Dovolená Lanškrounsko (říjen 2019)

Tradiční podzimní dovolená, tentokrát v Lanškrouně. Říjen byl jedno velký čekání na to, až sem konečně vypadnu. Opět mě sem vytáhly kešky. Bylo z toho krásnejch šest dní v příjemným městě, kde je všecko tak akorát na dosah, klid a pěkná zákoutí... a hlavně putování lesama, polema, údolíma a kopečkama, objevování studánek, lomů a keší... a hlavně nikde nikdo.

Ze čtenářského deníku 5

Robert Harris - Otčina: 

• "Nenarodili jsme se všichni jako hrdinové, Zavi. Lidé jako já jsou na světě proto, aby vynikli chytrolíni jako ty."

Perfektní věc. Zprvu detektivka, pak thriller. Vraždy, celkem sympatickej vyšetřovatel se složitým osobním životem, propojená Evropa... až na to, že druhou světovou válku vyhrálo nacistický Německo a určovalo další osudy Evropy. A každý režim má věci, které je nutné utajit za každou cenu. Tahle knížka byla jako pomalu se rozjíždějící vlak, zprvu nic moc... ale když nabere rychlost, nic už ho nezastaví. 

Jozef Karika - Tma:

• "Umřeš, protože jsi hloupý," řekl Oly.
  "Sorry, polepším se."
  "Půlku IQ ti ukousne strach," poučil mě.
• Strach udělá s tělem i myslí divy, někde jsem četl, že hormony, které se vylučují do krve při extrémní hrůze, mají podobné složení jako heroin a pervitin. A na tom, který hormon převládne, závisí, jestli se člověk bezvládně zhroutí, opustí tělo a ponoří se do vlastních světů, nebo se nabudí, je překvapivě veselý, rychle mu to myslí a občas dokonce i překoná své vlastní fyzické limity.
• Proto nás přílišná hrůza nebo stres mohou doslova unést; a pak převezmou kontrolu pravěké instinkty, stáváme se jenom diváky a rukojmími jako pasažéři uneseného letadla.
• Naděje je nebezpečná, zvyšuje totiž sázky. Mnoho lidí se prý z očí do očí konci sesype tehdy, když v nich ožije naděje, protože ta poslouží smrtce jako kosa, která oběť definitivně setne.
• "Naděje umírá poslední," přiznal jsem. "A proto je nebezpečná. Zabíjí, aby přežila déle než ty."
• Sníh je totiž upír, ne nadarmo umírá na jaře tolik starých lidí, mizící sníh je bere s sebou.
• Je neuvěřitelné, jak se vzpomínky a informace dokážou zašmodrchat. Něco zaslechneme nebo vidíme, nepřikládáme tomu žádný význam, a po několika minutách už zase myslíme na něco jiného. Semínko zapadne někam do hlubin a pomalu, neznatelně z něho vyrážejí výhonky. Může to trvat roky, a potom najednou šup, vzpomínka se vynoří v plné kráse, vyskočí zpoza rohu, někdy přesná, někdy zmutovaná do bizarní podoby. Přesně to se mi stalo, hrůza i beznaděj se zakously hluboko, narazily na podzemní ložisko. Podobně jako ropa, která vznikla z pozůstatků pravěkých rostlin a živočichů, vytrysknou čas od času na povrch i zapomenuté, hnijící vzpomínky.
• Co když se nevynořil z mého podvědomí, co když v téhle pustině nějaký fantom opravdu poletuje?
  Vousatý tulák, divoký Tavo, nevypočitatelný, mocný a zlomyslný horský démon ze Švantnerovy Nevěsty hor, napadlo mě bláznivě.
  Když zacítí lidský strach, osamělost, beznaděj nebo izolaci, přivábí ho to, přiblíží se a nabude viditelné formy. (...)
  Že by v místních horách opravdu přežívala jakási atmosféra, jakýsi duch místa, zlý genius loci, kterého láká lidská hrůza, opuštěnost a neštěstí? Právě těmi se živí a dodávají mu tvar, takže se zjevuje nejdřív ve snách, blouznění a vizích, až nakonec...
  "A dost!" zařval jsem a dal si facku. Zabije tě nejenom naděje, ale i fantazírování.
• Zkusil jsem to, vždyť za zkoušku nic nedám. Platil ale přesný opak: jestli se o nic nepokusím, dám za to život.
• Kdyby mě předchozí dny tak nevyčerpaly, hrůza ze ztráty orientace a ze situace, v níž jsem se ocitl, by mě nepochybně zabily. Jenže smrt se na mě bez ustání zubila už několik desítek hodin, a tělo nekonečné zásoby hormonů nemá. Proto člověk nemůže intenzivní štěstí, zamilovanost, ale ani vypjatý strach a zuřivost pociťovat dlouho. Všechno je určované dávkami hormonů - celý život i osobnost. Když dojdou nebo se nestihnou obnovit... chemie došla, kámo!
• Pokud ti někdo tvrdí, že umrznutí je příjemná smrt, nevěř mu. Cítíš chlad, prsty, palce, uši i nos máš jako v mlýnku na maso. Zabodávají se do tebe stovky, tisíce jehliček. Cítíš bolest, požírá tě mráz a žvýká tě zaživa, ale ty zůstáváš apatický.
• Hodně lidí, kteří se ztratí a zahynou v horách, se prý před smrtí chová, jako by je něco pronásledovalo. Nasvědčují tomu prý stopy jejich pohybu stejně jako poloha, v jaké záchranáři objeví mrtvolu. Mnozí z nich neumřou zimou nebo vysílením - zabije je šok. A ten může vyvolat cokoli, například intenzivní hrůza.

