- Přemýšlel jsem, jestli ztráta zraku připraví člověka také o vzpomínky na všechno, co předtím kdy viděl. Kdyby tomu tak bylo, člověk by už nebyl schopen vidět ani ve snu. Kdyby tomu tak ale nebylo, kdyby lidé bez očí mohli ještě pořád vidět díky své paměti, nebylo by to tak zlé. Svět byl všude skoro stejný, a i když se lidé, právě tak jako zvířata a stromy, jeden od druhého lišili, člověk za ta léta, co je znal, dobře věděl, jak vypadají. (...) Slíbil jsem si, že si budu pamatovat všechno, co vidím. Kdyby mi někdo vyloupal oči, po zbytek života by mi zůstaly vzpomínky na to, co jsem kdy spatřil.
- Lidé, kteří se příliš často dívají na duhy, nevidí osla, který stojí přímo před nimi.
- Přemýšlel jsem, jestli je zapotřebí obětovat tolik židů, aby se Bůh cítil odškodněn dostatečně za to, že mu zabili Jeho Syna. Možná, že se ze světa brzy stane jedna velká spalovna lidí. Copak kněz neříkal, že jsme všichni odsouzeni k zatracení, že jsme všichni "prach a v prach se obrátíme"?
- Nebylo by jednodušší změnit lidem barvu očí a vlasů, než stavět velké pece a pak chytat židy a cikány a spalovat je v nich?
- Němci pro mě byli opravdovou záhadou. Jaká ztráta času a námahy. Copak stálo vůbec za to takovému nuznému krutému světu vládnout?
- Pil vodku a nahlas se podivoval, proč je lidem jako já dovoleno žít, když jeho kluci zemřeli tak mladí. Často mi kladl tu samou otázku a já nevěděl, co bych mu na ni měl odpovědět.
- Nesmírně mě to překvapilo. Kněz musel během svého zbožného života nashromáždit neobyčejně vysoký počet odpustků, a přesto tu ležel nemocný jako každý jiný člověk.
- Bůh neměl důvod, aby mě tak těžce trestal. Pravděpodobně jsem si rozhněval nějaké jiné síly, které rozprostíraly svoje sítě nad těmi, které Bůh z toho či onoho důvodu opustil.
- Když jsem poháněn větrem klouzal po nekonečné bílé pláni, cítil jsem se svobodný a osamocený jako špaček, který plachtí po směru větru, je zmítaný každým jeho prudším závanem, neuvědomuje si svoji rychlost a je stržený rytmem dávno zapomenutého tance. Svěřil jsem se plně zběsilé síle větru a rozestřel jsem svoji plachtu do ještě větší šíře. Bylo těžké uvěřit, že místní lidé považují vítr za svého nepřítele a zavírají před ním okna, protože se bojí, že jim může přivát mor, obrnu a smrt. Vždycky říkali, že pánem větru je samotný ďábel a že vítr vykonává jeho rozkazy.
- Díval jsem se zklamaně a znechuceně na dvě propletená poškubávající se těla. Tak tohle tedy byla láska. Divoká jako býk, když do něho šťouchnou hrotem píky - brutální, páchnoucí, topící se v potu. Tahle láska byla jako rvačka, ve které si muž a žena vybojovávali jeden od druhého rozkoš a potýkali se spolu neschopni myslet. Zpola v mrákotách, ztěžka oddychovali, supěli a chovali se pod lidskou důstojnost.
- Přemýšlel jsem, proč je sůl tak drahá, když Bůh může tak snadno nadělat z hříšníků solné sloupy. Proč nenadělal z některých hříšníků maso nebo cukr? Vesničané je určitě potřebovali právě tolik jako sůl.
- Mraky se spojovaly a rozplývaly jeden ve druhém, hned byly tmavší, hned zase světlejší. Někde vysoko nad nimi řídil všechno Bůh. Už jsem chápal, proč má tak málo času na to, aby se mohl věnovat nějakému malému černému škvrněti jako já. Dole pod Ním spolu bojovaly obrovské armády, bezpočet mužů, zvířat a strojů. Musel rozhodovat o tom, kdo vyhraje a kdo prohraje, kdo zůstane naživu a kdo zemře.
