sám zemřít, to by každý uměl, ale ztratit muže nebo syna, to byste teprve viděli, co to je, to byste viděli... 
  • Víte, ono se řekne... umřít za něco velkého; za vědu, za vlast, za víru, za spásu lidstva nebo co... ale když je člověk v tom... tak to vypadá jinak, já vím. Kdyby si lidé dovedli představit, jak při tom člověku je, tak by se... snad... míň oháněli tím, jak je krásné za něco umřít. Krásné! Já jsem moc krásného na své smrti nenašel. 
  • To mi nesmíš udělat, Toni. Musíš být mamince oporou... a ochranou. Já už mám jen tebe. Já vím, že je to pro tebe oběť... ale jako muž, Toni, musíš i takovou oběť unést.
  • Matka: Jenomže už se do toho chválabohu nemůžete míchat.
    Otec: Nemysli si, dušinko. Víc, než víš. Víc, než vy živí víte. Když je vojna, my mrtví vstáváme...
    Kornel: My totiž nejsme tak moc mrtví, jak ty si myslíš, maminko.
    (...)
    Otec: Museli, mládenče, museli. Však do toho půjdeme všichni, ne?
    Matka: Kdo všichni, Richarde?
    Otec: Nu všichni, dušinko, My taky. My taky.
    Matka: Vy tam budete tak něco platni!
    Ondra: Víc, než si myslíš, maminko. Národ musí s sebou mít své mrtvé.
    Matka: Proto si jich musel tolik nadělat, ne?
    Petr: Víš, mami, tentokrát jde i o nás; kdyby se válka prohrála...
    Kornel: - pak jsme umřeli nadarmo, my všichni, pak by nezbylo nic... ani po nás mrtvých, maminko. 
  • Nic, dceruško, já jen, abys věděla, co je život. Víš, když ty ses měla narodit, tak to tvou maminku mohlo stát život. Já jsem klečel u ní a... nu, hrozně jsem se styděl, víš? Říkal jsem si... tak tady má žena dává všechno v sázku, aby se narodilo dítě, a co já? Tak vidíš, v tom je cena života, že se za něj platí, třeba i životem. To je taky ženská záležitost, holčičko. A to máš tak se vším, rozumíš? Kdyby se za vlast neplatilo životem... kdyby se za čest, za pravdu, za svobodu neplatilo životem, neměly by tu ohromnou, tu strašnou cenu, víš? 
  • Připadám si jako slepice, která vyseděla orly; sedím při zemi a kdákám strachy, když jeden po druhém vyletují.
  • Jaképak hrdinství nebo čest - to je dětinství, tati. Ale kousek poznání - to stojí za to. 
  • Každý děláte něco obráceného, a pak mi řeknete, to jsou veliké úkoly, maminko, tomu ty ani nemůžeš rozumět. Jeden z vás bude něco stavět, a druhý to bude bourat, a mně řeknete, to jsou ohromné věci, to my musíme dělat, i kdyby nás to mělo život stát!
Od Karla Čapka jsem vždycky milovala ty lehčí věci, povídky z jedné a druhé kapsy, fejetony, cestopisy. Ale jeho vážné věci jsem nedávala; se všemi jsem sekla ve chvíli, kdy se po celém světě začaly šířit ty jeho "vynálezy zkázy" a všecko pohlcovala deprese - včetně mě. Po dlouhých letech jsem sáhla po rozhlasových dramatizacích a ty jsem zvládla zkonzumovat, ale potěšení, které od knih čekám, mi to moc nedalo. Dobrá byla snad jen Továrna na Absolutno a výše citovaná Matka. V Matce si samotné postavy moc mých sympatií nezískaly (muži většinou šovinističtí a povrchní, Matka uťáplá a omezená ženička, zajímající se jen a pouze o svou rodinu, ale omlouvá ji, že za to asi nemůže). Navíc je to psané formou divadelní hry, což mi obvykle hodně nesedí, ukazuje to jen povrchní jednání postav a příliš vás to nepustí do jejich myšlenek a úvah, protože vidíte jen to, co postavy řeknou a dělají... ale ne to, co si myslí. Jakmile se však ve  fiktivním dialogu živých a mrtvých rozjely úvahy o smyslu obětování, utrpení, válek a zoufalství, našla jsem v tom podivném vyprávění o mně nesmírně cizích lidech mnoho zajímavých úvah. A k Továrně na Absolutno se jednou vrátím a budu vypisovat. 