Třetí věc od Kariky, po níž jsem sáhla. Po nepřekonatelné Trhlině a jasně hororovém Strachu. Je to o něco slabší než předchozí tituly, ale pořád je to dobrý. Divný věci, divnej hrdina a velký psycho a občas obstojná nechuťárna. Na druhý přečtení to bylo mnohem lepší než na to první. S klidem doporučuju.

Ze čtenářského deníku 4

z pořadu ČRo Osudové ženy - Vítězslava Kaprálová (skladatelka a dirigentka): 

• Celý život se točí podle malinkého, ale úžasného pravidla: klad a zápor. A tak zbývá nacházet dobro s otevřenýma očima, a zlem se zocelovat. Mít radost z prostoty a maličkostí, zpívat vždycky, usmívat se, jak nejvíc to jde.

z pořadu ČRo Osudové ženy - Ludmila Macešková (básnířka a mystička):

• V jedné chvíli, když jsem si plně uvědomila hrůzu svého života a že z něho není úniku, protože jsem v něm uvězněna jako v nějakém pomyslném pekle, přišlo mi na mysl: Kdyby byl Bůh, on jediný by mi mohl pomoci. Kdyby byl Bůh. Ale je? Celý život na něj myslím, ale on vlastně nikde není! Nebo jsem já svým bytím někde tam, kde on není? Co já mohu nabídnout tak velkého, abych pohnula Boha k projevu, který by jej usvědčil ze jsoucnosti? Život, blesklo mi. Ale jak vlastně umřít? 
• Jen Bůh mě může soudit. Jen on mě vidí zvnitřku jasně. 
• Můj vnější život se podobal běhu před příšerou, která mě hnala bičem před sebou. Vnitřní se podobal mizení dovnitř do čarovné zahrady, kde hlas jejího Zahradníka mě okouzloval až k necitlivosti vůči biči. 

Ivan Mackerle - Cesty za příšerami a dobrodružstvím: 

• Kam chodí zvířata umírat, to ví snad jen Bůh.

Christopher Pike - Podlé srdce (Stopy hrůzy): 

• Používal svou víru, aby odkryl pravdu; nepopíral pravdy jiných lidí.
• Každý tě jednou opustí. Nakonec jsme všichni sami. Všechno, co máme, je to, čím jsme se během života stali.

Christopher Pike - Nesmrtelná (Stopy hrůzy): 

• Chrápání je typickým projevem tvé přízemní duše.
• On totiž člověk, který unikne smrti, úplně jinak oceňuje život. Věci, které jsem předtím považovala za samozřejmé, jako například chodit do školy nebo jíst zmrzlinu, pro mě dostaly zvláštní, nový význam. 
• S nápady je to zvláštní. Když jsou, nevíš, odkud se vzaly. Když nejsou, nevíš, kam se poděly. Jako by celý příběh existoval jen v jediném krátkém okamžiku. Když ho rychle nenapíšeš, nebo nesvěříš někomu jinému, zmizí beze stopy. (...) Někdy se mi zdá, Josie, že nedovedu žít v tom pravém čase svého příběhu. Buď mám zpoždění, nebo předbíhám. Nejsem schopen najít ten okamžik, kdy vidím děj vcelku.
• Oba jsme věřili, že příběhy se nevymýšlejí, ale objevují. 
• "Copak se o něco pereme? Proč vždycky všechno bereš jako soutěž a konkurenční boj?"
  Heleně znova klesla hlava mezi kolena. "Protože celý život nic jiného není." 

