Na Ceste...a v cili: Ledigos - Sahagun

Rano posledniho, sestnacteho dne. Loucim se s dirou jmenem Ledigos a vyrazim na posledni kilometry letosni casti Cesty. Uz jen 16 km do cile. Uz si odvazuju rict, ze to dam tak, jak jsem doufala. Moje letosni Santiago se jmenuje Sahagun.

Jeste jednou si uziju snidani v klidu na kraji liduprazdny vesnice. Chleba, sunka, susenky a studena voda. Vic nepotrebuju.

A jde se. Tyhle zlute kytkokere to tu vsude lemuji. Susan vcera dumala, zda to neni jasmin. Mne se to nezda. Co myslite?

Prvni vesnicka, 3 km. Mel tu byt kramek, neni. Neva, hlady neumru.

Odpocivadlo uprostred niceho. Prave tyhle udrzovany mista delaj Cestu Cestou.

Zase jedna statecna, ale znicena. Rozdelila jsem se s ni o vodu, i kdyz nevim, jak moc ji to pomuze.

Jen ruzova... :-)

Namesticko se sloupky a stromy obhackovanymi deckami. Na prvni pohled to vypada hezky. Pak jsem uvidela malyho kluka, kterak prave na tenhle sloupek chcije...

Dalsi mestecko a pauza na kafe. Nebo radsi dve.

Upozorneni pro poutniky - nenechte psy, aby sli za vami. Nekteri uz se nevrati.

Posledni zastávka, mestecko San Nicholas. Byl tu otevrenej kostel, i zastavila jsem se, chvili posedela a Cestu uzavrela. Do té doby jsem sla pomalu a uzivala a prozivala to, co jsem doted nestihla. Pak uz jsem jen dochazela do cile a chtela tam bejt. Ty posledni kilometry, kdy uz mate cil na dosah, se vždycky nejvic vlečou.

Bylo po poledni a me dostihl hlad. Při kafove zastavce jsem si nechala udelat oblozenou bagetu s lomem. Nedostala jsem tu skvelou sunku, ale grilovany maso. Jeste lepsi nez sunka.

Par kilaku do cile a vchazim do provincie Leon. Palencie zustava za mnou.

Kostelik a poustevna tesne pred Sahagunem. Krasna.

Brana na Ceste.

U kostelika jsem dala pauzu. Sice uz jen dva kilometry... ale nohy si to vysvetlit nedaly, chtely ven z bot, protahnout a promazat. Lamat to nasilim fakt neni dobrej nápad, to uz vím. Takze prestavka, vsak je tu hezky a neni kam spechat.

To misto bylo tak hezky, ze jsemto se vyfotila i sama. Zase tam vypadam jako blb, vzdycky si desne lamu hlavu nad zrcadlove prevracenym zaberem, vypadam desne soustredene a stejne se to malokdy povede. Na tuhle srandu uz jsem moc stara.

A je to. Sahagun, vlakove nadrazi, za par hodin odtud vyrazim k domovu.

Pred albergue. Na odpoledne se ubytuju, dam sprchu, udelam posledni nakup, sbalim a odpocinu si.

A sem se vratim, slibuju. Ruku na to.

Zdejsi albergue je v byvalem kostele. Krasne a zvlastni misto.

Do mesta. Zkusit, kudy se jde na nadrazi...

...a koupit listek. A dat si zaslouzenou odmenu.

Sahagunsky kostel. Santiagska katedrala to neni... ale taky je peknej. A katedrala mi neutece.

Mam nakoupeno domu. Ted to jeste vsecko dostat do krosny a pokud mozno tak, aby to v letadle nerozflakali.

Zase v albergue. Blizi se cas vecere, dostala jsem vino a dala vsanc svuj syr.

Necekane setkani: Izraelka Ofri poctvrte! Je presne v puli cesty, oslavila to pouzitim pracky a susicky a tesila se,ze bude dalsi den vonet. Aspon den. :)

Boj se spuntem z vina. Takovych usmevnych situaci jsou tu spousty.

Ale ja uz musim jit. Tak Buen Camino, vsichni, a ja se vratim.

Jedu, akorat ze uplne blbym vlakem. Misto Spanelske vesnice zacnu asi rikat Spanelska zeleznice. Cekam na vlak v dany cas na danem nastupisti, prijede, ptam se Leon? Si, Leon. Jdu, hledam sve místo, ale to tu neni. Az kdyz vidim listky ostatnich, chapu, jsem v blbym vlaku. Ma zpozdeni a prijel presne v cas, kdy mel jet muj. Ale v Leonu stavi taky. Cekam, co pruvodci. Nic, neprisel, a stejne by me moh vysadit leda v tom Leonu.

Leon. Po pulnoci mi jede nocni rychlik do Barcelony, vecer letim a pred pulnoci snad budu doma. Tak jo.

Diky, Cesto, bylas ke mne dobra.