Margaret Attwoodová - Příběh služebnice: 
  • Mužskej je jenom prostředkem, co ženský slouží k výrobě dalších ženskejch.
  • I když jsou fajn, něco jim stejnak vždycky chybí. Jako by byli věčně myšlenkama jinde, jako by si nemohli vzpomenout, co jsou vlastně zač. Zíraj moc na oblohu. Ztrácej kontakt se svejma nohama. 
  • Kdo si pamatuje bolest, jakmile ji má jednou za sebou? Zbude z ní jenom stín, ani ne v paměti, spíš někde v těle. Bolest člověka poznamená, ale tak hluboko, že to není vidět. 
  • Nikdy nepoznáte to pokušení, když jako žena musíte muži odpustit. Věřte mi, že je těžké mu nepodlehnout. Nezapomínejte však, že i odpuštění znamená moc. Prosit o odpuštění znamená moc, a odepřít je - nebo udělit - představuje moc, možná ze všeho největší.
  • (O časopisech pro ženy:) Byl v nich totiž příslib. Obchodovaly s proměnami: nabízely nekonečnou řadu možností, táhnoucí se jako odrazy na dvou zrcadlech postavených proti sobě, kde se řadí replika za replikou, dokud nezmizí z dohledu. Nabízely jedno dobrodružství za druhým, jeden šatník za druhým, jedno zlepšení za druhým, jednoho muže za druhým. Nabízely omládnutí, zdolání a přesáhnutí bolesti, nekonečnou lásku. Jejich skutečným příslibem byla nesmrtelnost.
  • Částečně jsem na ni žárlila; jenže jak jsem mohla žárlit na ženu tak očividně vyschlou a nešťastnou? Žárlit se přece dá jen na člověka, který má něco, o čem si myslíme, že bychom to měli mít sami. 
  • Čím obtížnější bylo milovat konkrétního muže po našem boku, tím víc jsme věřily v lásku jako takovou, absolutní a dokonalou. Vždycky jsme čekaly na její vtělení. Až se slovo stane tělem. 
  • Na záchodech je cosi uklidňujícího. Alespoň tělesné funkce zůstaly demokratické. Sere každej, ucedila by Moira.
  • Přály jsme si, aby nám to s ním vyšlo, aby to klapalo. Klapalo jako dobře udržovaný stroj. Říkaly jsme si, že když o ten stroj budeme pečlivě dbát, snad to bude dělat i on. Možná že o něj budeme pečovat společně, jinak se jeden z nás, s největší pravděpodobností on, odchýlí a vydá se po vlastní trajektorii, své návykové tělo si vezme s sebou a nás tu zanechá s těžkými abstinenčními příznaky. 
  • Je zvláštní vzpomínat na to, jak jsem tenkrát uvažovali, jako bychom mohli všechno mít; jako by neexistovaly žádné nepředvídatelné skutečnosti, žádné hranice; jako bychom mohli věčně formovat a přeformovávat trvale se rozpínající kruh svého života.
  • Jsem uprchlice z minulosti a jako všichni uprchlíci se probírám zvyky a způsoby bytí, které jsem po sobě zanechala nebo byla nucena zanechat tam, odkud jsem přišla, a které vypadají právě tak divně, a já jsem jimi právě tak divně posedlá.
  • "Příroda si po nás žádá rozmanitost. Je to logické, je to součástí strategie stvoření. Je to záměr přírody." Jsem zticha, a tak pokračuje. "Ženy to instinktivně vědí. Proč by si jinak za starých časů nakupovaly takovou spoustu nejrůznějších šatů? Aby oblafly muže a předstíraly, že v nich je několik různých žen. Každý den nová." 
  • "To Glenovu tak brzy přemístili?" ptám se, i když vím, že ji nepřemístili. Vždyť jsem ji ještě dopoledne viděla. Řekla by mi o tom.
    "Já jsem Glenova," odpovídá ta žena. Dokonalá replika. A nepochybně je to tak, ona je nová - a Glenova, ať je v tuhle chvíli kdekoli, už není Glenova. Nikdy jsem se nedozvěděla její skutečné jméno. Tak se člověk ztratí v moři jmen. Teď by ji nebylo snadné najít.
