Na Ceste: Castrojeriz - Boadilla del Camino - Carrion de Los Condez - Ledigos

Tentokrat je porce fotek a vypraveni bohatsi, jelikoz vcera stavkovalo nahrávání fotek. Proletime tedy hned tri dny. Pondeli, den trinacty, zacal privetive zatazeneho rana v Castrojerizu. Opet jsem se vydala za zlutou sipkou.

Opoustim prijemne mestecko a mirim do kopcu.

Tomuhle krpalu se pry prezdiva zabijak mul. No, mula nejsem, takze jsem prezila, jen to chtelo par zastavek.

Jako vystup to byl docela slusnej.

A je to. Nahore!

A ted zase pekne dolu. Cestou nahoru me nenavidely plice a lytka, ted me budou nenavidet chodidla a prsty na nohou. Clovek si nevybere.

Konecne jedna statecna :-)

Dalsi z peknych kytek, co tu lemuji cesty.

Prizastaveni u kostelika San Nicholas, ktery ted opatruji radovi bratri.

A uvnitr provozuji malou ubytovnu a utulnu pro poutniky. Bylo dopoledne, tak jsem si jen dala kafe, vhodila drobny dar, poprala mistu a jeho lidem vse dobre, a pokracovala.

Poledni pauza ve mestecku Itero de la Vega. Na strese capi hnizdo - je jich tu snad v kazde vesnici - a na vedlejsi lavicce razna slecna. Z Izraele. Davame si ochutnat svych zasob, shodujem se, ze nejlepsi je putovat sam, a pak si kazda sedime na sve lavce a po chvili obcas prohodime par slov. Vystrkujem tykadla ze svych socialnich bublin.

Nakonec nas i do kostelika nechali nakouknout.

A jde se dal. Za Iterou jsem narazila na dalsiho partaka. Zda se, ze cim jednotvarnejsi krajina, tim vic to lidi laka se sblizovat a mluvit. Kdyz neni nac koukat a nad cim zasnout, tak clovek i tema lidma veme zavdek. :-)

Spolupoutnik z Nemecka. Televizni moderator, asi celkem znama osobnost. Tuhle Cestu jde uz podvanacte, porad se vraci do tech samych mist a pry sam nechape proc. Neni verici a nikomu nic neudelal, aby mel potrebu pokani. A pokazde pry dojde do Santiaga, rekne si "uz nikdy vic"... a za par tydnu se uz zase vrati myslenka "tak teda jeste jednou, no." A znova a znova.

Obcas tu clovek potka kdejakou havet. I to je jeden z duvodu, proc jsem vzdala spani venku a zacala si shanet pokojiky v ubytovnach a hostelech.

Boadilla del Camino, jsme vse cili. Muj nemecky spolecnik tu je fakt znamy, lide z albergue se s nim hned srdecne vitali jako se starym znamym. No, dvanactkrat je dvanactkrat.

Centrum Boadilly. Neni tu nic, jen albergue, hostel, kostel a par domku.

Ale ja si bydlim dosti luxusne. Nic obycejnejsiho nebylo.

Zase capi.

Den ctrnacty, rano. Jsem na Ceste presne dva tydny a naslapala jsem uz skoro 300 km, coz neni nejhorsi. Cesta do Fromisty vede prijemne, kolem kastilskeho kanalu a misty i lesem!

Socha knihy. Krasna. Mozna to je Codex Calixtus, kniha podstatna pro Cedtu, ale musim jeste zjistit proc. :-)

Evropske poutni cesty. To vlastne to Santiago je takovy nic.

Stavidla kastilskeho kanalu. Celkem pekna technicka pamatka, zda se.

Prvni dnesni pauza. Po utoku na lekarnu a zisku fenistilu a leku na alergii jdu na kafe, snad me konecne probere. Je to ospalej a ponekud otravnej den.

Zase levandule. Aspon si muzu dat novou za klobouk a cestou k ni vonet.

:-)

Zavlazovani. Je tu pekne videt, jak to funguje - voda se muze poustet ruznymi cestami a smery. Zajimave.

Tady je mozna pramen.

:-)

Zaslouzena odmena (za to, ze jsem se jako blbec ztratila a sla kus cesty zpet, dokud me znamy nezastavil s usmevem "tys uz tam dosla a vracis se?"). A jak kdysi pred sesti roky pravil Kajous, kdyz to Terce nemysli, potrebuje cukr. Takze jo. Je to preslazeny, jahodove chemicky... a dobry. :-)

Krasne odpocivadlo za vesnici. Moc jsem se nezdrzela, cesta byla jeste daleka.

A zdlouhava a otravna. Sterkova stezka podel silnice. Ne moc rusne, ale stejne. Poprve za celou Cestu jsem udelala to, o cem jsem doufala, ze nebude treba - vytahla jsem sluchatka a pustila si svuj oblibenej "chodici" dokument Stopy, fakta, tajemstvi.

