Zpěvy novoroční (a písně na Cestu): Olga Lounová - Optimista & Judita Čeřovská - Vítr to ví

Už dlouho jsem na přelomu roku nezpívala. Letos budu. I když jsem do poslední chvíle nevěděla, co jak bude, nakonec jsem trávila Silvestra v klidu a teple domova, koukala na Hvězdný války, Amélie seděla na radiátoru a čučela do noci a prskajících malých ohňostrojů (to zvíře totálně popírá pravidlo, že se zvířata nočního bouchání a prskání bojej), já cucala whisko-malinosirupovej svařák a na půlnoc se vypravila na potlach a něco dobrýho ke kamarádce přes pole. Koukaly jsme na světla nad Prahou a bylo to fajn. Fajn konec docela podivnýho roku, kdy se dělo hodně věcí, občas toho všeho bylo až až... ale nakonec to všecko dopadlo celkem jakštakš dobře. A to je fajn. A do toho se mi hodilo pár písniček, který jsou taky o tom, že v životě všecko není perfektní a nikdy to takový nebude, ale dokud se jde dál s optimismem a nadějí, tak je to dobrý. A o tom ten uplynulej rok byl.

Optimista

Olga Lounová

Dneska ráno nechce se mi vlastně ani trochu vstávat
Oči mám zalepený, plný ospalků
Včera chvíli po poledni přišla shora blbá zpráva
Hučí mi v hlavě z toho jak skládám tu mozaiku

Počítám kolik let je přede mnou a kolik za mnou
Co zbytečnýho řeklo se, neřeklo se
Po těžký kocovině nechám svoji hlavu zchladnout
Jistý je, že se země i beze mě točí po ose

Co na tom jakej je plán, kolik let ještě tu mám
Co na tom oč tu běží, vždyť na tom nezáleží
Co na tom jakej je plán, kolik let ještě tu mám
Co na tom co se chystá, jsem věčnej optimista

Možná se mnou tam nahoře mají trochu jiný plány
Že prej jsme tady z nějakýho důvodu
Tak svatej Petře, ještě neotvírej brány
I s utrženým uchem budu chodit pro vodu

Ej
Co na tom jakej je plán, kolik let ještě tu mám
Co na tom oč tu běží, vždyť na tom nezáleží
Co na tom jakej je plán, kolik let ještě tu mám
Co na tom co se chystá, jsem věčnej optimista

Znám tuhle věc už pár let, poprvé jsem ji slyšela někde s drahým v autě na cestě mezi Moravou a Prahou a hned mi padla do noty. Jednoduchá, chytlavá, přitom ne úplně blbá a vysoce povzbudivá. Takový písničky mám ráda. A i její autorka na mě na první dobrou působí pozitivně - zdá se to být dáma svérázná a zajímavá, jezdí závody rallye a ve skutečnosti se jmenuje Pytlounová.

Čas od času se mi její písnička vracela, ale nejvíc a v nejpotřebnější chvíli se mi vrátila v červnu, když jsem byla na Cestě směr Santiago. Na začátku, třetí den. I na sportovních akcích bývá třetí den odpočinkovej, aby se ty nadšený paka trošku zklidnily a setřepaly únavu, kterou nahnaly v první hurá-dny. Já byla pako největší a orazovej den jsem si nedala. Vyrazila jsem na dlouhou etapu pustinama, poněkud jsem podcenila situaci a nezkontrolovala jsem si předpověď počasí. Koncem června bylo na severovýchodě Španělska teplíčko. Fakt teplíčko. A já, pako, co má posunutý vnímání teplot minimálně o pět stupňů dolů, jsem si to kurážně po poledni štrádovala na mnohakilometrovou etapu bez jakýhokoli zázemí.

No, doštrádovala jsem to do cíle. Ale tak, že jsem sotva pletla nohama, mazala si ramena emulzí proti spálení a přemýšlela, jestli mě ten chudák klobouk, co už ani jako klobouk nevypadá, dokázal ochránit před úžehem a jestli to, co mě nutí ležet v albergue na posteli jako zdechlina, je jen totální únava nebo i horečka.

Nakonec to byla jen únava a já další den štrádovala dál. Ale zařekla jsem se, že už si hodím brzdu. A jak jsem si tak následujícího dne přemílala v palici první zásadní zjištění téhle cesty (že nejsem nezranitelná a že se musím taky občas šetřit, protože hlava umí bejt blbá a chudák tělo si to pak vyžere), vytanula mi v hlavě tahle písnička od Lounové.