- Jestliže Bůh rozhodoval o tom, co se má přihodit, proč se pak vesničané strachovali o svoji víru, kostely a duchovní? Jestliže sovětští komisaři skutečně měli v úmyslu zničit kostely, znesvětit oltáře, zabít kněze a pronásledovat věřící, neměla by Rudá armáda ani tu nejmenší šanci vyhrát. I ten nejpřepracovanější Bůh by nemohl přehlédnout, jaké nebezpečí hrozí Jeho lidu. Ale neznamenalo by to pak, že Němci, kteří také ničili kostely a vraždili lidi, by se stali vítězi? Z Božího hlediska by se zdálo být rozumnější, aby válku všichni prohráli, protože všichni vraždili.
- Teď už jsem všemu rozuměl. Uvědomil jsem si, proč Bůh nevyslechl moje modlitby, proč jsem byl zavěšován ke stropu, proč mě Garbos bil, proč jsem ztratil řeč. Byl jsem snědý. Moje vlasy a oči byly právě tak černé jako vlasy a oči těchto Kalmyků. Bylo zřejmé, že spolu s nimi patřím do jiného světa. S takovými, jako jsem já, nemohl nikdo mít soucit. Strašlivý osud mě odsoudil k tomu, abych měl právě tak jako tato horda divochů černé oči a vlasy.
- Knihy na mě udělaly ohromný dojem. Jejich prosté potištěné stránky pomáhaly člověku, aby si v mysli mohl vykouzlit svět právě tak opravdový jako svět, který bezprostředně vnímal svými smysly. Navíc byl svět popsaný v knihách, podobně jako maso v konzervách, jaksi hutnější a bohatší, daleko kořeněnější než každodenní život. Tak například v běžném životě viděl člověk kolem sebe mnoho lidí, které ve skutečnosti neznal. Zato v knihách se dozvídal i to, co si lidé myslí a co mají v plánu.
- Také jsem měl rád poezii. Byla psána formou, která se podobala modlitbám, ale byla krásnější a srozumitelnější. Na rozdíl od modliteb nezaručovaly básně žádné odpustky. Člověk však nemusel recitovat poezii na znamení pokání za svoje hříchy. Poezie tu byla pro potěšení.
- Dozvěděl jsem se od něho, že řád světa nemá nic společného s Bohem a že Bůh nemá nic společného se světem. Důvod byl zcela jednoduchý. Bůh neexistoval. Vymysleli si ho mazaní kněží, aby mohli klamat hloupé pověrčivé lidi. Bůh, Svatá Trojice, čerti, duchové či upíři, kteří vylézají z hrobů, neexistovali. Neexistovala ani všudypřítomná Smrt, vyhledávající stále nové hříšníky, které by mohla lapit do svých osidel. Byly to všecko jen povídačky pro nevědomé lidi, kteří nerozuměli přirozenému běhu světa a nevěřili ve své vlastní síly. Proto se museli uchýlit k víře v jakéhosi Boha.
- Na druhé straně jsem však jen těžko mohl uvěřit tomu, že sami kněží v Boha nevěřili a využívali ho k tomu, aby jím oklamali jiné lidi. A co všechny kostely? Římské i pravoslavné? Byly také, jak říkal Gavrila, postaveny pouze proto, aby prostřednictvím předpokládané Boží pomoci zastrašovaly lid a nutily ho, aby podporoval duchovenstvo? Jestliže však kněží jednali v dobré víře, co by pak s nimi bylo, kdyby najednou přišli na to, že Bůh neexistuje a že i nad tou nejvyšší kostelní věží je jen nekonečná obloha, po které létají letadla s rudými hvězdami na křídlech? Co by dělali, kdyby přišli na to, že všechny jejich modlitby jsou k ničemu a že všecko, co dělají u oltáře, a všechno, co říkají lidem z kazatelny, je podvod?
