Už druhý den sedí většina republiky velkou část dne doma na perkeli, protože koronavirus. Tak sedím taky. Včera ráno jsem dorazila do práce - měly jsme s kolegyněmi válečnou poradu, jak se budeme střídat po jedné na pracovišti a zbytek bude dělat z domova; do čehož nám vlítl pan nadšéf a pravil, že nás minimálně týden nechce vidět, pokud tedy nebude něco naprosto-šíleně-akutně-neodkladnýho. I sedla jsem na kolo, udělala poslední nákup cideru, chleba, sýra a šunky a jela zase domů.
Od té doby jsem stihla učinit několik poznatků.
Ad práce:
Práce z domova je fajn věc. Ne proto, že bych se libovolně flákala, ale proto, že když se s lidma nepotkáte na chodbě, na obědě, mezi dveřma... tak si nevzpomenou, že byste pro ně mohli udělat tohle či tamto. Teď se ozývají jen ti, co to opravdu potřebují. A já mám čas dodělávat resty, které mi jinak měsíc ležely na stole.
Největší překážkou práce z domova je kočka. Je rozladěná, že jsme se oba opovážili nabourávat její stereotyp a být doma v době, když máme být někde pryč. A navíc jsme doma a nevěnujeme se jí. Amélie chodí z kuchyňobýváku ke mně do pokoje a řve. Teda ona mluví. Dospělé kočky prý mňoukají jen v komunikaci s lidmi, samy na sebe spíš vrčí. Teda, mluví... mám pocit, že mě plísní, jak si ten život představuju. Vydržím půl hodiny a pak jde kočka na balkon nebo na okno (tam se jí líbí a vydrží půl hodiny čumět dolů z parapetu).
Ad praktické věci:
Umím vařit. I když jsem si to nikdy naostro neotestovala v praxi, teď zjišťuju, že jsem s prací na cca dvě hodiny dokázala zajistit poživatelnou, nutričně rozumnou a do-mrtě-zkonzumovatelnou stravu pro dva lidi na minimálně dva a půl dne. Takový to, že dva dny máte kuře a kuřecí polívku a pak oberete kosti a máte rizoto. Jsem spokojená. A mamka může být taky - to podstatný mě naučila, i když jsem se roky tvářila, že ne.
Mít doma nějaké zásoby je fajn. Z domova jsem odkoukala, že je normální mít skoro plnej špajz; už jen proto, že když večer začnu péct buchtu a dojde mi mouka, nemusím pro ni do krámu nebo k sousedům (protože na vesnici, odkud jsem, ten krám prostě není). Když teď začalo přituhovat, stačilo mi v rámci běžného nákupu vzít o pár věcí víc než obvykle a nemusela jsem plašit jako ti, co najednou vozili plné vozíky těstovin a mouky. A co se nespotřebuje teď, to časem vezmem na chatu.
Ad mezilidské vztahy:
Fyzická vzdálenost od blízkých zmenšuje "psychickou" vzdálenost. Opět jsem si ověřila to, nač jsem přišla už před deseti lety ve Finsku na Erasmu: když jsem v Praze a naši na Vysočině a můžem se navštívit kdykoli, dáme si vědět třeba jednou týdně. Nebo i míň. Protože víme, že můžem cokoli kdykoli. Když jsem byla ve Finsku, dávali jsme si vědět skoro každý den. Dálka nás dělila, věděli jsme, že cokoli nemůžem, tak nás to k sobě táhlo víc alespoň na telefonát nebo skype. Teď je to podobný. Nedělí nás sice extrémní dálka, ale rozum a výrazně nedoporučené cestování. Najednou mi volala babička, se kterou se vídáme jednou za dva měsíce, když přijedu domů, a voláme třikrát do roka, když máme narozeniny. A tak že si teď budem volat častěji. A já z toho mám radost.
Karanténa umožňuje dělat to, na co jinak nebyl čas. Už o víkendu jsem zasela nové bylinky a přesadila staré. Protože to je věc, kterou po práci neuděláte, protože už je tma a zima, žejo; a o víkendu taky ne, protože buď něco podnikáte s lidma, nebo vyrazíte někam na výlet.
Karanténa je dobou introvertů. Zatímco mí extrovertní kamarádi si lámou hlavy, co budou probůh dělat, když se nemají scházet... já si to užívám. Nemusím cestovat, nemusím se vyhýbat davům lidí, nemusím se s nikým strkat v narvané dopravě. Nemusím řešit, kam jdu zítra, kdo se chtěl stavit a komu jsem měla napsat, aby přišel tehdy a tehdy. Přemýšlím jen nad tím, kterou knížku z té půl knihovny si vezmu jako první a na jakej film ze zásobárny se teď podívám.
Karanténa ukazuje, co v nás doopravdy je. A ukazuje, že ve většině lidí je něco dobrýho. Moji známí šijou podomácku roušky. Snaží se dělat osvětu v okolí, aby ostatní ty roušky taky nosili (protože to neděláme kvůli sobě; moje rouška pomůže tobě, tvoje rouška pomůže mně). Kamarádi evangeličtí faráři dělají online přenosy bohoslužby z prázdného kostela a organizují pomoc dobrovolníků lidem, kteří nemohou nebo nechtějí vycházet. A když jsem dole v domě vyvěsila ceduli, že čas od času jdu na nákup a kdyžtak někomu něco přinesu, stavila se paní sousedka, že ona už naše starší osamocené stihla oběhnout a už jim to zařídila. Ale že moc děkuje, že je fajn, že tu žijou lidi, co na sebe myslej.
Jasně, pak jsou taky idioti jako třeba "u nás" ve Žďáře, kde se sice objevil jeden nakažený po návratu z dovolené v Itálii, ale vzorně ihned zapadl do karantény a když zjistil, že mu není dobře, neprodleně se napráskal hygieně a doktorům a udělal vše pro to, aby nikoho nenakazil. Ale když se to rozkřiklo, někdo mu prý posprejoval fasádu a hodil šutr do okna. Ano, je tam to "prý", ale je to ze zdroje, kterému celkem věřím. Ale pořád je to jeden, dva kreténi na desítky jiných, ochotných, pomáhajících.
Nemůžu si pomoct, ale zatím z toho mám dojem, že na tom nejsme tak zle. Ať už co se stavu společnosti týče, tak i dosavadním výsledkem boje s virem. Snad to tak i zůstane.
To dáme.
Zdravíme z vylidněné Prahy.
Já si hraju na desperáta (vždycky se mi ty kovbojský desperátský šátky přes ksicht hrozně líbily a teď ho můžu nosit, aniž by to vypadalo nemístně a infantilně. A kdybych náhodou vypadala jako blbec, tak mě pak aspoň nikdo nepozná. A jít takhle na poštu... no, to se vyplatí. :)
A Amélie taky používá nouzové záchranné prostředky... jen si to trochu popletla.
(Jsou to takové ty vycpávací igelitové polštářky vyplněné vzduchem, co se používají do balíků. Zatímco jsem vybalovala balík vesnické pomoci pro Prahu, kočka vletěla do krabice a vybavila se po svém.)
Tak se opatrujte a zůstaňte doma. Vždyť ono je to fakt celkem fajn.
Žádné komentáře:
Okomentovat