Rozhovor z mého stolu aneb Odposlouchávají nás

Snad se v internetových vodách nenajde nikdo, kdo by ještě nezaznamenal aférku našeho ctěného pana prezidenta, který si na státní návštěvě Chile nenápadně přivlastnil pero. Učinil tak před davem novinářů a způsobem vysoce sofistikovaným, připomínajícím zcizovací manévry sedmnáctiletých puberťáků, kteří v hospodě nenápadně strkají pod stůl půllitry, aby si je mohli odnést domů coby suvenýr. Když si toho všimli nenechaví novináři, rýpli si a národ (co národ; svět) se začal bavit (a stydět), bylo nám vysvětleno, že pero bylo dárek, byla to obyčejná propiska a že je běžné, že si je politik ponechá. (Nechme stranou, že ponechání darované věci obvykle probíhá jiným než výše popsaným "hospodsko-lovicím" způsobem.) Chile se ozvalo s upřesněním - nebyla to obyčejná propiska, nýbrž malé umělecké dílko, drahé pero vyrobené z polodrahého kamene lapis lazuli chilskými šperkaři. O tom, jestli to byl dárek, chilská strana taktně pomlčela. Ehm. Celá kauza ale měla pokračování v mé těsné blízkosti...

Učím se lítat ...

...učím se lítat odborným tématem a možná jsem si chvíli myslela, že už letím, ale pořád se jenom kodrcám po dráze. A diváctvo, co mě pozoruje z mediálních tribun, by mi to možná i zblajzlo, že se tvářím jako letadlo. Ale ti, co fakt lítaj, mi na to neskočej.

Ve spirále života

Blog je fajn věc. Stačí jeden, dva kliky... a najednou jste o několik let zpátky. Vidíte, co jste dělali, řešili, o čem jste přemýšlelli a psali. Když jsem tak dneska seděla, vyřizovala zásadní diplomkový maily (ano, Pan Pilot komunikuje a - cituji - "spojení máme navázáno" :o) a pomalu se odhodlávala doklofat leteckou kapitolu, napadlo mě podívat se o tři roky zpátky do své minulosti. Jenom tak abych měla představu, v jak moc velkým skluzu jsem. A ejhle - 9. 4. 2008: Jak Terinka pátrala a letadlo vypátrala... Už tehdá se mi v hlavě honil přízrak jednoho nešťastnýho letu. Teď se mi jich tam honí o něco víc, ale jinak to sedí téměř na den. Je to zvláštní, jak se historie opakuje.

Leze na mě jaro, pomoc

Čas letí jako vzteklej a kromě stále akutnějších školních povinností přinesl i jednu pozitivní věc - je jaro (i když třeba dneska to tak nevypadá). Svítí sluníčko, je teplo, ptáci řvou (dokonce i tady ve městě). Je to fajn, dobíjí mě to energií. Jenže ne že bych ji zužitkovala efektivně - mně z její přemíry hrabe a dělám naprosto nestandardní věci.

Ben E. King - Stand By Me

Dneska to bude prapůvodní verze jedné z nejpředělávanějších písniček vůbec. Některou z jejích verzí určitě znáte taky. Já ji původně znala v podání Johna Lennona, ale nějak mi nesedla. Jenže před pár týdny jsem se shodou okolností dostala k filmu, v němž zazněla jako titulní... a kombinace skvělýho filmu podle dobré předlohy a originální verze písničky zafungovala - prostě došlo k chemické reakci. Najednou to byla ta pravá verze, vyslechnutá v té pravé náladě. Od té doby mi právě ona hraje v kapesní empétrojce nejčastěji. A většinou cestou do archivu. Ona se teď  totiž děsně hodí - tohle je písnička na povzbuzení do dob, kdy je sice dobře, ale potřebujete ujistit, že bude dobře pořád.

Očarování čaroitem

Že jsem cvok do šutrů, takovejch těch nádhernejch leštěnejch polodrahokamů, co se tak různě kupujou v obchůdcích s kytkama, dárkama nebo esoterickejma věcma, to už se nějakou dobu ví. Před pár týdny jsem objevila kouzlo jejich skládání - není nad to si večer sednout na postel, vysypat svý šutrový bohatství a pěkně se v nich hrabat a skládat, co vás napadne a jak vás napadne. Je to vlastně druh relaxace. A postupem času mu přišla na chuť i máma - takže začala mou sbírku vydatně zásobovat a podporovat. Takže jsem svým způsobem zlenivěla a začala šetřit... a přestala po novejch přírůstcích pátrat sama. Ale včera, když jsem se zmateně vracela z diplomkové konzultace, jsem usoudila, že znova nazrál čas vypravit se do mé oblíbené šutrárny u Ípáku...