Zemřel Honza Vyčítal z Greenhorns...

A já si až včera večer a dnes uvědomila, že to byl vlastně můj nejmilejší a nejváženější českej muzikant (spolu s Martou Kubišovou). Kytarista, textař, kreslíř, tramp, milovník všeho americkýho. Ale hlavně rovnej, férovej, nesmírně svéráznej a neuvěřitelně talentovanej chlap, kterej celej život žil po svým, držel jeden směr... prostě chlap, co působil jako značnej sympaťák. 

Ale pro mě to byl a navždycky bude hlavně skvělej textař a muzikant. Protože co se hudby týče, tak Beatles nebeatles, Floydi nefloydi, jsem dítě vyrostlé na starým českým popu a na country a folku. Ta muzika je krásná a upřímná... a odvěkýmu kouzlu kytary, ohně a letní noci se u mě nemůže asi nic rovnat. 

Takže si od včerejška hraju pár Vyčítalovejch písní - jednu, co mě provází většinou života a naučila mě o českých dějinách víc, než většina dějepisu na školách; další, co zalepila další díry ve vzdělání, ale chybí jí ta osobní rovina... a na závěr jednu, která je prostě jeblá, ale kouzelná. :-) 

Battledress

Zapnu vzpomínkovou frézu romantiky battledressů

a najednou je mi šestnáct let

když jsem byl do čundrů janek, dřív než zpíval Wabi Daněk

když jsem našel celtovanej svět

Strašně jsem chtěl, než zestárnu, battledress mít, i usárnu

a pak jsem stál na nádraží i já

zabalený saky paky, na sobě tu bundu khaki

s domovenkou Czechoslovakia

Silver A, Silver B, pak poslední pozdrav z paluby

šlapou bačkůrky strachu, i holínky záhuby

Právě slét bílý květ, noc je protržená obálka

už se k lesům snáší Valčík, Švarc a Opálka

Horečně se potí záda a ruka už stengun skládá

mercedes se blíží od Břežan

pak ožehne výbuch zdola pyšný profil protektora

s kletbou Gabčík odhazuje zbraň

Silver A, Silver B, véčkem zdraví ruka z paluby

šlapou bačkůrky strachu i holínky záhuby

Silver A, Silver B, bubny ladí černá kutálka

vzpomínám na ta jména, Gabčík, Kubiš, Opálka

Půl čtvrté a potom celá, motory zní u kostela

v kterém sedm stínů tají dech

už se vojsko staví do řad, Jidášové žijí pořád

a už salvy duní na schodech

Silver A, Silver B, holky krásněj, válka, neválka

vzpomínám na ta jména Bublík, Hrubý, Opálka

Silver A, Silver B, smrťák roztočil už osudí

It’s a Long Way To Tipperary, kov na spánku zastudí

Silver A, Silver B, ozvěny stengunů doráží

Resslovkou kráčím dolů ke Smíchovskému nádraží

Tahle písnička mě provází snad od nepaměti. Naprosto přesně ale vím, odkdy jsem si k ní vybudovala silnej citovej vztah. Když mi bylo něco mezi deseti až dvanácti, jela jsem bez rodičů sama na léčebnej pobyt a naši mě vezli na letiště. Snad to tehdá hráli v autě v rádiu, to nevím. Ale vím, že když jsme pak už samotná děcka s vedoucími prošli odbavením a čekali na letadlo, našim se chvíli povedlo čekat v letištním prostoru pro veřejnost tak, aby na mě viděli. Mávali jsme si, loučili se, přes sklo už jsme se neslyšeli... a táta na mě ukazoval prstama véčko. 

A já nevím, co se mi v tý dětský palici tehdá stalo, mně v tu chvíli naskočil kus té písničky - véčkem zdraví ruka z paluby. A už to tam zůstalo. Písničku jsem začala mít ráda, zpívat si ji... i když jsem vůbec nevěděla, o čem je.

Po letech jsem zjistila, o čem a hlavně o kom to je. Všecky ty tajemný scény najednou nabyly konkrétních obrysů a tváří. Něco jsem si přečetla, viděla pár filmů... a postupně jsem začala chápat, o čem jsou jednotlivý verše tý písničky. Je geniální. Je to prostý, přirozený vyprávění... ale neuvěřitelně silný.

Díky téhle písni jsem se o atentátu dozvěděla víc, než z celé školní docházky - a hlavně si to navždy nesmazatelně zapamatovala, protože text oblíbené písně nikdy nezapomenu (aspoň dokud si pro mě jednou nepřijde ten starej německej parchant, co schovává věci a krade vzpomínky). Díky ní dokážu s jistotou odříkat jména všech sedmi statečných z chrámu v Resslovce, kteří tam bojovali ten poslední zoufalej a nesmírně statečnej boj s nacistickou přesilou. 

