Rozhovor z mého stolu aneb Odposlouchávají nás

Snad se v internetových vodách nenajde nikdo, kdo by ještě nezaznamenal aférku našeho ctěného pana prezidenta, který si na státní návštěvě Chile nenápadně přivlastnil pero. Učinil tak před davem novinářů a způsobem vysoce sofistikovaným, připomínajícím zcizovací manévry sedmnáctiletých puberťáků, kteří v hospodě nenápadně strkají pod stůl půllitry, aby si je mohli odnést domů coby suvenýr. Když si toho všimli nenechaví novináři, rýpli si a národ (co národ; svět) se začal bavit (a stydět), bylo nám vysvětleno, že pero bylo dárek, byla to obyčejná propiska a že je běžné, že si je politik ponechá. (Nechme stranou, že ponechání darované věci obvykle probíhá jiným než výše popsaným "hospodsko-lovicím" způsobem.) Chile se ozvalo s upřesněním - nebyla to obyčejná propiska, nýbrž malé umělecké dílko, drahé pero vyrobené z polodrahého kamene lapis lazuli chilskými šperkaři. O tom, jestli to byl dárek, chilská strana taktně pomlčela. Ehm. Celá kauza ale měla pokračování v mé těsné blízkosti...

Sbírám šutry. A od nedávné doby vlastním taky jeden lapis lazuli. Šutr nádhernej, úžasnej a drahej.

Vlastním taky jedno plnicí pero. Spíš perečko. Ani to není určeno k běžnému používání (inkoust se při rychlém psaní maže), nýbrž je užíváno k činnostem tak zásadním, jako je psaní poznámek k diplomce, sepisování seznamu nákupu nebo k nošení ve vlasech, kde je připraveno k rychlému použití (za uchem mi nedrží).

Poslední asi tři dny registruju, že se moje milované modré perečko začíná různě toulat. Není tam, kde bývá obvykle - ani v kroužcích diplomkového poznámkového bloku, ani v penálu, ani ve vlasech. Jednou je v kapse, podruhé v peněžence, potřetí v tašce mezi kávovejma zrnama a leskem na rty. Skoro jako by se snažilo schovat.

Schovávat se mi teda nebudeš, naznala jsem a perečko jsem umístila viditelně na stůl. Během přípravných prací k práci na diplomce k perečku přibyla spousta dalších věcí... a mimo jiné i moje šutrová sbírka.

Když jsem uviděla svoje modrý perečko v těsné blízkosti lapisu lazuli, došlo mi to.

Ono má strach, aby mi nebylo zcizeno.

A lapis jeho strach samozřejmě dobře chápe. Určitě to zrovna probírali.

Takhle nějak mohl jejich dialog vypadat:

Lapis: Dobrý den, příteli se špičkou. Dávej prosím pozor, ať mě nepoškrábeš nebo neušpiníš.

Perečko: Neboj, dám si bacha. Ach jo.

Lapis: Příteli, co je to s tebou? Vypadáš nějak divně.

Perečko: No... víš... já... mám takovej problém. Ale hrozně blbej. Ale ty bys mi vlastně moh rozumět. Tebe se to týkalo taky. Teda ne tebe, ale tvejch příbuznejch. Hele, že se mi nebudeš smát?

Lapis: To víš, že ne, zachovám kamennou tvář. Povídej, o co jde?

Perečko: No... viděl jsi, co provedl ten prezident v Chile?

Lapis: Aha, ty myslíš ty kouzla a čáry s tvým kolegou! To jsem viděl, díval jsem se z šéfčiny kapsy. Máš pravdu, v tom vlastně byla i moje vzdálená rodina. Ta oběť, to byl vlastně příbuzný nás obou. Smutné. No, je to nenechavec, ten prezident, co?

Perečko: No to teda je. Víš... já mám teď strach.

Lapis: Z čeho, prosímtě?

Perečko: No, jsme teď v Praze, to už je nebezpečná zóna...

Lapis: Neblázni, příteli. Nic proti tobě, ale upřímně - podívej se na sebe...

Perečko: No, děkuju ti pěkně. Já vím, že se chilskýmu kolegovi rovnat nemůžu, ale stejně to na jistotě nepřidá.