Sedělo to naprosto přesně. Včera chvíli po obědě přišla shora blbá zpráva. Fakt jo, přišla shora s tou čtyřicetistupňovou výhní, přišla po poledni a nakonec z ní bylo jen varování, ale takový, který je záhodno vzít na vědomí.

A tak jsem po tý skoro kocovině nechala těžkou hlavu zchladnout, všecko si rozležet, přehodnotila jsem svý opovážlivý plány (dojít během 14denního pochodu 420 místo 350 km není úplně neproveditelný, ale nesmí panovat takový horka, že ani Španělé nevylízaj) a šlapala jsem dál. Jen trošku volněji a s kouskem pokory.

Pokora je náročná věc. Když vás do ní někdo donutí násilím, může hodně bolet a donucení do ní může ublížit. Pokora musí přijít sama zevnitř a musí v ní být jakejsi kus sebelásky a laskavosti. A optimismu. A právě to se stalo ve slovech téhle písničky.

Takže jsem šlapala dál, zpívala si tohle do pochodu, přijala, že mi v hlavě tepe ze spousty věcí, jak skládám tu mozaiku, a přesto jsem si jako hlavní poselství nesla to, že se jde dál, protože jsem furt věčnej optimista a že se mnou tam nahoře možná maj trochu jiný plány (než dojít fascinujících 420 km až do Leonu).

A ono to tak nakonec bylo. Cesta měla všecko, co mít měla. Byla v ní radost, pokora, odhodlání, opuštěnost a zoufalství, nalezení naděje, těšení, setkávání a nakonec i smutek z konce. Byla krásná, dobrá a hodně mě naučila. A tím, že jsem se podvolila tomu trochu jinýmu plánu, se mi dostalo setkání s několika moc fajn lidma, s nimiž bych se jinak minula.

Britta, usměvavá Švédka tak kolem padesátky, s níž jsme se dělily o jídlo a vodu, povídaly si o putování a přírodě u nás a ve Švédsku, použila jsem na ni pár švédských vět kdysi nabytých na Erasmu... a pak jsem šla dál.

Jörg, postarší německej moderátor televizní soutěže, kterej tu cestu chodí každoročně už dvanáct let, i když není věřící a nikdy nikomu nic vážnýho neudělal, aby se musel nějak mohutně kát. A sám nechápe, proč to dělá. Možná proto, že rád potkává lidi starý i nový a poznává starý známý místa a sleduje jejich proměny.

Matthias z Marburgu, německej učitel hudby a varhaník, se kterým jsme se setkali na kafo-pauze a pak ve městě, seděl na zahrádce a zrovna se ládoval poutnickou večeří a pravil, že ty tři chody sám nesežere a jestli mu nechci pomoct. Šla jsem. Prokecali jsme asi tři hodiny, než se zděsil, že už musí letět, jinak mu zavřou ubytovnu. Spokojeně si lebedil, že už za cestu shodil šest kilo a já mu pekelně záviděla (já se nakonec vrátila lehčí o čtyři, což není moc).

Pito (nebo jak se to psalo?), korejský pán v důchodu, který vypadal aspoň o patnáct let mladší, byl příjemně upovídanej a družnej, prozradil mi, proč se na Cestě vyskytuje mnoho mladých Korejců (protože to, že ušli Camino, píšou do životopisu, vypovídá to o jejich odhodlanosti, zdraví a schopnosti postarat se o sebe v cizí zemi), všecko a všecky si natáčel na mobil... a když zvěděl, že jsem z Prahy, zaradoval se, zajásal "Vltava!" a pustil ji z mobilu na celou Cestu. Bylo to hrozně zvláštní, nečekanej a trochu nostalgickej dotek domova.

A konečně Ofri, mladá izraelská studentka, s níž jsme se potkávaly hned natřikrát, respektive načtyřikrát. Hned při prvním setkání jsme si vyjasnily, že jsme obě samotářky, že nejlepší jít sám (jak člověk putuje - zda sám nebo s někým, je jaksi na Cestě jedna z hlavních věcí, co si lidé řeknou...), s potěšením jsme kvitovaly, že druhá to vidí stejně, odešly jsme si každá zase sednout na svou lavičku... pak jsme si po čtvrthodině nabídly něco k jídlu a šly zase každá do svého mlčení na svou lavičku... a tak dál. Kdyby to někdo natáčel skrytou kamerou, asi by to bylo vtipný :-) . A tak jsme se potkaly a nechaly jít ještě několikrát. Pozdravily jsme se, jak ti dnes šlape, nedáš si čokoládu/oříšky/sýr/cokoli... a pak jedna děsně nenápadně čekala, až se ta druhá sebere a půjde dál.