A klíčila ve mně strašně silná touha sdělit autorovi, že touhle písní odvedl možná lepší práci než celý naše školství. Ta myšlenka klíčila hrozně dlouho. Snad poslední rok jsem na to myslela. Našla jsem si kontakt na kapelu Greenhorns. Ale víme, jak to bývá, člověk si vzpomene, řekne si, že už to fakt udělá... a zase plynou týdny a nic. Nevím, jak vám, ale mně se to stává děsně často. 

Teď čekáte, jak budu litovat, že jsem dlouho váhala a už to nestihla. Ne. Já to stihla. Před cca měsícem a půl jsem se dokopala a během dlouhýho ležení ve vaně naklofala v mobilu mail a fakt ho poslala. Že děkuju za vše, co celá kapela a hlavně Honza odvedli za ty roky za skvělou muzikantskou i osvětovou práci a že já jsem konkrétním příkladem toho, že to mělo smysl. Že Battledress se mi stal takovým osobním hudebním pomníčkem a modlitbou za všecky ty statečný, na který vzpomínám, když coby obyvatelka Prahy 8 skoro denně chodím kolem ulice Opálkovy; když seběhnu z práce dolů kolem Bulovky, vidím pomník Anthropoidu a za drahým jsem jezdila přes Panenský Břežany.

Když jsem se včera tu smutnou zprávu o Vyčítalově odchodu dozvěděla, bylo jednou z prvních myšlenek, že ještě, že jsem to stihla. Ještě, že mě to dokopalo. A strašně chci věřit tomu, že mu to kolegové z kapely třeba ještě aspoň tlumočili...

Včera večer jsem si pustila pár dokumentů a rozhovorů... a v jednom z nich Vyčítal vzpomínal na absurdní situaci, která ho přiměla Battledress napsat - ještě za minulýho režimu vzal stopaře lampasáka, a když projížděli Heydrichovou zatáčkou, tak stopař prohlásil "tady ti dva blbci voddělali toho Henleina". No a to prý byl impuls - protože když už tak zapomínali a nechali se vymlet vojáci, tak co ti ostatní. Tak aby ostatní, mladí nezapomněli...

No a přesně tohle já mu napsala, že díky jeho písním vím věci, které bych se jinak nedozvěděla. Takže... snad ta zpráva trefila do cíle v pravý čas.

Když v Praze první jarní den naposled zasněží

Když v Praze v první jarní den naposled zasněží

a padá tma na parky, zdi, věže a nábřeží

pak hvězdy zablikají šifrované signály

potkávám děje, které se tu kdysi udály

Zas spěchá nocí stín, jak tehdy spěchával tu

odnáší do úkrytu vysílačku Spartu

ze které odezněla do éteru depeše

pro generála Ingra a Edvarda Beneše

V tom šeru lehce zaměníš jeden stín za jiný

tenhleten má hubenou tvář docenta Krajiny

v průkazech mají psána jiná jména, jiný věk

jdou jak tři králové - Balabán, Mašín, Morávek

Už zase víčka oken zatemnění sklopilo

i písmo vyhlášek se čerstvé krve napilo

a jen těch stínů pár přehlíží jeho výstrahu

když od Hradčan se dívá lebka s hnáty na Prahu

Nad odboj stáhla se už mračna jako smola

však občas ještě jedna z vysílaček zavolá

směrem na Woldingham, kde je londýnský adresát

zprávy, co předal agent A - čtyřiapadesát

Však slaví úspěch přepadová mašina

postřelí na schodech podplukovníka Mašína

a Petschkův palác je do pekla hlavní brána

čeká ho stejný osud jako Balabána

Jinak si marně brousí drápy hnáty nad lebkou

když třeskot pistolí se ozývá pod Terebkou

kde se pár kožeňáků hroutí zády ke stěně

a Peltán s Morávkem se spouštějí po anténě

Už zase víčka oken zatemnění sklopilo

i písmo vyhlášek se čerstvé krve napilo

a jen těch stínů pár přehlíží jeho výstrahu

když od Hradčan se dívá lebka s hnáty na Prahu

V té Praze, kde je smrt už každodenním hostem

zní štěkot výstřelů v šeru za Prašným mostem

kapitán Morávek střílí za své dva druhy

je první jarní den, rok čtyřicátý druhý

Však přestože mnohý z výstřelů trefí do cíle

kožené kabáty jsou dnes v smrtelné přesile

a když se pod topoly blíží parkem jako zeď

potom i Morávkova zbraň už zazní naposled

A mnozí z našich se už cvičí podsypávat hrách

těm stínům, které chodí s pistolemi po kapsách

a které hledají svou konspirační adresu

protože první výsadky už padly do lesů

Už zase víčka oken zatemnění sklopilo

i písmo vyhlášek se čerstvé krve napilo

a jen těch stínů pár přehlíží jeho výstrahu

když od Hradčan se dívá lebka s hnáty na Prahu

Když v Praze v první jarní den naposled zasněží

a padá tma na parky, zdi, věže a nábřeží

pak hvězdy zablikají šifrované signály

potkávám děje, které se tu kdysi udály

Druhá vzdělávací palba ve fantastickým podání. Ani nemluvím o tom, že nebýt téhle písně, tak bych dlouhý roky vůbec neměla tušení o odbojové skupině Tří králů. Natož abych věděla, kdo v ní byl, na čem dělali a jak skončili.  Ale ta písnička není jen geniálně vzdělávací; ona je i krásná, takovou tou děsivou krásou skutečnosti. Neznám jiný písně, který by mi kreslily v mysli tak živý obrazy, který by mě tak moc lákaly vyrazit do města a jít po stopách dávnejch osudů a lidí.