Odhalení takové strašné pravdy by jimi otřáslo a byla by to pro ně větší rána než smrt vlastního otce nebo poslední pohled na jeho tělo. Lidi vždycky utěšovala víra v Boha a obvykle umírali dřív než jejich děti. Takový už je zákon přírody. Utěšovali se jedině tím, že věděli, že až zemřou, bude na tomto světě nad životy jejich dětí bdít Bůh. Stejně tak se zase jejich děti v zármutku utěšovaly tím, že Bůh jejich rodiče po smrti uvítá a přijme do své náruče. Lidé vždy mysleli na Boha, i když on sám byl příliš zaměstnán, aby poslouchal jejich modlitby a vedl v patrnosti, kolik odpustků si vymodlili. - Gavrila zastával názor, že lidé sami rozhodovali o tom, jakým směrem se bude jejich život ubírat, a byli jedinými pány svého osudu. Právě proto je každý člověk důležitý. Je nutné, aby každý věděl, co má dělat, a znal svůj cíl. Jednotlivec si třeba mohl myslet, že jeho konání nemá žádný smysl, ale to byl omyl. Díky jeho práci, právě tak jako i díky práci mnoha ostatních lidí, vznikalo velké dílo, které mohli v plném rozsahu rozpoznat právě ti, kteří stáli na vrcholu společnosti. A tak i zdánlivě nahodilé stehy, které s jehlou v ruce vyšila nějaká žena, přispěly k celkové kráse květinového vzoru, který se nakonec objevil na ubruse nebo přehozu na postel.
- V souladu s pravidly dějin se čas od času objeví mezi širokou bezejmennou masou člověk, který si přeje, aby se všichni měli dobře. A protože je moudrý a má skvělé znalosti, ví, že čekat na nějakou pomoc od Boha by situaci na světě moc nezměnilo. Z takového člověka se pak stane vůdce, jeden z výjimečných lidí, kteří se starají o to, aby se myšlení a počínání všech ostatních ubíralo správným směrem, podobně jako tkadlec dbá o to, aby barevné nitě správně procházely složitým vzorem tkaniny.
- Často jsem se procházel po polích a hodně jsem přemýšlel. Litoval jsem všech svých modliteb. Jestliže Bůh, Syn a Matka Boží, ani žádní méně významní svatí ve skutečnosti neexistují, co se pak stalo se všemi mými modlitbami? Kroužily snad na prázdném nebi jako hejno ptáků, kterým kluci zničili hnízda? Anebo byly na nějakém tajném místě a snažily se, podobně jako můj hlas, osvobodit?
- Člověk, řekl, je hrdý tvor. Nosí v sobě svoji vlastní soukromou válku, ve které musí bojovat a sám si ji vyhrát, nebo prohrát. Má v sobě zakódovanou svoji vlastní spravedlnost, se kterou se musí umět sám, bez pomoci druhých, řídit.
- Co by se stalo, kdyby kolektiv rozhodl, že se nejlépe hodím třeba k hlubinnému potápění? Záleželo by vůbec na tom, že mám z vody hrůzu, protože každé pohroužení pod hladinu mi připomíná, jak jsem se skoro utopil pod silnou vrstvou ledu? Kolektiv by si mohl myslet, že to je pro mne cenná zkušenost, která mne kvalifikuje k tomu, abych se učil potápět. Místo toho, aby se ze mě stal vynálezce rozbušek na změnu barvy pleti, bych musel strávit zbytek svého života jako potápět, který nenávidí dokonce i pouhý pohled na vodu a kterého se při každém potopení zmocňuje panický strach? Co by se v takovém případě stalo? Jak se může jedinec, tázal se Gavrila, vůbec domnívat, že jeho úsudek je důležitější než úsudek mnoha jiných lidí?
- Člověk, i když ho lidé obdivují a mají rádi, žije především sám se sebou. Pokud nemá vnitřní klid, pokud ho znepokojuje a trápí něco, co neudělal, ale udělat měl, aby nezklamal představu, kterou si sám o sobě vytvořil, a mohl si sám sebe i nadále vážit, pak je jako "démon, duch vyhnaný, pln smutku, který nad hříšnou zeměkoulí plul".
- A ještě něco jsem pochopil. Na vrchol, k vytčenému cíli, vedlo mnoho cest a bylo mnoho způsobů, jak ho dosáhnout. Člověk ho však mohl dosáhnout také sám, s pomocí nanejvýš jednoho přítele, jako jsme třeba s Miťkou vylezli na strom. Byl to však jiný vrchol, který neměl nic společného s pochodem pracujících.
