Před týdnem jsem se vrátila z Cesty. Opět to vypadá, že výprava byla jednou z akcí"mimo čas" - jsou to takové ty výjimečné akce, které jako by jsou strašně dávno, i když od nich uteklo pár dní... a přitom jsou stále živé, jako by se to stalo včera. A zároveň máte pocit, že jste to snad ani nebyli vy, kdo je prožil. To jsou akce, které si pak s sebou nesete ještě hrozně dlouho, stále zůstávají na dosah a vy z nich pořád můžete čerpat.
Díky tomu jasnému ohraničení nebyl návrat do reality tak těžký. Asi jako když se probudíte z živého a celkem hezkého snu, který ale byl snem a vy to dobře víte. Nicméně pár věcí si "sednout" muselo.
- Návrat z letiště. Folklór a klasika, já vím. Ale po každém návratu téměř odkudkoli se před těma lidma z ciziny, co je právě vysypaly letadla na Ruzyni a co pokračujou dál do Prahy, stydím. Snad všude mají dopravu na letiště nadimenzovanou tak, aby tam člověk dojel celkem kulturně, připadal si při tom jako člověk a ne jako sardinka v dobytčáku. Všude, i v tý díře v Santiagu, to fungovalo. O Barceloně, kde jezdí co půl hodiny celkem pohodlný a hlavně kapacitně dostačující vlak, ani nemluvím. Jasně, všude vlaky nemají, o metru ani nemluvě, ale potom mají autobusové linky, co jsou na dopravu na letiště stavěné a zařízené. Praha to má na salámu. Opět míchá dohromady několik věcí, takže nejpoužívanější linka z Veleslavína není jen rychlá kyvadlovka na letiště a z něj, ale taky přibližovadlo pro Pražáky do Divoký Šárky a do baráků na Evropské. Autobusy povětšinou nejsou stavěné na přepravu lidí s velkými kufry, takže se to okamžitě zablokuje, lidi si šlapou po nohách, po věcech, nikdo kolem nikoho neprojde, všichni jsou otrávený a nasraný, vítejte v Praze. Opravdu by byl takový problém rozdělit současnou linku 119 na letištní expres, co bude mít zastávky pouze u terminálu pro cestující a bude fungovat pouze jako doprava na letiště, a zároveň mít na stejné trase courák pro Pražáky, co se potřebují dostat domů na Evropskou?
- Nohy. Po těch 350 km jsem je měla tak vybzíkaný, že jsem i na svatbě nejlepší kamarádky ze střední musela být v gumičkových keckách, ve společenských botách jsem nevydržela snad ani pět minut. Na obřadu v keckách, na hostině bosky. No, kopla jsem do vrtule a včera navštívila rehabilitační kliniku s tím, že problém chci řešit. Úvodní prohlídka na mě udělala velmi dobrý dojem. Že mám ploché nohy, to jsem věděla. Taky jsem věděla, že jsem hypermobilní (stav, kdy tělo je zjednodušeně "moc gumové" a pružné - což bylo třeba fajn, když jsem hrávala florbal, protože jsem všude dosáhla a všichni obdivovali, jak se připlácnu na zem nebo jak si strčím nohu za krk :-) Ale že když se to všecko sejde dohromady, já si jdu na výšlap, značná část hypermobilního těla si pěkně uvolněně "plandá"... a celé to odedřít, vyvážit a vybalancovat a nést nakonec musí ty nešťastný nohy, co to odmakají i za ten zbytek... to mi nikdy nedošlo, a přitom to dává smysl. Takže mám napsané rehabilitace (přímo u fyzioterapeutky, která se na hypermobilitu specializuje), poukaz na vložky do bot na míru a pár doporučení, jak rozevláté tělo odnaučit flákání. Jsem na to zvědavá.
- Spánek. Oproti někdejšímu návratu v roce 2013 nemám problém usnout na pohodlné posteli, nejspíš proto, že tentokrát jsem si spala mnohem pohodlněji než tenkrát. Ale zdá se mi, že spím mnohem tvrději než dřív, mám živé sny o cestování... a probuzení bývají pěkně zmatená. Zase se probouzím náhle ze sna s tím, že se zuřivě rozhlížím po šerým pokoji a v hlavě mi buší, kde to sakra jsem a co to je divný albergue, že je to tak malý a že tam je patrová postel naproti mně a ne nade mnou. Nemám tyhle stavy ráda. Naštěstí se už zdá, že přecházejí.
- Vyprat, vyčistit, spravit. Naprostá většina věcí, co jsem si vzala, mě buď podržely podle očekávání, nebo se skvěle vyznamenaly (a já mám chuť postavit jim poutnickej pomník, zejména své krosně značky nízkonákladové, pověsti nijak fantastické, která se ovšem vyznamenala tak, že jí snad udělím řád a vlastnoručně ho na ni přišiju... ale o tom až příště). 14 dní v prachu, horku, potu a opalováku však dalo zabrat skoro všemu, takže jsem celou neděli prala a čistila. A krosna mě teprve čeká, protože o víkendu netekla teplá voda a musím to prát ručně ve vaně.
- Amélie. Už jsem zažila, že na mě po návratu z několikadenní cesty čekala za dveřmi a jen jsem vkročila, spustila nekončící vodopád nadávek, pláče a výčitek. Nesmějte se, na tom mňoukání fakt poznáte, jestli je naštvaný nebo lítostivý. Tehdy mě s tímhle řevem pronásledovala po celým bytě snad dvě hodiny. Čekala jsem tedy teď něco podobnýho. Ale NE: jen jsem vkročila, zvíře za dveřmi se na mě udiveně podívalo, co to sem sakra v tuhle hodinu leze... a ostražitě se stáhlo a uteklo na balkon. Chvíli to vypadalo, že mě snad nepoznala. Po nějaké hodině, dvou už se rozkoukala, přišla a v noci už mi zase spala na nohou. A v neděli byla jako milius - tak mazlivou, hravou a hodnou kočku jsem za celý ty čtyři roky neměla. :-)
Takže nakonec dobrý.
Žádné komentáře:
Okomentovat