Měsíc po návratu z Cesty mě opět začaly svrbět nohy na pořádný výšlap. Rozhodla jsem se, že se vrátím na Chýnovsko do končin, kde jsem loni na podzim strávila několik dovolenkových dní a ještě mi tam zbylo dost keší. Takže jsem se v půl šesté ráno vykopala vstát, v půl sedmé vyrazila rychlíkem na Tábor a v půl desáté vyrazila na výšlap. Bylo to parádní - počasí vyšlo skvěle, dosbírala jsem většinu krabiček, které jsem si vyhlídla, našlapala jsem značně slušnou porci kilometrů (hodinky s krokoměrem tvrdily 45, což není možný, a GPS, kterou jsem zapla o něco později, nakonec pravila 36 km, takže to kolem 38 mohlo být) a vůbec si pěkně vyčistila hlavu. A nasbírala pořádnou hromadu hub, což vlastně vůbec nebylo cílem, ale nechat to v tom lese, to by bylo opovrhování dary přírody. :-)
Po deváté ráno jsem vyrazila z Chýnova. Moc jsem se sem těšila - krajina je tu pozvolná, klidná, lesnatá a nikde nikdo. Jen semtam kus zvěře. :-)
Detail kapličky ve Velmovicích. Takový ty maličkosti, co potěší.
Ve zdejších lesích se občas najde i něco, co by tu jeden nečekal. Třeba zakopanej autobus.
Ehm. Fialový rostlinstvo ještě chápu, ale fialový HOUBY?
Zkoumala jsem je dlouho, fascinovaly mě velice. Nakonec jsem došla k závěru, že to byla čirůvka fialová, houba prý jedlá a dobrá. To jsem ale na místě nevěděla, takže jsem to jen ofotila a pokochala se. A navíc... žrát takovou krásu... to by se jeden musel stydět. :-)
Kromě toho se toho k sežrání našlo mnohem víc. Babky jsem vytrvale ignorovala, to je lesní plevel, ve vaření se to rozblajdá a nepřežilo by to transport. Ale když se objevily praváky, kapitulovala jsem a vytáhla jsem tašku, kterou jsem si s sebou pro jistotu vzala. Zdejší lesy jsou fakt úrodné, to jsem zjistila už loni.
Kromě pár houbařů jsem nepotkala ani člověka, ale v některých končinách je stejně živo až moc. Třeba tady. Takovou koncentraci obřích mravenišť jsem snad ještě neviděla. Je to hezký a ukazuje to, že zdejší příroda je zdravá... ale co je moc, to je moc. V lese se téměř nedalo zastavit, protože se země všude hemžila mravenci a jakmile jsem se zastavila, začali mi lézt do sandálů. Brrr.
O kousek dál se nacházela tematická keška. Když člověk tu bednu otevřel, našel uvnitř.... spoustu černejch potvor s nožičkama. A musel na ně sahat, aby našel tu jedinou, která měla uvnitř zápisník. Zprvu se mi na ně ani sahat nechtělo. Ale co bych pro bod neudělala.
Odloveno. A mazejte zpátky domů, potvory.
Houbové hody pokračovaly. Kromě praváků jsem našla i dost hřibů kovářů. Fascinující pestrobarevné hříbky, které mají hnědožluté klobouky, rudé podkloboučí a žíhané nohy, a na řezu okamžitě modrají až černají, od nás z Vysočiny vůbec neznám. Když jsem se s nimi setkala poprvé v Beskydech, váhala jsem, zda to vůbec je k jídlu. Je.
To je prostě nádhera a radost. Původně jsem sice vůbec hříbky sbírat nechtěla (kdo se s tím má na celodenní výpravě tahat, a v tašce se to pomačká, a tak vůbec), ale pak jsem došla k závěru, že pohrdnout takovýmhle darem přírody by bylo rouhání.
Posed i s posezením.
Pomalu nabírám směr zpátky do civilizace. Obloha byla celý den podmračená a navečer i lehce poprchalo, ale žádný drama. Větší drama byly ty všudypřítomný a zakrytý hromady klád. Loni to tu ještě nebylo. Kůrovec řádí i tady.
Nakonec to dopadlo asi takhle - a to jsem fakt nešla na hříbky, ale na kešky. Došla jsem k závěru, že já, i kdybych šla do lesa zakopat mrtvolu, si prostě přinesu houby.
U Chýnovské jeskyně. Jo, i tohle je keška. :-)
Tohle je taky keška.
Tohle není keška. Pěknej altánek vybízel k posezení a pozdržení, ale já už celkem fičela, čas utíkal a já chtěla mít pořádnou rezervu před odjezdem posledního vlaku. Jinak bych si tu musela narychlo shánět ubytování a zkazily by se mi houby.
Chýnovský železniční viadukt, krásná a impozantní stavba. Na pozapomenuté jihočesko-vysočinské courákové trati Tábor - Horní Cerekev je takových mostů povícero.
První dotek skutečné civilizace u Chýnova. Zapomenutá dětská prolézačka mezi lesem, viaduktem a hřbitovem. Tak jo.
A je to. Před osmou večer jsem došla do cíle a zbývalo jen počkat si na vlak. Cestou jsem se radovala při spatření cedule Večerka - šíleně mě lákala představa vychlazeného ovocného piva nebo birrelu... ale ouha. Jsem na venkově a večerka tady znamená zavíračku v SEDM večer. Takže se konala minerálka z pizzerie a večeře z vlastních zásob na liduprázdném nádraží. :-)
A domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat