Ve spirále života

Blog je fajn věc. Stačí jeden, dva kliky... a najednou jste o několik let zpátky. Vidíte, co jste dělali, řešili, o čem jste přemýšlelli a psali. Když jsem tak dneska seděla, vyřizovala zásadní diplomkový maily (ano, Pan Pilot komunikuje a - cituji - "spojení máme navázáno" :o) a pomalu se odhodlávala doklofat leteckou kapitolu, napadlo mě podívat se o tři roky zpátky do své minulosti. Jenom tak abych měla představu, v jak moc velkým skluzu jsem. A ejhle - 9. 4. 2008: Jak Terinka pátrala a letadlo vypátrala... Už tehdá se mi v hlavě honil přízrak jednoho nešťastnýho letu. Teď se mi jich tam honí o něco víc, ale jinak to sedí téměř na den. Je to zvláštní, jak se historie opakuje.

 

Před pár dny jsem si to hnala dejvickým areálem ČVUT, kam mě poslední dobou honí jinde nedostupná odborná techniká literatura... a nevím jak jsem přišla na geniální, převratnou myšlenku. Že život jde nahorů a dolů, to ví každej. Hodně dlouho jsem si tu "čáru života" představovala jako sinusoidu - víte co, tu vlnitou čáru, co skáče nahorů dolů pod osu, která dělí dvě strany. V životě tu dobrou a zlou.

Jenže jak jsem si to tak vykračovala Dejvicema a čuměla do modrý oblohy, uvědomila jsem si, že život není sinusoida. Že není dvojrozměrnej a placatej. Že život je spirála. Ale ne ta placatá, co vypadá jako šnek. Život je ta trojrozměrná spirála, co vypadá jako vývrtka nebo jedna polovina šroubovice DNA.

Jo. Narodíme se... a začneme lézt po spirále nahoru. Nebo dopředu, podle toho, jestli si tu svou představujete nastojato nebo naležato. Jsme větší a větší (nebo jsme dál a dál), naše vědomosti jsou větší, okruh lidí okolo nás je větší... všecko se zvětšuje a my jsme na spirále života výš a výš. Nebo dál a dál.

Možná si ale říkáte, že by to stejně tak mohla být přímka, čára nahoru. Proč ne.

Jenomže... čára vede pořád stejně a nemění směr. Kdežto spirála jo. Spirála, když ji proříznete napříč, má dvě strany. Dva póly. A těm se, jak známo, v životě nevyhneme... Jsou dobrý chvíle a jsou špatný chvíle. Chvíli svištíme po spirále v tom správným směru, všecko je fajn, jenomže pak se přetočí ta kritická zatáčka a skvělý věci začínají mizet v minulosti a najednou letíme do horších sfér. Ale i těch, když jsme skoro na dně, se cosi zase obrátí a věci se začnou lepšit... a pomalu se zase vracíme k lepšímu pólu.

A možná čím jsme starší, tím se ta spirála otáčí rychleji. Nebo se zužuje do špičky. Život se zrychluje, zrychluje, zrychluje... a pak se jednou linka té zužující se spirály utrhne a my odletíme kamsi... pryč.

Spirála je hrozně inspirující obrazec, jak vidno. Já moc dobře věděla, proč jsem o ní psala zkouškovou esej na někdejší filozoficko-vizuální předmět Myšlení obrazem. A starý a moudrý civilizace jako Keltové nebo Egypťani moc dobře věděli, proč ji téměř uctívají a zdobí jí hrobky a posvátné předměty. Ona je totiž taky nekonečná. A i když se zdá, že se v určitým místě ztrácí, nemizí. Jenom ji ztrácíme z dohledu... nebo už ji nejsme schopní pochopit.

---

 

A tohle všecko mi došlo dneska, když jsem se koukala o tři roky zpátky.

Jako bych tehdy byla v úplně tom stejném místě, jako jsem teď... až na to, že jsem o tři roky starší, o jednu otočku spirály výš nebo dál. Myslím, že momentálně jsem za rozjezdem k lepšímu pólu.

Před třema rokama jsem psala práci, která mě bavila a měla jsem před sebou bezproblémový státnice, skvělý léto, perfektní dva roky.

Jenže jsem ještě nevěděla, že život je spirála a že až si prosvištím tímhle jasným obdobím, přijde období temný.

Ale už jsem to tenkrát vědět mohla. Před třema rokama jsem se, podobně jako letos, oklepávala z jakýs takýs deziluze, ze zklamání možná lidma, možná sebou a určitě vztahama. Nevědomky jsem prosvištěla bodem zvratu, kdy se z té temné poloviny spirály přeletí do té jasnější... a všecko zase začne vypadat líp.

A teď už v té polovině myslím jsem.

Mimochodem, temná polovina spirály má tu výhodu, že když se do ní podíváte zpětně z té světlé, nic v ní nevidíte. Nevidíte detaily. A to je dobře.

Ale ono je lepší se neohlížet a svištět tím lepším úsekem... a užívat si ho.

Pokud můžu věřit své teorii, tak mám před sebou dobrý časy.

Napíšu dobrou diplomku, povedou se mi státnice... a kdovíco ještě.

Mimochodem, před třema rokama touhle dobou jsem taky ve škole nafotila fotografickej soubor, kterej dodneška považuju za svý nejlepší dílo. Nejsou sice perfektní technicky, ale skromně si myslím... že v nich prostě je cítit to srdíčko. Protože ten soubor, jak jinak, je z letiště. Nějakou dobu visel ve škole na chodbě s ostatníma souborama z onoho roku, pak s ostatníma (možná i v první vlně) zmizel...

...a co jsem včera s úžasem nezjistila - moje Letiště je najednou zpátky. Svinsky mě to potěšilo a u toho srdíčka mě to zpětně zahřálo.

Protože historie se fakt svým způsobem opakuje.

Nevěříte?

Podívejte se na moje tvůrčí ležení.

Tehdy...

...a dnes.

Rozdíly?

• Víc knížek, míň papírů.
• Novej počítač.
• Jinak umístěnej stolek.
• Míč je můj ("můj"), ne Paaji.

Ale to podstatný - ten kreativní bordel, ten je stále. A je stále větší a mocnější. A ten je důležitej - z bordelu vznikají všecky moje úspěchy.

Ale na tu postel už se ani nevejdu.

A bude hůř.

Já věděla, proč chci tu širší :)