Nenapadá mě jinej českej mistr textař, kterej by dokázal tak jednoduše, přirozeně a přitom poutavě (a v poutech přísnejch veršů a rytmu!) odvyprávět tak dramatický skutečný příběhy. Ano, i jiní lidé dovedou psát nádherný písňový texty... ale je rozdíl pustit si fantazii na špacír a vymyslet si, co se mi hodí... a je rozdíl psát o skutečnejch událostech, být spoután ději, jmény a místy, která jsou daná. Vyčítal byl opravdu mistr. 

Ale dovedl stvořit i nádherný bezstarostný blbiny... a právě ta za chvíli uzavře můj rozlučkový večer. (Mimochodem, v tom dokumentu, co jsem včera večer shlédla, si Vyčítal měl vybrat písničku, kterou pořad uzavřou. Byl to právě Vracecí kocour. Ale když jsem tenhle blog psala, ještě jsem to dokoukáno neměla...)

Když jsem si ji v noci po dvou panácích pustila a došlo mi, že když se dokážu loučit s úsměvem a takovouhle blbostí, tak fakt někde v hloubi duše věřím tomu, že ten člověk... 

...to má dobrý. Žil podle svýho svědomí, dělal a zkoumal věci po svým, stál si za svým a neměnil názory, odvedl spoustu nádherné a dobré práce, dal hodně radosti, odvedl tady, co mohl a odešel, když musel... a teď nechť je mu dobře. V Třinácté komnatě kdysi bylo, že Vyčítala život dovedl k celkem svérázné, ale asi dost pevné víře v nějakou vyšší moc. Říkal jí Šéf (a já se přiznám, že jsem se to naučila dělat taky, akorát s přívlastkem Velkej...)... a já se přistihla, že mu hrozně přeju, že už se s tím Šéfem snad konečně poznali osobně a že ho tento uvítal s vlídností, kterou si ten chlapík zaslouží. 

Hm. Původně jsem tuhle teologicko-šéfovskou vsuvku vůbec neměla v plánu. Ale když už jsem ji udělala, tak musím přidat ještě jednu písničku, protože ta toho člověka taky dokresluje...

Bůh mi seslal krásný ráno

Jen šedej ocas kocouří

se ke mně máz do očí

plížit směl

Pás nedopitých piv a vajglů

se jak opar lehce za ním

chladem chvěl

Já pocítil zas bolest,

co přepíjel jsem s ňákou,

co já vím

Která dává to, co nemá,

pak vypaří úsvit

tak jak dým

Tak dopil jsem pár píváků,

dal první cígo

do bolavých úst

A zas ta bolest kurevská

mi začla jak kaktus

srdcem růst

Tak rozevlál jsem okno

a svět bacil do mě jak

barevnej míč

A já měl ho plnou náruč

a ňák cítil, že mám všechno

nechci víc

Bůh mi seslal krásný ráno

vlétl do mě jako šíp

vnímám vše, co je mi dáno

a hned dýchá se mi líp

Bolest se k mým nohám složí

trním světa půjdu dál

Cítím mocnou sílu boží

mír, jež mojí duši dal

Tak opustil jsem doupě

táh z města a můj úškleb

už se smál

Trávou, cesta necesta

a smutek odlét ránem,

tak jak cár

Jen lehký závan řízků

a zvon nedělní mi z konců

města zvoní

Já udýchal tvůj odchod,

popřál štěstí a měl v duši

opět mír

Se mnou dál jde boží ráno,

vlétlo do mě jako šíp

Cítím zas, že je mi přáno,

příště vybírat si líp

Nevadí mým nohám hloží

trním kopců rvu se dál

Cítím mocnou sílu boží

mír, co zas mé duši dal

Takže... díky, Honzo. Díky za všecko.

Já udýchal tvůj odchod,

popřál štěstí a měl v duši

opět mír.

Skončilo to loučení vážněji, než jsem plánovala. Vážněji... ale ne smutně, spíš vyrovnaně a vděčně. S přáním štěstí a mírem v duši. Ale tu slibovanou blbost na závěr si taky neodpustím. Prostě... tuhle rozvernou blbost nemůže kočkomil nemilovat. :-)