Až napotřetí, před dlouhou pustou etapou, když jsme se sešly zkraje obědové pauzy a úspěšně propovídaly asi dvě hodiny, jsme seznaly, že na tu asi desetikilometrovou pustinu by společnost nemusela být úplně zbytečná. A tak jsme šly, chvílema mlčely, chvílema hrály své oblíbené písničky z mobilu nebo zpívaly, chvílema si povídaly o zajímavých cestách a putováních v našich zemích (zaujal mě izraelský Jesus Trail po stopách biblických událostí) a o životě a studiu (já láteřila, že během české zaměstnanecké dovolené nedám celou Cestu, pač by mi nic nezbylo, Ofri se zeptala, kolik tu máme, a když jsem sdělila, že pět týdnů, rozchechtala se, protože v Izraeli mají snad asi dva týdny). Bylo nám fajn, bylo to příjemný a ve městě jsme se rozloučily, já šla ještě dál a Ofri zůstala. A nakonec se nečekaně podepsala i pod tečku mé letošní cesty, když jsem se už po těch 350 kilometrech v Sahagunu na hostelu balila na odjezd večerního vlaku, balila lahve vína pro kamarády, aby měly šanci přežít cestu letadlem, a tu hledím... a najednou Ofri. Celá veselá, že dnes je v půlce cesty a proto si všecko vyprala, aby aspoň den voněla.

Když nad tím tak přemýšlím, tak právě tihle lidi dali mojí cestě tvář. A mnoho z nich jsem potkala a navázala s nimi kontakt právě v pustinách. Po té první, co přišla třetího dne, už jsem z dalších dlouhých etap měla respekt nebo i trochu strach... a já, když mám strach, se lidem otevírám. Nebýt té první zkušenosti a strachu, možná bych se k těm lidem vůbec nepřiblížila víc než na pozdrav... a byla by to škoda.

Díky pustinám, strachu a setkávání s lidma mi to ukázalo, že věci mnohdy jsou tak, jak být mají. Protože i když jsou nepříjemný, člověka toho spoustu naučí a hodně mu dají.

Jen to chce šlapat dál, nevzdávat to, mít v sobě toho věčnýho optimistu a neřešit, co se chystá. (Protože s tím člověk stejně nic nenadělá, jediný, co ovlivní, je to, jak to sám přijme, až na něco dojde.)

Než jsem do Španělska tehdá v červnu vyrazila, bylo jednou z mých hlavních starostí, že nemám píseň na cestu. Do předposledního dne jsem ji neměla a hrozně mě to dralo - jaksi jsem chtěla mít melodii a text, který se hodí na putování, který si budu zpívat a který mě bude provázet. A chtěla jsem ho slyšet a cestu si už představovat.

Až posledního dne, cestou do práce, mě nakoplo cosi z dávna a já si vzpomněla na George Harrisona a jeho Any Road. Písničku o tom, že člověk v životě vlastně může zkusit cokoli a netuší, kam ho to dovede, ale že ho to dovede do toho jeho cíle a tak to má být. A s tou myšlenkou se mi vyráželo dobře.

Nakonec to bylo přesně podle ní. Harrison mě na cestu vyprovodil, ztichl a už se nevrátil :-) ale přišlo něco jiného. Tak to bylo i s Cestou. Plánovala jsem, že na ní budu přemýšlet o určitých věcech... a na ty pak vůbec nedošlo. Došlo ale na něco jiného. Cesta mě dovedla mě k něčemu mnohem cennějšímu - k vědomí toho, že jsem prošla cestou nelehkou, zdolala jsem ji, vzala si z ní to dobré a že když si zachovám odhodlání a optimismus z ní, projdu se stejným výsledkem i vším dalším, co přijde.

Co na tom, co se chystá.

I když samozřejmě později přišly chvíle, do níž mi zněly méně optimistické písně. Kromě starých, známých a už stokrát ohraných (namátkou Krylovy Děkuji a Morituri Te Salutant) jsem tu objevila kouzlo písně, kterou miluju už roky... ale k níž jsem objevila další, dosud neznámé české podání a nádherný hlas. A když jsem ji slyšela na Cestě kdesi u Burgosu poprvé, probrečela jsem ji (protože na Cestě s člověkem prostě emoce mlátí a má to tak být, znamená to, že vám něco dává).

