K 17. listopadu jsem měla vždycky vztah a co jsem začala rozum brát, mrzelo mě, že jsem to tehdy tehdy v roce 1989 prožila coby čtyřletej špunt doma, bez plných náměstí, bez svíček a cinkání klíčů. Když tedy přišlo 30. výročí, řekla jsem si, že by bylo rouhání nezúčastnit se. Ale není to jen tak. Slavit výročí převratu, tedy společenské události, když jste z podstaty věci nespolečenský jedinec, co ho berou běsy z davů v ulicích, to je těžký. Ale vykopala jsem se a řekla si, že si to udělám po svým. Po zákoutích, kde těch lidí nebude tolik, kde nebude tolik hluku a slov, ale zato víc světel, barev a krás. A nakonec to bylo hezký, jak vidno. Z nějakýho záhadnýho důvodu mi už od rána zněla v hlavě Listopadová od Wabiho Daňka, která s tím svátkem vůbec nesouvisí, ale její refrén mám moc ráda a vlastně se mi do toho rozpoložení hodila.
Tak mě nečekej, já nikam nepospíchám
Listopadový písně od léta už slýchám
Nejprv, po odpolední geocachingové procházce, když jsem nabrala z Kampy směr k Národní třídě, to chtělo znovu se sžít s foťákem, kterej jsem vlastně pořádně neměla v ruce skoro rok. Ale noční fotky a hraní se světly a kontrasty prostě pořádně mobilem neudělám. Takže jsem si hrála... a vznikaly podivuhodnosti jako fotka výše. Moc jí nerozumím. Kdyby byla rozostřená, bude přece rozostřený všecko. Každopádně se mi líbí.
Listopadová.
Z mostu Legií. Nemám nijak ráda města. Ale tenhle pohled je prostě krásnej.
17:11, zrovna se rozezněly zvony na připomínku událostí před 30 roky.
A k obloze se vznesl houf ptáků.
Národka přede mnou. Je tam barevno a živo.
Po nábřeží pořád jezdí tramvaje, dobrý vědět. Budu se mít jak dostat domů.
Před divadlem taky pár tramvají stojí, ale v těch probíhají listopadový akce.
Díky, že můžem.
U voršilského kostela - znám ho dobře, jednu dobu jsem kolem něj chodívala prakticky denně ze školy do menzy, ale o jeho roli v listopadových dnech jsem nevěděla. Je fajn rozšířit si obzory.
Hoří tu plno svíček. Lidi chtěj přidat svůj kousek světla... ale k samotnému památníku revoluce s rukama se absolutně nedá procpat, pokud teda nejste úchyl, kterýmu dělá dobře lepit se na další lidi. Tak svíčky hoří na všech možných, aspoň trochu vhodných a souvisejících místech.
Jedním z nejdůležitějších a nejviditelnějších charatektistik doby po Listopadu je pro mě to, že dneska se člověk už policajta nemusí bát a čekat problém, ale lze se na ně s klidem usmát a oni ten úsměv většinou vrátěj. I tenhle se usmál. Tak jsem mu to řekla.
Občas se teda kromě světel a příjemný a vděčný nálady objeví i připomínky aktuální politické situace. Ta už tak příjemná není.
A zase hoří.
Zrovna, když jsem se tam mihla, vyšel z knihovny VH kdosi a mně blesklo hlavou "to je Halík". Tak jdu nenápadně o pár kroků dál, skenuju, říkám si "seš blbá, to není Halík" a pak pána ztratím z dohledu.
Končím chvilkou na náměstíčku na podestě Národního divadla. Je tam jakási hezká nálada, lidi mají transparenty, který jsou jaksi od srdce, půjčujou si svíčky, oheň, nabízí si perníčky a "horkou lásku a pravdu" a podobně. Bylo tam hezky.
A v Havlově koutku u srdce hoří moře svíček.
A v rohu za tím mořem svíček stál a rozhovor dával... jo, Halík. Byl to on. Mám na tyhle situace jakejsi šestej smysl - loni u výročí invaze z roku 1968 jsem takhle potkala před rozhlasem Martu Kubišovou. A teď tedy takhle. Opět jsem využila situace. Selfíčko je trapný a otravuje všecky zúčastněný včetně mě, nehledě na to, že k těmto lidem se to fakt nehodí. Podpis - no, váhala jsem, ale nebudu zdržovat. Ale pozdravit, potřást rukou a poděkovat za to, co dotyčnej dělá, to neurazí snad nikoho. A já z toho mám víc než z nějaký fotky.
A po nábřeží k Tančícímu domu. I ten je nasvícenej a zatraceně mu to sluší.
A domů. Jak se říká, dobrého pomálu... a tak se nebudu dál rvát v davech lidí a půjdu si nechat domů do klidu doznít to pěkný odpoledne a večer. Hezké to bylo. A #dikzemuzem.
Žádné komentáře:
Okomentovat