- Říkal, že člověk by nikdy neměl dovolit, aby s ním někdo špatně zacházel, protože by pak ztratil úctu sám k sobě a život by pro něho přestal mít smysl. Aby si zachoval sebeúctu, musel se umět pomstít těm, kteří mu ublížili, a dokázat, že má určité mravní zásady a není padavka.
Člověk by se měl pomstít za každé příkoří či zlo. Na světě je příliš mnoho křivd a bezpráví, které nemohou být vždy zváženy a spravedlivě odsouzeny. Člověk by měl důkladně přemýšlet o každém zlu, které na něm bylo spácháno, a rozhodnout se pro vhodnou odplatu. Jedině přesvědčení, že člověk je tak silný jako jeho nepřítel, a že by se mu za všecko mohl dvojnásobně pomstít, umožňovalo lidem přežít, říkal Miťka. Člověk by se měl mstít podle své vlastní nátury a podle prostředků, kterými disponoval. Bylo to zcela jednoduché. Jestliže se k vám někdo chová hrubě a bolí vás to, jako by vás někdo švihl bičem, pak byste ho měli potrestat, jako kdyby vás švihl bičem. Jestliže vám někdo dá facku a máte pocit, jako by vám uštědřil nespočet ran, pak byste mu to měli oplatit takovou měrou, jako kdybyste těch ran nespočet dostali. Pomsta by měla být úměrná bolesti, trpkosti a ponížení, které člověk v důsledku protivníkovy akce pociťuje. Takový políček může způsobit, že znovu prožívá muka, která musel vytrpět, když ho celé stovky dní mlátili. Někdo může na políček za hodinu zapomenout. Jiného by mohly celé týdny mučit hrůzné vzpomínky. - A přes tyto hrůzné vzpomínky bylo na tom ležení mezi kolejemi a pocitu, že nad vámi projíždí vlak, něco strašně lákavého. Ve chvílích mezi přejezdem lokomotivy a posledního vagónu jsem v sobě cítil život čistý jako mléko, opatrně přecezené přes látku. Během té krátké chvíle, kdy nad člověkem rachotily vozy, nemělo význam nic než prostý fakt, že žije. Zapomněl jsem na všecko - na sirotčinec, na to, že jsem němý, na Gavrilu, na Mlčouna. Na samém dně této zkušenosti jsem nalézal obrovskou radost z toho, že se mi nic nestalo.
- Snažil jsem se abych si tento pocit radosti z toho, že jsem naživu, dobře zapamatoval. Možná, že se mi bude ještě hodit, že ho jednou budu potřebovat ve chvílích strachu a bolesti. V porovnání se strachem, který se mě zmocňoval, když jsem čekal na přijíždějící vlak, mi všecky ostatní hrůzy připadaly nicotné.
- Vzpomněl jsem si na vlaky, které odvážely lidi do plynových komor a koncentračních táborů. Muže, na jejichž rozkaz se tak dělo, hřál pravděpodobně podobný pocit absolutní moci nad nic nechápajícími oběťmi. Tito muži rozhodovali o osudech miliónů lidí, jejichž jména, tváře a zaměstnání neznali, ale které mohli nechat naživu nebo je proměnit v jemný popílek, který pak roznesl vítr. Stačilo vydat rozkazy a v bezpočtu měst a vesnic uspořádaly speciální oddíly vojáků a policie zátahy na lidi, odsouzené do ghett a táborů smrti. Měli moc rozhodnout, zda výhybky tisíců železničních tratí budou či nebudou přehozeny, a zda vlaky pojedou po kolejích, které znamenají život či smrt.
Byl to skvělý pocit, mít moc rozhodovat o osudu mnoha lidí, které člověk nezná. Nebyl jsem si však jistý, zda tento pocit závisí jen na vědomí moci, kterou člověk má, nebo na jejím použití. - Zajíc vyskočil ven a rozběhl se k louce. Myslel jsem, že jedním mohutným skokem vlétne do trávy a už ho nikdy neuvidíme. Ale jen tam zůstal sedět s nastraženýma ušima. Zdálo se, že vychutnává svoji svobodu. Ze vzdálených lesů a polí zaznívaly zvuky, které jen on mohl slyšet a kterým jen on mohl rozumět, nesly se k nám pachy a vůně, které jen on dovedl ocenit. Všechno to bylo jeho. Opustil klec, byl volný.
