Červenec 2020: Dovolená Mutěnice a okolí

I letos jsem se vydala trávit dovolenou na jih. Původním plánem sice bylo dokončit loni rozejítou cestu do Santiaga, ale letošní situace tomu tak úplně nenahrává, i řekla jsem si, že Španělsko mi neuteče a že si letos dám něco menšího, bližšího a nízkonákladovějšího. Volba padla na Jižní Moravu - Mutěnicko. Vylákalo mě sem plno keší a vyhlídka tepla a dobrého pitiva. :-) Všecko bylo splněno. Jo a na tu loňskou španělskou notu mi to brnkalo hodně, hodně. Dlouhý cesty přede mnou, kopečky v dáli, jítí prašnýma cestama mezi vinicema a obilnýma polema. A slunečnice. A levandule, strašně moc levandule. :-) Krásný to bylo. 

Nejprve jsem vyrazila do polí kolem Mutěnic. Mám to obyčejný toulání mezi  vesnicemi, kde ani nic pořádnýho vlastně není, moc ráda. Krásný léto, teplo, ukázková obloha, klidný cesty a u nich křížky vybízející k zastavení. Koneckonců, v dávných dobách to byl jeden ze smyslu křížů a kapliček u cest - přimět putujícího, aby se na chvíli zastavil a při modlitbě si dal "oraz". 

 

Velice zajímavá věc, která mě pak provázela celou dovolenou. Člověk si tak jde malebnou krajinou plnou vína, pšenice a kytek... a tu a tam na něj vybafne maličká těžní stavba. Na Hodonínsku se těží ropa a zemní plyn. A docela z toho tady začínají dělat turistickou atrakci, což mi přijde fajn - je to tady, je to neobvyklé... tak proč toho nevyužít a nedat lidem možnost dozvědět se víc.

Kytky u cest. Právě ty dělají moje toulky krajinou tak krásný... bez kytek by to nebylo ono, stejně jako by to nebylo ono bez koček a křížků.

Keška. :-) 

V jednom nenápadným zákoutí u malé kapličky jsem se zaradovala - kdo by neměl radost z lesních jahod, žejo. Radostně jsem nasbírala hrst a hodila ji do sebe...  a tu zjišťuju, že to vůbec nijak nechutná. Ha, vzpomenu si, že jsem před časem četla o jakýchsi jahodách-nejahodách, co jsou nějaké divné... Google potvrzuje: jsou to tzv. pajahody neboli jahodky indické, zavlečené sem jako okrasné rostlinky. Nejedlé až mírně jedovaté. Nic mi po nich nebylo. Ale je dobré vědět, že tohle se prostě nesbírá. :-) 

Další z neustálých radostí celé dovolené... a připomínka loňského Španělska. Je tu dost teplo a sucho, levandule to má ráda... a navíc je krásná a vděčná. Přišlo ji, že ji mají u skoro každého domku.

Vyšlapala jsem si i na rozhlednu Vyšicko. Je z ní krásný výhled na přilehlé kopce s vinohrady... i dál do kraje. 

Tak jo, no. :-)

Dary cesty. To tak člověk jde a pod stromem na zemi popadané meruňky. Z cizích stromů v sadech sice netrhám, ale když to leží na zemi, je škoda nechat to ležet. Za pár hodin by se to stejně zkazilo. 

A tohle prostě bylo tak krásný, že jsem se musela zdržet a aspoň se pokusit tu krásu zachytit. Aspoň trošku, no. Není v tom ta vůně tepla a šustění obilí, ale aspoň něco.

A pak už jsem se zanořila do lesů na tamní krásně udělané keše. Zdejší zakladatelka si s nimi opravdu vyhraje a nacházet je je radost. Mně ovšem tu radost značně kalila zdejší divočina: v listnatých lesích zde bují jak fauna (záplava komárů, a to fakt extrémní... a něco jako repelent je absolutně nezajímalo), tak flóra (velmi životaschopné kopřivy a různé trnité šlahouní). Kešky byly překrásné, ale většina jich byla odlovena ve spěchu, vzteku a mezi mácháním rukama, abych zahnala ty roje havěti. Nakonec jsem plán značně omezila a vrátím se sem na podzim, až ty roje a porost vychcípou.

 

A domů. Navštívila jsem mutěnickou cukrárnu, na kterou mě upozornila už paní při nástupu na ubytování - hlavně na jejich pověstnou zmrzlinu. V tom teple jsem se na ni fakt těšila a dala jsem si velkou, když už, tak už. Ale to jsem netušila, co tady velká zmrzlina znamená. :) Taková porce se nedá pojíst, aniž by se vám neroztekla. Byla jsem fakt ráda, že jsem bydlela nedaleko a mohla jsem to s úlevou plesknout do hrnečku. Jinak ovšem byla fakt skvělá.

Jdu tak kolem... a říkám si, jestli tady jako mají takhle obrovskou a celoročně venkovní rozmarýnu? Při druhé cestě kolem jsem se oprskla a ozkoumala a ovoněla to zblízka. Fakt jo, rozmarýna jako ďas. Nádherná. :) 

Další ropné stopy v krajině. Ani to tu nepůsobí nijak rušivě, prostě to sem patří.

A nezbytné kočičí setkání. Tahle ležela na dřevech a vypadala jako chcíplá. Na zavolání se ovšem probrala... a až moc. :) Pronásledovala mě snad půl kilometru, kamarádská, povídavá a mazlivá... Když jsem ji chtěla opustit, chtělo to kus úplatku, aby se zastavila na místě, jinak by za mnou snad běžela až na nádraží.

Jedno z míst, co můžu fakt doporučit: hodonínské muzeum těžby a geologie ropy. Hezky udělaná expozice, nadšený průvodce, věci, co se dají ozkoušet a osahat na vlastní kůži. Moc zajímavé místo, kde se toho člověk strašně moc dozví a skoro až zahoří láskou k naftě. :-)

Kousíčky jakože umění. Lokomotiva z hodonínského nádraží... a obraz z výlohy jedné z galerií. Fascinoval mě tolik, že jsem si prostě nemohla pomoct. :-) Tak trochu se mi zdá, že charakterizuje většinu mého cestování... 

Další zajímavé místo - Náklo u Ratíškovic. Méně známé, ale legendami opředené. Podle archologů i tohle mohl být bájný Velehrad, kde vládla moravská knížata a kde působili Cyril s Metodějem. 

A zpátky mezi vinice a do sklepů. :-)  Velkou část dovolené jsem zdejším lákadlům odolávala, ale teď už ne, však je poslední den. Prošla jsem vinařskou končinu Šidleny u Milotic. Co bylo super - i ve všední den dopoledne byly některé sklípky otevřené a nabídly turistovi chvíli k zastavení a vychutnání skleničky...

Takovýhle chvíle stojí za to.

Poslední večer se už bez posezení ve sklípku neobešel. Ochutnala jsem pár druhů, dohodla se s panem vinařem, jaké jsou možnosti zásobování našich odlehlých končin, potlachalo se o víně, životě, lidech... nu, a další den domů. Není to kraj, kde bych mohla žít, ale je to kraj, kde je vlídno a kde je nádherný strávit čas od času pár dní. Asi začínám chápat Pražáky, co děsně žerou folklór a jezdí do sklípků. :-)

A doma. Kontrola kvality dovezených darů. :-) Jak jinak.