Kostel ve Villacazar da Sirga. Vsechny pruvodce lakaj, jak je nadhernej, a fakt tak i vypada... ale zase zavreno. Achjo.

Sednu na kafe. Dneska zase zacaly zlobit nohy, po par dnech primeri zase mam co delat, chladit a masirovat.

:-))) 

Francouzska dvojice putuje s oslikem. Zvire nese naklad a vypada, ze mu takova akce neni vubec proti srsti.

A zase dal kolem silnice. Uaaa!

Krize. Zda se mi, ze nohy si vypestovaky alergii na boty a polohu v nich. Nekdy staci jen boty nazout... a uz to boli. Ok, kus cesty v prezuvkach. Sice musim furt vyhazovat sutry, ale lepsi nez krece v chodidlech.

A konecne v cili dne.

Francouzi s oslikem sli celou dobu prede mnou, az ted se potkavame.

Tenhle pohledvje celkem neskutecnej. Sahagun, muj cil, se blizi. Jak je to nedavno, co jsem se radovala, ze jsem v Kastilii?

Bydlim. Ale co vic...

...ja se koupu! Nohy by to mohly ocenit.

Vecerni prochazka mesteckem.

A dalsi setkani. Nejprv jsem potkala spokojene vecericiho Nemce, s nimz jsme se uz tak dva dny potkavali, prisedla jsem a u vina jsme prokecali snad dve hodiny. A do toho se objevila mlada indoneska rodina. Ty jsem uz taky potkala, na te pekne msi v Honantasu. Tam jsem myslela, ze tam jsou na dovolene, protoze prece s malym deckem...  Ne, oni to jdou. Sice kusy popojizdi autobusem, ale stejne. Vsecko jde, kdyz se chce. Ja bych to asi s mrnetem nepodnikala, ale ta holcicka vypada stastne a spokojene. Jen nas videla, utikala se pomazlit.

Matthias z Marburgu. Varhanik, ucitel hudby a fajn chlapik, s nimz jsme prokecali kus vecera. O Ceste, sobe, praci, Ceskych drahach, jidle, kockach a tak dal. Jen tady vypadame, ze soutezime o co nejuchylnejsi ksicht. Vzdxcky se nezadari, no.

Rano, den patnacty. Snidanove kafe a vzhuru do pustin. Tenhle den predstavuje prevazne 17 km stezkou, kde neni NIC, nstozpak jidlo a voda. Najist, napit a mazat.

Most z Carrionu. Jsou tu vetsinou stare a krasne, nektere i z rimskych dob. Mimochodem, dnes velky kus me cesty kopiruje starou cestu Via Aquitania.

Klaster na konci mesta.

Historicky okamzik. Poprve se na rozcestnicich objevuje moje cilove mesto Sahagun. UZ zitra tam budu.

Zavlazovaci kanal s vodou. Nelze nevyuzit.

Pomalu to utika, ale utika.

Pozor, v puli pzstin bude bar!

A je to tady. Piti, ovoce...a hlavne stin a odpocinek.

Potreti se potkavame s Izraelkou Ofri. Usoudily jsme, ze to uz stoji za to zkusit jit kus cesty spolu. Ofri se dlouze odhodlavala, vxznala se ze sve lenosti a obdivu k linym lidem, protoze ti vymysli ty nejlepsi veci, aby si ulehcili praci... a sly jsme.

Na tech zbylych 8 km niceho prisla spolecnost vhod. Probraly jsme izraelske poutni stezky, nase studia a prace, zivot ve meste a mestecku, chuzi s holemi, chvilema mlcely nebo zpivaly... a slo se nam fajn.

A jsme v civilizaci.

Starej znamej tu uz ceka. :-)

Odpoledni pauza. Ofri se sla ubytovat, uz dal nepujde, ja neco pojim, dam si kafe a potahnu do dalsi vesnice, at toho na zitra nemam moc.

To je, zda se, obili.

Pekna cesta do Ledigosu, ty stromy prijdou vhod.

Teda veskere zvirectvo je tu desne flegmaticke az drze. Fotit si mys, ktera v klidu zere kytku, z nekolika desitek metru... :-)

Spolupoutnice na posledni etape, Americanka Susan. Ucitelka vytvarky z vychodniho pobrezi, co ma zcestovany kus Evropy, Asie i Statu. Probraly jsme Cestu, drahe ubytovani v USA, kytky u cesty, drze mysi, praci, zivot ve meste a malomeste... a tipy na dobre usni spunty, hura!

A v cili. 

Bydlim. Opet pinekud zbytecne komfortne, ale co. Je to ma posledni noc na Ceste. Zitra zbylych 16 km do Sahagunu, zaplatit nejobycejnejsi albergue, tam se umyt, neco pokoupit, prohlednout si mesto... a vecer vlakem do Leonu a pak nocnim rychlikem do Barcelony a v patek odpoledne letim zpet.

Je to skoro za mnou. Divny. Ale krasny.