...zpíval kdysi Karel Kryl).
A já se chystám, promýšlím balím, vážím, připravuju a přemýšlím.
Předtím... a potom.
Věc první, hlavní, fyzická a přízemní: Vešlo se to. A unesu to. Upřímně řečeno, když jsem to poprvé hodila na záda a zapnula popruhy, začala jsem radostí regulérně tančit po obýváku. Protože na zádech to vlastně vůbec není zlý. Nemá to úplně málo, to ne, s vodou a nějakým tím jídlem to vyleze tak na 17, 18 kilo. Ale některý věci budou ubývat, některý věci obleču... a některý věci holt zůstanou na Cestě. (Můj tajnej tip na prvního, kdo půjde z kola ven, je krabička s niveou; pač nivea se dá nahradit buď máslem na opalování, nebo sudocremem.)
Když jsem tak dnes shodou okolností četla rozhovor s českým trekkerem, co chodí dlouhé trasy na ultralehko, a zpovídaný v něm líčil, jak je skvělé jít jen se sedmikilovým batůžkem a nenést si s sebou skoro nic... ale zato muset skoro každý den plánovat, připravovat a chystat si, kam za ten den dojdu, aby se tam dalo najíst a napít... došlo mi, že mně naopak při vícedenních výšlapech vyhovuje ten o něco těžší batoh s tím, že si vše potřebné nesu s sebou. A když se mi už nechce dál, tak se prostě zastavím, zakempím a užívám si tu svobodu, že NEMUSÍM dál, protože vše, co potřebuju, mám s sebou. Takže jsem si to připomněla i teď, při balení. Takže s sebou určitě ponesu i něco málo nad standard, na úkor těla... ale pro klid duše. A ten je taky důležitej, ne-li důležitější, než to tělo.
Navíc, cílem mojí cesty není podat skvělý sportovní výkon a ujít denně 40 kilometrů. Na tuhle cestu jdu, aby našla čas na to, na co jindy čas nemám, a jestli ujdu denně 15 nebo 25 kiláků... to čert vem. (OK, ne tak docela, pokud skončím po 220 v Burgosu, spokojená tak úplně nebudu. Ale tak špatně snad nebude.) Takže s sebou nesu knížku, na kterou se těším už snad rok; nesu s sebou zápisníky a papíry, nesu s sebou tužky a pastelky. Protože tam chci nejen jít a mít hlavu na autopilota, jako to mívám běžně při výšlapech, ale taky se zastavit, číst, uvažovat. Pustit myšlenky na špacír, ať si dělají, co chtějí, ať se uspořádají samy... a snad do sebe nějak zapadnou. A pak to zapsat.
Ptají se mě, jestli budu něco cestou sdílet, posílat fotky a psát postřehy. Nevím. Nevím, jak bude zvládat solární nabíječka; nevím, jak budou fungovat data... ale hlavně nevím, jak budu fungovat já. Při svých dosavadních toulkách jsem došla k závěru, že jsou (parafrázujíc Václava Cílka) cesty vnitřní a cesty vnější. O cestách vnějších se psát a sdílet dá; to je to, co potkáváme a vidíme. O cestách vnitřních to lze jen těžko. Nevím, jaká tahle cesta bude, a tak raději nic neslibuju.
Uvidí se. Všecko se uvidí.
Žádné komentáře:
Okomentovat