Ze čtenářského deníku 3

Miloš Urban - Kar: 

• Poddá se a poté si najde vlastní cestu. Voda je jako kočka. Nic s ní nenaděláte. V krátkodobém horizontu ano, v dlouhodobém ji však nevychováte. Kolik měst má pomník kočky? Vary jej mají, a není to pomník ledajaký - kočka na sloupu vystrkuje na město zadek. Julián jí vždycky rozuměl. 
• Jak dlouhý je čas mezi vyprázdněnou a nově nalitou skleničkou, aby vám neužíraly zdraví? V poslední době to docela řešil. Jak se dostat do stavu nebytí? Třeba pitím, prohodil jednou na fakultě jeho profesor filozofie.
  Teď nad tím podumal. Jak se dostat do stavu nepití? Třeba bytím, vyšlo mu a zdálo se to dobré. Mohl by slogan prodat anonymním alkoholikům.
• "Tahle, co jste přinesla, končí špatně."
  "Takový konce mám ráda. Jsou ze života. Každej život skončí špatně. Smrtí." 
• Řešení úloh, kde jsou čísla nahrazována literami, což nenáviděl už na gymnáziu. Jako kdyby on měl psát své texty v číslicích. Čtenáři, zlom si mozek, jinak mě nejsi hoden. 
• Možná ji kérky ochránily. Možná proto se lidi tetujou. Není to spolehlivé na sto procent, ale když se to udělá správně a přesně, je to ochrana proti uřknutí. Tetování je iracionální atavismus, druhotný znak, když tělo ani jazyk nestačí. Manifestace nějaké obliby, přihlášení se k něčemu. A má zůstat na celý dlouhý život.
• Škoda, že nemám dítě, napadlo ho, takové kruté chvilky bych mu připravil moc rád. Ukázat mu, že vždycky bude někdo připravenější, talentovanější a úspěšnější než ty. Nejlepší škola. 
• "Protože když si něco neseš s sebou celej život", odpověděl policajt, "cvokař ti s tím nepomůže. Si to musíš vyřešit sám. Nebo to za tebe udělá smrt."
  Ten hajzl ani neví, jakou má teď pravdu, pomyslel si Julián. 
• Když přišli, kočka je pozdravila. Jmenuje se Kočka, sdělil jim pan Kott, a je to poslední člověk, který mu na světě zůstal.

Urban je dobrej. Píše podivný, snivý, fantasticko-reálný příběhy plný obskurností, úchylek a mnohdy velkých nechuťáren (a zrovna Kar v tom vyniká), ale zatraceně to umí a umí strhnout. Kar byl výtečnej. Zhltala jsem ho za jeden den, a to jsem byla nemocná a unavená... ale odtrhnout se nedalo. Pokud vám nevadí nechutnější a drsnější násilné scény, můžu jen doporučit.

Ze čtenářského deníku 2

Peter May - Skála: 

• Je těžké začít zabíjet. Poté, co se začne, je to už snazší.

Peter May - Muž z ostrova Lewis: 