Vítr to ví

Judita Čeřovská

 Kámen a prach, kráčíš vstříc temnotám

chceš vztáhnout si blíž hvězdnou síň

Zákruty cest vedou záhadno kam

a sám ujdeš míň nežli píď

Proč's tedy, poutníče, hůl znovu zdvih'

když věk černé brýle ti dal?

Jen vítr, jenž ztich' na dálných rozcestích

jen vítr to ví a letí dál

Svět nemá konce, jak sám jistě víš

však tam, kam bys chtěl, jdeš jen v snách

Tvé cesty skříží vždy zákeřná mříž

a místa, kde čpí střelný prach

Proč tedy, poutníče, dál neseš kříž

kdo zas ti už tvář svěží dal?

Jen vítr, jenž ztich na dálných rozcestích

jen vítr to ví a letí dál

Láska je člun, vratký člun, plný spár

jak máš na něm plout, propustí

Ten, kdo ti slíbil ten lákavý dar

přec často tě též opustí

Proč tedy dál pluješ mhou jitřních par

ach, poutníče, kams oči dal?

Jen vítr, jenž ztich na dálných rozcestích

jen vítr to ví a mlčí dál

Jen vítr, jenž ztich na dálných rozcestích

jen vítr to ví a mlčí dál

Kdybych chtěla mluvit o vztahu k téhle písni a všem jejich verzím, nikdo by ten text nedočetl, jak by byl dlouhej. Stačí tedy to, že její nejznámější česká verze - Matuškovy Míle - jsou pro mě písní přátelství. Toho nejpevnějšího, které prožívám od pozdního dětství a které mě provedlo těmi nejzásadnějšími roky života. Doteď mi zní v hlavě, kterak jsme ji s mými nejlepšími přítelkyněmi z naší vesnice zpívaly trojhlasně na celé hřiště a měly z toho radost. Ale svět jde dál... a přítelkyně mají své životy, jiné, než je ten můj, a i když v kontaktu jsme a rády o sobě slyšíme a vidíme se... jsme každá někde jinde.

A v tomhle období, na Cestě, kdy jsem opět přemítala o své jinakosti, jsem najednou objevila tohle. A zůstala jsem paf, jako když do mě uhodí, a s každým dalším veršem jsem byla paf víc a víc. Protože...

...najít píseň s textem, který vám v danou chvíli totálně mluví z duše, hodí se na vaši aktuální situaci (svět nemá konce, jak sám dobře víš... svět nemá konce a přitom tahle Cesta končí na místě, kterému se říká Fisterra neboli Konec světa... a přitom to konec není, což poutník sám dobře ví... a taky ví, že tam, kam by chtěl, jde jen v snách - protože skutečnost je vždycky nakonec jiná, než jsme si to vysnili a představovali.) 

...a přitom zní melodií starou, důvěrně známou a pojící vás s tím nejlepším z dřívějška... to je naprosto neskutečná věc. Něco jako most z minula do budoucna. Skoro až věc zázračná, řekl by člověk, kdyby byl pověrčivá bábovka.

A tak jsem šla, byla si vědomá toho, že ta píseň je pro mě na Cestě (a pro mě do života, protože vlastně celý život jsme na cestě) a spokojeně jsem si nad tím slzela. Vděčností nad tím, že jsem ji objevila právě tady a teď (a že jsem ji vůbec objevila, protože nebýt na Cestě, asi bych ji nenašla, když jsem ji nenašla doteď), dojetím nad tím, jak ten text sedí... a nad tím, jak krásná naděje v něm pořád je, i když je pěkně tvrdej a syrovej a nic člověku nenamlouvá. Namlouvání něčeho a malování vzdušnejch zámků já nemám ráda.

Ale ať se děje, co se děje, pořád se jde dál. Pořád člověk zdvíhá hůl a cosi mu dává svěží tvář.

A v tom jsou si obě ty písničky podobný. Obě v sobě mají obrovskou naději a sílu.

A o tom to je.

O tom byl celej můj uplynulej rok (a moje Cesta byla jeho nejdůležitější událostí a jakýmsi obrazem): že ať se dělo, co se dělo, jde se dál a jde to, dokud v sobě člověk má toho věčnýho optimistu a poutníka se svěží tváří. A proto to nebyl špatnej rok, i když nebyl lehkej.

V první den nového roku, kdy se člověk ohlíží zpět a s nejistotou kouká dopředu do mlhy, si lze jen přát. A tak si přeju. Ať ten právě započatej rok - a celá dvacátá léta, která, jak jsem včera s úžasem zjistila, právě začínají... uf, zní to velkolepě, co? :-)

... ať není horší než rok předchozí. To bude bohatě stačit.