  • Můj Bože. Jenž jsi v nebeském království, které je v nitru.
    Kéž bys mi prozradil Jméno Tvé, myslím to skutečné. Ale klidně můžu říkat Ty.
    Kéž bych věděla, jaké jsou Tvé plány. Ale ať jsou jakékoli, prosím, pomoz mi to překonat. I když to možná není Tvé dílo - nevěřím ani na chvíli, že to, co se tu děje, je Tvá vůle.
    Chleba vezdejšího máme dost, takže s tím nebudeme ztrácet čas. V tom není problém. Potíž je v tom, jak ho polknout a nezadusit se jím.
    Teď se dostáváme k odpuštění. S odpouštěním mé maličkosti si v tuhle chvíli nedělej starosti. Jsou tu důležitější věci. Například zachovej ostatní v bezpečí, pokud jsou v bezpečí. Nedovol, aby příliš trpěli. Jestli musejí umřít, dej, ať to mají rychle za sebou. Mohl bys jim dát i nebe. K tomu Tě potřebujeme. Peklo si umíme zařídit sami.
    Asi bych měla říct, že odpouštím těm, kdo to zavinili, bez ohledu na to, co právě dělají. Zkusím to, ale není to snadné.
    Teď je na řadě pokušení. Ve středisku představovalo pokušení téměř všecko kromě jídla a spaní. Vědění bylo pokušení. Co člověk neví, to ho nepokouší, upozorňovala teta Lydie.
    Možná ani nechci vědět, co se děje. Možná chci raději zůstat v nevědomosti. Možná bych vědění neunesla. Pád člověka byl pád z nevinnosti do vědomosti.
    Příliš často přemýšlím o lustru, i když už tu nevisí. Ale dal by se použít i hák ve skříni. Probrala jsem v duchu všechny možnosti. Stačilo by se přivázat, předklonit se plnou vahou a nebránit se.
    Vysvoboď nás od zlého.
    Pak je tu ještě království, moc a sláva. Je těžké v ně v tuhle chvíli věřit. Ale budu se snažit. V naději, jak se píše na náhrobních kamenech.
    Musíš si připadat pěkně podvedený. Asi to není poprvé. Být Tebou, měla bych toho dost. Bylo by mi z toho vážně nanic. V tom je asi rozdíl mezi námi dvěma.
    Připadám si dost neskutečně, když s Tebou takhle mluvím. Připadám si, jako bych mluvila do zdi. Kéž bys mi odpověděl. Cítím se tak sama. 

Značně fascinující knížka, odehrávající se ve fiktivním státě stojícím na křesťanských základech, absolutní poslušnosti, tradičním a ultrakonzervativním rozdělení rolí mezi muži a ženami... a řešícím problém s extrémně nízkou porodností. Všecko je podřízeno výrobě potomstva, plodné ženy putují mezi bohatými rodinami a jak jim nedají dítě, selžou. Jinak nejsou nic. Nesmějí dělat nic jiného, než se všemi způsoby chystat na to, až do nich bude vloženo dítě a ony je donosí a předají náhradní rodině. Jinak nesmějí číst, bavit se, skoro ani mluvit. Absolutně odporná představa absolutně odporného světa... A na tomhle odporném pozadí je líčeno cosi jako probuzení jedné z těch mála plodných žen, která sice pamatuje a vzpomíná na "normální" svět, ale po nástupu nového režimu prošla obstojnou vymývárnou a vlastně ji i přijala. Pak se mění, až... ... to už si kdyžtak přečtěte sami. Ale je to dobré, fakt dobré. Sama jsem nečekala, že mě tak osloví knížka, jejíž děj je prodchnut tak hnusně konzervativními tradicemi a důrazem na tu údajně jedinou-vhodnou-roli-žen. Závěrečná modlitba hlavní hrdinky je podle mě jedno z nejkrásnějších a nejnadějnějších vylíčení vztahů člověka k Bohu. Aneb... i když lidé z víry a náboženství ukroutí ten nejodpornější bič, jaký si lze představit, stále lze myslet na to, že to není vůle a jednání Boha, ale jen mrzkých lidí.
Ano, Boha potřebujeme, aby nám dal nebe. Peklo si umíme zařídit sami. 


Žádné komentáře:

Okomentovat