Lapis: Prosím tě, uklidni se. Tady se k tobě nikdo nedostane. Ale hlavně se už nesnaž schovávat. Tím nejspíš dosáhneš toho, že se ztratíš. A kdoví, kdo tě potom najde!

Perečko: Ty myslíš, že... ne! Nestraš!

Lapis: Ale ne, neboj se. Ten tě nenajde. Podívej se na šéfku, ta teď opravdu nevypadá na to, že by nás chtěla vzít na procházku Hradem...

Perečko: Jo, to máš vlastně asi pravdu. Ale počkej! Proboha! Slyšel jsem od starších kolegyň z šuplíku, co ještě chodily se šéfkou do školy, že prý je sledoval už odedávna. Prej to má pod palcem. V každý školní třídě se kouká ze zdi a sleduje. Asi si vybírá oběť. Ne! Já mu fakt neuniknu!

Lapis: Přestaň bláznit. Rozhlédl ses někdy pořádně po našich přednáškových sálech? Tam není. Na univerzitní půdě jsi v bezpečí, neměj strach.

Perečko: No... snad... kéž bys měl pravdu. Jsi hrozně rozumnej a tak vůbec. Nedivím se, že tví příbuzní padli tomu nenechavci do oka. Docela jsi mě uklidnil, víš? Díky, fakt. Teď už se budu muset koulet, šéfka se shání po něčem na psaní.

Lapis: Nepovídej, ona už nehraje ty stupidní hry? Cože? Vážně, vytáhla materiály. No, tak se koulej. Ahoj a hlavně buď v klidu! On na tebe nemůže.

Perečko: Díky moc. Taky se měj!

Odkouleli se a tvářili se, že si vlastně vůbec nepovídali. Proč asi? Mně je přece fuk, že moje pero a můj lapis drbou prezidenta. Přede mnou to skrývat nemusí. Pochopím obavy perečka. A vznešenýmu lapisu odpustím dokonce i ty rýpavý poznámky na adresu mé pracovní morálky.

Pak jsem si ale uvědomila, že moc dobře udělali.

Jsme totiž odposloucháváni. Teda já jsem odposlouchávána. A kdoví, jestli se nedají nějak zaznamenat i jiné druhy komunikace... třeba i ta mezi šutrama a psacíma potřebama.

Jak jsem na odposlech přišla?

Už delší dobu doma řešíme zásadní otázku, zda jsou politici výjimečně velké bezcharakterní nenažraná stvoření, nebo jestli jsou nenažraná přiměřeně svým možnostem. Razím totiž teorii, že každý je svým způsobem nenažraný a rád si občas v práci pomůže. Jenže každý pracuje s něčím jiným. Někdo pracuje ve výrobně sladkostí, i vezme občas domů dětem pár bonbónů. Někdo dělá v politice s miliardama, i ulije ten milion dětem na byt... Rozdíl je to nebetyčný, ale princip je vlastně stejný.

Tuhle teorii jsem nedávno ilustrovala sama na sobě. Bývaly časy, kdy jsem chodívala do práce. Práce, jakožto působiště novinářů - psavců, byla místem tužkami oplývajícím. A tak jsem si nenosila tužky vlastní, že ano, na co. Když bylo potřeba, vzala jsem si tužku firemní... která mi už zůstala. A za pár dní zase. Problém to nebyl, dělali jsme to tak všichni.

Za půlrok v práci jsem se jimi slušně zásobila. Dodnes se mi jich pár po šuplatech potuluje. Stále se sice považuju za slušného člověka, ale ty tužky mi pořád připomínají... že jsem si vzala tužku, protože to šlo. Můžu si být jistá, že bych si nevzala milion na byt, kdyby to šlo? Jistá si nejsem. Utěšuje mě pravděpodobnost, že se svým odporem k politice se k takové příležitosti nikdy nedostanu.

A tady je jádro celého současného problému.

Semtam jsem si vzala tužku, jsem ale slušnej člověk. No nevidíte to? To prostě nemůže být náhoda. Odposlouchávají mě.

A pan prezident se rozhodl jít naší politické scéně příkladem.

Už žádný velký zlodějiny.

Nebo, když už...

...tak aspoň nenápadně.

(o: :o)