Šestej den sedíme doma a já si konečně začínám připadat jako v karanténě. Tedy tak, že mám jakýs takýs volný čas, se kterým se dá něco udělat. Do pátku jsem fofrovala v práci, protože v březnu a dubnu se nám sešel souběh dvou velkých pracovních akcí (z nichž jedna se koná každoročně, jedna jednou za pět let) a ani s jednou se nedá hnout, udělat se to musí. Takže jsem se zaťatejma zubama a vsedě na zemi v papírech udělala kontrolu bibliometrických údajů u stovky vědeckých článků z produkce našeho ústavu, následujícího dne to odeslala (abych při formálním uhlazování zprávy z kontroly zjistila, že jsme v tom všeobecném zmatku z přechodu na karanténní režim přehlédli, že nám shůry AV odsunuli termín z pátku na následující středu)... a teď si konečně začínám užívat klidu.
Mezitím jsem jednou vylezla ven na otočku do práce, abych si vytiskla to, co bylo třeba zkontrolovat, a následně na nákup. V některých ohledech to bylo přínosné - mimo jiné jsem narazila na velkej rum Republica za tři stovky, což by tam byl hřích nechat. Bylo tedy nutno vyhandlovat jej s paní pokladní, která mě, podezíravě hledíc na mou růžovou softshellovou bundu s vzorem kytiček a na ksicht schovaný za rouškou požádala o občanku. Tu jsem s sebou fakt neměla; do nákupního batohu jsem přehodila jen peněženku, klíče a seznam věcí, co musím udělat v práci... Povedlo se a teď jsme zásobeni tak, že si odvažuju tvrdit, že to do konce karantény fakt přežijeme i s patřičnou hladinkou :-)
V pražskejch ulicích je to teď fakt trochu divný. Lidí málo, člověk jezdí v autobuse z konečné sám, a do toho všudypřítomné info. Ale je jasný, že teď má prevence absolutní přednost.
Beránek sice nejsem, ale roušku jsem měla. Poznatek: přes tu jednorázovou chirurgickou se fakt blbě dýchá. Nechtěla bych být doktorem a funět v tom na sále několik hodin. Nehledě na to, že se od toho šíleně mlží brýle. Prý pomáhá přetřít je pěnou po holení... No, úkol na další výpravu do obchodu.
Jinak se daří fajn. Amélie si začíná zvykat na mou dlouhodobou přítomnost doma a je spokojená, že má celodenní přístup na svůj hlavní pelech (rozuměj mou postel) nebo na nahřívaný lože (rozuměj radiátor).
Rostlinstvo, které jsem minulej víkend zasela, už se začíná drát na svět a je to pěknej pohled, obzvlášť v těchhle dnech. Za pár dní bude řeřicha, snaží se i rukola... a hodně rychle to vzal měsíček. A co mě nejvíc potěšilo, vzpamatoval se mi kozlík, kterej předtím vypadal, že je v posledním tažení. Nová hlína ho nakopla k další snaze a už vyhání čerstvé lístky. Takže to bylo značně motivující. Dneska jsem tedy dosypala poslední pytlík hlíny, zasela další rukolu, salát a ředkvičky. Najednou to člověka nějak víc baví, když si k tomu může sednout na půl dne a nerozptyluje ho přemýšlení, jestli by náhodou nebylo lepší, kdyby býval ráno vyrazil na celodenní výlet a napoflakoval se doma...
Nadále se zdokonaluju v kulinářských dovednostech. Poprvé v životě se mi povedla slušná bábovka - tedy taková, co drží tvar, dá se vyklopit z formy a vypadá tak, že člověk má chuť ji hned nakrojit. A po ochutnání se radost ještě prohloubila.
Taky jsem si založila na kvásek. Za pár dní se uvidí, jestli se chytl... a pak se asi vrátím k pradávným experimentům s pečením chleba. Před roky jsem to dělávala a chuťově byl fajn, jen měl kamennou kůrku, která po třech dnech přestala být k ukousání. Kamarádi tehdy tvrdili, že biblické "kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem" je v případě mého chleba naprosto férová odveta. :-) Tak snad to teď bude lepší. Mám novou troubu a ta snad bude péct o trochu normálněji.
A konečně mám čas na všecky ty knížky, co mi roky ležely v knihovně a ne a ne se k nim dostat. Takže zatím dobrý. Ono to nucený sezení na prdeli má něco do sebe.
Žádné komentáře:
Okomentovat