• Kdo z nich mohl tušit onu bolest za maskou rozumnosti? Kdo ví, jaké zmatky se ukrývají za fasádami tváří druhých? 
• Nikdy nemůžeme vědět, čím si druhý člověk v životě prošel, ačkoli si myslíme, že ho důvěrně známe. 
• "Je mi to vážně proti srsti, Fine, ale dlužím ti omluvu."
  Fin přikývl. "To bych teda řekl."
  "Vyprovokoval jsi mě. Ale stejně jsem neměl právo tě uhodit. Byla to chyba."
  Fin se otočil na člověka, kterého kdysi považoval za svého přítele, a v jeho obličeji spatřil upřímnou lítost. "Proč? Proč to byla chyba?"
  "Protože Ježíš nás naučil, že násilí není správná cesta. Kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou."
  "Popravdě řečeno si troufám tvrdit, že jsem to byl já, kdo tady nastavoval druhou  tvář."
  Donald po Finovi šlehl pohledem.
  "A vůbec, kam se podělo 'oko za oko'?"
  "Oko za oko a svět bude slepý, pravil Gándhí."
  "Ty tomu všemu fakt věříš, co?"
  "Ano. A ty bys to mohl aspoň respektovat, když už nic jiného."
  "Nehodlám uznávat nic z toho, čemu věříš, Donalde, respektuji pouze tvé právo věřit v to. Stejně tak ty bys měl respektovat mé právo nevěřit." (...)
  "Ty ses k tomu, že nebudeš věřit, rozhodl, Fine. Kvůli tomu, co se stalo tvým rodičům. To není totéž jako nevěřit."
  "Já ti povím, čemu věřím, Donalde. Věřím, že starozákonní Bůh není totožný s tím novozákonním. Jak dokážeš najít soulad mezi krutostí a násilím jednoho, a pokojem a láskou, které káže ten druhý? Vybíráš si jen kousky, které se ti líbí, a ignoruješ ty, které se ti nezamlouvají, v tom to je. Proto existuje tolik křesťanských odnoží - katolíci, mormoni, baptisté, evangelíci, svědkové Jehovovi. Jen tady na tomhle ostrově je kolik? Pět různých evangelických církví?"
  Donald energicky vrtěl hlavou. "To je jen slabost lidí, že se nedokážou dohodnout a hádají se kvůli rozdílným názorům, Fine. Víra je klíč."
  "Víra je berlička slabochů. Slouží k zahlazení rozporů a uchyluješ se k ní, aby ti poskytla snadnou odpověď na nezodpověditelné otázky." Fin se naklonil. "Když jsi mě praštil, šlo to od srdce, ne od víry. Bylo to tvé opravdové já, Donalde. Řídil ses svým instinktem. Přestože byl scestný, pramenil z upřímné touhy ochránit dceru a vnučku."
  Donaldův smích zněl těžce ironicky. "To se nám panečku karta obrátila. Křesťan obstará bití a bezvěrec nastavuje druhou tvář. Musíš být v sedmém nebi." 

Peter May - Šachové figurky: 

• Když jde tvůj život od desíti k pěti, není na víře snadného vůbec nic.
• Nejlepší přátelství jsou ta, která nepotřebují zaplňovat mlčení slovy.

Peter May - Ostrov Entry: 

• Lidé se přece zamilovávají. Láska si vybírá je, ne oni ji. 
• Zaséváme semena své vlastní zkázy a ani si to neuvědomujeme.

Peter May je autor hodně dobrých, většinou psychologicky laděných detektivek, jehož jsem objevila letos v létě. Nedoporučuju pekingskou sérii (pokud si nepotrpíte na trapné zamilované zaplétání a rozplétání hrdinů, co už pět dílů nevědí, co chtějí). Doporučuju sérii Akta Enzo, ta je fajn. Ale úplně nejvíc, vřele a s nadšením doporučuju výše citovanou trilogii z ostrova Lewis (Skála, Muž z ostrova Lewis, Šachové figurky). Ale počítejte s tím, že vás to začne lákat koupit si letenky na Hebridy, větrem a vodou ošlehaný souostroví v Atlantiku na úplným okraji britských ostrovů. :-)

Madeira - jih a jihovýchod, odjezd

Posledního dne se udělalo obstojně pošmourno. Shodly jsme se, že to je dobře, aspoň že se nám bude líp odjíždět. Závěr minidovolené je jasný - na Madeiru je pět dní málo. Ozkoušely jsme snad od každého něco, ale stálo by za to zdržet se tu dýl. Plán na příště je jasný. 

Madeira - výlet po severu (směr Santana, Seixal)

Den čtvrtý. Po výšlapu na levady jsme se rozhodly udělat si trochu volnější den. Nejprve jsme vyrazily ze Sao Vicente na východ, že se podíváme do Santany na mé vytoužené "áčkové" tradiční madeirské domky, ale cesta ubíhala dost pomalu a nechtěly jsme ztrácet čas, takže jsme si jen vyjely do hor na místa s pěkným výhledem a pak se vrátily do Sao Vicente a jely na druhou stranu do Seixalu, kde je jedna z mála koupacích pláží. A ačkoli nebylo žádný velký vedro a oceán je tady ne zcela klidnej, bylo koupání překvapivě parádní a velice jsme si ho užily. A ze zdejšího černýho písku se skvěle plácají všemožné věci.