Náhle se s ním však udála změna. Svěsil nastražené uši, povadl a jako by se i zmenšil. Jenou si poskočil, zavětřil, ale neutekl. Hlasitě jsem hvízdal v naději, že ho to přivede k rozumu, že si uvědomí, že je volný. Ale jenom se otočil a líně, jako by najednou zestárl, a trochu se i scvrkl, se vydal zpátky ke svému kotci. Po cestě k němu se ještě na chvíli zastavil, napřímil se, opět nastražil uši a ohlédl se. Pak prošel kolem králíků, kteří ho napjatě pozorovali, a skočil zpátky do klece. Zavřel jsem za ním dvířka, i když to nebylo nutné. Nosil teď klec sám v sobě. Klec, která spoutávala jeho mozek i srdce a ochromovala jeho svaly. Svoboda, která ho tak odlišovala od ostatních otupělých, osudu odevzdaných králíků, kolem něho prolétla jako větrem roznášená, pomalu vyprchávající vůně rozdrceného suchého jetele. - Instruktor poklekl, aby se pomodlil, zatímco já se na něho shovívavě díval. Měl jsem před sebou dospělého muže, který získal vzdělání ve městě, choval se jako prostý venkovan a nemohl pochopit, že je na světě zcela sám a nemůže od nikoho čekat pomoc. Každý člověk byl zcela sám, a čím dříve si to uvědomil, že všichni Gavrilové, Miťkové a Mlčouni se dají snadno oželet, tím lépe pro něho. A jestli byl člověk němý nebo ne, to bylo úplně jedno. Lidé si stejně nerozuměli. Neustále se spolu svářili nebo se vzájemně okouzlovali, objímali se nebo po sobě dupali, ale každý z nich znal jenom sebe. City, paměť a rozum dělily člověka od ostatních právě tak efektivně, jako rákosí oddělovalo vodní proud od rozbláceného břehu. Podobně jako horské vrcholy kolem nás jsme se dívali jeden nad druhého, odděleni od sebe údolími, příliš vysocí, aby si nás nikdo nepovšiml, příliš nízcí, abychom se mohli dotknout nebes.
- Pud sebezáchovy, touha přežít, je vrozená a nezdolná. Jestliže nebylo možné udolat chlapcovu touhu, je snad možné spoutat a udolat fantazii?
Ke kontroverzní a bezesporu kruté knížce mě přitáhl film. Film, na který jsem neměla odvahu se podívat, ale řekla jsem si, že na papíře snesu dost... a snesla jsem to. Je to netypická válečná knížka, putování malého opuštěného děcka po zaostalém venkově někde na východě (v Polsku? na Ukrajině? Kdo ví...) za druhé světové války. A lidé se s ním nemazlí, ba naopak, bezbranné děcko je pro ně příležitostí, jak vybít to nejhorší, co v sobě mají. Ale vlastně jsem to líčení chlapcova putování, utrpení a týrání čekala horší. Jsou tam příšerné věci, ale tím, jak jsou líčené dětským pohledem, jsou paradoxně jaksi snesitelnější, umrtvené. A do toho mě překvapovaly a dostávaly chlapcovy úvahy nad světem, kterým procházel a který poznával. Kladl si otázky snad až rouhačské... ale jaksi přirozené. Napřed úvahy fascinující, pak rouhačské, pak děsivé. Ale vždycky jaksi neotřelé. Kolik těch neotřelých pohledů bylo, to ostatně vidíte výše sami.
Ta knížka mě dost zasáhla, i když nemá to, co od knih většinou chci: sympatické postavy, napětí, vtažení do děje a vžití se do postav. Má jen jednu věc, která mě u knih dovede dostat, ale má ji měrou vrchovatou a proto mě to dostalo: dovede neuvěřitelně popsat, jak se šíří zlo. A jak se z oběti stává tyran. Na konci jsem zjistila, že nejvíc z celé knihy mě děsí, co za příšernou zmrzačenou trosku, kterou snad ani nelze označit za člověka, vzniklo z toho ubohého, celou knihu otloukaného kluka. Na konci jsem opravdu litovala, že to přežil - kvůli němu samému i kvůli dalším postavám.
Silný kafe.
Žádné komentáře:
Okomentovat