Pražská kancelářská krysa v karanténě vaří

Čtrnáct dní sedíme doma a já si na to naprosto bez problémů zvykla. Výhody u mě zatím celkem převážují nad nevýhodami. Ne, nemůžu sice chodit na dlouhé výšlapy, ale zase si odpočinu doma jiným způsobem a to má taky něco do sebe. Nemůžu se vídat s kamarády, ale tak si napíšeme a zavoláme, stejně jsme se scházívali tak jednou do měsíce. A naučili jsme se hrát karetní hru po online přenosu a je to fajn. Jinak mi nechybí nic (naopak mi přebývá sražená pára na brýlích nad rouškou, když vylezu jednou za čas ven a hned zas rychle zalezu, protože nevidím a špatně se mi s tím dejchá). Naopak mnohé stíhám, mnohé dělám a mnohé se učím.

Nejvíc mě těší pokroky, nebo spíš ujištění o ne-úplně-marných kulinářských schopnostech. Vaření mě nikdy nebavilo a příliš netěšilo. Teď však zjišťuju, že když je potřeba, uživím se a je to poživatelné, ba dokonce mnohdy poživatelné s potěšením. A když se uvaří celej hrnec, je toho jídla na dva dny a člověk má za málo peněz dost muziky, což je taky fajn. Vysoce hluboce jsem si oblíbila husté české syté polívky. Navařit velkej hrnec zelňačky nebo hrachové polívky v podstatě nic nestojí, není na nich vůbec nic těžkého, jsou celkem dobré a vděčné a člověk se nají.

Slaný

Občas se pustím i do větších experimentů. I do velkejch. Do chleba. Já už ho kdysi dělávala, ale vždycky to zařvalo na tom, že mi hrozně tvrdla kůrka - kamarádi si dělali srandu, že můžu s klidným svědomím aplikovat biblické "kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem" a bude to zcela vyrovnaný boj.

Teď jsem se do toho odhodlala znova. Pač balený chleby jsou nedobrý a dobrou křupavou šumavu si teď chvíli odpustím, protože kdoví, kdo na ni šmatal a prskal.

Tak jsem to vzala od podlahy a udělala i vlastní kvásek.

Kvásek v prvních dnech málem chcípl. Přesto jsem se do toho pustila (recept zde).

Recept na kvas jsem těžce zaimprovizovala (oni sice píšou jednu lžičku, ale já tam pro sichr dám dvě lžíce, protože můj kvásek je lemra na umření).

Hnětení jsem ošulila, protože kdo se s tím má deset minut prát.

Až po napečení jsem zjistila, že mám šest let prošlou mouku.

No... a vyšel z toho tenhle krasavec. Chuťově byl naprosto dokonalej... akorát k večeru zase jaksi ztvrdl. Zachránil ho pobyt v igelitovým sáčku, ale není to ono. Na tomhle nešvaru se bude muset zapracovat, jinak ale fakt dobrý.

Další exemplář byl o trošku míň vypečenej a tudíž o trošku míň chuťově fascinující, trošku víc keclej a gumovej, ale o něco míň tvrdnoucí zvenčí. Bude to chtít najít nějakou zlatou střední cestu.

O víkendu jsme páchali online večeři s kamarády a udělali si hamburgery. Opět se mi osvědčila moje finta "aby toho bylo víc" a dokonce aby to zavánělo něčím zdravým - do mletého masa přidávám ovesné vločky (od oka, ale tentokrát to bylo možná i 150-200 g vloček na půl kila masa). Zahustí, drží to díky nim tvar... a ve výsledku nejsou vůbec cítit. Když jsem to zkoušela poprvé, ošklíbali se kamarádi, co to tam cpu a kdo to bude jako jíst. No, oni. Kdyby mě neviděli, jak je tam sypu, nepoznali by to. Od té doby to dělám pořád a nikdo se už nediví a neděsí.

Skvěle vyšly i tentokrát. Děláváme jich šest. Já do sebe nasoukala dva. Spolubydla požral zbylé čtyři - to beru jako největší důkaz, že se povedly. Jinak než požráním to nazvat nedá - vzhledem k tomu, že spolubydla tentokrát sehnal extra velké housky. Akorát jsme si je nevyfotili (což byla, pravda, chyba, byly fakt výstavní i po vizuální stránce).

Sladký

Při dlouhodobým pobytu doma mě děsně honí chutě. Se spolubydličem jsme onehdá spekulovali, jak by kdo dělal bábovku. Bábovka je věc, která se mi dosud nikdy nepovedla. I svěřila jsem se prozíravě svým mateřstvím protřelým přítelkyním... a ejhle, hned jsem měla radu, jak udělat bábovku, co se nemůže nepovést. A fakt to vyšlo. Mrkvová bábovka byla do dvou hodin na světě a do dvou dní pryč.

Dneska mě popadla zase chuť na něco sladkýho domácího. Projela jsem zásoby, projela knížku ozkoušených receptů a usoudila, že bude fajn se zbavit toho kokosu od Vánoc, takže budiž kokosová buchta na plech. A zatímco se pekla, uvažovala jsem dál, co s ní. Nahoru... no, mám tam pár týdnů starý tvarohy. A ať to nemusím komplikovat, tak co by s tím udělala plechovka starýho salka?

Plechovka starýho salka ten tvaroh šíleně rozředila. To, co jsem doufala, že bude tvarohovým krémem, se stalo tvarohovou kaší. Tekutý tvaroh se dá odtekutit několika způsoby. Něčím zahustit. Nechci, nabouralo by to celkem dobrou chuť. Vyšlehat. Nechce se mi, navíc výsledek je nejistý. Nebo...

.... zapéct. Ejhle, nápad!

I stalo se tak.

Přišel spolubydlící, začenichal, zjistil, co jsem vyrobila, oremcal, že jsem zneuctila, upekla a smíchala s tvarohem prošlé salko (to se stářím nekazí, ale přirozeně zhnědne, v podstatě zkaramelizuje, a je naprosto dokonalý; já se drobet obávala svého tři roky prošlého a on se přiznal, že kdysi sežral deset let staré v rezavé plechovce :)))... a pak na posezení zlikvidoval dva pruhy buchty.

Takže jako dobrý.

Akorát teda budu muset nakoupit mouku. Nějak jsem pochopila, proč lidi kupovali zásoby po desítkách kilo. Já měla doma na začátku karantény asi pět kil... a teď mám dvě.

Obávám se, že u mých kil živé váhy bude ten pohyb opačným směrem.